Část první - Lima, Arequipa, Colca Caňon

1. den, čtvrtek 23. 8., Praha - Ženeva

Odlétáme z Prahy směr Ženeva. Jdeme se poohlédnout po městě, ale moc jsme toho nenachodili. V prvním parku to zalamujeme pod stromem a okamžitě usínáme. Před příletem Alfonse a Lenky jsme tedy z Ženevy viděli jen park u jezera a obchod s nožíky, kde jsem si jeden pořídila, abych nedělala ostudu se svou kudličkou. S druhou polovinou výpravy se vydáváme po městě a kolem půlnoci se přesouváme na letiště. Hledáme koutek, kde se natáhnout a brzy tak také činíme na zemi v zapadlém koutku za obchůdky. Jen co zavřem oči, je tu celník: „Crrrr!! Your flight tickets and passports, please... OK, go on sleeping.“ Trošku v nás zatrnulo, ale čtyři bezdomovci na letisku není problém;-)

2. den, pátek 24. 8., let do Limy

Po pár hodinách spánku vstáváme a pokračujeme v naší dlouhé cestě na druhý konec světa. Při odbavování bohužel neprošel náš stařičký petrolejový vařič, přestože byl prázdný a pečlivě vymytý. Matěj se ho však nechce tak snadno vzdát, na rychlo tedy běží uložit jej do úschovny. Sedm franků na den by však úschovu na měsíc drobet prodražilo. Nápad zakopat ho někde venku také nevyšel, protože nikde v těsné blízkosti letiska nebylo vhodné dočasné pohřebiště vařičů. Nakonec Primus zachránil jeden ze sekuriťáků, kterému se zdál Matěj svým chováním podezřelý. Vařič nám schoval k sobě s tím, že až se za měsíc budeme vracet, brnknem mu a on nám jej vrátí.

Odbavení je tedy OK a my vzlétáme směrem na Paříž. Charles de Gaulle je ohromné letiště a ohromné bludiště, kde se mezi terminály jezdí autobusem. Nabordujeme se na boeing 737, který nás má dovézt za oceán. Sedadla tu jsou po deseti v řadách, my čtyři sedíme přesně uprostřed, takže se aspoň nemusíme hádat, kdo bude sedět u okýnka:-) Letušky přivádíme v rozpaky, když s nimi každý z nás komunikuje jinou řečí – Matěj francouzsky, já anglicky, Alfons španělsky a mezi sebou mluvíme další divnou řečí.

Let trvá devět hodin, přesouváme se o 8000 km dál a o 6 hodin blíž. Před přistáním v Caracasu ve Venezuele musíme vyplnit Immigration Form (nad položkami typu co všechno s sebou vezeme a jakou to má hodnotu v USD jsme se celkem zapotili). Leč naše úsilí bylo zbytečné. Protože neopouštíme letištní prostor, imigrační procedury se na nás nevztahují.

Před námi je poslední let, do Limy. Jet lag se začíná projevovat, všichni jsme unavení. Znovu vyplňujeme Immigration Form, v čemž už máme praxi. Vyzvedáme zavazadla, vybíráme peníze z bankomatu (ovšem s malou chybou ve výpočtech, sekli jsme se o řád, takže místo na celý týden máme solů sotva na cestu do města a hotel). Bereme taxíka a podle průvodce vybíráme hostel San Francisco v centru města. A konečně jdeme spát – po nejdelším dni v mém životě, který trval 31 hodin.

