Zápis - část 2.

Day 7 (30. 8. - středa)

Přijíždíme do Uyuni, což je celkem vzato díra. Není tam skoro nic zajímavého, kromě spousty cestovek, které nabízejí všechny totéž - výlety dvou až čtyřdenní za zajímavostmi a krásami pouště Altiplana. Altiplano je ohromná poušť ve velké nadmořské výšce (3500 až 4000 metrů), sahá od Bolívie až po Peru, ale v severnějších částech je poměrně osídlené. To už neplatí o části, kde jsme teď - je to opravdová pustina a navíc se v "okolí" (=dva dni jízdy džípem) Uyuni vyskytuje hodně zajímavých přírodních útvarů.

Do Altiplana asi nezbývá, než využít služeb nějaké cestovky. Pěšky se nikam nedostanete, jiný způsob, než džíp mě nenapadá (kromě Alfonsových návrhů si někde půjčit muly a jezdit na nich:-)). Sice jsme zkoušeli, kolik by to stálo bez jídla, ale nabídli nám jen směšně menší cenu, že nám to za to ani nestálo. Původní cena měla být kolem 70 až 80 dolarů. Oběhli jsme několik cestovek a klasickou taktikou, že vedle to máme levnější jsme cenu srazili na 50. Potom už začli bejt naštvaný a říkali, že minulý týden tuto taktiku používali nějaký Francouzi, že chtěli na 40 USD, ale že se na ně ty cestovkáři domluvili a nedali jim to nikdo, takže nakonec museli zaplatit těch 70. No, ne že bych jim tuhle historku moc věřili, ale níž už se jim asi opravdu nechtělo. Přece jenom je ale 50 dolarů za 4 dni celkem dost, na druhou stranu amortizace džípů nebude taky nejlevnější…

Vyrážíme v 11, takže jdeme ještě na snídani - dáme si v místní jídelně thimpu - to byla chyba. Opravdu to nebylo dobré - osahovalo to nějaké vařené maso na kosti, rýži a čuňítos. Nakonec ještě sopa - miska mastný vody (vývaru) bez ničeho. To sníst, tak nestíhám běžet na záchod…

U cestovky potkáváme další tři lidi, co s náma pojedou - Holanďan Ron a Švýcaři Alexandra a Diego, přičemž Alexandra je původem Francouzka a Diego Bolívijec, ovšem španělsky umí kupodivu líp ona. Dáváme věci na střechu auta - jsou sice zakrytý plachtou, ale stejně během cesty dostanou zabrat. Soukáme se do auta a vyrážíme. Řidič se jmenuje Quintín a je dost vysmátej, jako ostatně většina lidí, co jsme potkali. Chvíli po Uyuni sháníme kuchařku, než ji seženeme. Jmenuje se Mabel, takže je nás devět - jsme kompletní a můžeme vyrazit.

Největší solná planina na světě - Salar de Uyuni (pohled z Isla del Pescador). Pro džíp v pozadí platí věta: "Tu som, za kaktusom."

Kousek za Uyuni začíná největší solné jezero na světě - Salar de Uyuni - má asi 12 tisíc čtverečních kilometrů. Kdysi tu bylo jezero s vysokou koncentrací soli, které vyschlo a na zemi teď zbyla tlustá vrstva soli. Džíp jede svižně, protože je tu krásně rovný povrch, ovšem ta sůl asi na korozi podvozku moc blahodárný vliv nemá. První zastávka je u místa, kde se sůl těží. A ne, že by se to dělalo nějak sofistikovaně. Prostě příde jeden maník a krumpáčem to zreje, další to lopatou naháže na hromady, takže v blízkosti jsou všude hromádky (asi metrové) soli. Potom přijedou s náklaďákem, naloží to a odvezou k mlýnku, což je obyčejný motor od cirkulárky napojený na drtičku, kam se to horem hází a dole se z toho sype sůl. Lopatou to házejí do pytlů a lifruje se to pryč. Zajímalo by mě, jestli to někde ještě čistí, nebo to jde rovnou do spotřeby. Ta bílá kam až oko dohlédne docela silně oslňuje, nasazujeme černé brýle ("černé brýle na očích a v kapse slabikář může negace být totožnosti, plastiková svatozář":-). Oblíbená turistická atrakce je Hotel de sal - postavený celý ze solných cihel.

Pokračujeme dále po nekonečné bílé pláni. Přijíždíme k Isla del Pescador - skalnatý "ostrov" uprostřed solné záplavy. Zajímavostí je, že na něm rostou stovky kaktusů všemožných velikostí. Jakoukoli formu života v téhle solné poušti bych tedy nečekal. Panorama trochu hyzdí spousta džípů s turisty (cestu mají všechny cestovky stejnou, takže se budeme potkávat pořád), ale přesto je to zajímavá podívaná. K obědu Mabel přichystala housky s nějakým salámem a zeleninou, jakoby studené hamburgry. Po tom ranním thimpu lahůdka!

