Zápis - část 1.

Day 0 (23. 8. - středa)

Odlétáme z Ruzyně (překvapivé, vzhledem k počtu pražských letišť:-) v 7:25. Letadlo letí přes Paříž (5 hodin čekání) a přes Bogotu (2 hodiny). Užíváme si prvního startu - Boeing 737 (3+3 sedačky) má celkem odpich.

Přestávka v Paříži - Eiffelovka oznamující, že už jsme v roce 2000

V Paříži jsme podle plánu, při přistávání sledujeme Eiffelovku. Vzhledem k tomu, že máme dost času, chceme se podívat do centra. Bus nás sice vyšel asi na 100 FRF každýho tam a zpět, ale zase se aspoň podíváme na Eiffelovku a Vítězný oblouk a budem to mít za sebou. Cestou zpět na letiště neznáme terminál, z kterého budeme odlítat a tak jedeme naslepo. Kdyby to letělo z toho druhého, pěkně bychom se prošli (jestli se tam vůbec pěšky dá dostat). Naštěstí jsme se trefili, takže pokračujeme do Bogoty.

Boeing 767 je už o něco větší kousek (2+3+2 sedačky) a rozjíždí se pomaleji, ale zato je v něm daleko víc místa a je pohodlnější. Je tu jedna fakt zajímavá letuška (H8, D8, A7.5, K8.5). Nad oceán se dostáváme velmi brzo, nalevo ještě vidíme (asi) Normandii. Čas trávíme jedením (2x jídlo), koukáním na TV (film Skulls - nějak jsem to nepochopil o čem to jako bylo), študováním materiálů z internetu a spaním. Po slabých 11 hodinách se ocitáme nad Bogotou v celkem silných turbulencích, takže letadlo občas poskočí o pár metrů nahoru, či dolů, což moc neprospívá Dikimu. Hladké přistání a jsme v Jižní Americe.

Z Bogoty jsme měli trochu strach, ale vzhledem k tomu, že nás stejně nepustí z transitu, nebylo z čeho. Čekáme v čekárně, částečně se natahujeme na zem a spíme.

Let do Limy byl celkem bez problému, časový posun udělal své, a tak akorát sníme jídlo a zbytek prospíme. Start nad noční Bogotou stál za to. Taky mě zaujal děsně tlustý pán, kterému museli přinést prodlužovačku na seat-belt, aby si ho mohl zapnout.

A jsme tu, v Limě! Je asi půl hodiny po půlnoci, my jsme úplně vyřízení (u nás je půl osmý ráno), tak jdeme na pasovku a bereme batohy. Ještě než projdeme pasovkou nás odchytává nějaká ženská z informací, že prej jestli hledáme hotel, nebo tak něco. Řikáme, že jo a tak obtelefonovává nějaké hostely a tak. Vypadá to, že to není soukromnice, která z toho má moc velké provize (stánek je uvnitř letiště), ale přesto najde nejlevnější (prej) za 7,5 USD na osobu. Problém je, že je jedna v noci a těžko budem hledat jiný ubytování, tak to berem. To, že jsme vzali asi tak dvakrát dražší hotel, než by šlo domluvit normálně během dne se ještě dá pochopit, ale to, že jsme se k němu nechali odvýzt za 15 USD (všichni) turistickým busem už ne, když taxik by nás vyšel na třetinu… Jo, holt taková ta "první turistická daň z nerozkoukanosti"…

Ještě je potřeba projít clem, tam se zmáčkne čudlík a rozsvítí se buď zelené, nebo červené světlo - zelené je v pohodě, ale červené znamená vybalování batohu a to se nám vzhledem k obsahu nechce (Alfův salámek, spoustu polívek atd., přičemž potraviny se obecně do Peru prý dovážet nesmí…). Nenápadně jsme prošli bez stlačení tlačítka, což jsme odkoukali od místních. Cestou busem vidíme prvního žebráka, první prostitutku i první poliše. Jsme v Limě!