3. den, sobota 25. 8., Lima

Vstáváme už v osm, balíme (tedy vlastně jsme ani nevybalili), bágly necháváme v hostelu a vyrážíme do města nadýchat se peruánské atmošky a zařídit pár nezbytných věcí. Máme hrozný hlad (kdy jsme to jedli naposledy?), hned na prvním rohu kupujeme trs platanů (tj. banánů) za neuvěřitelný 1 sol! Začíná se nám v Peru líbit:-)

V Limě je hodně aut a nikdo z řidičů asi vyhlášku o provozu na pozemních komunikacích nečetl (tedy jestli tu vůbec něco takového mají) - předpisy tu zkrátka moc neplatí, na jízdní pruhy se tu nehraje a kdo netroubí, jakoby sem nepatřil. I když jsme relativně blízko od rovníku, žádné tropy tu nejsou. Matěj sice chodí v kraťasech (až později nám dojde, proč se za námi ostatní otáčí a smějí se, v tom mrazu kraťasy asi působí trochu zvláštně), ale většina místních nepohrdne ani čepicí a šálou. Je tu dost nepořádek, pošmourné počasí ponurou náladu ještě zvyšuje. Na ulici je spousta malinkatých stánků (většinou jen vozík na kole) se vším možným: platany, něco teplého do žaludku, tkaničky do bot, látky... Bereme si taxíka – Alf skočil do křižovatky, půlkou těla vlezl okýnkem do auta taxíku, nasadil svůj úsměv, chvilku se dohadoval s řidičem a za chvilku už jsme jeli na českou ambasádu. Cestu máme i s kulturní vložkou, kdy na křižovatkách, když auta stojí na červenou, vběhnou místní kluci do silnice a metají jedno salto za druhým přímo před námi. Do toho se mezi auta vyrojí spousta prodavačů, kteří se nám snaží vnutit sladkosti, omalovánky, CD a dokonce i lednici! Kam se hrabou zábavná odpoledne s „připraveným programem pro celou rodinu“ pořádané hyper- super- a megamarkety u nás.

 Původní plán byl uložit na ambasádě naše letenky (nemáme elektronické, takže když o ně přijdem, domů neletíme) a dolary na zaplacení taxy při odletu ze země. Bohužel nikomu z nás nedošlo, že je sobota a tudíž ambasáda bude zavřená. Zklamání zaháníme dalším trsem platanů a jakýmsi nápojem s názvem Cola Inglés (naprosto odporný červený nápoj, ale je to tekutina a aspoň máme třílitrovou láhev, která se bude hodit).

Opět berem taxíka a míříme k Instituto Geografica Nacional, kde chceme koupit mapy na treky do hor. Bohužel i zde mají v sobotu zavřeno. Vyrážíme tedy alespoň koupit lístky na autobus do Arequipy. Zde sice zavřeno neměli, ale podařilo se nám koupit ty nejdražší lístky (společnost Cruz del Sur - 81 solů za osobu po studentské slevě). Inu, turistická daň z blbosti. Dáváme obídek v místní restauračce - polévka a hlavní jídlo za pět solů a připadáme si jak králové:-). Limošku jsme ale ochutnat odmítli. Vodu tu důsledně desinfikujeme (máme dvousložkovou desinfekci vody s Cl a Ag, voda je vyčištěná za deset minut po nakapání, a nemusí se tedy čekat půl hoďky, jako je tomu u systému desinfekce chlor – dechlor, ale chuť „bazénku“ je to stejná). Vracíme se do hostelu pro bágly a zpět na autobus. Před odjezdem jdeme ještě testnout pár místních dobrot - ananas, pepino a třtinovou šťávu (ať nám má být z čeho špatně).

Trošku máme obavy z jízdy přes noc, před kterou nás všichni varovali. Ale cesta trvá čtrnáct hodin a nechtělo se nám tedy zabít celý den. Při nástupu všechny pasažéry kamerují, aby se pak vědělo, který z nás autobus unesl i s celou posádkou;-) Autobus je opravdu nóbl - podnožky pod nohy, polštáře pod hlavu, večere a snídaně incluydo. A neuvěřitelný steward, který nám procítěným hlasem přednáší o cestě do „Ááárequiiiipy“, při roznášení jídla si pobrukuje do taktu salsy a vrtí zadkem do rytmu. Jako vrchol svého vystoupení přišel někdy kolem druhé ranní s tím, že si všichni zahrajeme bingo. Bingo! Posílám ho do háje a spím dál, ale někteří cestující se chytají. Steward mi velmi intenzivně připomíná Vieweghovy Účastníky zájezdu a mužskou modifikaci Pamely.

