Část čtvrtá - Cuzco, výlet do kopců, Machu Picchu

19. den, pondělí 10. 9., Puno, Cuzco

Chceme jet do Cuzca vlakem (za 19 solů v backpackers třídě). Je to sice dražší než bus, ale zato to pojedeme po nejvýše položené železnici na světě, která pravidelně přepravuje pasažéry. Prodej lístků trvá neuvěřitelně dlouho. V mezičase skáču na trh pro jídlo na cestu. Vlak Peru Rail je pěkná snobárna - nikdo jiný než turisté tu nejede. Backpackers třída je dost luxusní, o první třídě radši nemluvit (kožená klubová křesílka v baru, křišťálové skleničky, palmy v kuřáckém salónku). Cesta trvá deset hodin, celé dopoledne pro změnu spím. A tak mi těch pár hodin odpoledne při koukání na ubíhající nádhernou krajinu ubíhá rychle. Když vlak projíždí městem, musí před námi jet drezína, která odklízí stánky trhovců z kolejí. Ale většinu cesty jedeme travnatými pláněmi a horami, končinami člověkem takřka nepoznamenanými. Hezký pokoukání.

Do Cuzca přijíždíme v podvečer, je mi dost špatně, pině se v mém žaludku moc nelíbí. Venku už nás čeká Alf s Léňou, kteří nám přišli naproti. Už se těším do postýlky, takže ani moc nevnímám město, kterým procházíme do hostelu.

20. den, úterý 11. 9., Cuzco

08 Malebné uličky Cuzca.

Ráno si po dlouhé době dopřáváme dlouhé vyspávání a dlouhou snídani s teplým čajem. Poté se vydáváme na colectivo a odjíždíme kousek za město na Tambomachay. Jsou to incké posvátné lázně, kde si pod vodními přepady inkové dopřávali obřadní spršku (vstupné 35 solů pro studenty, ale vstupenka nám platí i na dalších památkách). Od Tambomachay jen přejdem silnici a hned další incká stavba - Puka-Pukara. Ujímá se nás průvodce a stručně nás seznámí s tím, co to tady vlastně je. Překvapivě za výklad nic nechce (tedy pokud bychom chtěli detailnější výklad, tak bychom už zaplatit museli). Puka-Pukara sloužila jako obranná pevnost a kontrolující jednu z hlavních cest do Cuzca. Mnohem významnější funkcí však byla duševní příprava inckých mladých šlechticů pro výkon svého budoucího povolání při správě říše. Učili se zde přírodním zákonům, astronomii, botanice, zoologie, zemědělství a úctě k přírodě (mnohým dnešním politikům by takové vzdělání určitě neškodilo).

Pokračujeme k Chrámu Měsíce, cestou si kupujeme chichu. Je to nápoj připravený z třtinových nebo i z jiných lupenů, to by ještě bylo v pořádku. Další výrobní fáze je už méně atraktivní: lupení indiánky rozžvýkají a naplivají i se slinami do kýble, kde nápoj začne kvasit. A pak se to podává a říká se tomu chicha. Neznat způsob výroby, možná by to chutnalo o něco lépe. Takhle je to něco mezi pivem a burčákem. Najímáme dva koníky (nebo muly?) pro Alfonse a pro mě (Léňa s Matějem jdou raději pěšky). Provázková uzdečka, dřevěné sedlo bez kolenních opěr, třmeny tvarované jako pantofel, takže kryjí špičku. Koníci to jsou vcelku bujní, sice jdou naučenou cestu a jsou zvyklí nosit na hřbetu turisty, ale občas si poskočí přes potok a popoběhnou si. Jako průvodce s námi jde asi desetiletý kluk. Zavede nás do jeskyně Chrámu Měsíce, kde inkové obětovali bohům. Na kamenném oltáři skončila nejedna lama. V stěnách jeskyně se s troškou fantazie dá najít lama, kondor, puma a had - incké symboly. Před Q´enqo, další hromadou inckýho kamení, nás nás průvodce opouští i s koňmi. Náš výlet zakončujeme na Saqsaywaman, kam se dostáváme od Q´enqa kolem „Velkýho téčka“ - bílé soše Krista s rozpřaženýma rukama (takže z dálky to vypadá jako kříž) v nadživotní velikosti. Podobné „kříže“ jsou skoro nad každou vesnicí. Je odtud pěkný pohled na Cuzco se shora.

Saqsaywaman je docela velkej inckej barák;-), samý incký zdi, takže kluci to tu nadšeně oblézají. Je odtud krásný výhled. Zde se inkové fyzicky zdokonalovali - bývali tu běžecké závody apod. Velký Inka tohle sportovní dění pozoroval ze svého trůnu na protějším kopci. Byla to vlastně skála, ale taková hodně oblá a hladká. Prý po ní inkové jezdili jako na klouzačce.