Pokračujeme dále a vyjíždíme ze solné pouště do normální kamenité. Míříme na vesnici San Juan, ale ještě je potřeba projet nějakou vojenskou zónou. Je pravda, že Altiplano by mohlo sloužit jako ideální místo pro jadernou základnu. Na to sice v Bolívii asi nemají peníze, každopádně jako tankodrom se dá využít určitě. Auto se sem tam podělá a Quintín ho opravuje, ale zatím se mu to daří dost rychle. San Juan je totální zapadákov. Nedovedu pochopit, jak tam někdo může žít trvale, co tady probůh celý život dělá? Vždyť se tu nedá nic ani pěstovat! Půlka vesnice jsou beztak alojamienta těch cestovek pro turisty. Zabydlujeme se v baráčku a jdeme si dát večeři - chleba s dulce de leche - cosi jako nutella, ale karamelové. Poté, co to sníme se dozvídáme, že to byla svačina a večeře bude vzášestí. Jdeme se trochu projít, ale není moc kam. Nikde tu nic není. Vracíme se tedy na večeři - polívka a kuře s rejží a hranolkama (ty hranolky tady vaří úplně všude, oni to snad vynalezli. Nejsou sice jako naše, jsou takové spíš polovařené - polosmažené, ale dobré). Sníst to nám nečiní žádný problém. Chvíli jsme kecali a zjistili, že Ron už je v Latinské Americe 9 a půl měsíce, ale teď že se rozhodl, že pojede domů, tak jede jenom rychle skrz Bolívii do Chile a za dva týdny domů. Měl sice nějaké nemístné poznámky ohledně našeho zápasu s Holandskem na EURO 2000, ale vzhledem k naší přesile jsme se s ním radši neprali:-)

Day 8 (31. 8. - čtvrtek)

Plameňákům v nadmořské výšce 4000 metrů asi nic nechybí. Jsou to mistři na přežití v extrémních podmínkách.

Po snídani se vydáváme na další část cesty. Auto sem tam zastávkuje, takže my taky musíme zastavit a opravit ho. Při jedné zastávce nacházíme na zemi jakési "drahokamy" - asi nějaký větrem ohlazený křemen. Hlad plánuje, jak to v Praze prodá a příští rok nám všem zaplatí cestu kolem světa. První zastávka je u Laguny Canada. A tady opravdu vidíme to, co bychom tu bez přečtení zápisů z internetu vskutku nečekali - totiž plameňáky. Měl jsem zažitou představu, že plameňáci žijí v tropech, které tady sice podle zeměpisné šířky jsou, ale vzhledem k nadmořské výšce kolem 4000 metrů je tu dost zima a o tropech se nedá hovořit. Na netu jsem četl, že jezírka jsou tak nasycena různými minerály, že jediný plameňák vybavený dostatečně účinným filtračním systémem tu může přežít. Chvíli je fotíme a hlavně pozorujeme Alfonsovým tříkilem (=objektiv, nevím, jestli mu tříkilo říká proto, že má ohniskovou vzdálenost 300 mm, nebo proto, že váží tři kila:-). Pokračujeme v cestě a míjíme několik dalších lagun, většinou s vysokým obsahem nějakého minerálu (např. síry) a bez života.

Obědváme u jakési menší skalní stěny. Quintín slibuje, že uvidíme nějaká zvířata a skutečně, jen co Mabel vybalí jídlo, začínají se shromažďovat viscachy - to jsou takový králíci, kteří umí skákat skoro jako klokani. Nejdříve se bojí, ale postupně je krmením přilákáme blíž a můžeme i vyfotit. K tomu všemu mezi nimi běhají úplně malinké, ale zato turbo-rychlé myšky. Po obědě jedeme dál a stavíme u Árbol de Piedra - což má být skála připomínající strom. Ten v ní sice nevidím, každopádně okolní skály tvoří zajímavé zátiší (dá-li se v tom větru o něčem takovém mluvit). Poměrně brzy odpoledne dorážíme k Laguně Colorada, která na první pohled zaujme svou růžovou barvou.

Protože je dost brzo, Alfons navrhuje, ať vylezeme na kopec nad ubikacemi - podle mapy by to mělo být asi 5600 metrů. Tvrdí, že nahoře budem za hoďku. Oukej, bereme čokoládu a jdeme se tam podívat. Po prvních sto metrech je nám jasné, že za hoďku tam teda nebudeme nejen my, ale ani Alfons. Po asi dvou hodinách je nám jasné, že tam dneska nevylezem vůbec. Dikouš rozšiřuje svoji sbírku míst, kde zanechal kus sebe o tento výškový rekord. Alespoň je odsud vidět Laguna Colorada a je to opravdu nevšední pohled - velké růžové jezero. Na místě, kde si myslíme, že to je 5000 výškových metrů stavíme mohylku a vracíme se nazpět, abychom to stihli za světla. Když přicházíme, všichni jsou venku a fotí krásnou scenérii zapadajícího slunce za kopec se zajímavě osvětlenými mraky.

K večeři jsou špagety a výborná polívka. Chvíli klábosíme a jdeme spát. Ron se zbaběle stěhuje do místnosti s kamnama, ale je to spíš proto, že si ještě chce číst. Ráno musíme vstát ještě za tmy.

