How can a dream come true… alias Allie in Ireland

Účastníci: Allie, Vokurka, Joska, Ráďa, Janča, Kaštan a Zipp

Přelom července/srpna 2008 se stal obdobím, kdy se mi splnil zatím největší sen - navštívit Irsko, kam mě to odjakživa bůhvíproč táhne. Než se ale tahle velkolepá cesta uskutečnila předcházelo tomu značné množství komplikací, se kterými jsme příliš nepočítali a museli je tak řešit, více či méně úspěšně, za pochodu.

Plánování, shánění a zařizování aneb jak z naší cesty málem sešlo..

Nápad navštívit Irsko se zrodil jednoho obvyklého večera, v našem obvyklém Nonstopu  a já jsem jenom žasla, že to ostatní vcelku ihned vzali za své, přestože já jsem se je snažila do Irska dostat asi “jenom“ posledních 5 let. Nutno podotknout, že se to čekání vyplatilo, i tak jsme stále ještě příliš mladí na cestování po Irsku, jak jsme záhy zjistili, ale o tom až později.

Výprava se po několikatýdenním tápání ustálila na sedmi lidech a dokonce se nám podařilo nějakým způsobem sladit dovolené, promoce a práci, což v sedmi lidech není nic moc jednoduchého. Nakonec nám to ale hodilo vcelku přijatelný termín 23.7. – 4.8., tedy celých 11 dní na cestování  a my se s Vokurkou jaly zařizovat letenky, což se ukázalo jako první problém (viz můj blog, příspěvek z 12.2. Click4trouble).

Koncem února jsme tedy objednali letenky od Easy jetu 23.7. do Belfastu a 4.8. zpět za 2300,-. V plánu bylo zapůjčit vozidla v Belfastu a objet Irsko kolem dokola, jenže přílet byl ve 22.15 tamního času a vzhledem k tomu, že půjčovny aut mají do 23.00 a bylo potřeba počítat i s nějakým zpožděním, tak jsme rozhodli přenocovat první noc přímo v Belfastu v hostelu a auta vyzvednout až druhý den. Najít hostel nebyl problém, ten se objevil až po provedení rezervace a zaplacení zálohy, kdy nám vyskočilo upozornění, že je nutno se dostavit do 22.00 a poté už máme smůlu, takže jsme se lehce zděsili a napsali tam mail, že tedy letíme později a dorazíme okolo půl dvanáctý, leč na mail nikdo nezareagoval, takže jsme byli nuceni do hostelu zavolat, načež nám bylo řečeno, že není problém, abychom dorazili později, takže další komplikace byla úspěšně vyřešena a zbývalo jen obstarat auta, což se ukázalo jako veliký oříšek, na kterém nakonec naše cesta málem zkrachovala.

Jak jsem už psala výše, ukázalo se, že naším největším problémem je náš věk. Auta v Irsku i v Severním Irsku, tedy Velké Británii si mohou půjčit řidiči starší 25ti let (údajně kvůli nehodovosti mladistvých), což nebyl nikdo z nás, čímžto všem radím, než se někam vydáte, tak si tyhle věci zjistěte, protože nás to ani ve snu nenapadlo. Upřímně v tom ani nespatřuji moc logiku, protože když svěříte auto 30letýmu joudovi, co má řidičák měsíc, tak s nim bude asi provádět větší alotria, než člověk, co má řidičák 4-5 let. Kontaktovala jsem několik půjčoven mailem, abych se ujistila, že podmínka věku je nezlomná a jediná možnost je v případě mladšího řidiče si připlatit, čímž se nám cena za auta začala šplhat do celkem astronomických výšin, neboť jsme chtěli na každé auto řidiče dva. Další věc je, že pokud jste mladší těch 25 let, tak taky můžete dostat pouze menší auto. Minimální věk, co jsme našli byl 22 let s možností pronajmutí ford ka…tak si představte 11 dní ve 4 lidech s věcma v týhle popelnici…naštěstí 22 bylo jen jednomu řidičovi, zbytku bylo 24 a tam už byla možnost půjčit si ford focus apod., cože je vcelku uspokojivé autíčko.

Vzhledem ke všem těm komplikacím a nejasnostem jsme se rozhodli propůjčit auta přes cestovní agenturu Avion-panorama s přesvědčením, že se v tom jistě vyznají a poradí nám a všecko zařídí a bude to v pořádku…další velmi naivní představa.

Ve společnosti nám místní pracovník nejdřív mezi dveřmi řekl, že není možné přejet s autem ze Severního Irska do Irska, páč je to jiná země, ale záhy tohle svoje tvrzení zase vyvrátil. Řekli jsme mu všechny naše požadavky, že jsme 4 řidiči, mladší 25 let, že chceme 2x ford focus s automatickou převodovkou, od kdy do kdy atd…za pár dní jsme zaplatili 25 000,- za auta a dozvěděli se, že převodovka nebude automatická, a že zbytek máme doplatit přímo na letišti v Belfastu při vypůjčení- kartou (mezitím jsme si všichni proměnili 200 liber právě na doplacení aut…zbytečně) . Zbytek poplatků znamenal samozřejmě pojištění na nulovou spoluúčast a pak poplatky za věk řidičů, který jsou dost šílený – věk 21-22 14 liber/den a věk 23-24 10 liber/den, což nám ve finále hodilo větší částku, než za obě ty auta, což už nám v tu chvíli bylo vcelku jedno, protože problém s auty se táhl několik měsíců a vyřešili jsme ho asi teprve 14 dní před odjezdem, kdy už jsme na celou výpravu málem hodili bobek.

Dokonce jsem uvažovali přejet z Belfastu do Dublinu a auta půjčit až tam, jenže v Irsku není možnost půjčit si auta pod 25 let absolutně žádná, i kdyby jim člověk strkal kdoví co, nejen peníze:o)

Nakonec zbývalo naplánovat jednotlivé kempy, kde budeme nocovat. Několik lidí mi zarytě tvrdilo, že sehnat v Irsku kemp je prakticky nemožné, mě to ale připadalo značně easy, stačilo vygooglovat vhodný server a pak už jen určit jednotlivé zastávky.

Takže po zhruba půlročním plánování, shánění a zařizování, o který jsme se staraly převážně já s Vokurkou a občas za to schytaly spíš kritiku, namísto díků, jak už to tak bývá, jsme konečně měli vše vyřešeno a mohli se začít těšit a počítat dny do odjezdu.

