Část druhá - Puno, Sillustani, Titicaca

7. den, středa 29. 8., Arequipa - Puno - Sillustani

01 A teď teprve uvidíte, kdo bude nejvíc slyšet!

Zase časná vstávačka. V půl sedmé odjíždíme místním busem do Puna (za 15 solů na osobu). Autobus zdaleka není tak luxusní jako autobus Cruz del Sur - trochu to tu páchne a slibované baňo není, takže první dvě hodiny hypnotizujeme řidiče, aby zastavil. Jedeme nám už známou cestou, kterou jsme se včera vraceli z Chivay (vědět to dřív, tak si sebou vezmem bágly a ušetříme den... ). Na každé zastávce se do autobusu nahrne spousta prodavačů, co se nám snaží vnutit pomeranče, bonbony, mastičky, apod. Nakonec se dáváme ukecat na gelatina (želatina v kelímku chutnající jako Toma nebo podobný sladký tlamolep). Krajina se mění - vysoké hory ustupují a před námi se objevuje velká pláň. Po šesti hodinách přijíždíme do Puna - přístavního město u jezera Titicaca.

Ze všeho nejdřív se jdeme najíst, už jsme celí natěšení na nějakou dobrou rybičku. Mno, ryba to byla, i když trochu studená. Zatímco ostatní si dávají druhé kolo, mojí pozornost zaujala výzdoba na stěnách - trojdílné obrazy ve zlatém rámu a zlacenou malbou nebo zlacené fotografie poněkud neuměle digitálně upravené, s výjevy z rakouského alpského penzionu, Machu Micchu, poslední večeře Páně (poslední námět je skoro v každé restauraci - trošku zvláštní sednout si pod takový obraz na véču).

Po obědě vyrážíme na trh nakoupit jídlo na dnešní a zítřejší den - spoustu ovoce, pečivo a sýry. Bereme colectivo (za 2 soly) směrem na Juliacu, ale po asi třiceti kilometrech vystupujeme uprostřed pustiny u odbočky na Sillustani. Zde bereme taxika (10 solů za všechny).

Sillustani je malá vesnička u jezera Umayo. Po kopcích nad jezerem jsou roztroušeny tzv. chulpas (kamenné věžovité hrobky z doby předincké). Mraky a podvečerní světlo nás strhává k další fotící manii. Ještě než slunko zapadne, musíme najít místo na nocleh. Do oka nám padl ostrov uprostřed jezera, tam by bylo hezky. Štěstěna stála při nás. Když jsme sešli k jezeru, objevil se indián s loďkou a nabídl nám, že nás na ostrov převeze - žije tam se svou rodinou. Tak skáčeme do veslice, za námi indiánka a lama. Fouká docela silný vítr, takže náš převozník má co dělat, aby veslici proti větru utáhl. Máme trochu obavu o svoje batohy, aby neskončily na dně jezera, ale lama se tváří bezstarostně, tak i my pouštíme batohy z hlavy.

Stavíme stany na břehu jezera pod cypřišky. Kromě rodiny našeho převozníka a pár lam, psů, ovcí a krav na celém ostrově nikdo není. Už za tmy připravujeme vynikající ovocný salát. Blikající čelovky přilákaly domácí, a tak nás okukují a my okukujem je a těžko říct, kdo je víc zvědavý. Zalézáme do spacáků a ještě než usínáme, pan domácí nás přijde naposledy zkontrolovat.

