Část třetí - La Paz, Altiplano

11. den, neděle 2. 9., Puno, Copacabana, La Paz

01 Zastávka v Copacabaně.

Ráno odjíždíme do Bolivie do Copacabany, což je takový bolivijský Mácháč - lodičky na jezeře, spousta turistů na pláži, děcka na školních výletech. Nic moc. Ale mají tu pěkný bílý kostel, v ostrém poledním slunci úplně září. Uvnitř svítí oltář, od podlahy až ke stropu celý ve zlatě, žádné oltářní obrazy, jen samé sochy svatých, jako panenky oblečené v ušitých šatech. Zrovna tu asi slaví nějakou fiestu, protože všude po městě jezdí auta ozdobená květinami - květinové korzo v Leidenu to sice není, ale jinak celkem dobrý. Kupujeme SLANÉ housky a SLANÉ máslo, neuvěřitelná delikatesa. Copacabana nás moc nenadchla, déle se tu zdržovat nechceme.

Kupujeme tedy lístky na bus do La Pazu. Jaksi jsme pozapomněli, že v Bolivii mají oproti Peru o hodinu posunutý čas, takže k autobusu dorážíme s víc jak půl hodinovým zpožděním. V cestovce, kde jsme si kupovali lístky a kde jsme nechali batohy, jsou trochu nakrklí... inu, stane se... V buse už nejsou volná místa pro všechny čtyři, tak kluky posadili k řidiči (řidiči v autobuse sedí ve své „palubní kabině“, která je od ostatních cestujících oddělená přepážkou). Sedím s nosem přilepeným na okýnku (výjimečně celou cestu neprospím, jak bývá mým zvykem) - červené kopce s červenými domky (jsou postaveny u vepřovic z hlíny, takže úplně splývají s okolní krajinou), červená políčka a skály; černé kopce se žlutou trávou; modrá jezera a mokřady; bílé zasněžené velehory v pozadí; zelené lesnaté kopečky; rovina od nevidím do nevidím. Ve vesnici Taquine musíme přes jezero - autobus přívozem, my lodí. Kousek před La Pazem píchneme - autobus se odstavuje ke krajnici a řidič vyměňuje rezervu, zatímco všichni cestující sedí uvnitř - takhle nás to tedy v autoškole neučili.

První domky předměstí La Pazu připomínají zkrátka staveniště - neomítnuté cihlové domy, na ulicích hromady cihel a hlíny a všeho možného. Domky jsou občas proloženy továrnou nebo řekou přeměněnou na skládku. Mezi tím vším se motají autobusy, colectiva, taxíky, stánky s houskami a ovocem, děcka hrající si uprostřed, silnice nesilnice. Vše je lehce zahaleno v prachu a kouři. A tohle že má být ten vysněný La Paz, to město, které pojmenovali „mír“, tedy „la paz“? Onen La Paz, o kterém Alfons celou dobu básní? Pak jsem pochopila - přijíždíme na okraj kotliny, domky namačkány jeden vedle druhého ode dna kotle po příkrých stěnách až po jeho okraj. Obloha je úplně černá, asi přijde pořádný slejvák, jen skulinkou mezi mraky proniká paprsek světla, který se zapíchává přímo doprostřed toho ohromného kotle. A z vrcholků okolních kopců se na dno údolí spouští duha. Tak tomu říkám uvítání!