Day 9 (1. 9. - pátek)

Quintín nás probouzí dost brutálně brzo - v plánu je dojet k Sol de Maňana - místu, kde tryskají ze země gejzíry páry, vaří se a bublá bahno a smrdí síra - za svítání. Problém ovšem je, že nikdo nevzbudil Rona, který spal ve vedlejší místnosti, takže když skoro odjíždíme, zjišťujeme, že ještě spí... Nakonec vyrážíme s malým zpožděním. Sol de Maňana je opravdu zajímavé místo, sice jsme přijeli už chvíli po východu slunce, ale stejně. Je tu ale neuvěřitelná kosa a vichr, takže akorát fotíme a jedem dál.

Vřící bublající bahýnko, smrdící síra a výpary, vichr a teplota silně pod nulou - Sol de Maňana

Zastavujeme u Termas de Chalviri - pramene termální vody, kde Mabel vaří snídani a my samozřejmě neodoláváme a v tom mrazu lezeme dovnitř toho teplého jezírka. Je to paráda, sice je mělké (cca 30-40 cm) ale ponořit se do něj dá a hlavně má přes 30 stupňů! Hlad s Dikoušem nejdříve dělají fórky, ale když vidí jak se tam s Alfonsem nehorázně rochníme neodolávají a lezou tam taky. Ostatní turisti (jeepů se už zase pár sjelo) na nás koukají, jak na největší exoty, přitom se tady normálně lidi koupou - nechat si ujít zážitek z koupání ve výšce přes 4000 metrů v mrazu v teplé vodě bych teda nechtěl. Diego nám dokonce podal do vody i teplý kafe, takže si maximálně lebedíme. Vylejzání z vody do mrazu bylo už o něco horší (však tam taky většina kvůli tomu nevlezla), ale dalo se to. Snídáme chleba s vajíčkama. Ještě než jsme odjeli přifrčel další džíp a vylezla další skupinka turistů. Nejvíc mě (a nejenom mě!) dostala holka asijského původu, která se narozdíl od ostatních bez váhání svlíkla do plavek a hupsla tam. Všichni na ní vejrali jak vykulený výři (však taky bylo na co:-) - H8, D7.5, A9, K10). Ještě, že jsme hned odjeli, jinak bychom tam asi přimrzli:-) (teda já určitě).

Jedeme dál, kolem Laguny Blanca a Laguny Verde - mají názvy podle barev, které při troše představivosti mají. Je to dáno vysokým obsahem minerálů, takže ani v lehčím mrazu nezamrzají. Míjíme vulkán Licancabur (skoro 6000 m). Auto se pořád podělává. Na skoro nejjižnějším bodu Bolívie vysazujeme Rona, který odsud pokračuje do Chile. Po chvíli zastavujeme znovu a Quintín opravuje auto tím, že čistí prach z karburátoru. Cesta zpět vede opět kolem Laguny Colorada, na dohled od ní stavíme na oběd. Je odsud vidět na místo, kam jsme včera vyšplhali a zdá se, že to bude níž než 5000, ale co, metr s sebou nemáme. Zastavujeme u laguny, která je prostě úplně normálně růžová! Hlad tvrdí, že voní po fialkách. Na břehu se povaluje spousta kostí a lebek plameňáků, tak nějaký bereme, ale ani nevím, jestli jsme je vlastně dovezli... Další zastávka je Valle de Rocas - neuvěřitelně obrovský komplex skal zajímavě zvětraných. Máme dokonce celých 10 minut na prohlédnutí:-) No co, aby o člověk celý prolez, potřeboval by aspoň tři roky...

Jedeme okolo skal ještě pěknou dobu, než dojedeme do vesnice Alota. Je potřeba překonat pár říček, ale Toyota, přestože již má nejlepší léta za sebou, to hravě zvládá. Ve vesnici máme opět vyhrazený baráček jen pro turisty. Vůbec nechápu, jak v takových podmínkách můžou žít nějací stálí obyvatelé. V místním Cine dneska běží Rambo II. Alfons mě fotí s Respektem, hrajeme si trochu s pejskem Rockym a pomáháme Quintínovi opravit káru. Než Mabel přinese večeři, ještě si zahrajeme s Diegem prší. K večeři jsou nějaké buřty, které normálně nejím, i když v "programu" byly napsány smažené banány. Ty jsme okusili až mnohem později... ještě že byly ty buřty. Diego s Alexandrou nám ještě sdělili pár zkušeností z La Pazu pro nákup suvenýrů (později se dost hodily), než jsme šli spát.

Day 10 (2. 9. - sobota)

K snídaní jsou jakési smažené placky - jakoby langoše, ale dobré. K tomu je pití jménem užjsemtobohuželzapomněl filalové barvy vyrobené z jakési místní obilniny. Je sladké a celkem dobré, jeho chutnost však s přibývajícími doušky klesá. Odjíždíme a cestou potkáváme nějaké na tuto krajinu až hypermoderní město San Cristobal v poušti - prý se tu poblíž těží stříbro, a tak si mohou dovolit postavit nové náměstí a jiné vymoženosti.

"Hřbitov vlaků" - kilometry a tuny železa. Odnýst to tak do sběru...