Day 1 (24. 8. - čtvrtek)

Hotel je na náš vkus značně luxusní (televize). Každopádně hned využíváme baňo (WC) a sprchu. Trochu nezvyk házet použitý WC-papír do koše, ale prý tu jsou užší kanalizační trubky, takže to raději neriskujeme. Dole se nám nejdřív snaží vnutit snídani, ale když prohlásí, že není v ceně a stojí 2 dolary kašlem na ně.

Ptáme se na cestu k české ambasádě (ulice Baltazar La Torre), což je poměrně blízko, protože hotel je naštěstí ve stejné čtvrti. Jdeme teda pěšky, cestou v bance měníme každý 100$ na soly (dostali jsme asi 340 S/, takže sol nás vyšel asi na 12 Kč). Cesta k ambasádě vede kolem golfového hřiště, běhá tu hodně běžců a cvičí tu spousta cvičičů. V ambasádě musíme asi tak dvě hodiny čekat, než se uráčí přijít ctěný pan konzul, což je takovej celkem normální chlápek v riflích, co povídá: "Ahoj kluci, tak letenky, oukej, ještě něco? Ne? Tak čau!" a zase zmizí. Na to jsme prosím čekali tak dlouho! Kromě letenek jsme si tu ještě nechali 100$ na výstupní daň (25$ na osobu).

Je čas sehnat lístky na bus do Puna, chceme nejdřív odjet do Bolívie a pak se postupně vracet. Je čas vzít první taxik, mám dojem, že ani nesmlouváme. Jedem se poptat u dvou největších autobusových společností (v Peru obvykle nemají hlavní autobusový nádraží, takže je potřeba si ty společnosti objet). S taxikama se postupně učíme zacházet a smlouváme je o čtvrtinu až polovinu. Je to snadné, protože jich tu jezdí milióny, takže často praktikujeme metodu, že si stopnem třeba dva a smlouváme s nima současně. Jízdný je tu neuvěřitelně levný (kolem tří čtyř solů za všechny) - při našem počtu je to výhodnější a rychlejší než microbusy. Lístky jsme nakonec sehnali na 21 hodin - pojedeme s Ormeñem.

Před Ormeñem si dáváme menu za 3,50 S/. Menu je vždy polívka a hlavní jídlo (někdy výběr třeba ze 4 jídel) a většinou pití (nějaká šťáva). Je neskutečně levný v porovnání s normálníma jídlama v restauracích a taky autentičtější. Tentokrát to bylo kuře s rejží a bramborama (to nám moc chutnalo a nevěděli jsme, že než budem odlítat, budem to už skoro nenávidět). Taxikem jsme odjeli zpátky do hotelu a já s Dikim vyrážíme na internet. Píšu první zprávy a maily. Potom se vracíme a dobalujeme věci, berem taxi a jedem zase k Ormeñu. Tam čekáme a teprve asi 10 minut před odjezdem zjišťujeme, že bágly se mají nechat odbavit půl hodiny předem… No nic, příště. V devět odjíždíme. Autobus je poměrně pohodlný a cesta taky (jedeme po Panamericaně Sur až do Arequipy), takže brzo usínáme. Dneska jsem měl narozeniny:-).

Day 2 (25. 8. - pátek)