Přijíždíme na terminal, na první pohled je patrná jistá změna oproti terminales en Peru. Je tu až neuvěřitelné čisto, hala není žádná slátanina z železa a cihel (prý ji navrhoval Eiffel). Luxusní baňo dobrý první dojem ještě posílilo. Bereme taxíka do centra - nemáme však žádné boliviány (místní měna), takže nám taxikář přizastavuje u pouliční směnárny, abychom si mohli vyměnit. Dlouho hledáme nějaký hostel - buď mají plno nebo je moc drahý. Nakonec jsme se ubytovali v docela pěkném hostelu přímo v centru, jméno si bohužel nepamatuju. Kluci a já vyrážíme do města na véču, Alfons nás nalákal na smažené kuře s banánem, Léňa zůstává v hostelu. A dělá dobře, kuře s banány se nekoná, po dlouhém marném hledání nějaké sympatické vývařovničky nakonec končíme ve fastfoodu. Aspoň si potom dáváme brambůrky, které smaží přímo na ulici. Vracíme se za Léňou na hostel. V kuchyňce si dva Francouzi připravují něco k večeři, vypadají, že jim není moc dobře. Nejdříve to tipujeme na důsledek pařby ve velkoměstě, ale pak se s námi podělují o své zážitky s místní kuchyní a hlavně s místníma hambáčema, které jim nyní nedovolují se příliš vzdalovat od hostelu. Jsme tu už skoro čtrnáct dní, kdy přijde řada na nás?

12. den, pondělí 3. 9., La Paz

Tak řada už na nás přišla - první to postihlo Lenku, takže černé uhlí je v pohotovosti. Po dlouhých poradách padá rozhodnutí, že se rozdělíme: já s Matějem pojedeme na jih Bolivie na plameňáky, Lenka s Alfonsem se vrátí do Peru na incké zdi. Ráno tedy druhá polovina výpravy vyráží na výlet do Údolí měsíce kousek od La Pazu, my jdeme koupit lístky na bus do Uyuni. Z původních 80 boliviánů jsme cenu usmlouvli na 70, což není moc velký rozdíl. Ale když člověk vezme v potaz, že cesta busem trvající dvanáct hodin vyjde desetkrát levněji než stejně dlouhá cesta busem v Evropě, je jakékoli smlouvání opravdu směšné. Zbytek dne se flákáme po městě a kupujeme nějaký suvenýry (pro Boháče nejmladšího jsme pořídili moc roztomilej úplně malinkatej alpačí svetr s lamou a alpačí čepici s lamou, aby mu nebyla zima, až se v zimě narodí:-) A taky kupujeme šumáky, protože náš „bazének“ sice tekutina je, ale žádná velká dobrota to není, zvlášť po dvanácti dnech. A taky trekového průvodce Lonely Planet, kterého jsme si měli pořídit už v Praze a neměli bychom problém s vymýšlením cesty do hor bez mapy. Sehnali jsme ho v muy simpático obchůdku pro cestovatele, kde kromě průvodců měli i další vybavení do hor, nové i staré.

Vracíme se do hostelu vyzvednout bágly a ještě si před odjezdem udělat oběd. Já si jako desert přidávám čtyři pilule černýho uhlí - nějak podezřele mi škrundá v břiše a dvanáct hodin v autobuse je přeci jen dvanáct hodin, tak radši pro jistotu (a ještě že jsem to nepodcenila, v buse není baňo a i když slibují stavět třikrát za cestu, staví jen jednou). Na terminal jedeme autobusem, jaké znám ze starých amerických filmů, kde vozily děti do školy. Při čekání na zastávce nás nadchlo místní nápadité řešení přechodů pro chodce - „zebry“. Lidé v kostýmu zebry vždy křižovatku v jednom směru přepažili provazem, tím v tomto směru zabránili jet autům a dovolili přejít chodcům;-)

Autobus do Uyuni vypadá trošku neobvykle - má podvozek asi metr vysoko. Později v noci jsme pochopili proč. Z Orura do Uyuni už není silnice, jen prašná cesta, tedy spíš kamenitá cesta. „Terénní úprava“ autobusu je tedy nezbytností. I tak se spát nedá, kromě drncání je ještě strašná zima, na okně uvnitř se dělá jinovatka. Ještě že jsem si vzala do busu spacák. Asi byla hodně velká zima, protože i Matěj nepohrdnul kouskem spacáku;-)