Jedeme dál na Uyuni a asi 25 km před ním nám dochází benzín. Vida, přece jen naše dobrodružství bude napínavé do polední chvíle! Chvíli stepujeme na místě a když vidíme, že se blíží jiný jeep, běžíme k němu s kanystry vyžebrat trochu benzínu. Dá nám asi 4 litry a tak to jdem zkusit. Quintín eliminuje možné ztráty v potrubí vedoucím palivo tím, že umisťuje kanystr s benzínem rovnou do motoru a hadičku z karburátoru strká rovnou dovnitř. Celou tuto chatrnou konstrukci přivazuje provázkem z šusťákovek, které našel den předem v poušti:-). Oukej, můžeme jet o kus dál. Zapuzujeme myšlenky, že se plastový kanystr v motoru rozteče a benzín se tam vyleje a vybouchne to. Ujedeme pár kiláků a zase dochází benzín. Teď už jsme ale podle Quintína na mezinárodní silnici do Chile - to se projevuje tím, že vyježděný pruh v poušti je širší, než dřív - a proto tu prý je o hodně větší provoz. A opravdu, místo jednoho auta za hodinu tu jezdí dvě. Jíme oběd a přitom stopujeme projíždějící amigos a žebráme benzín. Už jsme na dohled od Uyuni. Zatímco čekáme, zjišťujeme, že Mabel je 18 let a má roční dítě a hlavně, že se jí líbí Alfons, což nepokrytě prohlásila (a také na něj už od začátku pořád zálibně pokukovala:-). Další dobrák nám opět dá trochu benzínu (dlužno dodat, že k ho k tomu trochu donutila Alexandra svými přesvědčovacími metodami - byla z Quintínova neoblomného klidu mírně nervózní). Zastavujeme asi tři kiláky od Uyuni. Quintín běží do Uyuni pro benzín a my se zatím jdeme podívat na Cemeterio de Trenes - hřbitov vlaků. Je tu několik megatun starého železa v podobě vymlácených starých lokomotiv, vagónů, ale většinou jen koster a jednotlivých součástí vlaků. Tohle odnést do Sběrných surovin a. s. tak máme vyděláno. Quintín už přijel taxikem z Uyuni i s benzínem a tak můžeme konečně zdárně dojet před cestovku, kde samozřejmě nikdo není a my tam máme uvnitř batohy:-(.

Loučíme se s Quintínem a Alexou a Diegem a čekáme, až někdo příde. Jakási holka chce od nás vyplnit nějaký papír - výzkum turistického mínění. Když konečně přišla ta gorilka a dala nám batohy, vybalila na nás, jestli jedem zejtra dál do Potosí. Jedem, takže nám cpe lístky, že prý bude zítra strašně obsazeno a vůbec, tak je kupujeme (samozřejmě později při procházení městem jsme narazili na tu cestovku a zjistili, že nám to prodala o 5 Bs dráž. Diki se to zkoušel vymámit zpět ale bez úspěchu). Kupujeme nějaké ovoce a hledáme ubytování. To je celkem složité, protože skoro nikde nám nikdo neotvírá, nakonec zůstáváme v hotelu Sucre. Mejeme se po dlouhý době mejdlem ve sprše, jejíž elektroinstalace nebezpečně hrozí ránou (rozvodu teplé vody tu nejsou a tak je na sprše namontován elektrický průtokový ohřívač) a potom vyrážíme downtown na jídlo a tak. Procházíme kolem takových těch turistických resturací, kde za romantického svitu svíček probíhá krmení gring. O kus dál nalézáme místní hospu a jdeme tam. Má celkem dobré jídlo (jakési nudle) a polívku, takže nám trochu vylepšuje názor na bolivijskou kuchyni (po zkušenostech s thimpu a čuňítos). Je tu dokonce i internet, ale stojí 22 Bs za hodinu, což si můžeme nechat ujít, však zajdeme zítra v Potosí. V lékárně ještě kupujeme nějký jelení hnůj, protože Altiplano nám v tomto ohledu dalo dost zabrat. Vracíme se zpět a dáváme si dezert - Lariam (chystáme se zhruba za týden do džungle a Lariam je antimalarikum. Sice prý zhoršuje horskou nemoc a nemá se brát ve větší výšce, než 2000 metrů, přičemž my jsme ve 4000, ale co se dá dělat...). Zkoušíme také Mentisan (Hlad našel jednu krabičku v poušti), což je jakási mentolová pasta v zeleném obalu a pužívá se snad na všechno. Namazat si tím popraskané rty po čertech pálí, ale do rána znatelně pomáhá. (Později jsme si každý pár Mentisanů nakoupili domů.)

Day 11 (3. 9. - neděle)

Vyrážíme na bus do Potosí. Cestou jdeme skrz nějaké tržiště, kde maník pouští cédéčko Red Hotů - Californication. Konečně něco poslouchatelnýho po tom Perupopu:-). Tradičně si kupujeme do busu nějaký pany a banány. Okolo se pořád motá hošík, co prodává empanady (totéž, co salteňy - masem, nebo zeleninou plněné pečivo), tak si z okna busu nějaké kupujeme. Zachutnaly nám, tak si ještě při rozjezdu busu kupujeme další a hošík chvíli běží vedle busu (to mi trochu připomnělo "Obsluhoval jsem anglického krále":-). Podezřelé bylo, že i v Uyuni vybírali daň z použití terminalu. Na to jsme si už zvykli, zvláštní bylo spíš to, že v Uyuni žádný terminal není. Prostě to vybrala nějaká ženská v busu a hotovo. Dala nám i nějaké stvrzenky, takže jí to do kapsy asi nešlo. Cestou řidič klasicky nabíral a vyhazoval lidi, zaujala mě jedna asi 18letá holka s dvěma miminama, co nastupovala do busu. Ne že by se jí někdo snažil nějak galantně pomoct, ale na druhou stranu, ne že by to ona v klidu nezvládala. U nás to je holt jinak, netroufám si soudit, zda líp, či hůř.