Lenka s Alfonsemem jdou do města, aby stihli otevřený trh. Matěj zase fotí, takže se dost nešikovně rozdělujeme, aniž bychom se dohodli na nákupu a výběru peněz na několikadenní výlet do hor. Asi s hodinovým zpožděním se vydáváme za nimi, pokoušíme se najít tržiště v naději, že tam najdeme i Alfonse s Lenkou. Je to jak hledání jehly v kupce sena, a tak je vcelku velká náhoda, že jsme je opravdu našli. Nakupujeme na cestu ovoce, ovesné vločky a sušené ovoce s oříšky, místní čokoládu (vypadá a chutná tak trochu jako máslo smíchané s hořkým kakaovým práškem a krystalickým cukrem) a pár dalších drobností. A taky vajíčka, která se později ukázaly jako Lenčin geniální nápad. Házíme nákup do hostelu, v krámku naproti si objednáváme na ráno devadesát housek (prodavačka nám moc nechce věřit, že si z ní neděláme legraci) a vyrážíme vybrat peníze a na véču. Najít bankomat nám chvilku trvá, navíc nám odmítá vysolit víc jak tisíc solů. Večeře je už úspěšnější - den zakončujeme v kuřatárně na vývaru se zapíchnutým kuřecím pařátkem a smaženým/pečeným kuřetem. A samozřejmě pár dortíků v cukrárně:-) Pak ještě v supermarketu (je to první supermarket, který tu potkáváme, ono je Cuzco vůbec takové jiné město) kupujeme rybičky v konzervě (to si tedy pošmáknu) a marmošku. A na net (potřebuju vypálit fotky, karty dochází). Dlouho do noci ještě krájíme fíky a ořechy do ovesných vloček a vaříme vajíčka a balíme věci na týdenní výšlap do kopců.

21. den, středa 12. 9., Výlet do kopců

Ráno bereme taxíka na terminal de buses. Máme štěstí, bus do Cachory právě odjíždí. Cesta trvá přes tři hodiny, což nám přijde v porovnání s jinými přejezdy jako chvilka. Stoupáme serpentýnami do hor a klesáme hluboko do údolí k řece. Ve vesnici vždy přistoupí prodavač s papas rellenas (tj. plněné brambory), helado (tj. zmrzlina) nebo maté (tj. bylinkový čaj), aby v následující vesničce zase vystoupil a přeskočil do jiného busu. Vystupujeme na odbočce na Cachoru, dál musíme taxíkem. A v Cachoře už nahazujem bágly na záda a vyrážíme do kopců.

Zprvu je cesta široká, projede tu i auto. Vede po vrstevnici, takže se jde krásně a můžeme se kochat výhledem na zasněžené vrcholky kopců, pasoucí se muly, obří květy agáve a další všemožnou květenu o jejíž názvech nemám ani tucha. Občas potkáváme vracející se muly naložené zavazadly a několik gringů vlekouc se daleko za nimi. Celou cestu nás doprovází malinkatý komáři, kteří si na našich tělech udělali velký mejdan a opíjí se naší krví. Po pár hodinách se dostáváme do sedla (2975 m n. m. ), kde se cesta mění v pěšinu a začíná prudce klesat dolu.

Vytahuju hůlky, které při sestupu moc oceňuju. Doufám, že je ocení i kolena a nevypoví mi předčasně službu. Se soumrakem dorážíme do campamenta (2335 m n. m. ), což je malá teráska s travičkou, tak pro tři čtyři stany. Jinde bychom těžko hledali rovný plácek. Dokonce tu je i „sprcha“ - sprchová hlavice naražená na trubku od pramínku. Po večerních houskách s vajíčkem si Lenka s Alfonsem jako dezert dávají preventivně Dithiaden a místo oveček před spaním počítáme bodance na rukou a na nohou.

22. den, čtvrtek 13. 9., Výlet do kopců

Ráno do sebe naládujeme pravidelný snídaňový příděl „myslíků“ - ovesné vločky smíchané s ořechy, rozinkami a fíky. Majitelka campamenta po nás chce „propinita“. Nejdříve nechápeme, co to vlastně chce, ale pak nám docvakne, že asi malou „propina“.