13. den úterý 4. 9. Uyuni, Colchani, Salar de Uyuni, Coqueza

Přijíždíme do Uyuni před sedmou ráno. I když sluníčko už vyšlo, je strašlivá zima. Hned se na nás vrhají „nahaněči“ z cestovek. Děláme tedy průzkum nabídky, ale všude nabízí v podstatě to samé: Salar, laguny s plameňáky, gejzíry a horké prameny, cestu džípem, nocleh na 1-2-3 noci a jídlo po celou dobu cesty. Rozhodujeme se pro čtyřdenní výlet, cenu usmlouváváme ze sto dolarů na sedmdesát, ale jen s jedním noclehem (zbylé noci přespíme ve stanu, ten jeden nocleh obejít nejde, je to v rezervaci). Je docela fikaný nezaplatit si cestovku hned ráno. Odjíždí se až kolem desáté, jedenácté, takže je lépe počkat, až cestovky potřebují doplnit auta a jdou s cenou dolů. Před odjezdem jdeme obhlédnout městečko, samozřejmě nejdřív nádraží. Matěj vymýšlí, že zpět do Peru pojedeme vlakem, resp. z Uyuni do Orura, zbytek vymyslíme v Oruru. Máme za týden v šest večer sraz s Lenkou a Alfonsem před katedrálou v Cuzcu, což je nějakých 2000km daleko. Vlak jede v sobotu o půlnoci, z čtyřdenního výletu se vracíme v pátek večer, budeme mít tedy ještě jeden den na nějaký menší výlet po okolí.

Pár zbytečných věcí z báglů necháváme v kanceláři cestovky (což je asi zbytečné, protože stejně se nám batohy celou cestu vezou na střeše džípu). Jede s námi ještě jeden starší francouzský pár, řidič a kuchařka (což je malá holka). První zastávkou je Cemeterio de trenes, hřitov vlaků. Zkrátka v poušti kdysi odstavili staré lokomotivy a vagony a nechali je v písku zreznout a teď sem vozí turisty, aby si je vyfotili. Dřív prý tyhle vláčky jezdili ve stříbrných dolech v Potosí, teď z nich je jen hromada rezavého železa. I když nejsem takový blázen do vláčků jako Matěj, musím uznat, že i na mě tohle místo zapůsobilo.

Další pauza je ve vesnici Colchani, kde se zpracovává sůl. Je to vlastně zastávka u stánků se suvenýry, kde se doufá, že si turisti koupí třeba popelník ze soli nebo solnou sošku slona. Dále je však cesta mnohem zajímavější - přijíždíme na Salar de Uyuni, což je největší solná pláň na světě. Je to ohromná bílá rovina od nevidím do nevidím, jen v pozadí jsou občas vidět vrcholky sopek. V ostrém slunci z té přemíry bílé bolí oči a sůl nám pořádně protahuje sliznice. Míjíme hromádky se solí, tak takhle se tu sůl těží: žádné solné jeskyně, kde chudák horník rubá sůl ze skály jako v solných dolech v Salzburgu. Tady si pěkně přijede náklaďák, sůl se shrabe ze země na hromádku, nahází na korbu a je hotovo;-)

Na oběd stavíme uprostřed té pláně soli u Hotel del Sal, jak jinak než ze soli. Na celém Altiplanu moc stromů není, takže domy se staví z vepřovic, tj. do formy se naplácá mokrá hlína, vyklopí se a nechá uschnout na sluníčku. Tyto hliněné kvádry se poté používají na stavbu domu jako cihly, jen místo malty se vepřovice slepují mokrou hlínou. A protože tady je široko daleko jen sůl a žádná hlína, vepřovice se tu dělají stejným způsobem, jen místo hlíny se do forem dává sůl. Je to docela zvláštní, všechno tu je ze soli, nejen zdi stavby, ale i stoly, židle, postele v hotelu, zkrátka všechno... Zatímco my okoukáváme solný domeček, kuchařka vyndavá z auta vařič a připravuje nám oběd. Na solném stole nám prostře na „barevný hadr“ (typický polyfunkční kus látky utkaný v křiklavých barvách, který se kromě ubrusu používá jako pléd, jako batoh na záda nebo jako kočár na mimino) a podává lamí steaky. Užívám si sluníčko a teplíčko, výhled na bílou poušť a na kopce v pozadí.