8. den, čtvrtek 30. 8., Sillustani - Puno

Ráno před svítáním vyráží kluci s foťáky ulovit východ slunce, které však díky oblačnosti nevyšlo. Tak aspoň mně a Lence není líto, že jsme se nevykopaly ven a srabácky zůstaly v teple ve spacáčcích. Při snídani nás přišla navštívit slečna alpaca a posnídala s námi, dokonce si nechala od pánů servírovat nakrájené kousky jablek přímo do tlamičky (a my s Lenkou jen závistivě přihlížely, nás takhle nikdo neobskakuje;-)

V devět máme domluvený s panem domácím odvoz na pevninu. Přichází indiánka, patrně jeho žena, nasedá do veslice a beze slova odplouvá, bez nás. My stojíme na břehu, trošku znervóznělí. Přikolíbá se stařeček a kostrbatou španělštinou (naše španělština je samozřejmě dokonalá, takže jeho espaňol bajo rozumět prostě nemůžem) na nás vymáhá naše čelovky, se kterými jsme včera večer svítili. Na ostrově, kde není elektřina je taková čelovka asi hotový poklad. Ale nám se mu je dát moc nechce, leč stařeček je neodbytný. Teď nás tu budou držet a nepustí z ostrova, dokud jim čelovky nedáme. Naštěstí už přichází pan domácí osobně a my odjíždíme, i s čelovkami. Jezero je dnes klidné, takže veslují kluci - zpočátku jim to moc nejde, ale po chvilce ten správný grif chytají (na rozdíl od našich veslic zde nejsou vesla pevně fixovaná, ale prokluzují v objímce, kterou jsou připevněny k bortu lodi). Cesta trvá poněkud déle než včerejší, přestože vítr nefouká;-) Když dojde na placení, náš převozník nás nemile překvapuje vyžadujíc mnohem vyšší cenu, než na jaké jsme se dohodli včera večer. Ale jinak je to vcelku sympaťák, takže mu onu vyžadovanou částku dáváme, co jiného nám taky zbývá, že.

Na pevnině se už Alfonse ujímají indiánské prodavačky a snaží se mu vnutit „hadr na mimino“. Včera slíbil, že si to rozmyslí, takže se dnes nenechají jen tak odbýt. Alf statečně smlouvá a sráží cenu o víc jak polovinu, ale na požadovanou částku se neprosmlouval. Takže mimčo na zádech se nosit nebude, k velkému Lenčině zármutku.

Vydáváme se po cestě směrem na Puno. Kolem poledního lezeme na vyhlídku na kopci, kde obřadně sníme poslední piňu. Během chvilky se objevuje jeden z místňáků a snaží se nás přemluvit, abychom u něj přespali, leč my nevděční gringové odmítáme. Zastavujeme se podívat v statečku u cesty - malé domečky z vepřovic, střecha ze slámy na hřebeni s hliněnou soškou prasete. V jednom z těch malinkatých domečků bydlí celá rodina - asi chodí spát na směny, jinak mi není jasné, jak by se všichni vešli na tu jedinou postel. V dalším ještě menším domečku je černá kuchyně, kde se topí trusem (stromů tu zrovna moc neroste). Dneska asi budou mít lamí steaky soudě z hlavy lamy na zídce, ze které ještě odkapává krev a pár neidentifikovatelných kusů vnitřností vedle, do kterých se už pustily mouchy. Naplácáme spoustu fotek, vysolíme jim pár solů a jde se dál.

Čas se nachyluje a my ještě dnes chceme stihnout zařídit pár věcí v Punu. Proto se rozhodneme něco stopnout. „Něco stopnout“ uprostřed pustiny, kde projedou tři kola a jedno auto za hodinu není to samé jako stopovat na D1 na výjezdu z Jižáku. Ale štěstí nám přálo a autobus německých turistů nás bere. „Rucksackenturisten“ mají jako další atrakci připravenou cestovkou pro zpestření cesty a nadšeně nám tleskají. Tentokrát zaválela Lenka se svou němčinou - a pak že se tu nešikne - jsme správně polyglotní výprava;-) Bus nás vyhazuje na křižovatce a Deutschenturisten pokračují na Juliacu, zatímco my bereme colectivo na Puno.