23.7.  Středa: Den D - odlet, hostel a noční Belfast

Odlet byl tedy 23.7. ve 20.40. Okolo sedmé jsme se všichni sešli na letišti, odbavili se, přičemž neoficiální soutěž o nejtěžší zavazadlo jsem vyhrála já s váhou 19,9 kg. V duty free shopech jsme se vrhli na nákup alkoholu s domněním, že je zde alkohol levnější, anžto je bez daně…opět chyba, nejen že není levnější, ale je o dost dražší a to specielně pro členy EU. Pro představu- 1 litr Bacardi běžně stojí cca 350,-, na letišti pro nonEU stojí 400,- a pro EU 500,-…podivné, leč je to tak, takže vyzbrojeni každý svou lahví Captaina Morgana, anžto byl v akci,jsme čekali na gate, přičemž já jsem se snažila se lehce připít, protože nemám létání moc v lásce a mám podezření, že je to proto, že jsem posledních pár letů absolvovala s mojí drahou matkou, která běžně propadá záchvatům paniky již týden před odletem.

Díky jistým konexím jsme se do letadla dostali mezi prvními. Úspěšně jsem přežila start i přistání drtíc ruce kolem sedící Josky a Vokurky a okolo 22.00 Irského času, tedy 23.00 našeho jsem konečně mohla políbit Irskou zem…až na to, že to byl letištní asfalt a bylo to v Severním Irsku…nevadí.

Letiště International airport Belfast je cca 20 km od Belfastu, ale funguje zde vcelku dobré spojení. I přes noc jezdí autobus číslo 300 každou půlhodinu (přes den každých 10 minut) přímo do centra Belfastu a zpět, cesta trvá asi 40 minut a stojí 6 liber (9 liber zpáteční).

Něco málo před půlnocí jsme se octli v nočním Belfastu, rychle se zorientovali v mapce a vyrazili směr hostel, už tady začala být cesta zajímavá, protože jsme procházeli čtvrtí, která nepochybně bývala dějištěm náboženských bojů mezi katolíky a protestanty, bojů za nezávislost a ekonomickou rovnoprávnost. Při pohledu  na sektářské nástěnné malby a obrazy zakuklených ostřelovačů na polorozbořených a rozstřílených zdech a nepořádek v ulicích Vám spolehlivě přejede mráz po zádech.

Samotný hostel se nachází v “normální“ části města, kousek od centra. Ubytovali jsme se a vyrazili na krátkou obhlídku okolí, která skončila záhy v bufetu u gyrosu a pak už tradá do postele.

Ráno jsme lehce dezorientovaní seběhli do jídelny, neboť snídaně měla být included…asi neznám přesný význam tohoto slova, protože jsem žila v domnění, že to znamená, že mi tam naservírují typickou anglickou snídaní v lehce horším podání, vzhledem k tomu, že šlo o hostel. Jenže nikdo nic neservíroval, po kuchyni pobíhali ubytovaní a chovali se jako doma, což je fajn, když máte vlastní jídlo, když ne dostanete k dispozici toustový chléb a marmeládu…snídaně, ke který mam od dob škol v přírodě a táborů maximální odpor, kafe to ale všechno zachránilo.

24.7. Čtvrtek

Po snídani jsme vyrazili na rychlou čtyřhodinovou prohlídku Belfastu. Co k němu říci?  Klasické industriální viktoriánské město, na první pohled trochu chladné a otrhané, ale s neskutečně přívětivými lidmi. Např. ihned u vstupu do katedrály Sv. Anny nás místní (asi) farář všechny osobně přivítal, podal nám ruku a velmi upřímně se zajímal o naší cestu, vyprávěl nám o katedrále o zajímavých místech v Irsku, která bychom měli navštívit, přál nám dobré počasí a aby pro nás naše cesta není zklamáním.

Co se týče vztahů mezi Irskem a Severním Irskem, myslela jsem, že zde vládne jistá averze a nenávist. Skutečnost je ale zcela opačná, jakoby hranice mezi zeměmi byly pouhou čárou na mapě a dlouholeté nepokoje pouhým výmyslem. Z Belfastu jsem měla pocit, že se tamní lidé cítí být daleko více Iry, než Brity, ale to byl jen velmi rychle a povrchně utvořený názor. Nebyl čas zkoumat vzájemné vztahy důkladněji, neboť bylo nutno se odebrat na letiště pro auta.

Na letišti jsme v příletové hale vyhledali přepážku půjčoven Alamo a National cars, předali vouchery na auta a ejhle vyvstal opět problém. Za prvé nám bylo řečeno, že na každé auto může být jen jeden řidič mladší 25 let, tudíž zcela odpadla možnost druhých řidičů (opět nechápu tu logiku, místo abychom se v rámci bezpečnosti mohli střídat, tak mohl řídit jen jeden), za druhé, že si musíme zaplatit kompletní pojištění Mastercover, protože jsme mladší 25 let a za třetí, že musíme platit kreditní kartou, kterou nikdo z nás neměl, páč nám v tý cestovce bylo řečeno, že potřebujeme “mezinárodní platební kartu“, což je pojem dosti široký zahrnující i karty debetní. Naštěstí místní pracovnice byly velmi milé a ochotné a viděly naše čiré zoufalství, takže nakonec jsme měli možnost zaplatit hotově a to 300 liber za jedno auto. Takže asi po hodině dohadování jsme si vytočení na nejvyšší míru odnesli klíče ke dvěma autům se slovy, že toho vola z tý cestovky to přijde draho. Vzhledem k tomu, že jsme mu asi 8x dokola posílali informace o věku všech řidičů, jaké chceme požadavky a on nám nebyl schopen zjistit, že to není možné, mohlo se nám nakonec klidně stát, že bychom byli bez aut úplně. Nemluvě o tom, že z Ford Focus automat se vyklubal Vauxhall (opel) Astra nonautomat.

Autíčka byla nakonec super, hlavně to naše, všechno v elektrice, klimoška, kterou jsme z úsporných důvodů stejně nezapínali, velký kufr a volant vpravo, což byl snad už jediný problém, který mě v tu chvíli tížil – ježdění vlevo. Naštěstí jsem byla v roli druhého vozidla, neboť v tom prvním měli navigaci, takže jsem se držela za nimi a nemusela až tak moc řešit přednosti a podobně, ale i tak to bylo ze začátku dost náročný, naštěstí moje ženská posádka hlídala přednosti a provoz a mě, takže jsme to společně zvládly.