Začínáme sestup, míjíme další campamento s banánovníky, ale bez platanů, stromy s broméliemi, ale bez květů. Sklesáme až k řece Apurimac (1550 m n. m. ), kde si dáváme koupačku, která je v tom pařáku víc než úžasná. Zvlášť pokud člověk v čtyřicetistupňovém vedru šlape po kopcích v dlouhých kalhotách proti komárům a s kolenními ortézami, které jsou pěkně polstrované a opravdu v nich kolena nejsou v chladu.

Přes most se dostáváme na druhou stranu údolí a začínáme nekonečné stoupání po nekonečných serpentýnách v nekončícím pařáku. Alfons odpadá, je bílý jak stěna a nevypadá, že by mu bylo nejlíp. S Lenkou se tedy dostáváme do prvních řad a „užíváme“ si pocit být vepředu, který je pro nás tak vzácný (většinou se plahočíme kdesi vzadu). Každých 100 až 200 výškových metrů si dáváme pauzu na dočerpání kyslíku a tekutin. Podél cesty jsou studně, takže s pitnou vodou zatím není problém. V 2165 m n. m. si v malém kempíku dáváme housky s vejcem k obědu, a na chladivé kamenné lavičce ve stínu 20 minut šlofíka. Posedává tu i další skupina gringů s bágly. Upoutala mě jedna slečna, která si sundala pohory a v zářivě bílých ponožkách s nepřítomným výrazem chodila v prachu sem a tam. Asi byla hodně vyčerpaná.

Pokračujeme ve stoupání, Alfons se už otrkal, takže s Matějem nabírají tempo a my se s Léňou propadáme dozadu. Stoupání nebere konce, slunce pomalu začíná zapadat a campamento či alespoň rovný plácek na dva stany se stále neobjevuje. Naštěstí se objevuje cedule Marampata a za ní malá osada s několika domečky a teráskami pro stany (2935 m n. m.). Rychle stavíme naše noclehárny u jednoho z domků. Dokonce tu je i baňo, ale paní domácí není doma, takže je zamčeno. Dáváme rychlou koupačku pod hadicí, housky s vejcem k večeři a usínáme takřka okamžitě.

23. den, pátek 14. 9., Výlet do kopců

Paní domácí ráno dorazila domů, ale kupodivu za nocleh nic nechce. Po cestě nad našimi stany jde skupina holek ve školních uniformách a culí se na kluky. U nás se chodí na školní výlety na Karlštejn, tady se chodí na výlet na incké zříceniny, tři čtyři dny cesty v krpálech kolem 3000 metrů výšky a ve školních uniformách. Kde ty holky mohly nocovat? Vždyť poslední campamento, které jsme před Maranpatou míjeli, bylo půl dne cesty. Asi si musely pořádně přivstat.

Vydáváme se na cestu. Je mi nějak divně a nejde se mi zrovna dobře. Před polednem dorážíme na Choquequirao (3085 m n. m. ), inckou zříceninu uprostřed horského pralesa. S Léňou se svalíme pod strom k batohům a usínáme, zatímco kluci běhají kolem s foťáky. Někdy je velmi příjemné nebýt fotograf;-) Posilněni obědem se i já s Lenkou vydáváme na obhlídku pevnůstky. Choqueqirao je menší než Machu Picchu, ale mně osobně se líbilo mnohem víc. Narozdíl od Machu sem nevede žádná silnice a nejezdí autobusy vozící gringa. Jedinou možností, jak se sem dostat, je pár dní pochodu přes hory. Je odtud nádherný výhled na Apurimac a okolní takřka kolmé kopce.

Zase bágly na záda a jde se, spíš necestou než cestou. Zpočátku stoupáme podél inckého akvaduktu, ale pak už se jen prodíráme džunglí po malé pěšince, která se skoro ztrácí. S bágly lézt přes spadlé stromy, podlézat jiné a stále stoupat nahoru horským pralesem je poměrně vyčerpávající. Přestože stoupání do sedla mělo být od pevnosti dle mapy jen kousek, naše stoupání kousek rozhodně není. Nejsme si úplně jisti, že jdeme dobře. Kluci radši udržují svůj náskok, aby nemuseli poslouchat naše nadávky. Nakonec se ale hory slitovaly a my dosahujeme sedla ve výšce 3325 metrů.

Konečně s kopce! Jde se po písčité prašné cestě, trochu to podkluzuje a hlavně hrozně práší, takže musíme udržovat rozestupy, aby se ten za námi neudusil v oblaku prachu. Docela hezky se mi daří se natáhnout. Po pár hodinách se nám sestup přestává tak líbit. Kolena bolí, a to nejen moje. Poslední klesání už takřka visím na hůlkách, horší z obou špatných kolen stávkuje. Ale jsme na dně údolí (já i na dně sil), 1955 výškových metrů u řeky Rio Silvestre. Na plácku na břehu stavíme stany, smýváme ze sebe v řece nánosy prachu, na ohýnku opékáme housky a upadáme do stanů.