Do Potosí dorážíme asi s půlhodinovým zpožděním. Na nádraží nám hned nějaká ženská nutí hotel, což se hodí v jedné věci. Na letáčcích jsou obvykle z druhé strany mapky, jak se k hotelu dostat, které dobře poslouží k základnímu zorientování se ve městě. Chvíli jsme se poptávali po hostelech a nakonec jsme skončili v Hostelu La Paz. Zde malou vsuvku: jména ulic jsou vrcholně neinvenční. Většina ulic se jmenuje podle nějakých jiných měst, takže většina ulic je v každém městě. To jako kdyby u nás v Praze byly ulice jménem Brno, Plzeň, Liberec, Chomutov, Kladno atd… a v Kladně ty samé ulice, ale místo Kladno by tam byla Praha… Totéž platí o hostelech, které se často jmenují podle ulice, ve které jsou.

Zjistili jsme, že nám došly Boliviány a zítra budem muset směnit nějaké šeky. Za poslední peníze se jdeme najíst a po kuřeti, že by se nenajedlo ani půlroční dítě jsme tedy zašli ještě na rybu. Zkouším v bankomatu, zda tu berou Maestro. Na celém bankomatu jsou dvě dirky na kartu - jedna správnaá, a jedna taková, že kartu strčíte dovnitř bankomatu a už jí nevyndáte. Hádejte, kam jsem ji strčil já:-(. Poté se zastavujeme v internet café Tuco’s, které o sobě tvrdí, že je "The Highest Cyber in the World". Vzhledem k tomu, že Potosí je dosud nejvýše položené město na světě (4090 metrů), může to být pravda. Domlouvám se se slečnou, co to café vede, jestli mi zítra pomůže vysvětlit v bance, ať mi tu kartu vyndají (umí totiž anglicky, což tu není zcela běžné). Na webu zjišťujeme, že 5. 10. je koncert ZNC v Deltě. A pátého co? Pátého přilétáme do Prahy. A Delta je kde? Delta je blízko letiště! Takže program na večer máme jasný:-)

Cestou zpět jsme se zastavili na jugos - ovocné šťávy, nebo koktejly. Dáváme si banánový a ananasový - jsou moc dobré, i když ta salmonela… Ale co, musíme jim věřit, jinak bychom tu umřeli hladem a žízní… v Hostelu potkáváme 2 Poláky a Alfons si před spaním ještě pere smradlavé fusekle na ještě smradlavějším WC.

Day 12 (4. 9. - pondělí)

Hned ráno jdeme do banky, jestli by nám vyndali tu kartu. Ochotná slečna z internet-café, která umí anglicky, nám pomáhá vysvětlit úřednkům, co po nich chceme - v celé bance snad není jediný člověk, který by uměl anglicky! Chlápek jde tedy s náma, leze zezadu do bankomatu, ale karta tam prý není! Vytáhl tři jiné, ale mojí ne. No to je hezký. Ještě se sem podívám zítra, snad to nějak dopadne! Když už jsme tu, vyměníme v bance nějaké cestovní šeky, protože Boliviány už docházejí (resp. došly, ještě dlužíme za hostel:-)).

Vyrážíme směrem nahoru na kopec Cerro Rico. Míjíme nějaký pension (což jsou v Bolívii vlastně restaurace) a Alfons jde zjistit, co mají dobrého. Přišel s nějakými třemi názvy, kterým jsme vůbec nerozuměli, že stojí 4, 6 a 6 bolců. Oukej, jdeme tam, hošík nás usazuje a ptá se, co si dáme. Po chvíli vypadne najevo, že jídla stojí ve skutečnosti 4, 17 a 17 bolců! Děkujeme Alfonsovi, že to tak hezky vybral a dáváme si teda to za ty 4, což je jakási polívka, připomínající naší gulášovku, ale zahuštěná krupicí a s chilli místo papriky, kterou ozdobili tím, že jí posypali škvarkama. Chvíli to docela jde, ale potom se to už nedá jíst. Vedle se nějací místňáci cpou ohromným kuřátkem s bramborama, a tak jim docela závidíme. Po chvíli odcházejí a my zůstáváme v patře sami. Chvíli se rozmýšlíme, ale pak začíná blesková akce! Jeden hlídá a ostatní dojídají:-) Bufet, jak vyšitej, ale co, aspoň máme nějaký méně obvyklý zážitek:-)). Potom platíme a pokračujeme dále nahoru.

Horník v Cerro Rico. Karbidka, majzlík a kladivo a hlavně koka a jede se.