Cestou jsme přejeli hranice, aniž bychom si toho všimli, mezi Irskem a Severním Irskem totiž žádné hranice neexistují, že jste přejeli zjistíte tak, že v Sev. Irsku máte na ukazatelích na silnici míle a v Irsku kilometry. Za hranicemi jsme se dostali na silnici vedoucí podél pobřeží a mohli tak poprvé spatřit Irské moře, kolem osmé jsme dorazili do prvního kempu Gylez Quay nedaleko města Dundalk. Jelikož to byl první večer v Irsku a jelikož jsme všichni měli ty lahve Morgana, tak se nám to trochu zvrtlo a my jsme svou přítomnost na smaragdovém ostrově náležitě oslavili. V kempu byla hospoda, kde měli asi 8 druhů piva, takže jsme ochutnávali, povídali si s místními hospodskými povaleči a okolo druhé ranní začali vyřvávat na celé východní pobřeží Víneeeeečko bíííléééé a podobně, ale jelikož jsme ohleduplní radši jsme se odklidili z kempu na pláž, kde náš řev zanikl v dunění příboje.

25.7. Pátek

Jelikož jsme byli značně znavení předešlou nocí, docela jsme si přispali a vstávali asi až okolo 11.00, takže ten den jsem nakonec nestihli nic jiného, než se přesunout do dalšího kempu nedaleko Dublinu. Škoda každého dne nazmar a proto jsem vedoucí auto několikrát upozorňovala, abychom jeli z Dundalku do Droghedy po pobřeží, protože to bylo v průvodci označeno jako krásná vyjížďka…leč navigace tomu opět chtěla jinak a my jsme se do Dublinu sunuli po dálnici, tudíž jsme neviděli prakticky nic zajímavého, dokud jsme nedorazili do Dublinu, lépe řečeno na jeho rozkopaný okraj. Když se v Irsku staví silnice, tak rozhodně beze vší grácie- staveniště doslova “jako kráva“, změť  mnoha a mnoha přes sebe vedoucích silnic, z nichž půlka je uzavřená a druhá půlka neoznačená, tak na to byla krátká i ta navigace, natož my.

Nakonec jsme se ale nějak vymotali zase ven, kde jsme na benzínce potkali první v Irsku žijící Češku, která nám řekla, že podle ní jsou Irové „nějaký postižený“. Poslední drama toho dne bylo najít kemp Camac Valley, což se nám ale nakonec podařilo a ubytovali jsme se rovnou na dvě noci. Na recepci jsme si zjistili, že přímo od kempu jezdí do Dublinu bus za 2 eura, což bylo ideální pro následující den. Večer proběhl tentokrát poklidně, neboť nás čekal celodenní výlet do Dublinu.

26.7. Sobota

Budíček asi o půl osmé, sprcha (za 1,5 eura), snídaně a hurá na autobus, kterej jel v 8.45.

Do Dublinu to trvalo cca 25 minut, autobus nás vyhodil přímo v centru u Ashton Quay nedaleko nejživější čtvrti Temple Bar, která měla být ještě nedávno srovnána ze zemí a na jejím místě mělo vyrůst autobusové depo. Skupina architektů 91 však udělala z Temple Bar nejmódnější čtvrť Dublinu, plnou galerií, divadel a výborných restaurací.

Hned u zastávky zádrhel- objevili jsme obrovskej souvenirshop, kterej měl asi dvě patra a měli tam úplně boží věci, takže jsme se tam hnedle zasekli, ale pak jsme se inteligentně dohodli, že radši půjdem projít Dublin a na suvenýry až před odjezdem, takže jsme vyrazili směrem k Dublinskému hradu, prošli jsme Temple Bar, cestou objevili českou hospodu, katedrálu Christ Churých, ale hrad furt nikde..naivně jsme si totiž mysleli, že hrad bude dominantou Dublinu, jako je tomu v Praze a bude stát hrdě někde na kopci. Jenže to bylo zcela naopak..hrad byl zastrčenej a obestavěnej hnusnýma budovama, takže vůbec nevynikl a vypadal dost zoufale, takže jsme to radši obrátili zpět do tý český hospody na oběd, přičemž jsme ještě cestou narazili na malý tržiště a skupinu bubnujících muzikantů. Po českém pivu toužící Zipp nás ale brzo nahnal do Czech Inn pubu na Staropramen za 4,5 eura. I když já si dala Guiness, páč mi přijde ujetý jezdit do ciziny pít český pivo a ještě za 4násobnou cenu. Tamní obsluha byla skutečně česky hovořící, leč nepříliš komunikativní, což nás trochu zamrzelo a tak jsme se vydali do věznice Kilmainham Gaol, kde natáčeli moji milovaní U2 videoklip “A celebration“. Cestou jsme narazili na nějakou street party v parku, na který bylo úplně nejlepší, že přesto, že tam duněl hiphop a sprejovalo se na umělý stěny a jezdilo na skejtu a breakovalo, tak tam postávali lidi všech generací. Třeba taková babička s vnoučkem se tam pohupovala do rytmu a koukala na ty breakaře úplně nadšená. Chvíli jsme se tam zasekli a pak se vypravili dál, prošli jsme okolo pivovaru Guiness, kterej je dost rozsáhlej. Měli tam i zapražené pivovarské koně…zkrátka něco pro mě a také uličku s klauny, což bylo zase něco pro Kačabovic dítka, kteří mají z klaunů neskutečnou fóbii. Na jejich obranu- jeden ten klaun vypadal opravdu jak psychopat.

Na prohlídku pivovaru jsme se vykašlali, ale věznici už jsme si ujít naštěstí nenechali, neboť tam byl extrémně sympatický průvodce Ben a jeho poutavý výklad, kterýmu jsme ze začátku celkem v pohodě rozuměli, jenže pak nám únavou klesala pozornost a my měli co dělat, abychom si neustlali v tamních celách.

Zpět do centra jsme se svezli busem a poslední místo, na které jsme se museli na můj povel vydat byla Grafton Street, neboli hlavní nákupní tepna, kde na ulici hrají různí hudebníci (začínal zde i Glen Hansard) a postávají živé sochy. Asi jsme neměli příliš štěstí, ale moc umělců na té ulici nebylo, naštěstí nám bohatě stačila skupina asi 20ti mladých houslistů, který to tam řezali, že jsme nechápali. Odtud se skutečně těžko odcházelo, jenže už jsme chtěli zpět do kempu a museli jsme ještě přepadnout ten souvenirshop.

V kempu jsme večer obsadili umývárnu nádobí coby společenskou místnost, zahráli kostky a šli spát, další den byl opět nabitý.

27.7. Neděle

V neděli ráno jsme vyjeli pár kilometrů jižně od Dublinu na Powerscourt Watterfall, což je největší vodopád v Irsku. Bylo to tam skutečně pěkné, jenom mě trochu zaráželo, že člověk mohl autem dojet přímo až pod ten vodopád, přitom okolo byla krásná příroda, kudy by mohla vést nádherná pěší trasa, namísto toho se na louce u vodopádu vyvalovali rodinky s dětmi a grilovali…barbaři.