Na autobusáku se na nás okamžitě vrhají „naháněči“ a snaží se nám vnutit hotel nebo aspoň rikšu. Necháváme se ukecat na hotel, který na letáčcích, kterými nám mává před nosem, vypadá velmi luxusně. Inu, skutečnost už tak luxusní není, ale postele tu jsou a voda teče taky, tak co chtít víc. Navíc nám dali odvoz do hotelu rikšou v ceně, takže si opravdu nemůžem stěžovat (mno, když vezmu v potaz, že nakonec šlapali Matěj s Alfem a já s Lenkou a řidiči jsme se vezli, tak by spíš oni měli ještě zaplatit nám).

Vyrážíme do víru velkoměsta. Hned na první křižovatce nás upoutá vcelku originální způsob řízení dopravy - malý skautíci s píšťalkou tu mávají plácačkou a pouští auta tuhle nebo támhle, jako velký policajti. Nejprve míříme do přístavu koupit lístky na loď na dvoudenní výlet po jezeře Titicaca (30 solů tam i zpět). Jdeme sehnat něco k snědku, ale večeře se do nekonečna odkládá, protože se tuhle fotí jeřáb a tuhle indiánky a támhle se hledá baňo. Pokoušíme se najít rybí trh a když jej konečně nejdem, je nám jasné, že syrových ryb se nenajíme. Nakonec tedy končíme v jedné z restaurací u náměstí na lomo saltado a maté. Náměstí Plaza de Armas asi projektoval Střihoruký Edward, z tisů tu mají vystříhaný zvířátka. Obloha se zatahuje, začíná pršet, tak rychle zapadáme na internet, než se to přežene. Když po hodině vylézáme, trošku nás zaskočil potok v ulicích, kroupy a sníh a pořádná kosa. Pěkný tropy! Na zahřátí si dáváme čaj z bylinek a sirupů v pouličním stánku. Čaj je o 100% lepší než Chivayský s hlenem. Ani nám nevadí, že stojíme po kotníky ve vodě.

Vracíme se do hotelu, tedy vlastně k hotelu. Dveře jsou zamčené, takže dovnitř se nedostanem. Na zvonění ani bušení nikdo nereaguje. Začínáme být nervózní. Naštěstí po chvíli přichází recepční, strčí do dveří, které se hned otevřou. Celou tu dobu jsme stáli před ODEMČENÝMI dveřmi:-)

9. den, pátek 31. 8., Titicaca - Puno, Uros, Amantani

 Ráno vyrážíme do přístavu na loď. Házíme bágly na palubu a jdeme ještě na rychlou snídani. Před vyplutím z nás vymámili ještě tři soly za osobu za vstup na ostrovy Uros. Trošku nás to překvapilo, protože už máme málo peněz a jen tak tak nám stačí. Tři soly za vstup chtěli i na dalších ostrovech, což byl dosti nepředpokládaný výdaj.

Naše první zastávka je na plovoucích ostrovech kmene Uros. Vznikly jednoduše tak, že indiáni narvali rákosí (říkají mu totora), které naházeli v několika vrstvách na vodu a na tom si postavili chýše, taky z rákosí a k véče si dali taky rákosí. Abych nezapomněla, mezi ostrovy se pohybovali na lodích, jak jinak než z rákosí. Ostrovy nebyly špatný, ale až moc to zavánělo továrnou na turismus.