Po obědě pokračujeme solnou plání rovnou za nosem. Žádné silnice tu nejsou, jezdí se po soli, zkrátka řidič v džípu zařadí pětku, šlápne na plyn a pár hodin jede rovně. Nikde žádný záchytný bod, který by usnadnil určit vzdálenost. Přijíždíme do vesnice Coqueza, která je naším dnešním cílem. Před véčou se jdeme projít s foťáky po okolí. Salar s malými lagunkami a plameňáky. Lamy pasoucí se na břehu. Opuštěné kamenné domečky. Kráter vulkánu nad námi. Obrovský prostor solné pláně před námi. Zapadající slunce. Připadám si jak v jiném světě...

Vracíme se do vesnice na večeři. Po jídle si ještě chvíli povídáme s naší mladou kuchařinkou (tedy já si povídám, Matěj španělsky neumí) a s našimi spolucestujícími (tedy Matěj si povídá, já francouzsky neumím). K zděšení všech pak bereme bágly a jdeme nocovat ven (patrně spát ve stanu, zvlášť pokud v noci bývá hluboko pod nulou, zde asi není úplně obvyklé). Najdeme si hezké místečko na břehu salaru, abychom ráno měli výhled na vycházející sluníčko. Asi bude v noci pěkná kláda. Navlékám na sebe tři vrstvy oblečení nahoře i dole. Když ale vidím Matěje, jak si na sebe natahuje dlouhé nohávy a tričko (!), raději si dávám ještě pod hlavu další dvě rezervní vrstvy a pro jistotu i čepici a rukavice;-)

14. den, středa 5. 9., Coqueza, Isla del Pescado, San Juan

Ráno necháváme batohy v hostelu, sedáme do auta a popojíždíme kousek na úpatí vulkánu. Nejprve se jdeme podívat do jeskyně na mumie - tedy spíš jen kostlivce. Matěj vytahuje stativ, to bude na dlouho. Rozhodujeme se, zda půjdeme na vyhlídku vzdálenou asi půl hodiny cesty, nebo na vyhlídku asi dvě hodiny daleko. Jednohlasně volíme druhou možnost, trocha pohybu bude víc než vítaná. Takže vytahujeme hůlky a jde se. Vyhlídka je těsně pod kráterem vulkánu (ale nakouknout dovnitř nám dopřáno není), který je tady ještě krásněji barevný než při pohledu zdola. Od červené přechází přes hnědou, žlutou až po bílou Pod námi se otevírá výhled na solnou pláň s ostrůvky, vypadá jako zamrzlé jezero.

Vracíme se k autu, vyzvedáváme bágly v hostelu a míříme přes salar na Isla del Pescador - ostrov Incahuasi, který dostal svou přezdívku podle svého tvaru, který prý připomíná rybu. Ostrov je vcelku malý, ale je celý porostlý ohromnými kaktusy. Prý mají přírůstek jeden centimetr za rok. Ten největší měří dvanáct  metrů, to tu musí být už pěknou řádku let... Naše kuchařinka nás opouští, musí do školy. Vařit nám nadále bude náš řidič. Mají se k nám připojit dva Němci, ze kterých se vyklubali tři Izraelci. Odjezd má být ve dvě, ale trochu se to protáhlo a odjíždíme až v pět – čekáme totiž, až se Izraelci vyfotí na salaru, což jim zabírá pár hodin. My se zatím nudíme a jsme z toho zdržení otrávení. Nakonec to čekání nevydržím a jdu je popohnat. Bohužel jsem ale sprdla jiné tři Izraelce, kteří na mě koukali jak puk. Dobrý trapas. Na podruhé jsem se ale trefila. Slíbili, že poslední fotka a jedem. „Poslední fotka“ se však protáhla na další půlhodinu, jdeme tedy s Matějem napřed pěšky. Díky tomuto zdržení musíme vynechat jednu z naplánovaných zastávek.