Když jsme se dostatečně pokochali vodopádem a hnusnou rozežranou mrtvou krysou, co jsme našli, tak jsme naskákali zpět do aut a vydali se směrem do Tullamore, abychom tam ukojili Zippovy sklony k alkoholismu.

Navigace nás házela nejrychlejší cestou zpět přes Dublin, kam jsme za žádnou cenu nechtěli, takže jsme tam namačkali cestu přímo přes nějaké vesničky, což byl nakonec geniální nápad, neboť dálnice jsou všude stejné, ale Irská krajina je jen jedna. Akorát je blbé, že když řídíte, tak se moc nestíháte kochat. Naštěstí jsme zastavili někde v horách, který maj v Irsku asi tak 30 odstínů zelený, a šli jsme se mrknout na horizont, kde jsme zůstali stát jak opaření, neboť se před námi objevilo nádherný velký jezero obklopený těma zelenýma kopcema a nikde žádný domy, ani lidi, ani auta…nic, jen příroda.

Chvílema to byl na těch uzoučkejch silničkách docela adrenalin, když se člověk musí vyhýbat protijedoucím autům a pod ním je několikametrovej sráz dolu, ale přežili jsme a pokračovali do Tullamore, jenže cestou jsme z průvodce zjistili, že buď se ta slavná whisky vaří jinde nebo ještě nepřišli na to, jak z exkurze udělat slušném job, protože o výrobně whisky ve všech čtyřech průvodcích nebylo ani slovo. Navíc byla neděle a už bylo asi pět hodin odpoledne, takže jsme nechtěli riskovat, že přijedem do města, kde není nic a radši jsme to stočili na jih směrem na Waterford, což je pěkné přímořské město, nás ale tlačil čas, takže jsme ho jen rychle projeli a pokračovali dál na pobřeží do kempu Newton Cove, který jsme poněkud obtížněji hledali a vyvrcholilo to menší krizí mezi posádkami jednotlivých aut. Nakonec jsme se všichni uklidnili a vyrazili na pivko do města Tramore, který bylo asi 2 kilometry daleko, a v kterým to hrozně žilo, když jsme jím předtím projížděli. To město nevypadalo vůbec Irsky. Nevím, jestli tam zrovna měli nějakej svátek nebo to tam takhle vypadá celoročně, ale bylo to šílený. Byla tam veliká pouť se spoustou atrakcí a se super horskou dráhou (taková ta, co tam jedete dokola vzhůru nohama), kterou Joska, Zipp a Kaštan pokořili. Na hlavní ulici byly místo hospod a restaurací samý herny s automaty, hluk, bordel a divný lidi a hlavně nikde neměli to pivo, který jsme chtěli. Jedna ulice byla úplně uzavřená a byla narvaná totálně vožralýma maníkama, který tam bůhvíproč juchali…nějak jsme to nechápali a snažili jsme se radši najít hospodu, kde bysme si dali v klidu to pivko, jenže buď bylo plno nebo tam byla soukromá party nebo nám zavřeli před nosem. Nakonec padla jedenáctá hodina a zavřeli všude, takže jsme se docela naštvaní vydali zpět do kempu za Cpt. Morganem.

28.7. Pondělí

Vzhledem k tomu, že kemp byl kousíček od moře zajeli jsme ráno na malou pláž, kde se dalo vylézt nahoru nad pláž a koukat na útesy. Tohle bylo konečně moje Irsko.

Pak jsme se vydali směrem Cork, tedy po jižním pobřeží, které bylo celé lemované zelenými útesy, škoda jen, že začalo pršet, takže viditelnost nebyla tak dobrá a člověk se za volantem musel o to víc soustředit. V jednu chvíli jsme zastavili u další pláže, kde jsme nestačili žasnout. Zatímco my jsme zahalení v mikinách a bundách klepali kosu a nadávali na déšť, Irové vyvalení na pláži se slunečníkama, někteří v neoprenech chytali bronz nebo se koupali v tom ledovým oceánu. Poněkud zvláštní, ale asi tam zrovna měli tropická vedra.

Ten den byl trošku krizový, Vokurce se udělalo v autě špatně, Joska usínala, počasí bylo taky dost ospalé, takže v našem autě moc sranda nebyla a v tom vedlejším na tom nebyli o moc líp.  Zastavili jsme v nějakém městě, že si zvednem náladu, pro jednou se rozšoupnem a půjdem se najíst do hospody, jenže ani tam nás smůla neopustila. Vokurka chudák celá skutečně zelená si dala těstoviny, který plavaly v jakési nepozřetelné omáčce. Zipp těšící se na točený pivo vybíral tak pečlivě, až si objednal cidera (což je jablečné pivo nebo spíš taková alkoholická limonáda.. pro pivaře hotová pohroma), Ráďa si jako správný gurmán objednala jehněčí, který taky plavalo bůhví v čem a navíc u toho byla úplně odporná příloha…no skutečně samé lahůdky. Zbytek příliš neriskoval, takže se najedl uspokojivě a mohli jsme pokračovat v cestě do vybraného kempu v Kinsale. Když jsme zaparkovali u recepce a vylezli všichni z těch aut, někteří s pivem, jiní s morganem v ruce, s celkem zoufalýma pohledama po celym tom dni, tak nám Mr. recepční radši řekl, že mají plno, než aby si tam uvrtal takový pobudy a poslal nás někam kamsi do dalšího kempu.

Nevím, jestli nás schválně poslal někam do háje, ale kemp jsme dle jeho instrukcí nenašli, ale zato jsme se octli v docela zvláštní situaci. Bylo okolo půl deváté večer, pršelo, zataženo, začínalo se stmívat a my jsme jezdili někde po pobřeží mezi močály a bažinami a plánovali, jak si usteleme v divočině. Poslední možnost jsme viděli v ubytování v nějakém BaB, kterých je po celém Irsku strašná spousta, takže jsme k jednomu BaB zajeli a ptali se na nocleh. Paní domácí byla strašně hodná a sympatická paní a bohužel měla plno, ale poradila nám jiný kemp pár mil odtud, takže jsem jeli dál a po nějaký chvíli objevili ukazatele na kemp, kam jsme nakonec dorazili, a když nám úžasná paní majitelka na dotaz ohledně ubytování pro 7 lidí řekla NO PROBLEM, myslela jsem, že jí zulíbám ruce i nohy. Navíc nám ihned začala radit, kam máme jít večer, do které hospody, kde co a jak hrají, jak je to daleko, jak se tam dostaneme atd.