Cestou projíždíme oblastmi, kde bylo minulý týden silné zemětřesení. Dálnice Trans Americana není v některých místech průjezdná, musíme tedy jet oklikou po hačaperkách. Přestože nás vyzvali, abychom zatáhli záclonky v oknech, díváme se skulinkou ven na zbořené domy, stany s vlajkou Států nebo Británie a děcka, co i uprostřed noci běhají za autobusy s uřízlou petkou na klacku snažící se dosáhnout k našim okýnkům a vyžebrat pár peněz...

4. den, neděle 26. 8., Arequipa

02 V Arequipě se žije na střechách. Volcano El Misti v pozadí.

Brzy ráno přijíždíme do Arequipy. Ubytováváme se v hostelu St. Catalina, což je moc hezký pavlačový hostel s terasou na střeše a s výhledem na sopku El Misti.

Arequipa je mnohem hezčí, čistší, tiší, upravenější a příjemnější město než Lima. Jen shodíme batohy na pokojích a hned vyrážíme do města sehnat mapy a vařič. Opět 100% neúspěšnost. Takže zase spravujeme náladu u něčeho dobrého k snědku (empanadas, sýr a džusík z čerstvého ovoce namixovaného dle přání, mňam!) v místní tržnici. Prý je to největší a nejnebezpečnější tržnice v celém Peru. Prý nás tam okradou, zabijí nebo aspoň znásilní. Tak jsme tam šli. A ani nás neznásilnili, nezabili, ani neokradli, a to přesto, že kluci dost dlouho provokují s foťáky a tou svojí fotoaparaturou. Tržnice je ohromná, každá ulička je zaměřená na jiný sortiment - ovoce (některé jsem nikdy předtím neviděla), maso (trošku naturalistické výjevy dobytka), sýry (i když moc jako sýry nevypadají ani nechutnají), květiny (poněkud pohřební floristický styl aranžmá), či talismany (sušená mláďata lamy, která se prý dávají do základů domu). Prodavačky nezapřou svůj indiánský původ - snědé ženské, usměvavé, s dlouhými hustými černými copy s bambulkami na konci. Většinou chodí v několika sukních, haleně a s buřinkou naraženou na vrcholku hlavy, na zádech mívají v zářivě barevném tkaném kusu látky mimino, nákup, zkrátka všechno možné. Jako správní gringové (místní označení turistů) je hnedka chceme zfotodokumentovat, což se jim vůbec nelíbí - schovávají tvář a odvrací se od nás. Teprve když zazvoní sol nebo dva, dávají se přemluvit.

Inu, tak taky něco k místním pamětihodnostem. Moc pěkný je klášter (možná je to také něco úplně jiného, moc informací jsme nenašli, ale vstup je zadarmo) kousek od náměstí v maurském stylu z bílého kamene, s nádvořím s kašnou, arkádami a loubími. V jednom z nádvoří hrají místní muzikanti na všemožné flétny a charango (taková malá kytara). Matěj se k nim hnedka s nadšením vrhá a muzikanti ho nechávají charango vyzkoušet. Mě nechali vyzkoušet ty prazvláštní flétny, ale žádný zvuk jsem z nich nevyloudila. Druhý klášter St. Catalina je opravdu velkolepý (čemuž odpovídá i vstupné - 35 solů). Oranžovo červené zdi kontrastují s nebesky modrými, jeden rajský dvůr střídá druhý, prolézá se světničkami a domečky a černými kuchyněmi sester, leze se po střechách, po kterých běhají divocí psi „dingoidního“ typu. Polovina kláštera je zpřístupněna turistům, v druhé stále žijí jeptišky. Kluci fotí jak pominutí, takže se ven dostáváme až dlouho po zavírací době.