24. den, sobota 15. 9., Výlet do kopců

Snídaňoví myslíci nám jsou už odporní. Ty vločky možná ani nebyly potravinové ale krmné, rozhodně jako naše vločky nechutnají. A fíky už nemůžu ani cítit. Začíná další stoupání, které potrvá tři dny. Je mi špatně, možná z těch myslíků, možná z bolavých kolen, možná z něčeho úplně jiného. Na místo polední pauzy se doplazím úplně vyřízená, dokonce ani dvě ohromné chcíplé krysy, které potkávám cestou do křovin, ve mně nevzbuzují žádnou reakci. Když se trochu vzpamatovávám, zjišťuju, že jsme na moc hezkém místě (2880 metrů). Je to takový výběžek hřebene s travnatou plackou na vršku, asi to slouží jako ohrada pro muly. Je tu krásný výhled, tedy pokud se dívám dolů (dívat se nahoru na kopec, který je před námi, se raději neodvažuji). Už nemám žádnou vodu.

Další stoupání už jde líp a hlavně není moc dlouhé. Po asi hodině jsme v campamentu (3020 m n. m.). Je to domeček, kde žijí dvě indiánky a kde všude kolem běhá spousta domácích zvířat - prasata, slepice, krůty, muly, kozy, psy, kočky. Dvě z kůzlat se nám pustily do batohů, pak zmoženi bojem s popruhy usínají před chlívkem, jsou kouzelný. Přestože ještě den nekončí, rozhodujeme se tu zůstat. Chvíli po nás doráží skupina dvou Němců a dvou Švýcarů (kluk s holkou) s guidem, horsemanem a mulami, které jim nesou věci. Stejně jako my i oni míří na Machu.

25. den, neděle 16. 9., Výlet do kopců

Po běhací noci se ani ráno žaludek nemíní uklidnit a jsem jak přejetá parním válcem. Naštěstí prší, takže je mi dovoleno ještě chvíli spát, abych byla pochoduschopná. Po dvou hodinách ale musím vstát a vyrazit. Matěj další část věcí z mého batohu stěhuje do svého. I tak je ale pochod trápení. Na každém kroku stavím, s žaludkem až v krku. Jdu jak hlemýžď a mám na sebe vzteka. Oběd mě ale trochu postavil na nohy. Holt ty dopolední pochody nejsou mojí silnou stránkou.

Odpoledne je to mnohem lepší. Kolem cesty je hustá džungle. S rostoucí nadmořskou výškou stromy ustupují travnaté stepi a červeným šutrům. Občas mezi skalními výstupy objevujeme štolu do nitra hory. Je mlha, takže výhledy žádné. Škoda. Opět si s námi mapa trošku pohrává s výškou sedla. Teprve v 4095 metrech se přehoupáváme na druhou stranu hory a klesáme. K našemu zděšení ale klesáme hodně, až na 3610 metrů. Další vtípek naší mapy. Zítra budeme muset o to víc stoupat. Kus cesty jdeme po písčité pěšině na skalním ochozu. Ještě že skrz mlhu není vidět, jaká hloubka je pod námi.

V campamentu Yanama už stanují Švýcaři a Němci. Jeden z Němců, Andreas, nám jde naproti a postěžuje si, že jejich guía to nějak neodhadl a jsou bez jídla. Mno, naše strouhankové housky jim nabídnout nemůžem, sami jídla nadbytek nemáme. Stavíme stany vedle nich, kluci dávají ledovou sprchu, holky dávají teplý spacák. Vede se dlouhá diskuze o zítřejší cestě, která asi bude hodně náročná. Kluci navrhují půjčit pro mě a Léňu muly. To by však naše ženská hrdost neunesla, takže návrh smetáme ze stolu. Domácí nás zvou na večeři, tedy pokud jim dáme pět solů za každého. Tvrdé housky nebo teplá večeře? Bereme to. Sedíme se Švýcary a Němci (tak s tím umíráním hlady to u nich nebude tak vážné) u velkého stolu při svíčkách, domácí sedí kolem zdi a pobaveně nás pozorují. V rohu na ohni nám indiánka kuchtí véču, z kazeťáku řve nějaká peruánská muzika (za ten večer jsme tu jedinou kazetu slyšeli asi pětkrát, naštěstí se pak přetrhla). Je tu teplo a teplý čaj je taky moc fajn. Pod nohama nám běhají morčata. Dostáváme rýži s nějakým tuhým masem, že by ta morčata?