Jestli pojedete do Irska, tak tenhle kemp nesmíte vynechat, jmenuje se Sexton´s a bylo to asi nejvlídnější ubytování za celou dobu.

Takže jsme postavili stany a vyrazili autama do asi 4 míle vzdáleného městečka Clonakilty, kde nám doporučila dvě hospody. V první měla být nějaká jam session s chlápkem, co prej 20 let hrál s Hendrixem. Takže jsme tam vlezli, jenže tam bylo úplně plno a navíc jedinej člověk nedržel nástroj v ruce, takže jsme řekli, že zkusíme tu druhou hospodu, kde jsme nakonec i zůstali, protože tam hráli tradiční irskou muziku a byla tam atmosféra, že jsme z toho všichni byli značně dojatí. V tu chvíli z nás spadl všechen stres a únava z toho dne a s Guinessem v ruce jsme mlčky a s obdivem poslouchali. Bohužel ve 12 to muzikanti zabalili a my taky. Vrátili jsme se do kempu a šli spát…stále pršelo.

29.7. Úterý

Už jste se někdy probudili s nohama v kaluži? My s Vokurkou ano..jelikož jsme neměly pořádně vypnutý stan protekla nám do něj voda a my v něm měli trochu potopu…a venku stále pršelo. Takže jsme přestěhovaly věci do auta, stan upevnily a doufaly, že nebudeme muset další noc strávit v místních umývárnách.

Jelikož to v tom kempu bylo úžasné (až na ten déšť), rozhodli jsme se už den předtím, že tam zůstaneme až do středy. Ráno jsme se nakýblovali do společenské místnosti, kde jsme vydatně posnídali a po poledni jsme vyrazili do asi 50km vzdáleného Corku na výlet s cílem sehnat impregnaci a kolíky na Josčinej stan. Cestou jsme se stavili u chrámu Sv. Patrika a pak jsme se po motali asi půl hodiny po Corku, než jsme našli parkoviště. A než jsme si vystáli tu frontu na něj, tak byly asi 4 odpoledne a v 7 se z toho parkoviště muselo zase odjet, takže jsme moc času neměli, což ale v tom počasí nějak extra ani nevadilo. Nakoupili jsme potřebné, prošli jsme tak nějak město, prohlídli si The National Monument, katedrálu Sv. Finbarra, továrnu, kde vaří cidera, pojedli ve fastfoodu a už jsme museli zase zpět pro auta. Cestou do kempu jsme projížděli už poněkolikáté vesničku Timoleaque, ve který jsem  pokaždé chtěla zastavit u zříceniny kostela se hřbitovem, jenže mě nikdo neposlouchal, takže když Ráďa opět špatně odbočila směr kemp, ujala jsem se vedoucí pozice a dotáhla je k tomu pohřebišti, což byl nakonec jeden z nejlepších zážitků, který Josička bohužel prospala. Kostel nebo co to původně bylo byl skoro zbořenej, zůstalo tam jenom spousta místností z polotozpadlých zdí porostlých mechem a věž, nad kterou lítali havrani a v každý místnosti bylo několik náhrobků. Atmosféru dokresloval podvečer a zatažená obloha a ty havrani, no prostě paráda. Těch místností tam bylo tolik, že jsme se po chvíli ztratili a nemohli najít cestu ven, bylo to jak v nějakym hororu, jako bysme tam měli zůstat už navždy, ale nakonec jsme cestu našli.

Večer jsme uvažovali, jestli se zase nevydáme do hospůdky na muziku, ale nakonec zvítězila touha po alkoholu, takže jsme obsadili kuchyňku, kde jsme se pokoušeli znásilnit automat na cukrovinky, což se nám bohužel nepodařilo a když na nás začali místní hulákat, že příliš hlučíme (ostatně jako skoro každý večer), tak jsme se radši zdekovali (i já s vokurkou) do stanů.

Byla škoda, že nás na jihu zastihlo takovýhle počasí a tři dny v kuse pršelo, takže jsme se starali spíše o to, jak přespat v suchu, než abychom se pídili po místních pamětihodnostech, ale je tam toho spousta k vidění a hlavně tam cítíte atmosféru toho drsného a přesto přívětivého Irska.

Středa 30.7.

KONEČNĚ PŘESTALO PRŠET!!! Abychom se neradovali příliš, tak foukal hroznej vítr, ale aspoň nám to rychle usušilo stany (až na ten Kaštanův, což jemnostpán trochu těžce nesl),  mokrý oblečení a ostatní věci, který jsme rozvěsili pomalu po celém kempu.…

Zabalili jsme, rozloučili se s úžasnou paní majitelkou a vyrazili směr Killarney, což je údajně nejkrásnější národní park, jelikož jsme ten den ale měli dlouhou cestu, tak jsme na park neměli moc času, takže jsme zvolili jen krátkou hodinovou trasu k vodopádu a zpět. Park byl pěkný, ale jinak je v Irsku určitě mnoho zajímavějších věcí, ale aspoň nám tam vnukli myšlenku přepravit se přes záliv řeky Shannon z Tarbertu do Knocku trajektem, jinak bychom ho museli celý objíždět, což by zabralo hrozně moc času, kterého jsme neměli nazbyt. Trochu jsme se dohadovali, páč jedni tvrdili, že to bude stát aspoň 100 euro, což mě přišlo jako ptákovina, páč je to tam běžný dopravní prostředek a nikoliv turistická atrakce, načež Joska zalovila v průvodci a vyčetla skoro aktuální cenu, což bylo ve finále asi 17 euro na auto.

Takže jsme si počkali na trajekt, najeli na něj, zaplatili a pak se radovali, jak jsme to pěkně vymysleli. Cesta trvala asi půl hoďky a dokonce jsme viděli delfíny, který tam poskakovali někde v dálce ve vodě.

Po vylodění jsme zamířili směr Donnaha (ten název nás hodně pobavil) do kempu Green Acres na pobřeží, kde jsme měli trochu problém najít recepci, páč to tam bylo vcelku zmatečné, ale nakonec jsme to dokázali a v nějakém domečku zazvonili na postarší paní, která se ukázala býti majitelkou. Byla taky hrozně milá…ale divná, což se ukázalo později. Chvíli jsme se s ní vykecávali (Vokurce řekla, že vypadá jak typická Irka, z čehož byla dotyčná dotčená) a já jsem z ní byla tak zblbá, že jsem jí nahlásila 6 lidí a 2 stany (ve skutečnosti nás bylo sedm ve třech stanech) a vůbec mi to nedošlo. Jenže ta ježibaba pak jezdila večer po kempu a kontrolovala, takže nás skásla o ten třetí stan, jenže jsme jí nepřiznali tu sedmou osobu, protože byla fakt divná a Zipp se rozčiloval, že nehodlá bejt opět ten utajovanej, že chce být taky jednou někde oficiálně, takže to padlo na Ráďu, která při každym bliknutí světel skákala šipky do našeho stanu.