Panamericana jde většinou kolem pobřeží, takže je vidět oceán a spoustu nějakých mořských ptáků. Řidič cestou neustále nabírá a vysazuje různé lidi na zcela nepochopitelných místech, vrcholem všeho je, když nabral klasickýho metaře v tý oranžový vestě uprostřed pouště (celé pobřeží je poušť na úpatí And - veškerá vlhkost je kamsi odvedena, řekl bych, že za to můžou pasáty, ale už je to dlouho, co jsem měl zeměpis) a vysadil ho o kus dál zase uprostřed pouště. Asi tam šel zametat písek navátý na silnici:-). Za chvíli se nám řidič rozhodl zpříjemnit cestu videem a šoupnul tam nějakýho Žána Balžána Klóda Vandala. Na oběd se zastavuje u takové silniční restauračky, něco jako náš motorest. Dáváme si s Hladem hamburguesu za 2 S/, je taková normální, s těmi co nás čekají v Bolívii se nedá srovnat. Po obědě je na programu Desperado Banderas, což se hodí (je to anglicky se španělskejma titulkama) k přiučení se několika sprostých slov. Po skončení filmu nás až do Arequipy oblažují Peruánské popové videoklipy - děs a hrůza, Michal David je proti tomu Metallica! Cesta stále vede pouští, jen občas se vyskytne nějaká oázka, většinou jen hliněné baráčky s polorozpadlýma střechama, chudoba z nich jen čiší, takové Peruánské slumy. Před Arequipou vidíme v dáli malý vzdušný vírek - uragánek. Cestou je vidět poměrně dost "krajinných" reklam - někdo zkrátka vyběhne na kopec a vyskládá tam z kamení na svah ohromný nápis, který je vidět z okolí. Používá se to zejména k politické propagaci, ale i reklama na rádio na kopci u Panamericany není k zahození. Neustále také nabíráme a vysazujeme prodavačky všeho možného (pečiva, koly, sladkostí a spoustou jiných blbostí).

Zastávka v Arequipě - kryté tržiště (mercado), kde seženete cokoli

Konečně v Arequipě! Za městěm se majestátně tyčí vulkán El Misti a dodává mu zajímavý ráz. Bágly si rovnou házíme do odbavení na další cestu, protože máme dvě hodiny a nechceme se s nima tahat. Jedem se hned podívat do centra, předčímž si ovšem dáváme menu (tentokráte za 3 S/). Prošli jsme se trochu po náměstí a přilehlých ulicích. Jakási slečna María nás děsně přemlouvala ať jdeme do její restaurace na jídlo za 6 S/, tak jsme jí řekli, že zítra, i když to budeme v Punu:-) Asi by z nás měla provizi, podle toho, jak nás přemlouvala. Jdeme se podívat na mercado, kde se prodává skoro vše (ovoce, zelenina, maso, jiné potraviny i základní drogerie). Supermarkety, nebo i obyčejná Smíšená zboží v Peru v podstatě nejsou. Poprvé vidíme prodávat koku. Je čas se vrátit na bus, však se v Arequipě ještě zastavíme až pojedeme zpět (...jsme si mysleli...).

Druhý autobus, který jede do Puna už není takový luxus silniční, jako ten první. Má zřetelně zvýšený podvozek a terénní kola, takovej menší off-roadek. Obdarovali jsme pár děcek v busu banánama a vyrazili. Ještě v Arequipě se vepředu zvedá nějaký maník a vykládá přednášku o parazitech v člověku a hygieně. Zezačátku to vypadalo, jako nějaká osvěta od ministerstva zdravotnictví, nebo nějaké neziskovky, ale po chvíli vytáhl nějaké pytlíčky a začal je prodávat. Vzápětí je uklidil a spustil znovu, tentokráte o příručce slušného chování. Takhle se v Peru dělá direct-marketing:-). Silnice skončila hned za Arequipou a dál se jenom skákalo, terénní úprava busu se opravdu hodila. Spát se vůbec nedalo, a tak jsme byli rádi, když bus zastavil u další "hospody", kam se všichni nahrnuli a dali si maté de coca - kokový čaj. Také jsme neodolali a dali si k němu ještě nějaké housky (sladké, v Peru ani Bolívii a pochybuju, že v celý Jižní Americe, neumí udělat normální dobrý housky nebo chleba, všechny jsou mírně až hodně sladký). Každopádně atmosféra v "hospůdce" byla dost autentická. Další zastávka je až ve městě Juliaca, kde se větví cesty do Puna a do Cusca. To druhé nás čeká až na zpáteční cestě. Dáváme si druhý maté de coca u pouliční prodavačky, ale je to něco úplně jiného, než předchozí. Jeden z nich musel být "falešný" (byl to ten druhý, ale to jsme zjistili až později).