26. den, pondělí 17. 9., Výlet do kopců

Ráno vstáváme za tmy a vyrážíme před sedmou. V batohu už nenesu skoro nic, zato Matějův batoh je den ode dne větší. Cesta vede proti proudu řeky, takže žádné serpentýnové stoupání. Kluci nabírají tempo a mizí kdesi daleko před námi, bohužel i se snídaní. Cestou potkáváme několik karavan domorodců na mulách mířící přes sedlo Yanama do města, stejně jako my. Kocháme se výhledy na pastviny s kravami, mulami a lamami, na modrý ledovec, na šestitisícové bílé vrcholky hor. Poslední úsek cesta prudce stoupá. Kousek před finálním stoupáním je poslední krátká zastávka. Zatímco s Léňou mizíme za kameny, kluci nám kradou naše batohy a běží s nimi nahoru. Mno, moc dlouho jim to běžecké tempo nevydrželo, ale i tak byli v sedle dřív jak my, se svými i s našimi věcmi. Tak do nejvyššího bodu našeho výletu jsme s Lenkou naše bágly nedotáhly, i když jsme odmítly muly. Sedlo Yanama, 4570 m n. m. A teď už nebude žádné stoupání! Zatímco nabíráme další síly, míjí nás dva domorodci s prasaty na vodítku a s charangy na zádech. Vesele si vykračují a povídají si, jako by šli na procházku s pejsky ve Stromovce. Že jsou v čtyřech a půl tisících nad mořem? No a co. To mě dostalo.

Pár metrů pod sedlem si v závětří dáváme oběd. Už můžeme pustit „železnou zásobu“ jídla, to nejhorší máme za sebou. Takže si dopřáváme úplné hody! Tři tvrdé housky místo dvou a rybičky v konzervě (tedy to si dopřávají ostatní, tuhle lahůdku oželím). Večer dokonce otevřeme marmeládu! Klesáme podél bystřiny, která se mění na potok a později na řeku. Občas míjíme pár domků. Ve vesnici Totora dnes končíme (3335 m n. m. ). Opět se setkáváme s tlupou Švýcarů a Němců. Tentokrát se však jejich guía netváří moc nadšeně, když chceme bivakovat vedle nich. Možná si připadá trochu zbytečný, když my jsme přešli stejnou cestu, aniž bychom potřebovali služby průvodce a mulaře. Takže se stěhujeme na veřejné campamento. Je to celkem velká louka s odpadky, uprostřed vybudované baňo, ale jedno nahlédnutí nás od dalších návštěv odradilo. Od domorodce se dozvídáme, že z La Playa se dá to St. Theresy dostat autem, tedy si ušetříme den cesty.

27. den, úterý 18. 9., Výlet do kopců

Poslední den. Mírné klesání a celkem příjemná cesta. Nad námi se tyčí čím dál strmější kopce, sem tam je vidět kamenná suť utrženého svahu. Občas potkáváme děti jdoucí do školy (už si nebudu nikdy stěžovat, že do školy jezdím hromadkou dvě hodiny. Tady děcka chodí do školy denně několik kilometrů pěšky po klouzavých cestách vysoko v horách, kde se občas kus cesty utrhne). V 2710 m n. m. si dáváme horkou horskou lázeň v Aquas termales (za 3 soly). Vyhřátí a unavení pokračujeme kolem vodopádů, překračujeme několik potoků a míjíme pár stavení. Podle mapy bychom už dávno měli být v La Playa. Cesta utíká hrozně pomalu, za každou zatáčkou už vyhlížíme vesnici.

V malé vesnici La Playa opět potkáváme staré známé, kteří s námi (tentokrát už bez guíy a horsemana) pokračují náklaďákem do větší vesnice St. Theresa. Stojíme na korbě spolu s mnoha dalšími místňáky, cestou přibíráme další, až je tu opravdu dost těsno. Docela to hází, občas nás přetáhne nějaká větev. Dle naší mapy mělo být do St. Theresa 15 km, ale cesta je mnohem delší. Tady by se nám pěšky jít nechtělo. Projíždíme banánovníkovými plantážemi. Nad námi v kopcích řádí požár, černé spáleniště nebere konce, sousedící dva hřebeny jsou už také v plamenech, které se nikdo nesnaží hasit. Desítky kilometrů spálená krajina.