Čtvrtek 31.7.

Opět prší, ale nám už je to všechno jedno, protože se vydáváme na největší útesy Irska – Cliff´s of Moher, kde nám všem padá čelist úžasem. Až 200 metrů vysoké nádherné útesy jsou bohužel logicky obrovským turistickým lákadlem, takže opět lidi všude okolo, ale mam pocit, že jich nebylo díky nepřízni počasí zas až tolik a ještě se většina z nich tísnila v restauraci, která byla vyhloubená do jednoho z kopců.

Na Cliff´s se můžete vydat buď doprava po vyznačených cestách na vyhlídku k nějaký rotundě a nebo vlevo, kde je vstup přísně zakázán, ale taky je to tam asi tak 4x hezčí, takže tam všichni stejně chodí. A taky je to tam větší adrenalin, páč se tam dá vcelku lehce sklouznout dolu (obzvlášť když prší a všude je bahno) a padat a padat a padat…až dolů do moře.

Když jsme se dostatečně vynadívali rozhodli jsme se zajít si na pořádnej dlabenec, aniž bychom tušili, jak pořádnej ve skutečnosti bude. Když jsme opouštěli parkoviště u Cliff´s of Moher (myslím, že stálo 8 euro na den) začalo se samozřejmě nad útesy vyjasňovat a přestalo pršet.

Po chvilce hledání jsme objevili hospodu a začali zkoumat menu. Vokurka vykřikovala, že už žádné experimenty zkoušet nebude, že chce normální jídlo a žádnej blaf a objednala si zachlebené (doslovný překlad) kuřecí kousky, který měla někdy předtím janča a byly opravdu parádní, dle jejích slov. My s Ráďou a Kaštanem jsme se toho nebáli a poručili si vepřový steak za 17 euro. Byl to asi největší steak v mém životě,  postupně jsme přestali přikusovat hranolky, abychom to vůbec snědli a nakonec se nám to za pomoci ostatních podařilo, ale nebyli jsme schopni se pohnout, naštěstí jsme měli ty auta, takže jsme mohli nasednout a vyrazit do kempu, jehož jméno, ani polohu, ani web už nejsem schopná dohledat, ale možná to byl Gayley Bay caravan and camping Park. Bylo to tam sympatické, až na  to, že kemp sousedil se hřbitovem a bylo tam  hrozně moc škvorů. A jelikož jsme se utábořili až na konci kempu, chodili jsme okolo toho hřbitova na záchod, což bylo trochu psycho, protože na tom hřbitově byl na kříži pověšenej Jesus, ale nebyla to klasická dřevěná nebo kamenná socha, ale spíš nějaká figurína...no prostě nic pěkného.

Tím, že jsem bydleli na konci toho kempu, tak tam k nám vedla silnice, která končila kopečkem dolů asi 20 metrů od našich stanů a za ní byla tráva, nacucaná deštěm a několik vcelku hlubokých kaluží a místní dementní dětičky samozřejmě měly ohromnou zábavu z toho, že sjížděly z toho kopečku a projížděly ty louže a pak to nemohly ubrzdit, tak se hrozně rozsekaly na tý trávě. Jenže to chvílema vypadalo, že se nám rozsekaj o auta, protože jezdily přímo proti nám, takže Kaštan se toho chopil a na jedno to dítě vystartoval a začal mu nadávat…česky, což bylo hrozně vtipný, protože ten jouda koukal a vůbec nechápal. Za chvíli padla tma a rodiče si ty děti odvedli…naštěstí.

V hlavní budově byla krásná společenská místnost, do který jsme se vzhledem k neustálému dešti uchýlili s asi 15ti igelitkami jídla a pití a když jsme tam seděli asi 10 minut, tak přišel nějakej pán, že už je 23.00 a že se zavírá, takže jsme se odporoučeli zpět ke stanům a za chvíli šli spát.

Pátek 1.8.

Budíček v 7:30 se stal vcelku běžnou záležitostí. Je to nezbytné, když musíte ujet denně okolo 200 kilometrů a mezitím stavíte někde na památky. Jenže taky jsme chodili každý den spát okolo jedné hodiny, takže to řízení bylo občas vcelku náročný a stálo nás to mnoho redbullů.

Kousek od kempu byla jakási honosná brána s cedulí Ashford castle, takže jsme tam ráno vyrazili na prohlídku, jenže nám místní správce oznámil, že se můžeme za 4,5 eura projít v zahradě, ale na zámek se nedostaneme…byl to totiž nějaký 5tihvězdičkový hotel. Takže jsme v rámci úspor času i peněz vyrazili směr Sligo. Ten den sice nepršelo, ale za to foukal neskutečný vítr. Krajina opět nádherná, samé hory a zeleň, prostě paráda. Přijeli jsme do 5tihvězdičkového kempu Greenlads u Sliga , který byl na krásném místě u moře, dalo se jít i na pláž a vybavení bylo luxusní, až na ten vítr, který nám málem odnesl stany, protože v celém kempu nebyl jediný strom nebo něco, co by vítr odráželo, takže tam fičelo jak na větrné hůrce a postavit tentokrát Korčulovic stan nám dalo pěkně zabrat…vlastně jim všem ostatním…já jsem to dokumentovala na kameru.

Nakonec jsme stany postavili a vyrazili do města. Sligo je menší, ale velice krásné a příjemné městečko..trochu jako zmenšený Cork. Podle Jančiných instrukcí jsme navštívili Sligo Abbey- vstup asi jen 1.5 eura pro studenty a máte to i s výkladem. Pak jsme se šli projít dál do města, potřebovali jsme sehnat camping gass (plynová bomba na vaření) a pak ještě nějaký suvenýry, protože pobyt se nám pomalu chýlil ke konci. V obchodu, kde si Kaštan zakoupil slušivé tričko na památku se s námi dal do řeči starší pán. Povídal, že byl v Praze, a že je to tam krásné a nakonec nám poradil, že v Ballyshannonu je zrovna tento víkend festival tradiční irské hudby. Byli jsme nadšení, protože tím směrem jsme druhý den jeli.