Další čtyři až pět hodin se plavíme po jezeře Titicaca (s 3800 metry je to nejvýše položené jezero na světě). Je nádherné počasí, takže si užíváme sluníčka a teplíčka (tedy někteří). Odpoledne přistáváme na ostrově Amantani. Nás čtyři vysazují hned na kraji - budeme bydlet u el capitan. Chtěli jsme sice nocovat někde v zastrčeném kousku ostrova ve stanech, ale co, bydlet v rodině kapitána taky nemusí být špatný. Na břehu se nás hnedka ujímá manželka kapitána a vede nás do strmých kopců mezi terasovitými políčky až ke svému domku. Bydlíme v prvním patře takového maličkého domečku, v maličkém pokojíku. Domácí bydlí v ještě víc maličkém domečku přes dvůr. Paní domácí, stejně jako většina ostrovanů, moc španělsky neumí, což my ostatně taky ne, takže si aspoň z nás nikdo nepřipadá moc blbě... Hlavním jazykem je tu kečuánština, kluci sice umí počítat kečuánsky do deseti, ale to na moc dlouhou konverzaci nevystačí;-) Po obědě (výborná polívka a rejže s brambory, rajčetem a vejcem - ovoce a maso je na ostrově poměrně vzácnost - a plecháček s čajem z muňi na závěr) se vydáváme na průzkum okolí. Stoupáme mezi staveními a políčky obehnanými kamennými zídkami. Neomylně rozpoznáváme domky, ve kterých jsou ubytovaní turisti, podle sériových kadibudek, které jsou pro místňáky velký luxus. Občas potkáme pár ovcí, oslíků nebo krav, sem tam i s pasačkou. Čím více stoupáme, tím úchvatnější pohledy se nám otevírají. Ostrov je tvořen dvěma kopci, na vrcholku každého je posvátné místo s chrámem Pachamama (Matka Země) a Pachapapa (Otec Země). Dle staré incké mytologie byla Pachamama uctívaná jako bohyně úrody. Po příchodu Španělů a s šířením křesťanství původní náboženství prolíná do křesťanské víry, Pachamamu a Pannu Marii berou jako jedno a to samé.

Před chrámem, kam není turistům vstup povolen, se nás ihned ujímá tlupa malých holčiček a snaží se z nás vymámit nějaké soly nebo dolary prodejem náramků nebo i bez náramků. Nemáme u sebe žádné peníze, tak z nás zkouší vyloudit cokoli jiného - vždyť my jsme ti bohatí turisti, co mají všeho na rozdávání. Lenka nakonec podlehla těm velkejm kukadlům a úsměvu od ucha k uchu a dala jim alespoň gumičku do vlasů. Když holky zjistily, že víc z nás opravdu nedostanou, pochopily, že jejich „práce“ (vždyť jsou rodiči vedeni k tomu, aby si „vydělávaly“ peníze louděním na turistech) skončila. A tak si můžou konečně jít hrát, a nás berou do party. Hra spočívá v tom, že se držíme v kruhu za ruce a točíme se dokolečka za zpěvu písničky. Jakmile se dozpívá, zastavíme se, musíme se všichni tvářit strašně vážně a kdo se první zasměje, vypadává. Vydrželi jsme s nimi blbnout celkem dlouho, ale jakmile se začali hrnout turisti, holky zase běžely „do práce“ a my rychle pryč před davy gringů.

Fouká vítr a je dost chladno, Matěj si kupuje svetr z alapaky s lamama kolem dokola. Zpátky do naší chaloupky se vracíme přes vesnici a přes náměstí. Alfons v jedné z přilehlých uliček objevuje místní zdravotní středisko, což jej nadchlo natolik, že se rozhodl pracovat tu jako zdravotník. Samozřejmě se svou ženou jakožto zdravotní sestrou po boku;-) Já tu objevuji blahovičíky s voňavými šiškami, které mě nadchly, ale pracovat tu jako velkopěstitel eukalyptů asi nebudu. Matěj by se na zahradníka přeučovat asi moc nechtěl.

Se západem slunce se vracíme domů. Před večeří ještě poklábosíme s el capitan. Na ostrově není elektřina (přestože dráty tu natažené jsou), takže si k jídlu svítíme svíčkou. Opět máme mňam polívku a jako hlavní chod rýži se směsí brambor, těstovin. A samozřejmě čaj z muňi (to je taková bylinka, co tady všude roste, která moc hezky voní i chutná - pár pytlů si jí vezeme sebou;-)

10. den, sobota 1. 9., Titicaca - Amantani, Taquile, Puno

Ráno před pátou, tedy spíš uprostřed noci, Matěj vstává a vyráží s foťákem na Pachamama na východ slunce. My ostatní se hrabeme ze spacáků až kolem šesté. Matěj se nevrací, snídaně je na stole a kapitán už odchází. Tak svému milému balím věci a snídani, aby mi přes den neumřel hlady (naše jídlo nám došlo), a čekám, jestli se ještě někdy vrátí. Vrátil se:-)