Přijíždíme do vesnice San Juan, kde dnes budeme nocovat. I my se rozhodujeme pro spaní v hostelu - je už tma a tak se nám moc nechce hledat vhodné místo na stan někde za vesnicí. Nikdo po nás žádný doplatek nechce, tak se nevnucujem. Izraelci zase dělají problémy - prý to není hostel, který jim v cestovce slíbili, je to tu strašné a spát tu nebudou. Pokoje nemají vlastní koupelnu! Nepřípustné! A jak to že nám bude vařit řidič a ne kuchařka, když si kuchařku zaplatili? Po několika scénách se vydávají hledat telefon. Nevím, jestli je to víc k smíchu nebo k pláči.

Hostel je vlastně stavení, kde žije rodina a pár pokojů pronajímá turistům. Majitel je takový stařičký pán, který nám s hrdostí ukazuje elektrické světlo na našich pokojích a sprchu ve chlívku. Pro místní je to velký luxus. „Koupelna“ je předělaná ze starého chlívku s hliněnou podlahou, zkrátka v jedné části udělali záchod a za přepážkou v druhé části propíchli stropem trubku s přidělanou sprchovou hlavicí na konci. Pan domácí přivalil plynovou bombu, kterou zapojuje ke karmě, na zídku staví zapálenou svíčku. Průběžně mě chodí kontrolovat, jestli mi teče dostatečně teplá voda a jestli neuchází plyn. Voda je úžasně horká, úplně si tu lebedím. Ale zato sedět zbytek večera v mrazu s mokrou hlavou nebyl dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že řidič-kuchař musí řešit stížnosti Izraelců, večeře se drobet opozdila. Tak si na ně aspoň svorně s francouzskými manželi zanadáváme (tedy já jen hloupě sedím a koukám a občas pokývám hlavou na souhlas - jsem jediná, kdo francouzsky nemluví). Francouzka z Izraelců byla celá pryč, prý nechápe, jak se tak mladí lidé nedokáží přizpůsobit místním podmínkám. I ona se dokáže přizpůsobit - například v Praze snědla ten odporný guláš, jaký tam dělají:-). Nakonec se řidič vrací i s Izraelci, jiný hotel, kam je odvezl, se jim také nelíbil, takže nakonec zůstávají tady. No comment.

15. den, čtvrtek 6. 9., laguny

Izraelci drobet zaspali, takže odjíždíme se zpožděním. Dostáváme se do končin pouštní krajiny v kopcích. Občas se objeví trs žluté trávy, většinou však jen hnědá nebo červená hlína a pár kamenů. Prý tady dřív bývaly stromy, ale lidé je vykáceli a stopili. Těch pár místních, co tu žije, se živí pastevectvím (tedy lamou bych tu být nechtěla - půl dne hledat jeden uschlej trs trávy není nic moc), občas pěstují brambory na políčkách (období dešťů tu je jen tři měsíce v roce, moc vody se tu ale neudrží, takže ani spolehlivost úrody není moc velká), nebo pracují v boraxových dolech. A nebo vozí turisty;-)

Jedeme cestou necestou jen po náznaku vyjetých kolejí, občas spíš necestou přímo po skále (džíp plný lidí místy nezvládá, takže musíme jít kus pěšky). Kolem poledního se pod námi otevírá Laguna Caňapa - modré jezero s bílým lemem soli okolo a s růžovými tečkami, zarámované štíty vulkánů. Zatímco řidič-kuchař připravuje oběd, my jdeme s foťáky lovit růžové plameňáky. Na Altiplanu ve výšce kolem 4000 metrů žijí tři druhy plameňáků (dva trvale, ten třetí druh sem lítá z Chile jen v době hnízdění), ostatní z celkových šesti druhů žijí v tropických oblastech. Aby tu plameňáci nezmrzli, zdržují se u termálních pramenů.