Cestou z kláštera narychlo kupujeme u cestovky výlet do Colca Caňonu. Po dlouhých debatách se rozhodujeme, že přes cestovku bude výlet jednodušší než hromadkou. Ale platíme si jen cestu tam a zpět, abychom nebyli příliš „organizovaní“ (za 10 USD na osobu). Dáváme si večeři u Mamuta. I když to byl fast-food ve stylu Mc-Donald’s, nebylo to tak zlý – hlavně tu měli hamburgery ve SLANÉ housce;-) Dokonce nám paní přinesla i skleničky, když jsme tajně a strašně nenápadně upíjeli pod stolem z naší třílitrové limošky (jinde by nás asi nejspíš vyhodili). Nakonec v cukrárně kupujeme dortíky k snídani, z čehož se stává zvyk po většinu naší cesty. Přestože přes den byl pařák na kraťasy a tričko, večer ani dva svetry nestačí.

5. den, pondělí 27. 8., Arequipa - Chivay

Ráno vaříme mraky čaje, který Alf s Léňou nakoupili včera na tržnici místo našeho bazénku. V půl deváté nás vyzvedává autobus se slabým půlhoďkovým zpožděním. Velké bágly necháváme v hostelu a jedeme jen s malými batůžky (tj. můj a Lenky velkej batoh o 65 litrech). Máme s sebou průvodce, který nám cestou podává velmi zajímavý výklad, ze kterého však moc nemáme. Sedíme v minibuse až úplně vzadu, takže slyšíme každé třetí slovo u kterého nedokážeme rozeznat, jestli je španělsky nebo anglicky (průvodce má výrazný španělský přízvuk v angličtině, takže nelze pořádně určit, jestli ještě mluví španělsky nebo už přepnul do angličtiny).

Opouštíme Arequipu a šplháme do hor - vyprahlých a pustých, jen kámen a prach, občas uschlý kaktus. Asi po hodině cesty se jako oáza v poušti objevují zelená políčka, okolní krajina začíná pomalu oživovat - kaktusů a trávy přibývá. Šplháme se stále výš až na náhorní plošinu, kde je rezervace s lamami. Průvodce nám vysvětluje rozdíl mezi lamou a alpacou: zatímco lama je huňatá jak ovce, alpaca není, vypadá proto mnohem hubenější. Alpacám tu říkají „Claudia Schiffer“;-) Cestou několikrát zastavujeme na focení na odpočívadlech, kde už jsou na turisty nachystány babči prodávající svetry, ponča, čepice a rukavice a malé indiánky s lamím jehnětem v náručí nachystané na pózování fotografům. V nejvyšším bodě cesty (skoro 5000m) už pociťujeme vysokou nadmořskou výšku - zadýcháváme si i při cestě k busu a vylézt po třech schodech je pomalu jak vylézt na Sněžku. Také bolí hlava. Rozdíl skoro 2000m oproti Arequipě a 5000m oproti Limě je znát.

Začínáme klesat k vesnici Chivay, která je naším dnešním cílem. Objevují se terasovitá políčka, zavlažovací kanály z dob dávných a ještě dávnějších, stále fungující. U bran Chivay musíme zaplatit vstupní poplatek 35 solů. Autobus nás vyklápí po pěti hodinách cesty na náměstí. Jdeme sehnat hostel - ukecali jsme pokoj se třemi postelemi pro nás pro všechny za dvacet solů i se snídaní. Necháváme zde přebytečná závaží a vyrážíme na trh ulovit něco k snědku. Sedáme hned v první vývařovničce na empanadas s rýží. Jako desert kupujeme piňu (tj. ananas) a proti horské nemoci pytlík koky. Ještě pár fotek místních kouzelných indiánek v sukních a s buřinkou a vyrážíme na průzkum okolí. Vydrápeme se na kopeček s rozhlednou, sotva dech popadaje. Z preventivních důvodů zkoušíme koku - hrst suchých listů nacpat do pusy, zakousnout odporným šutrem jedlé sody a žvýkat. Je to hodně odporné, kdo nevydrží, plive zelené sliny všude kolem. Naštěstí po chvilce začne brnět pusa a pomalu přestává být citlivá - jak po anestezii u zubaře. Nějaké výrazné následky nikdo z nás nepociťuje. Ale po chvíli mě přestává bolet hlava - po dvoudenním trápení migréna konečně ustupuje. Kam se hrabou „červený kolečka“ ibáče.