Day 3 (26. 8. - sobota)

Přijíždíme do Puna kolem pěti hodin ráno. Hlad se dívá na foťák, který má naproti přes uličku nad sedadly. Je tam. Bere si batoh a sahá pro foťák. Už tam není. Vybíhá rychle ven a honí dva chlápky, co před ním utíkají. Ovšem, když je dožene, ukáže se, že to nebyli oni, Hlad je prohledal a stejně nic nenašel. Vrací se zpět, my mezitím hlídáme zbytek věcí a já například nechápu co se děje (v té chvíli jsem totiž spal). Zdá se, že chlapíci začali zdrhat schválně, aby ten pravý zloděj mohl nenápadně zmizet. Chvíli nevíme, co dělat, ale nakonec se necháme zlákat nějakým naháněčem a jdeme do hotelu. Chodit na policii by nemělo valného smyslu, a tak se radši trochu vyspíme a půjdem se podívat, jestli ten foťák někdo nebude prodávat na trhu... Předtím si ještě u naháněče (jmenuje se Cézar) kupujeme výlet k hrobkám Sillustani na odpoledne.

Poté, co se trochu vyspíme jdeme se podívat do města, ale nenacházíme jej. Mnohem později se potom dovídáme, že kradené foťáky se prý lifrují do Bolívie. Nicméně nacházíme podobnou Practicu o třídu lepší u prodavače na trhu. Nepochybně je kradená, ale vypadá, že je funkční. Alfons říká, že má elektronicky ovládanou závěrku, a tak na prodavače, který za ni chce 300 solů zkoušíme malou lest - během prohlížení nenápadně vyjímáme baterii, takže foťák na všechny časy fotí stopětadvacetinou. Ukazujeme to prodavači a tváříme se, že je rozbitý, že časy nefungují, a světe div se, sežral to. Slezl s cenou na 200 solů, ale my ho chceme vzít za 150. Odcházíme, že se sem podíváme další den. Bohužel, okolnosti tomu tak chtěly, že jsme ho už nikdy nenašli a později jsme velmi litovali, že jsme to nekoupili za těch 200.

Kromě toho jsme se také ve městě poptali na cenu výletů na plovoucí ostrovy Los Uros a ostrovy Amantani a Taquile. Dvoudenní výlet s přespáním na Amantani nám nabízel i Cézar (za 35 solů), ale tady nám ho, že jsme teda ty studenti, nabízí jedna slečna za 30. Vracíme se do hotelu a opět zde potkáváme Cézara. Je poněkud ožralý, vzhledem k tomu, že jsme mu ráno zaplatili 15 solů na osobu asi měl z čeho:-( Rovnou mu říkáme, že výlet na ostrovy máme za třicet a ať teda sleví. Chvíli tomu nemůže uvěřit, ale po půlhodině přesvědčování sleví na těch třicet (nechtělo se nám už vracet do města, ale bylo by to vyšlo na kratší dobu). Dáme mu loka moravské slivovice a poté ho odvlečou. Začínáme přemýšlet, jestli placení předem bylo v obou případech výhodné... Výlet na Sillustani má začít ve dvě tím, že nás vyzvednou před hotelem, ale nikde nikdo. Všichni už mírně plaší, ale poučen ze zápisů jiných cestovatelů o místním vnímání času (stylem mañana) radím vytrvat. A skutečně, za slabou třičtvrtěhodinku přibíhá slečna, ukazuje nám busík a můžeme vyrazit.

Indiánské pohřebiště Sillustani - kamenné hrobky "chullpas"

Micro je úplně plné bílých turistů - gringos, kromě řidiče a průvodce. Sillustani je asi dvacet minut jízdy daleko, cestou jsme mohli sledovat lamy - alpaky i jinou zvířenu. Samotný komplex je zajímavý hlavně pohřebními věžemi, z nichž pár jich je dost vysokých (až 12 m) a postavených po incku - dokonale slícované kameny. Věže jsou od několika kultur, většina je ovšem polorozpadlá anebo dost nízká. Mumie v nich už nejsou:-). Cestou zpět se ještě zastavujeme v museu, což je taková jedna a půl místnosti, kde jsou všehovšudy asi tak tři věci - mumie, keramický hrneček a nějaký kámen. Vůbec většina Peruánských museí není nijak obrovská, maximálně čtyři pět místností, s našimi muzei se to nedá srovnávat.