Po obědě pokračujeme k dalším plameňákovým lagunám - Laguna Hedionda a Laguna Honda. Moooooc pěkný:-) Projíždíme pouští až k Arboles de Piedra, což jsou skalnaté útvary větrem vytvarované to bizarních tvarů, které připomínají kamenné stromy. Říkají tomuto místu „Dalího poušť“, protože připomíná výjev z jednoho Dalího obrazu. Poslední dnešní zastávkou je Laguna Colorada - voda je tu modrá a červená (zbarvení je dáno přítomností červených řas- ruduch), kolem bílá sůl a černé skály, a růžoví plameňáci, opravdu je to tu „Colorada“.

Pomalu zapadá sluníčko, míříme na dnešní nocležiště. Musíme zaplatit třicet bolců za vstup do národního parku. Izraelci nemají bolce, dolce tu neberou, takže zase problém. Po dlouhých debatách to za ně zacvakal řidič. Tím však je bez peněz a my o hladu. Večer za mnou přišel s prosbou, jestli bych mu nepůjčila padesát boliviánů (jediná z naší skupiny umím aspoň chabě španělsky), aby měl za co nakoupit jídlo. Inu, buď mu půjčím s rizikem, že už peníze nikdy neuvidím, nebo umřem hlady. Vlastně velmi jednoduchá volba;-)

Hostel je taková noclehárna s plechovou střechou, všude je pořádná vrstvička prachu, takže pšíkám jak pominutá. Francouzský pár odmítá sdílet s námi pokoj, takže si dopřáváme luxus šestilůžkového „apartmánu“ - během noci jsme vyzkoušeli snad všechny z šesti postelí ve snaze najít nějakou, na které by se dalo aspoň trochu spát. Moc teplo tu není, spíš je tu pořádná kláda (kamínka jsou jen v jídelně), takže se snažím zahřát aspoň horkým čajem. Ovšem vypít několik hrnků čaje sice člověka na okamžik zahřeje, ale v noci pak musí několikrát vylézat z vyhřátého spacáku do mrazu, takže v důsledku je člověk zmrzlý ještě víc...

16. den, pátek 7. 9., laguny, Uyuni

Vstáváme v půl pátý a v pět už sedíme v džípu směrem ke gejzírům, které jsou aktivní jen brzy ráno, proto tak časná vstávačka. Nejprve stavíme u Geyser Artificial, což je v zemi zabodnutá trubka, ze které prská umělý gejzír. O kousek dál máme pauzu u Geyser Natural. Je pekelná zima, hodně hluboko pod nulou. Mám na sobě úplně všechno, co s sebou mám. Přesto ani nejde udržet foťák v rukou. Pach síry, bublající bahno a krátery - takhle nějak si představuju peklo (tedy až na tu teplotu). Vychází sluníčko a gejzíry pomalu utichají.

Přijíždíme k Aquas termales. Nádhera! Spousta malých lagunek, v některých led, hnedka vedle horká voda. Nad lagunkami se vznáší pára prosvícená prvními ranními paprsky slunce. Zatímco Matěj běhá kolem s foťákem, já se nakládám do horkého pramene. Po ranním pekelném mrazáku je to hotový ráj! (i když svléknout s v tom mrazu stojí velké úsilí, a ještě větší z vody vylézt). Ale po půl hodině vyvařování se v horké lázni pocit tepla zůstává ještě dlouho. Po snídani pokračujeme k Laguna Verde a Laguna Alba, které svůj název nezapřou. Chybí mi tu plameňáci.