Na náměstíčku, které procházíme (ale vůbec v celém Potosí) je budovatelská socha maníka, co s nějakým kladivem vztahuje ruce ke šťastným zítřkům. Začíná se nám zdát, že to je blbost, a tak to otáčíme, jenom Alfons pokračuje nahoru. My ostatní jdeme do města, na poště posíláme nějaké pohledy a kupujeme si na zítra tour do dolů s průvodcem. Potom se vracíme do hostelu a po chvíli přichází i Alfons, děsně vysmátej, že to bylo všechno přesně tak, jak říkal, prostě tam přišel, u nějaké štoly se ho ujal nějakej kluk a provedl ho tam dovnitř, kde pokecal s horníkama, prostě skoro to samý, co my půjdem zítra, ale zadáčo (skoro, akorát dal klukovi nějaký drobný). Sice doba, po kterou byl údajně uvnitř hory se postupně prodlužovala (z 20 minut přes 30 až na třičtvrtě hodiny), nicméně furt ho to zatím vyšlo 10x levněji než nás. Uvidíme zítra, naše tour má trvat celkem pět hodin…

Zaběhli jsme na terminal koupit lístky na zítra do Poopó, což je na naší podrobné mapě (1:4 000 000) nejbližší město před Orurem, kde chceme chvíli někde bivakovat a trochu si ulehčit od těch spoust polívek a omáček, co táhnem s sebou. Také se stavujeme na kuřátku, kupujeme nějaké sladkosti, ovoce a ptáme se v jednom hostelu na ceny - nechají nás spát v pokoji pro 3 za 42 Bs. Jdeme teda nahoru, balíme a zase dolu přestěhovat se. Aspoň to máme blíž k terminalu, ale zase dál k centru.

Potom jdeme opět nahoru do centra a na net. Hlad s Alfem jdou sehnat dynamit - ten se tu normálně turistům prodává, protože ho nosí jako dárky horníkům při těch tours. Vyprávěli, že zabouchali u nějakýho krámku, otevřela jim ženská, co jednou rukou kojila dítě a druhou jim z hromady dynamitových patron, co se jí válela v baráku podala pár kousků! Potom se procházíme po městě. Mají tu obchůdky se vším možným, dokonce i s rakvema a mají je normálně vystavený. Vrcholem cynismu je malá dětská rakvička vystavená na ulici! Kolem náměstí a hlavní ulice vypozorováváme zvláštní trend - mladí tu mají jakousi promenádu - chodí celý večer dokola a vzájemně se na sebe vyzývavě usmívají a mávají (a holky hlavně na nás, jsme pro ně asi dost exotický, což ostatně ony pro nás taky:-). Chvíli přemýšlíme, jestli jejich hlavním cílem je seznámit se a pokecat, nebo něco jinýho… Asi spíš to druhý... Vracíme se do hostelu a před spaním ještě chvíli zasvěceně diskutujeme o historii (hlavně já - jsem takovej historik:-))

Day 13 (5. 9. - úterý)

Dnes nás čeká exkurse do slavných dolů v hoře Cerro Rico, která se tyčí nad Potosí. Začínáme u cestovky, kde nám chlápek vysvětluje, abychom ostatním turistům (je nás dohromady 7) neříkali, za kolik to máme, protože oni platili bezmála dvojnásobek. Cestou se stavujeme kdesi, kde bereme pláště a helmy, dále kousek před vjezdem do těžebního areálu, kde se prodávají věci pro horníky (koka, dynamit, 96-ti procentní alkohol a jiné zajímavosti:-) Pro gringa je to samozřejmě s patřičnou přirážkou, ale Alf s Hladem nakoupili prozřetelně už včera večer někde jinde za podstatně nižší cenu…

Přijíždíme k dolům a první, čeho si všímáme je to, že všichni horníci mají vypoulenou pravou tvář (někteří levou:-), protože tam mají naládovanou koku. Průvodce vysvětluje, že takhle si naládujou pusu a vydrží jim to v ní asi 4 hodiny, potom to vyplivnou a naplní novou dávkou. Je tu i překvapivě dost mladejch kluků kolem 15 až 20 let. Uvnitř štol se znatelně střídají teploty, od téměř mrazu, přes obvyklou stálou teplotu kolem pěti, deseti stupňů až po vedro přes třicet. Všude v těchto podmínkách rubají horníci vybavení karbidkama, někteří i elektrickýma svítilnama. Elektrické líp svítí, ale mají nevýhodu. Občas se narazí na část zamořenou arsenikem a tam je varováním to, že karbidka zhasne. Elektrika svítí ale dál, a najednou se vám prý začnou podlamovat nohy a za deset sekund to máte za sebou. Dobré vyhlídky. Dlužno podotknouti, že v dolech se těží naprosto chaoticky, nedělají se žádné průzkumné vrty, nebo sondáže. Prostě se rube podél žíly a celý kopec je neuvěřitelně protkán chodbičkami, štolami a vyrubanými jeskyněmi ve všech možných směrech. Mechanizace veškerá žádná, krumpáč, lopata a kyblíky jsou nejčastější nástroje. Směny dvanáctky nejsou nijak vyjímečné, dokonce prý i občas jedou dvanáctku, na povrch se najíst a druhou dvanáctku (přesčasy nejsou placený dvojnásobně, ale normálně). Tohle by bez koky opravdu nešlo! Prý většina horníků přežije maximálně deset let práce, než umřou na silikózu plic (ne že bych věděl, co to silikóza je, ale nepřekvapuje mě to). Celkem tu ruba prý asi kolem 7000 chlapů, 1000 kluků a na povrchu i asi 300 ženskejch.