Ve městě jsme si ještě skočili na jídlo- kuřecí křidélka a wrapy (všecko cca 10-14 euro), které jsou v británii vcelku častou záležitostí. Pro nezasvěcené je to něco jako twister v KFC…maso a zelenina zabalené v tortille ovšem 100x jinak. Všecko výborné a dokonce tam byla i obsluha- v Anglii je totiž jinak běžné, že si chodíte pití i jídlo objednávat na bar, kde rovnou zaplatíte, pití Vám dají rovnou, jídlo Vám pak donesou, ale než jsme na to v té první hospodě přišli, tak nám pořádně vyhládlo.

Zpět v kempu jsme tentokrát byli poměrně brzo, asi okolo 6 hodiny, takže jsme zabrali luxusní kuchyňku, kde bylo i spousta místa k sezení a tam jsme vegetili celý večer. Já jsem se akorát vzdálila, když začalo zapadat slunce na útes, abych konečně chvíli mohla přemýšlet a uvědomit si tu skutečnost, že jsem opravdu konečně v Irsku.

Když mě vyhnala zima vrátila jsem se k ostatním, zahráli jsme si kostky a pak šli na kutě. Mezitím se utišil i vítr, Kaštanovi konečně uschnul stan, takže bylo všecko v nejlepším pořádku….jak se říká klid před bouří…

Sobota 2.8.

Sobota byla druhým smolným dnem za celý pobyt. Měli jsme před sebou hodně dlouho cestu až úplně na sever, takže jsme zavrhli výlet do nejstaršího pohřebiště, které je asi 40 km jižně od Sliga a vydali se směr Ballyshannon na doporučený festival irské hudby. Ve městě jsme čekali davy lidí, cedule, reklamy, hluk a shon…ovšem nikde nic a jediné co jsme objevili byly jakési francouzské trhy Le marche français (nebo tak nějak). Takže jsme byli lehce zklamáni, nicméně trhy jsme si prošli, koupili si výborné olivy a krevetky s braborama a chleba k večeři a samozřejmě jsme ho ihned sežrali.

Jak jsem tam chodila po tom trhu, slyšela jsem někde v dálce přeci jen irskou hudbu, takže jsem vystartovala směr zvuk a našla jsem místo, kde se prodávaly lístky na ten irský festival, který neprobíhal v ulicích, ale spíš v nějakých sálech a hospodách. Ke všemu jsme tam byli strašně brzo, okolo jedenácté, takže se žádný koncert zatím nekonal, ale zjistili jsme, že za chvilku začíná kurz výuky irského tance pro začátečníky, tedy něco naprosto ideálního (již několik dnů jsme se marně snažili naučit se irské tance pomocí samovýuky), jenže vstup byl 15 euro, což teď ke konci dovolené byly příliš velké peníze, takže jsme si smutně povzdechli a jeli dál do Donegalu, kde jsme navštívili další hřbitov s ruinami kostela a hrad s výkladem, kterej jsme jako obvykle vnímali tak nějak napůl. Největší atrakcí se pro nás stalo informační centrum, protože tam opět měli suvenýry, takže jsme nakoupili pár pozorností domů (např. marinádu na maso s guinessem) a pak jeli kousek za Donegal do jakési vesničky tradičních řemesel.

Mysleli jsme, že to bude taková ta stará vesnice se starými domečky se slaměnými střechami…něco co jsme marně hledali celou dobu. Všude, i na té největší samotě někde mezi loukami nebo v horách, stojí krásné vilky a vily s perfektně upravenými zahradami. A ani tady jsme se nedočkali, z Heritage village se vyklubal komplex několika krámků s ručně dělanými, ale moderními výrobky ze skla, látky, dřeva, kamene apod.

Dále jsme tedy pokračovali směr kemp Casey´s Park, což byl dle našeho průvodce jediný kemp v celé širé county Donegal. Na neštěstí v tom městě zrovna probíhal jakýsi značně zoufalý hudební festival, ale i přes jeho zoufalost tam byla hromada lidí a hlavně plný kemp, aby toho nebylo málo, tak v průvodci po kempech žádný další kemp poblíž nebyl, bylo už asi osm večer a v recepci seděl dost podivný jouda, kterýmu sem horko těžko rozuměla, naštěstí ale nám přeci jen poradil místo, kde by měl prý být jiný kemp, takže jsme to nacvakali do navigace a vyjeli.

Navigace nás navedla kamsi do hor, kde byl krásný výhled do krajiny, leč brzy nám úsměvy zamrzly, neboť  jsme byli instruováni uhnout z asfaltky na jakousi polní cestu. Jelikož jsme auta měli pojištěná, tak jsme uhnuli a jeli kamsi, přičemž s každým metrem byla cesta horší a horší. Přijeli jsme na kopec, kde jsem po chvilce váhání následovala druhé auto a sjela pod něj, což jsem neměla dělat. Po pár metrech se cesta proměnila v metr vysoké schody a to už jsme si i přes to pojištění opravdu netroufli, takže jsme zůstali trčet na 2 metry široké cestě pod kopcem, který bychom nevycouvali ani za 50 let, nemohli jsme se otočit, protože nebylo kde a bylo okolo deváté večerní…poněkud zoufalá situace. Leč duchapřítomný Kaštan nevěšel hlavu a zavelel zničit plot, protože NAŠTĚSTÍ vedle byla louka, která výjimečně nebyla ohraničená zídkou, ale drátěným plotem, takže nám nezbývalo, než se tím drátem třeba prokousat, každopádně jsme se potřebovali dostat na tu louku a tam otočit auta. Takže jsem se s Kaštanem vrhla na ten plot a najednou jsme zjistili, že se dá krásně oddělat a otevřít, protože to byly vlastně jakási vrátka, horší bylo je přidělat zpět, což se prý nepodařilo, takže jestli tam po té louce za kopcem něco běhalo, možná už to běhá bůhví kde…pardon:o)

Auta jsme otočili, první vyjelo v pohodě, s druhým byl trochu problém, ale nakonec vyjelo také a až na pořádně odřený lak bylo všecko zase růžové. Navigaci jsme chvíli chtěli rozdupat, ale pak jsme na ní prostě jen hodili bobek a instinktivně se vydali směr doporučený kemp. Budu se opakovat, ale ta krajina…to se nedá popsat, cesta po pobřeží mezi horami…nádhera.

Ve finále jsme přijeli opravdu k nějakému kempu na konci světa, který byl na bývalém golfovém hřišti, bylo tam i nové golfové hřiště a výhled na záliv, nad kterým se tyčily zelené hory, prostě paráda, takže jsme se vydali do recepce zaplatit za nocleh, ale ouha, recepce zavřená, což nám v první chvíli způsobilo radost, protože to znamenalo nocleh zdarma, ale v zápětí nám zároveň došlo, že tím pádem nemáme klíče od sprch a záchodů, takže jsme celý večer obšťastňovali jamku č. 7.  Završením vší smůly toho dne bylo, když se Janča s Kaštanem vydali po setmění na pláž, ale za chvíli se vrátili, protože tam prý byly miliardy písečných blech.