Máme trošku problém s placením. Za nocleh a jídlo chtějí 25 solů za jednoho, jenže my máme jen šedesát - ošemetná situace... Nabízíme místo chybějících čtyřiceti solů dolary, ale to se domácím moc nelíbí, co taky tady na ostrově s nimi, že. Nakonec se domlouváme, že šedesát solů necháme paní domácí tady a zbytek doplatíme kapitánovi v Punu, až si peníze vyměníme.

Dcera domácích nás doprovází k přístavu, kde už loď čeká. Kapitán se mračí a vypadá ustaraně. Jen co se dostáváme na otevřené jezero, pochopíme proč. Fouká silný vítr a velké vlny s lodí houpají jak na horské dráze, občas nějaká šplíchne až na okno kajuty. Alfons už vymýšlí, jak zachrání batohy, až se cvaknem, indiánka vedle mě zvrací přes palubu. S úlevou přistáváme na ostrově Taquile. Od předešlého ostrova vnímáme rozdíl hned při prvních pár krocích - z rádia tu hraje současná pop-music, gringové se ženou do restaurací, na náměstí před informačním centrem se tlačí davy s foťáky. Tak se radši vracíme zpátky do přístavu. Kluci se koupou v posvátném jezeře, mě a Lenku odradila moc studená voda a moc turistů na lodích hned vedle.

V jedenáct vyplouváme zpět do Puna, vítr se mezitím utišil, takže žádné větší dobrodrůžo nebude. V Punu Lenka s Alfonsem běží vyměnit dolary za soly a my zatím rozebíráme palubu lodi, abychom vydolovali Alfonsovu tužku, která mi zapadla mezi podlahové rošty. Splácíme kapitánovi náš dluh a jdeme sehnat nějaký nocleh. Zkoušíme najít hostel El Manzano, kde Alfons s klukama bydleli před sedmi lety. Kupodivu rikša-taxikářům to jméno něco říká a hned se předhání, kdo nás tam odveze (je to kousek od přístavu, vědět to, jdeme pěšky).

Vyrážíme na véču a na trh. Je sobota, takže trhy se rozlezly do všech postranních uliček. Na rybím trhu si dáváme v jedné z vývařovniček smaženou rybu (dobrá, ale studená), trs platanů a dortík na závěr (Lenka a Matěj jsou suchaři, ale Alfons je na dortíky dobrej parťák). Na terminálu (tj. autobusovém nádraží) kupujeme lístky do Copacabany v Bolivii, na trhu bonbony na rozdávání pro neodbytné děti, a pak se zbytek dne couráme mezi stánky a nadšeně hltáme dění kolem - chlapík s šicím strojem, co vám na počkání cokoli zašije; botárna se sandály z pneumatik; hovězí maso pověšené na háku, spolu s rohy a zbytkem hlavy; babča s vozíkem ovoce na kole a s amplionem, aby její nabídka mezi ostatními pořvávajícími trhovci byla opravdu slyšet; „boutique“ s širokou nabídkou módních spodniček; pár strejců sedících ve vývařovničce přímo na kolejích; do toho všeho se motají děcka a psi a kulaťoučké indiánky se dvěma copánky a šlapací tříkolky a gringové.

Vracíme se do hostelu, abychom stihly teplou vodu ve sprše (tedy jen zhýčkaná dámská část výpravy). Pánové vyráží s foťáky na Plaza Mayor. Kolem půl deváté začne ječet siréna a hned na to je slyšet spousta projíždějících houkajících sanitek. Kluci už jsou pryč dost dlouho, začínáme o ně mít strach. Jdu se optat recepčního, co se to venku děje, ale prý je to naprosto normální. No, to mě moc neuklidnil. Naštěstí kluci se po chvilce vrací, celí, a co víc, s dortíky k snídani;-)

Pokračování...