V Punu jsme zašli na večeři (šp. cena) za 2 soly. Cena neustále klesá, za chvíli snad budeme jíst zadarmo! Menu za 1 sol už jsme viděli, ale zatím ho neokusili... Hodili jsme si věci do hotelu a vydali se za prodavačem na trh pro foťák, ale už tam nebyl. Cestou zpět jsme alespoň koupili koku, ať teda víme, co to vlastně je. Babka jí má schovanou pod nějakýma věcma, a při prodeji se dost rozhlíží, což v nás budí dojem, že prodej koky není zas až tak legální, ale vzhledem k tomu, že později jsme na pouličních prodavaček koky narazili asi miliónkrát, spíš měla vítr z něčeho jiného. Hlad zkušeně vyžaduje ke koce ten "kámen" co se k tomu má přikusovat, aby to působilo. Nakonec se nám zdá, že to je asi lisovaný popel čehosi. Před spaním si čistíme zuby, Hlad žvejká:-)

Day 4 (27. 8. - neděle)

Hlad se nás sice pokouší vzburcovat už v 6 hodin, ale neúspěšně. V sedum nás vzbudil znovu, dali jsme si snídani (desayuno incluydo) a popovídali si s Cézarem, kterému po včerejším ožrání nebylo nejlépe, však se také divil, za kolik nám to nakonec prodal. V půl osmé nás už vyzvedává micro a jedeme na ten dvoudenní výlet. V přístavu nastupujeme do lodě. První, co nás upoutává je, že všichni mají s sebou spacáky. My ne. No nic, bude to alespoň více autentické:-) Nějaký hošík skáče do lodi a zpívá a hraje na nějaké tradiční nástroje. Samozřejmě nezapomene obejít turisty, zda by se pro něj nenašlo pár drobáků. Vyrážíme.

První naší zastávkou jsou Los Uros - plovoucí rákosové ostrovy. My jsme však dovezeni jen na dva, z nichž oba jsou turismem docela hodně (ne-li úplně) zdevastovány. Indiáni na nich prodávají líbivé suvenýry, pochybuji, že v rákosových domcích na konstrukci přenocují. Na jednom je dokonce telefonní budka! Sice je pravda, že se ostrovy houpou a opravdu plavou, ale ta realita na nich nám je poměrně dost znechutila. Nezbývá než doufat, že na ostatních to je lepší, i když těžko se asi odolává vidině přivydělat si na turistech i za cenu likvidace původní kultury.

Další plavba trvá asi 3 hodiny, přistáváme na ostrově Amantani, kde přespíme. Hned, jak jsme se začali blížit ke břehu, seběhly se do přístavu místňačky. Později jsme pochopili proč - místních bylo více, než turistů a tak ne na každého vyzbylo. Přece jen i tady jsou turisti vítaným zdrojem vedlejších (možná hlavních) příjmů. Hlavní atrakcí na Amantani je, že spíte v "autentických" chýších a jíte "autentické" jídlo, za což platíte cestovce, která vás tam odveze a cestovka zase těm domorodcům. Kolik si ale cestovka nechá a kolik dá domorodcům radši nechci vědět. První jídlo bych rozhodně nenazval autentickým, stejně jako ta následující. To samé platí i o místnosti, kterou jsme dostali. Byla sice velmi skromně zařízená, ale oproti jejich chatrčím to byl luxus. Zkrátka gringa mají dostat chudé jídlo, ale zase ne moc, aby jim chutnalo a přijeli zas.

Amantanský hošík kouká Alfonsovi do objektivu.