Zajímavý je kult zvaný "El Tío" (strýček) - je to hliněná postavička s rohy na hlavě jako ďábel, nohama v holinkách s asi tak půlmetrovým vítečím (no přece přirozením) zasypaná hromadou kokových listů a různými mašličkami. Je to ochránce horníků, má to podzemí "pod palcem" a proto si ho horníci předcházejí právě kokou a také tím ďábelským alkáčem. Nevím, jestli má opravdu těch 96%, ale silnej je sakra hodně!

V podzemí jsme strávili asi tři hodiny a byla to celkem síla. Takhle tam pracovat, to musí mít člověk opravdu zajímavý život - ráno do práce, tam celý den kutat, večer domů, možná se projít po náměstí a najít si nějakou známost na jednu noc a ráno znova. Možná to takhle není, ale možná taky jo…

Venku jsme ještě "museli" vyfotit Potosí seshora a potom jsme průvodce donutili, ať odpálí ten dynamit, co jsme měli (nějak jsme ho těm horníkům zapomněli dát:-). Moc se mu nechtělo, ale nakonec to odpálil, vypadalo to, jako by to dělal poprvé, ale nakonec byl sám rád, že se mu to povedlo.

Vrátili jsme se do města našli se s Alfonsem, který mezitím vyčekoval nějakou místní slečnu a má s ní večer sraz! Jdeme do banky ještě jednou kvůli kartě, a díky ochotě toho pána, světlu mojí baterky a Hladovým dlouhým prstům kartu nakonec vytahujeme. Dáváme si večeři a přichází nějaký bezruký děda a žebrá zbytky. Na jednu stranu je to divný mu ty zbytky servírovat na jeden talíř, ale na druhou stranu on je rád a zblajzne to nějak až podezřele rychle. Než má Alf ten sraz stihneme ještě zajít na net a necháme si vyčistit botky (to vám cpou úplně furt. Nejvtipnější je, když vám jeden kluk vyčistí boty, odejde, příde další a chce vám je vyčistit taky. To odmítnete a příde zase ten první, co už vám je čistil, znovu. No pro lidi, co jdou do tanečních je to asi užitečný:-) My jsme se raději diskrétně vzdálili a pozorovali jak Alfons hází vábničku, a skutečně se jakási slečna objevila. Vyrazili jsme pro bágly a sehnat nějaké potřebnosti pro plánované zdržení u jezera (jídlo a benzín do vařiče a tak) a nechali Alfonse svému osudu. Chvíli před odjezdem busu nám ještě nebylo jasné, jestli tu Alfons nezůstane:-) Nakonec přišel i s ní a tak jsme ještě chvilku pokecali, než jsme odjeli pryč. Alfons od té chvíle nestál za nic, neustále zasněně kamsi hleděl a nereagoval na naše otázky. No nic, snad se z toho vyspí…

Cestou z Potosí míjíme nějaký bus spadlý ze skály a převrácený na boku! Zastavujeme u něj a svítime na něj asi půl hodiny hulákáme, ale nikdo tam není (aspoň ne živý:-), tak jedem dál. Klasická bolivijská silnice, že se nedá vůbec spát. Tentokrát nespí ani Alfons, který jinak usne vždy a všude za jakýchkoli podmínek, protože má trochu jiné myšlenky…

Vystupujeme v jakési zadeli (jmenuje se Chalapata) kolem čtvrté ráno. Poopó to sice není, ale to je jedno, stejně jsme chtěli vystoupit prostě někde a Poopó jsme vybrali jen proto, že je na mapě:-) Chvíli nás otravují nějaký ožralové a tak si dáváme maté de coca a jdeme ven z vesnice do pouště. Málem jsme zahučeli do jakési jámy - WC, ale nic se naštěstí nestalo. Stavíme stany a spíme, však ráno uvidíme, kde to vlastně jsme…

Day 14 (6. 9. - středa)

Ráno jsme se probudili a zjistili, kam jsme to vlastně došli - totiž nikam. Ne však ve smyslu, že jsme nikam nešli, ale ve smyslu že jsme přišli někam, kde nic není (anglicky se to řekne the middle of nowhere). Všude okolo je poušť, jezero, ke kterému jsme chtěli není vidět. Přicházejí nějaké dvě místní holky a baví se s náma. Dozvídáme se, že jezero je asi 3 kilometry a 4 hodiny na kole. Buďto neví, co to je kilometr, nebo hodina. Alespoň nám poton nabídli mlíko, ktré nadojily z krávy rovnou do láhve. Hlad statečně propagoval, že mlíko rovnou z krávy je nejlepší a tak jsme se ho napili. Zejména Hlad na to v noci doplatil, takže pít mlíko nepřevařený asi nebyl nejlepší nápad:-). Je sice nejlepší, ale člověk na to potřebuje mít vyvinutou imunitu.

Potom jsme se flákali, vařili polívky a kolínka a pudink s ananasem a podobně. Hlad s Dikoušem šli pro vodu do Chalapaty. Zahráli jsme si také dyn'o'mite hru - ale poté, co Hlad zapálil doutnák, začal Alfons filosofovat, jestli je dobrý nápad přitahovat na sebe pomocí explozí pozornost. Usoudili jsme, že má pravdu a že to je blbost, ať to teda jde zhasnout. To nešel, ale naštěstí rozbuška nefungovala a výbuch se nekonal. Večer přišel jakýsi Bolívijec a dal se s námi do řeči. Zajímalo ho, jaký je život v Evropě a také nám řekl, že na protějším kopci jsou termální prameny. Jeho pes se nám usilovně snažil sežrat večeři, ale nedali jsme ji. Spali jsme 14 hodin (až na některé - viz Hlad).