Po horské pěšině se vydáváme dál, ale velmi pomalým tempem, protože se na každém kroku fotí. Míjíme amfiteátr či cosi podobného (je to staré dest, sto nebo tisíc let? těžko říct...). Uprostřed je malá průrva, kde kdesi hluboko je slyšet potok (resp, zavlažovací kanál, který provrtává kopec). Slunce pomalu zapadá, zbarvuje masivy okolních skal a hor měkkým oranžovým světlem, foťáky cvakají o sto šest. Pomalu se vracíme zpět. Necháváme batohy a Lenku v hostelu a jdeme na véču na trh. Alfons nás ukecává na místní special - čajíček (do sklenice se nalije z lahví jakási barevná tekutina - možná sirup, z další lahve se nalije cosi průhledného táhnoucího se a vše se to zalije horkou vodou s vylouhovanými bylinkami. První doušek a všichni se křeníme a pusy se nám kroutí (někdo tu chuť přirovnal k hlenu, osobně to nedokážu posoudit, ale je to odporné). Rychle do sebe kopnout zbytek sklenice, zaplatit a rychle pryč. O pár stánků dál zasedáme ve vývařovničce na kuře s rýží, bramborami a nudlemi se salsa picante, na spravení chuti. Moooooc dobrý. Ještě nakoupit housky na zítra a spát, ráno se brzy vstává.

6. den, úterý 28. 8., Colca Caňon

Ranní vstávačka v pět nám kupodivu nedělá ani moc velké problémy (ještě jsme se časově „neaklimatizovali“). Na snídani sice přicházíme později, krademe hrneček sousedům a zdržujeme před odjezdem odskakováním na baňo (tj. záchod, ale i koupelna), v půl šesté jsme už ale v autobuse a míříme na Colca Caňon.

Asfaltka se postupně mění na prašnou a kodrcavou cestu. Nádherné ráno, to by se fotilo, ale chvátáme na kondory, takže moc nestavíme. První zastávka je ve vesnici Yanque, kde na turisty už čekají malé indiánky v krojích tančící pro turisty. Mrzne jak když praští a holky hopkají kolem kašny bosky v sandálech. V čepici a rukavicích se cítím trochu provinile. Až přejedou turisti, půjdou do školy? Ve vesnici Achoma naší pozornost upoutaly kaktusy nasázené na zdi - „ostnáč po peruánsku“;-)

Ještě chvíli kodrcavé cesty a jsme v Colca Caňonu. Jdeme pěšky asi 40 minut po okraji kaňonu, kde je několik view points a kde mají být vidět kondoři. A opravdu jsou, po chvilce nám nad hlavami zasviští ohromný opeřenec. Jen potěšení z těch krásných dravců létajících mezi příkrými černými stěnami kaňonu se stříbrnými agávemi nám kazí davy turistů s foťáky. V deset se velí odjezd, skáčeme do autobusu a míříme zpět na Chivay. Cestou ještě několik fotících zastávek - škoda, v ranním světle by byly fotky hezčejší. Na jedné zastávce si dáváme plody opuncií - když se odmyslí trny, vypadá to jako kiwi, i to tak chutná, jen ty naše byly strašně kyselé - asi ještě nebyly úplně zralé.

Cestou zpět dáváme oběd v Chivay, my na tržišti, ostatní spolucestující v turistické restauraci. Cesta do Arequipy je nám už známá. Ubytováváme se ve stejném hostelu jako posledně. Já zapadám do postele s migrénou, ostatní jdou na jídlo a pro lístky na autobus do Puna. Před další cestou si necháváme v hostelu vyprat oblečení (kus prašných cest z okolí Chivaye jsme si přinesli na kalhotách a tričkách s sebou).

Pokračování...