Ještě před tím, než jsme se sešli se zbytkem skupiny, abychom se vydali na kopec, seběhli jsme dolů a dali menší koupel v jezeře. Přece nemůžeme tuto možnost opomenout, posvátné jezero Titicaca tedy zchladilo (dost ukrutně) naše těla. Při výstupu na kopec se držíme před ostatními a šlape nám na paty mladá Kanaďanka, která vypadá, že cestuje sama. Alfons je ještě daleko víc vepředu. Ostatní se trochu loudají, možná kdyby si taky dali koku, šlo by se jim líp:-). Na vrcholku je posvátný chrám Pachatata (nebo Pachamama?), kde již Indiánky nabízejí unaveným turistům kolu (s řádným příplatkem za odnos). Udělali jsme pár "uměleckých" fotek se západem slunce a zase se vydali nazpět.

Večeře byla opět rádobyautentická. Po večeři je na programu naší tour party s tancováním. No nazdar! Na party se nám opravdu moc nechtělo, nakonec jsme si řekli, že se tam jenom podíváme a zase půjdem spát. Kupodivu nepřišla většina, takže nás tam bylo pár. Tři maníci spustili místní hudbu na charango (malá kytarka s pěti dvojstrunami v ladění C-G-E-A-E, kterou jsem si později sám také koupil...), panovu flétnu a buben, k čemuž ještě zpívali. Nejdříve se nikomu nechtělo tancovat, a tak místní peruánský holčičky v krojích nás gringa musely popohnat. Nejdřív jsem si zase říkal, že to mají v popisu práce, ale nakonec jsem z toho měl docela dobrý pocit, vypadalo to, že je to opravdu baví. Koneckonců, docela to bavilo i nás, i když jsme s tancem v cca 4000 nad mořem měli jisté problémy (ještě jsme nebyli aklimatizovaní a koku jsme nechali v chýši...). Spali jsme jen pod dekami, ale zas taková zima nebyla, takže se to dalo vydržet (i když spacáček je spacáček).

Day 5 (28. 8. - pondělí)

Snídaně byla opravdu divná - jakési děsně mastné langoše. Nalodili jsme se a přes mírné vlnky se vydali k dalšímu ostrovu - Taquile.

Průvodce nás ještě upozorňuje, že lidé na Taquile jsou hrozně uzavřený a plachý. No ani bych s ním nesouhlasil, protože každý, koho potkáme natáhne ruku a naprosto drze chce prachy. Ne, že by se aspoň pokoušel něco prodat, třeba i nějakou blbost, jako na Amantani (kde jsme si koupili takový ty uzlovaný náramky na ruku). Nejhorší je, že to učí už odmala i děti, takže každej prostě tu ruku natáhne. Dyť jsme bohatý gringa, co bychom jim nemohli dát pár solů. Korunu tomu nasadil průvodce, když vyprávěl o tom, jak jsou tu lidi nezávislý na vládě, že si vládnou sami a tak, prostě taková oáza v Peru. Přitom jsme viděli cedule s komunistickými provoláními a taky to, jak si místní rozdělují peníze - systém funguje tak, že všichni vyrábějí takový ty turistický věci (pletený rukavice, svetry, šerpy atd...), potom se to koncentruje v jednom krámě na náměstí, prodává se to turistům za neuvěřitelně předražený ceny (takže asi moc velkej odbyt nemaj) a pak si to rozdělí.

Největší atrakcí je tu oběd - nějaké tradiční pescado (ryba). Samozřejmě stojí 8 solů, zajímalo by mě kolik má provizi průvodce, když do nějaký restaurace nažene stádo turistů a všichni si to daj, protože to je děsně tradiční. My jsme aspoň zdrhli do vedlejší hospy a dali si to za 6, čekali jsme bůhvíjak to nebude super-jídlo, ale stálo to celkem za prd (rozhodně ne za 8 ani za 6 solů). Byli jsme jenom rádi, když jsme Taquile opustili.