Neděle 3.8.

Vstávali jsme opět celkem brzo, tentokrát hlavně proto, abychom odjeli z kempu dřív, než nás skasírujou (holt češi v cizině). Vyjeli jsme směr Londoderry, které jsme si prošli. Vnitřek města je dokola obehnán hradbami, které vytyčují území původního Londoderry, což je dnes vlastně historické centrum.  V jednu chvíli jsme vlezli do nějakých vrat do dvora a ocitli jsme se v úplně jiném světě, jakoby město ve městě. Byly tam balkónky a pavlače a všecko to bylo hrozně upravené a ověšené kytkami. Těžko se to popisuje, ale vypadalo to jak z filmu Marry Poppins a nás nenapadlo nic jiného, než tam nafotit pár živých obrazů a kdyby se mi nechtělo neskutečně hrozně moc na malou, tak tam fotíme snad ještě teď.

Poté co jsme se s Jančou vloupaly do nějakého luxusního hotelu, tváříce se, že tam rozhodně patříme, abychom vykonaly potřebu, jsme pokračovali obhlídku města procházkou po hradbách. Ve městě bylo pouze několik skupin Japonců, jinak celkem mrtvo…není divu- byla neděle. Po obědě v Burger kingu, kde jsme utratili poslední eura, přestože už jsme byli na území Severního Irska jsme si proběhli místní obchodní centrum, anžto Janča neustále sháněla ještě nějaké suvenýry a hlavně tričko a jelikož nic nesehnala, tak jsme rychle vyrazili dál, potřebovali jsme dojet brzo do kempu, abychom se odpoledne stihli jet podívat na Giant´s Causeway.

V prvním vytipovaném kempu Ballyness caravan Park měli opět plno a ačkoliv náš průvodce tvrdil, že je to opět jediný kemp v oblasti našli jsme záhy kemp jiný a vůbec tam bylo okolo vcelku dost ukazatelů i na jiné kempy. Poněvadž stále pršelo rozhodly jsme se na rozdíl od ostatních s vokurkou náš stan zatím nestavět, abychom v něm ve finále zase neměly potopu. Takže ostatní postavili a jeli jsme na Giant's Causeway, což jsou útesy tvořené 37 000 šestiúhlými čedičovými sloupy, které se vznikly sopečnou činností. Na parkoviště jsme si vystáli pěknou frontu a ještě nás stáhli o pět liber, ale stálo to za to. Ačkoliv pršelo, na útesech bylo krásně, hlavně takový přírodní úkaz asi nikde jinde neuvidíte. Díky počasí a únavě jsme se ale na útesech nezdrželi moc dlouho, za to jsme se opět zasekli v dalším souvenir shopu, ale pak už jsme jeli do kempu oslavit poslední noc naší úžasné dovolené. Díky dešti jsme se nejdřív všichni nasáčkovali do jednoho stanu, ale po chvíli nás to omrzelo a zabrali jsme místní minikuchyňku, kde jsme byli jak sardinky a nakonec jsme si na závěr zahráli dámu na šachovnici, co byla nakreslená na chodníku a dělali jsme u toho samozřejmě bordel, takže nás opět vyhazoval hlídač, ať jdeme laskavě už spát. Poslechli jsme.

Pondělí 4.8.

Den odjezdu. A samozřejmě jako naschvál vylezlo sluníčko a bylo pěkné vedro. Tentokrát jsme si trošku přispali, protože jediný úkol dne byl odevzdat do 15.00 auta na letišti a v 16.40 odletět. Zabalili jsme věci do kufrů a děsili se, jestli nemáme nadváhu, protože třeba moje zavazadlo mělo při cestě tam 19,9 kg. Do Belfastu to bylo necelých 100 km, takže jsme tam v pohodě dojeli, i když jsme se cestou stihli ztratit. Trošku jsem se děsila, jestli nás v tý půjčovně nezabijou, až uvidí to smradlavý, poškrábaný, špinavý, zablácený auto, ale ani se na něj nekoukli, vzali si klíčky a nashledanou.

A tak jsme se šli odbavit ( všechna zavazadla se vešla do váhového limitu) a jelikož jsme měli docela hlad, tak se nám hodilo, že náš let byl zpožděn asi o 45 minut, takže jsme vytáhli poslední drobáky, někteří kreditky a zaútočili na letištní burgerking, kde jsme narazili na slečnu zo Slovenska, která nás obsluhovala. Po jídle následovala poslední nákupní horečka v suvenýrech a pak už jsme šli na gate a do letadla a tradá do Prahy. Bohužel aby ta dovolená nebyla tak ideální, tak ke vší mé fóbii z létání si vedle mě v letadle sednul smradlavý pán a celý dvě hodiny otravoval se svýma stupidníma rasistickýma a sexistickýma poznámkama v domnění, že je hrozně vtipnej, takže když jsme přistáli docela jsem si oddychla.

Závěrem…

..mi docházejí slova. Pakliže Vás Irsko láká tak tam jeďte ihned a pokud ne, jeďte tam stejně. Ani některé moje spolucestovatele to do Irska nikdy moc netáhlo, ale dnes chrochtají blahem, že tam byli. Jediná rada na závěr, budete-li si půjčovat auto, určitě se vystřídejte v řízení, nejde jen o bezpečnost, ale hlavně o možnost vnímat krajinu, nasávat atmosféru, ať už prší nebo fouká vítr nebo svítí ostré slunce.

O Irsku se říká, že je to drsná země a na první pohled tak skutečně působí, ať už díky nekonečnému deštivému počasí, divoké přírodě, rozvleklým loukám, špičatým útesům…monumenty, které vytvořila sama příroda, na které člověk nesáhl, na každém kroku Vás donutí tu zemi milovat. Stejně to tu vypadalo po staletí a stejně to tu snad i vypadat bude. Irové jsou velmi přátelští a přívětiví, jdou hrdí  a milují svou zemi a s radostí se s Vámi o svou lásku podělí, budete-li chtít.

Byla jsem v Irsku poprvé, ale určitě ne naposled, za těch 11 dní jsme stihli poznat jen zlomeček všeho, co tento smaragdový ostrov nabízí, takže nebude trvat dlouho a určitě se tam vypravím znovu a moji spolucestovatelé mě nepochybně rádi doprovodí.

Zapsala Allie