Na chilských hranicích (což je budka uprostřed pouště, kterou stráží po zuby ozbrojení vojáci) vyhazujeme dve ze tří Izraelců, kteří odtud pokračují dále na jih. My se vracíme na sever. Je před námi osm hodin cesty do Uyuni. Utíká to však celkem rychle, je na co se koukat. Drsné krátery sopek a poušť přechází v oblé kopečky, zelené pláně a potůčky. Asi hodinu cesty před Uyuni nám dochází benzín. Ale máme na střeše kanystr s rezervním, takže no hay problema.

Do Uyuni dorážíme po sedmé večer. Agentura je zavřená, a tak řidič odjíždí někoho sehnat. Po chvilce přichází mladá holčina z cestovky, Izraelec se na chuděru okamžitě vrhá s hromadou stížností. Když se dostatečně vypovídal, dostává lístek na vlak a mizí. K našemu velkému údivu se na tu ubožačku vrhají i Francouzi. Pán docela slušně řve, jaké to bylo hrozné, že museli kus jít pěšky, protože auto bylo staré, protože bylo v džípu moc lidí a navíc hlavně jakto, že měli vyšší cenu než my? (Na jejich otázku ohledně ceny, kterou jsme za výlet zaplatili, jsme jim totiž předtím po pravdě odpověděli. Což byla hloupost, v agentuře jsme slíbili, že si naší cenu necháme pro sebe). Stojíme tam jak opaření, měli jsme dojem, že oni jsou na rozdíl od Izraelců v pohodě. Když se řada dostává na nás, je mi slečny z cestovky opravdu líto. Ujišťujeme slečnu, že nám se výlet líbil a že jsme byli naprosto spokojení. Vrací nám 50 bolců, které jsme půjčili řidiči, bereme náš pytel s věcmi a mizíme. Ti Francouzi nám úplně zkazili náladu...

Chceme popojít kus za město ke hřbitovu vlaků a tam přenocovat ve stanu. Cestou se nám ale náš nápad přestává líbit. Čím víc se blížíme k okraj města, tím na nás lidé koukají víc podezřele. Je pravda, že dva gringové s bágly mířící v noci kamsi za město, vypadají divně. Někdo jít za námi, tak nás v noci vcelku bez problémů obere o všechno. Nakonec se tedy rozhodneme vrátit se do města a přespat v hostelu. Bereme hned první, Hostal Marith. Je to hned vedle vojenského komplexu, tady budeme opravdu „v bezpečí“;-)

17. den, sobota 8. 9., Uyuni

Matěj vstává brzy ráno a jde fotit vláčky na hřbitov. Já si ještě dopřávám chvilku v teplé postýlce, ale kolem sedmé vstávám taky. Vydávám se do města koupit něco k snědku, což se mi povedlo až napodruhé (v sedm je ještě všude mrtvo). Matěj se vrací kolem půl desátý, využíváme teplé vody a pereme sebe i oblečení. Na nádraží se dostáváme v 11.15, ale bohužel pokladna byla otevřená jen do jedenácti. Teď můžem koupit lístky na vlak do Orura až v jedenáct večer, snad ještě budou. Jdeme vyměnit nějaké dolce za bolce a vyrážíme na výlet za město.

Našim cílem je jeden z kopců, který jsme si vyhlídli. Zpočátku je cesta velmi „romantická“ - asi hodinu jdeme skládkou, která obklopuje celé město. Navíc se jde po úplné rovině, kde není vůbec nic (tedy kromě odpadků), takže cesta je trochu nudná. Jak se blížíme k úpatí našeho kopce, zjišťujeme, že jsme si vybrali zdejší poutní místo - na vrcholu je ohromný kříž, ke kterému vede křížová cesta. Jednotlivá zastavení jsou malá boží muka, kde ve výklenku místo sochy nebo svatého obrázku je hromádka kamenů. Na vrcholku to pěkně fičí, pod křížem je spousta odpadků, co tu zanechali poutníci. Matěj našel v jedné z pohozených lahví malou ještěrku. Schováváme se za hřeben, kde to tolik nefouká a odkud se můžeme v klidu kochat výhledem na kaktusy a červenou poušť, která pozřela celou náhorní plošinu i okolní kopce.