V St. Therese se necháváme zlanařit na hostel za 8 solů na osobu, kde se k našemu pobavení opět setkáváme s bandou Švýcarů a Němců. Má tu být sprcha s teplou vodou, ale když se nám po dlouhém přemlouvání podaří ze sprchy vymodlit aspoň pár kapek, je to pěkný ledopád. Shazujeme v pokoji bágly a útokem bereme první kuřatárnu. Žranici zakončujeme u stánku na tržišti s pomerančovou bábovkou a sladkým teplým pitíčkem s mlékem. Po návratu do hostelu Alfons konečně má možnost uplatnit se jako záchranář a Andreasovi (jeden z té Švýcarsko-Německé bandy) ošetřuje poraněnou nohu. \

28. den, středa 19. 9., Machu Picchu

Brzy ráno odjíždíme ze St. Theresy colectivem k Hidroelectrico, což je vodní elektrárna, odkud jezdí vlak do Aquas Calientes (vesnice pod Machu Picchu). Vlak však stojí nehorázných osm dolarů, takže volíme variantu pěšky po kolejích (dle rady našeho řidiče se to dělá celkem běžně, je to asi třináct km, dvě a půl hodiny loudavé chůze). Ťapkat po pražcích je trošku blbárna, a tak se cesta vleče. Do Aquas Calientes dorážíme kolem poledního.

Nejprve chceme koupit lístky na vlak do Cuzca, k našemu zděšení však chtějí 46 dolarů! Nejvíce nás štve, že turisté musí jet v extra třídě, pro místňáky je vlak mnohem levnější. Tam se protlačit je však bez šance. Bohužel není jiná možnost, jak se odtud dostat. Navíc mají v pokladně porouchaný počítačový systém, takže lístky nemůžeme koupit hnedka. Musíme tu tedy být tak hodinu a půl před odjezdem vlaku (vlaky jezdí dva denně, ráno a navečer), abychom lístky koupili. To však znamená mít na prohlídku Machu Picchu míň času. Celí otrávení jdeme tedy koupit lístky na Machu. Stojí 60 dolarů pro studenty, 120 dolarů pro ostatní, plus 6 dolarů za bus tam. Vydřiduši! Alfons situaci vyhodnocuje tak, že Machu podruhé oželí a zatím nám pohlídá bágly. My ostatní tedy provětráme peněženky a jedeme na jeden ze sedmi divů světa.

Na Machu jsou davy turistů, kteří se fotí u každého kamene. Dost mi lezou na nervy. Máme jen hodinu a půl, abychom se tu rozhlédli, takže to bude rychlovka. Machu Picchu je mnohem větší, než jsem čekala. Je na úžasném místě, zkrátka si inkové uměli vybrat dobrý pozemek na svůj barák. Takovýhle výhled z ložnice bych si nechala líbit. Ani jsme nestihli nakouknout všude. Na cestu zpátky jsme autobus zamítli jako zbytečnost a vracíme se po kamenných schodech, které jdou přímo dolů a neobchází v serpentýnách jako autobus, takže je to dost výrazná zkratka. I tak nám cesta trvá hodinu. Matěj dobíhá asi půl hoďky po nás, no jo, ti fotografové...

Vyzvedáváme Alfonse a bágly a jdeme na vlak. Počítačový systém už sice funguje, ale lístky na večerní vlak jsou vyprodané, grrr! Máme tedy možnost buď přespat v Aquas Calientes (je to hnusné předražené město plné turistů), nebo se vrátit pěšky po kolejích k Hidroelectrico a ráno chytit bus ze St. Theresy do Cuzca, nebo jet vlakem teď večer za 40 dolarů do Ollantaytamba a tam zkusit chytit bus do Cuzca. Ostatní by raději ušetřili 40 dolců a šli zpátky k elektrárně, já jsem pro Ollantaytambo - kolena už melou z posledního. Nakonec tedy jedeme vlakem. V Ollantaytambu jezdí do Cuzca busy každou chvilku. Bereme tedy busík za pět solů na osobu, což je směšné (cesta busem je delší než cesta vlakem, ale je nesrovnatelně levnější). Bus nás vysazuje na náměstí kousek od hostelu, kde jsme si nechali zbytečná zavazadla. Recepční si nás pamatuje a dokonce si i pamatuje pokoje, ve kterých jsme byli a dává nám stejné. Necháváme si vyprat upocené zaprášení oblečení z vejletu, abychom nejeli přes půl světa domů jak houmlesáci.

29. den, čtvrtek 20. 9., Cuzco

Ráno dlouho vyspáváme a dlouho snídáme (kakao připravené ze zbytků čokolády je jak kapačka do žil). Poté vyrážíme do nemocnice, kde si Alfons s Léňou chtějí domluvit prohlídku. Na prohlídku je berou hnedka, my zatím čekáme venku. Rychlý oběd v restauraci - trefa dost vedle. A pak ještě nakoupit pár dárků domů, dát si nějaký ten džusík a bábovku. Dokonale zabitý den.