Day 15 (7. 9. - čtvrtek)

Hlad nám k ránu líčí svoje zážitky z noci (výběh na poslední chvíli). Vede nás to k filosofickým úvahám, že sra.ka je vlastně umění, člověk tam přece také nechává kus sebe. Dosti filosofických úvah, je nutno jednat. Ohříváme zbytek včerejší večeře. Alfons neustále prudí, ať jdeme k tý termální vodě, o níž nám povídal ten hošík včera. Balíme a vyrážíme tedy.

Hladovi není úplně nejlíp, a tak v stavíme v nějaké restauračce a dáváme kolu (kola kupodivu na žaludek působí příznivě, jak jsme se opakovaně přesvědčili později) a baňo. Jdeme dál, ale co vesničan, to jiná a zcela protichůdná informace. Oklikou se vracíme na hauptplatz. Kupujeme banány a ananas. Vesnice z nás má celkem atrakci, asi bílý turista cpající se ovocem na náměstí není úplně obvyklý prvek zdejší krajiny. Necháváme bágly, Dikiho a Hlada na náměstí a jdeme se podívat po těch pramenech, které nejspíše vůbec neexistují. Za vesnicí ale narážíme na vyschlé koryto potoka a když jdeme kus výš, je tam dokonce i voda a poměrně snesitelné místo na stan (s takovým oltářkem z kamení - že by Blair Witch?). Vracíme se pro věci a lidi a jdeme tam. Ještě kupujeme mrkef a jakési brambůrečky. Ihned poté, co to asi hodinu dusíme a ochutnáváme to hned vyhazujem, chutná to totiž jako čuňítos! Před spaním ještě vytvoříme tři mohyly z kamení, které skrývají ...(však víte co).

Day 16 (8. 9. - pátek)

Ráno vaříme asi tak dvě hodiny polívku s rejží, ale nejde to. Později jsme přišli na to, že je potřeba nejdřív uvařit rýži, protože jinak zhoustne ta polívka a rejži v tom solamylu můžete vařit třeba 14 dní, ale furt je tvrdá. Uklízíme za použití třetiny dynamitu ty mohyly ze včerejška. Balíme věci a vracíme se do Chalapaty a jdeme na bus do Orura. Průchod vesnicí je velmi zajímavý - celou dobu se brodíme v asi deseticentimetrové vrstvě jemňoulinkého prachu. Žít bych tady teda ani nemusel... Bus se nám po menších pochybnostech daří chytit. V Oruru ani nevylézáme z terminalu (skutečně, Oruro je jedním z mála měst, kde mají terminal). Jedeme nějakým luxusním busem, protože úsek Oruro-La Paz je kromě dalších asi dvou jediný vyasfaltovaný v celé Bolívii. Kupujeme si pan dulce, což připomíná naší vánočku. Řidič se rozhod nás oblažit Terminátorem I a hned potom Terminátorem II.

V La Pazu bereme hned taxi do čtvrti Villa Fátima, odkud jezdí busy do Rurrenabaque - následující týden jedeme do džungle. Obíháme pár společností a kupujeme lístek, ale až na zítra, dneska už nic nejede. Naštěstí je hned vedle levné alojamiento, kam se stěhujeme. Chlápek v recepci dělá děsně důležitého a opisuje si snad všechny razítka z pasu:-). Skládáme bágly do pokoje a jdeme downtown, kupujeme ovoce (mezi ním i pepino, což je nevím co, ale rozhodně to neni nic extra) a také jdeme na večeři - pollo a la broaster (to je prostě grilovaný kuře, vůbec nechápu, proč se to jmenuje takhle a ne nějak španělsky...), které nám poměrně výrazně zvyšuje náladu. Pokračujeme na internet, cestou zpět si pan Hlad dává ještě normální večeři v Comedoru Popular za 3 bolce.

Vracíme se do hostelu, ale je ještě brzo a tak se jdu ještě podívat ven. Bloumám ulicema a ani mi nepřijdou nějak nebezpečný, možná v týhle čtvrti je to lepší než na mnoha místech v Praze... Postupným blouděním jsem se vynořil kousek od hostelu na jakémsi náměstíčku, kde je asi milion mladýh lidí, hrajou fotbal, na kytary a co mě dostává nejvíc je synchronní tanec. Na ulici je vytáhlej kazeťák s velkym reprákem, na jedný straně je 40 kluků a na druhý 40 holek a do tý hudby tancujou synchronně nějakej bolivijskej tanec. Někdo povídá, že to je jejich národní hudba a tanec. Každopádně se mi to hrozně líbí, ale tanec se pořád nějak mění, že to nejsem schopen stíhat. Jeden kluk na mě mává, ať jdu taky, ale netroufám si na to. Je mi zima, a tak si skáknu do hotelu pro mikinu a dlouhasy, přitom vytáhnu Alfonse z postele, že se jde taky podívat a nelituje toho.

Pokračování...