Vracíme se do Uyuni, vyzvedáváme bágly, měníme peníze a snažíme se zabít čas do odjezdu vlaku. Před jedenáctou už nervozně stepujeme na nádraží před pokladnou. Bohužel backpackers třída je vyprodaná. Máme tedy na vybranou: koupit lístky na první třídu (za 101 bolců), nebo počkat pár dní na další vlak. Jsme pro první třídu. Má to ale háček, protože nemáme tolik bolců, karty ani dolce vzít nechtějí. Před půlnocí bývají směnárny zavřené. Tak Matěj vybíhá přemlouvat cestující na nádraží, aby nám vyměnili za dolary. Naštěstí jedni mladí Francouzi se nad námi slitovali a tak nakonec všechno klaplo a my se vezeme jak králové v první třídě:-)

18. den, neděle 9. 9., Uyuni, Oruro, La Paz, Puno

První třída vlaku je super. Hned dostáváme housku se sýrem, teplý a strašně sladký maté de coca, polštář a deku. Usínám téměř okamžitě (opět), Matěj celou noc oka nezamhouřil (opět). Díky své spavosti jsem ale přišla o svítání, kdy vlak přejížděl po hrázi uprostřed jezera. V Oruru se bleskově přesouváme na terminal de buses. Hned se na nás sesypali nahaněči. Bereme bus, který zrovna odjíždí.

Po třech hodinách jízdy (kudy se jelo nevím, pro změnu jsem spala) přijíždíme do La Pazu. Hned sháníme další spoj do Puna. Bohužel většina společností jezdí do Puna ráno, takže už jsou pryč. Jedině společnost Ormeňo jezdí i odpoledne, ale cena je několikanásobně vyšší (118 bolců), což se nám dát nechce. A tak se rozhodujeme jet jen na hranice a tam snad chytnem něco dál. Měníme další boliviány. Jedna velmi ochotná paní nám poradila, odkud busy na hranice jezdí. Jedeme tedy na Cemeterio General a zde kupujeme lístek za 10 bolců na colectivo do Desaguadera, což je na bolivijsko-peruánských hranicích. Máme asi hodinu čas a spoustu bolců, které potřebujeme utratit. A tak si dopřáváme hody: spousta ovoce, dortíky, koktejly, sýr. Komu bude dřív špatně?

Cestou v Tiwanaku přistupuje další gringáč a sedá si vedle nás. Má trošku zvláštní přízvuk španělštiny. A jak by taky ne - vyklubal se z něj český cestovatel, tedy vlastně český průvodce, který zde vodí české cestovatele. A tak jsme získali pár dobrých rad a tipů. V Desaguaderu vystupujem. Řidiči rikš se doslova porvali o naše batohy, přestože jsme původně jet rikšou vůbec nechtěli. Ale co, když už mají naše batohy, tak jedem. Pěkný vydřiduši se z nich vyklubali! Za ten kousek cesty přes hraniční závory chtěli deset solů (to je víc jak za cestu z La Pazu sem!). Chvíli se s ním hádáme, ale pak nám nezbyde nic jiného, než zaplatit.

Bus do Puna tu jezdí každou chvilku (za 6 solů člověk). Cesta nás vyšla výrazně levněji než kdybychom jeli přímo z La Pazu, a to i s tou nehoráznou cenou za rikšu. V Punu jdeme do stejného hostelu, v jakém jsme tu spali posledně, Hostal El Manzano. Tentokrát si však za nocleh řekli 15 solů (posledně jen 10).

Pokračování...