V Punu jsme si skákli koupit lístky na zítra do La Pazu, potom jsme se ještě procházeli po městě, kupovali ovoce a chleba. Cestou zpět jsme se zastavili na večeři v pescaderii - cevicherii, což je vlastně rybí restaurace. Dali jsme si pescado frito za dva a půl solu a bylo to výborný jídýlko, s tim pesadem z Taquile se to nedá srovnat! Ještě obligátní internet a jdeme do hotelu.

U dveří ale slyšíme z nedaleké stavby jakési zvuky, jako by tam byl nějaký rockový koncert. Koukáme tam skulinou mezi dveřma a opravdu - je tam asi 10 mladých Peruánců a Peruánek a hrajou a zpívaj. S Dikim to obcházíme a lezeme dovnitř, snad nás někdo nevyrazí. Zastavuje nás nějaký kluk, co tam chceme. Ptáme se, jestli můžeme jít poslouchat tu kapelu. Prý to jsou křesťani a jde se jich zeptat. Nakonec jim to nevadí, i když my křesťani nejsme, na což se nás ten kluk taky ptal. Hrajou docela dobře, chvílema takovej jazzík, místy přitvrdí na poctivej rokec:-) a občas i nějaký pomalejší blues - fakt zajímavej zážitek. Ty lidi už asi nikdy nepotkáme.

Day 6 (29. 8. - úterý)

Po snídani jsme vzali bágly a před hotelem vzali taxika k busu. Vezl nás asi tak 100 metrů a byli jsme tam! Zajímavé, ale včera jsme se tu tak nějak motali, že jsme si toho ani nevšimli. No nic, příště půjdem pěšky. Hned za Punem jsou po pravé straně silnice zajímavé skalní útvary zcela počmárané volebními graffiti. Na hranicích je celkem chaos a fronta, ale formality probíhají bez problémů. Za hranicemi nám řidič pouští nějaký stupidní film, ale už nevím jaký. Projíždíme ještě jakousi vojenskou kontrolou a potom nerušeně pokračujeme do La Pazu.

Příjezd do jednoho z dvou hlavních měst Bolívie (druhé je Sucre) je opravdu monumentální. Otvírá se před námi ohromná kotlina zcela vyplněná baráčky a autobus pomalu sešplhává po úbočí dolů. Šestitisícovky v pozadí tomu dodávají opravdu zajímavý vzhled. Vystupujme na terminalu a rovnou si kupujeme lístky do Uyuni na večer. Máme chvíli čas a tak se jdeme podívat ven. Hned si dáváme nějakou salteňu a jakýsi kompot z banánů a podobně, hygiena nehygiena. Procházíme ulicemi a Alfons objevuje Comedor Popular (to jsou takové místní jídelny). Tam kotvíme u jedné paní na jídlo. Nejdříve dostáváme dost nechutnou polívku, ale co následuje potom, to už je totální humus. Obsahuje to čuňítos - takový malý černý hnusný brambory a prostě se to skoro nedá jíst. Hlad kupuje dvoudeckový koly za tři a půl Boliviánu, což je zhruba 4x předražená cena. Radši jdeme zase ven.

Město je celkem zajímavé a pěkné, žádná ulice snad není rovná, všechny vedou nahoru nebo dolu. Vracíme se na terminal. Během čekání nás chce někdo filmovat do televize, ale bohužel neumíme moc španělsky, takže jde hledat někoho jiného. U kanceláře cestovky je už rušno - spusta divnejch lidí - asi nějakých Amíků. Později zjišťujeme, že to jsou Izraelci a hlavně, že se chovají jak úplný hovada. Cestou se stavujeme na večeři (zatímco v Peru se jídlo dne vždy jmenuje menu, v Bolívii se jmenuje desayuno, almuerzo nebo cena podle denní doby). Podle rady ze zápisů jiných cestovatelů máme s sebou spacáky a nelitujeme toho. Cesta do Orura je oukej, ale potom už není nijak zvlášť kvalitní a autobus skáče a blbě se spí.

Pokračování...