Alfons s Léňou jedou na terminal zjistit busy do Pisca. Jeden jede v osm večer, ale v hostelu už je pozdě na odhlášení, museli bychom zaplatit další noc, i kdybychom tu už nespali. Další jede v osm ráno, na místě je v jednu v noci dalšího dne. Sedmnáct hodin cesty před námi, ufff...

Večer zakončujeme úžasnou hamburguesou na ulici, kam se hrabe Mekáč!

30. den, pátek 21. 9., Cuzco, Pisco

Na terminalu potkáváme staré známé Švýcary:-) Jedeme do Pisca stejnou cestou, jako jsme jeli do Cachory. Přejezd And je samá zatáčka, rozdávají se blinkací pytlíky. V poledne je pauza u motorestu kousek za Abancay, kde si kupujem housky a platany. Další pauza je až někdy v jedenáct večer na srdce na špejli. Hezky se kouká z okýnka, ale v buse je strašné vedro a smrádek.

Uprostřed noci nás bus vyklopil u odbočky na Pisco. Kromě polní nemocnice a vojáků tu nic není. Chytáme taxíka a chceme sehnat hostel, ale jak nám řidič vysvětlil, centrum Pisca je hodně poničené po zemětřesení, takže tam žádný hostel neseženem. Předměstí tolik pobořené není, ale tam jsou zase hotely hodně drahé. Tak se s ním domlouváme, že nás odveze až k Paracasu, kam chceme zítra jít. V El Chaco snad hostel najdeme snáz. A taky jsme našli, sice jen dvoulůžák, ale my jsme smrskávací.

31. den, sobota 22. 9., Pisco, Lima

Po několika málo hodinách spánku vstáváme už v sedm ráno, abychom se brzy dostali do přírodní rezervace Paracas. Bereme taxíka, ale u vstupu do rezervace nám řekli, že je oblast pro turisty uzavřena v důsledku nedávného zemětřesení. My tedy máme štěstí! Tak žádné útesy, lvouni a tučňáci se nekonají. Vracíme se po pláži Tichého oceánu, cestou sbíráme škeble a kameny. Tak snad si aspoň dáme k obědu dobrou rybu. Ani to nám však není přáno - El Chaco je letovisko pro smetánku, tedy pro nás cenově poněkud nedostupné. Takže zase platany. Vyzvedáváme bágly v hostelu, bereme taxíka (ten samý, co nás ráno vezl k branám Paracasu) do Pisca a hnedka přeskakujeme na bus do Limy. Cestou pozorujeme pobřežní poušť, velkovýkrmny kuřat a Osobního strážce.

V Limě se ubytováváme v hotelu Espaňa. Čtyřlůžkový pokoj nás vyšel na 54 solů za všechny. Cena by nebyla tak neobvyklá, kdyby se nevztahovala ke křišťálovým lustrům, mramorovým schodištím, obrazům ve zlatých rámech, antickým sochám všude kolem v záplavě květin. Jsme z toho všichni paf. Raději se několikrát optáme, jestli je cena opravdu za všechny čyři a jestli je opravdu v solech. Když odcházíme do města, koho tu nepotkáme - Andrease, naše starého známého Němce z výletu v horách, kterému Alfons ošetřoval nohu! Bydlí ve stejném hotelu:-)

Dlouho bloudíme po městě a hledáme směnárnu. Už nemáme žádné soly, zato hlad máme velký. Při bloudění jsme stihli zkouknout střídání stráží před prezidentským palácem na Plaza Mayor. Po kuřeti k večeři pokračujem na kávičku a dortíky. Ale moc dlouho jsem si těch dobrot neužila, migréna jak vyšitá. Inu, zase jsme sklesali z hor k moři a rozdíl nadmořské výšky je znát.

32. den, neděle 23. 9., Lima

Před odletem máme jeden den v Limě k dobru. Dopoledne strávíme v Museo Nacional de Arqueología, Antropología e Historia del Peru. Spousta nádobí od předinckých kultur, novodobá historie. O incké době se tu moc nenajde, snad jen model Machu Picchu. Za posledních pár solů kupujeme slané štrůdly a taxíka.

Taxíkář nabídl sedm solů, zatímco ostatní deset solů, takže jsme pochopitelně vzali nejlevnější nabídku. Byla to zajímavá jízda. První, co upoutává naší pozornost, jsou berle položené podél dveří. Ptáme se tedy, k čemu tu jsou. Odpovědí se nám dostává, že řidič má rakovinu páteře a protože už moc necítí nohy, musí chodit o berlích (jak může šlapat na pedály, když nemůže chodit?). Už žádná léčba nezabírá, tak bere jen morfium proti bolesti - dle Alfonse hodně velkou koňskou dávku morfia (že po morfiu je snížená pozornost a nesmí se řídit auto asi není nutné říkat). Je to dost vysmátý řidič, zatímco se proplétá limskou dopravou s jednou rukou na volantu, druhou nám stíhá ukazovat fotky své rodiny. Každou chvílí bereme podvozkem obrubník. Vystupujeme s velkou úlevou.

Na Plaza Mayor akorát narážíme na promenádu v kostýmech s kapelami, něco podobného, jako bývá u nás na masopust. Ženské v krojích a několika spodničkami buřinkou na hlavě, mužští v barevných kostýmech s řehtačkami. Aspoň se něco děje.

Opět hledáme směnárnu, opět dlouho. Když konečně uspějeme, zjišťuju, že nemám dost dolarů (měla jsem, jen v jiné kapse peněženky... stane se.. ). Takže nakonec vybíráme z bankomatu. Kupujeme poslední dárky a empanadas. Poslední večeře byla jedna z těch méně vydařených (přinesli něco jiného, než jsme si objednali, bylo to studené a žádná dobrota to taky nebyla).

Balíme věci, díky nakoupeným dárkům jich drobet přibylo. Likvidujeme nepoužité léky - uklízečka se asi podiví, až zítra najde koš plný injekčních stříkaček a prázdných ampulí. Ale raději vše zlikvidovat než znovu pokoušet štěstí při jejich převozu přes hranice.

24. - 26. 9., návrat

A je konec velkýho vejletu. Na letišti v obchodech utrácíme poslední soly, platíme odletovou taxu 30,25 dolarů (během našeho pobytu se změnil kurz dolaru, takže se taxa zvedla o čtvrťák, s čímž jsme nepočítali, ale naštěstí jsme mohli doplatit v solech). Odlétáme ráno, v Caracasu přestupujem na další let. Do Paříže přilétáme akorát za svítání, kroužíme nad městem, takže je vše krásně vidět. Po přistání na Charles de Gaulle je problém se schůdky, díky čemuž máme asi půl hodinové zpoždění. Vzhledem k rozloze letiště přesun na terminál, ze kterého odlétá naše letadlo do Ženevy, se trošku protáhl. Zkrátka a dobře, letadlo do Ženevy odlétalo v devět a my doběhli k přepážce v 8:59, kdy už letadlo rolovalo na plochu.

Co teď? Protože všechny lety z Limy do Ženevy máme od jedné letecké společnosti, pokud některé letadlo nestihneme, bezplatně nám zařídí jiné. Bohužel let z Ženevy do Prahy je od jiné společnosti, zde nám už tedy nikdo zmeškané letadlo neproplatí. A Lenka s Alfonsem mají na přestup v Ženevě hodně málo času (my s Matějem letíme až následující den s nízkonákladovkou). Náhradní let z Paříže do Ženevy nám dávají až za dvě hodiny. Troška stresu na závěr. Je až neuvěřitelné, že Lenka s Alfonsem letadlo v Ženevě stihli, přestože na vyzvednutí zavazadel a jejich opětovné odbavení měli asi půl hodiny.

Ale ani my jsme neměli zbytek cesty úplně hladký. Do Ženevy mi nedorazil batoh. Zkrátka se cestou ztratil. Takže jsem musela vyplnit pár formulářů a čekat, až se najde. Ještě štěstí, že spacák jsem si brala s sebou jako příruční zavazadlo. Bohužel stan je v mém batohu, takže náš plán, že odjedem kus za město a tam někde přespíme ve stanu, ztroskotal. Jdeme do města vyzvednout k sekuriťákovi vařič, který nám u sebe na měsíc uložil (z letiště se dá celkem pohodlně dojít do města pěšky, není to moc daleko, letiště přiléhá hned k obytným čtvrtím). Přespáváme v odletové hale na zemi pod lavičkou. Můj batoh dorazil! Do Prahy odlétáme před polednem, na letišti je zoufalá nuda. Na Ruzyni nás odchytává celník a vyptává se, jestli nevezeme nějaké přírodniny nebo nějaké zboží. Zapíráme, ale kdyby se rozhodl prohlédnout naše zavazadla, pár věcí by našel.

A jsme zpátky v Praze, je středa 26. 9. Vracíme se po měsíci z druhého konce světa, bohatší o pár krásných zážitků a zkušeností i o pár těch méně pěkných.

Zapsala Lucka (L.Tomcova(at)seznam.cz)