Zápis - část 3.

Day 17 (9. 9. - sobota)

Den pro mě začíná tím, že asi půl hodiny hledám brejle. Brejle bez brejlí se špatně hledají, což věděl už Mach i Šebestová. Na WC jsem potom na zdi objevil následující báseň:
Es muy triste amar
sin ser amado,
pero es más triste
cagar sin tener papel.
Takováto hlubokomyslná úvaha myslím zaslouží zveřejnění. Pro neznalé jazyka Španělského bych si dovolil přeložit asi takto: "Je velmi smutné milovat a nebýt milován, ale je smutnější kadit a nemít papír:-)

Ze zápisů víme, že cestou do Rurre jsou vojenské kontroly, které hledají, zda cestující nepřeváží drogy. Drogy sice nemáme, ale zbytek dynamitu z Potosí ano. Alfonsovi se jej nechce pašovat skrze vojenské hlídky a tak jej schovává v kovové noze postele v pokoji hostelu. Balíme věci a vyrážíme ještě před cestou koupit něco k snídani, nejspíše kuře. A skutečně, bylo však dost miniaturní a s tím včerejším by si nezadalo. Vracíme se pro batohy a vyklízíme pokoj. Autobus jede hnedle zpoza rohu, takže bágly hned dáváme na střechu. U cestovky potkáváme dvě Němky, které tam jedou taky, jedna z nich se nudí, a tak žongluje.

Tento bus je asi největší off-road, jakým jsme zatím jeli. Podvozek má dobrý třičtvrtěmetr nad zemí. Hlad a já si dáváme ještě jedno jídlo, protože cesta bude dlouhá. V jedenáct vyrážíme. Bus ale není plný, a tak za chvíli zase zastavuje a snaží se přemluvit několik lidí na ulici, ať taky jedou do Rurre - to je tu docela obvyklé. Když zkrátka není bus plný, řidič se snaží přemluvit další lidi, kteří třeba jdou domů z práce, jestli si náhodou nechtějí zajet 450 km do Rurre a pak zase asi zpátky:-). Chvíli jsme pomáhali řidičovi řvát Rurre Rurre Rurre! (ten řidič neměl moc zubů - jako ostatně většina lidí, a to i mladých (asi neznají kartáček na zuby a pastu a zubař je moc drahý) - takže křičel spíš Zuze Zuze Zuze). Teprve kolem jedné opravdu vyrážíme.

První část cesty z La Pazu nahoru do sedla je poměrně slušná asfaltka, takže jedeme svižně. Pozorujeme kamenné ohrádky na kopcích, které jakoby ohraničovaly políčka. Na tom by nebylo nic moc zvláštního, kdyby ty políčka nebyly ve 45° svahu! Přechod přes úvrať hor je více než znatelný a s klesáním se ještě zvýrazňuje. Všude je najednou spousta zelené vegetace, daleko větší vlhkost a teplo. Vyskytují se tu i potůčky a vodopádky - pro nás tu věc nevídaná a všude se vinou popínavé rostliny. Kontrolují nás nějací vojáci - dříve tu vedla jedna z hlavních drogových cest. Od kontroly už asfaltka nevede a prašná cesta odtud až do Coroica je prý druhá nejnebezpečnější silnice na světě (?). Nevím co je na tom pravdy, ale rozhodně komfortní ta cesta moc není. Auta jezdí obráceně - na levé straně jako v Anglii. Důvod je prostý - řidič, který jede na straně u srázu potřebuje vidět, jestli padá do propasti už teď anebo až za chvilku. Silnice je skutečně ohraničena jedním srázem přímo dolů na jedné straně a srázem nahoru na druhé. Ty křížky u silnice také moc optimismu nedodávají. Každopádně občas se ukazují úchvatné scenérie. Dříve byla cesta jednosměrná (půl dne se jezdilo nahoru a půl dne dolů), ale teď už jsou poměrně často roztroušena vyhýbací místa, kde se protijedoucí auta vejdou. Někdy je tam i policajt, kterej ukazuje, jestli můžem jet, nebo ne.

Od Coroica (kde mimochodem touhle dobou jsou asi Alexandra a Diego, které známe z Altiplana) už cesta není tak zábavná, ale zato hrozně skáče a nedá se vůbec spát (kromě Alfonse - ten usne vždy a všude, krysa jedna:-). Stavíme v Caranavi na večeři. Dáváme si cenu, což je polívka, ve které plave celý slepičí pařátek! Většina bělochů asi takovéhle překvapení v polívce neuvítá, nikoliv tak Hlad. Celý pařátek důkladně obral a zbaštil i můj a Dikoušův. Alfons se snažil držet s ním krok, ale po půlce pařátku odpadl a Hlad ještě musel dojet tu jeho zbývající půlku. Alfons si raději pochutnává na zcela nedobrých smažených, pečených, sušených a jinak zprasených banánech. Jídlo je dobré - vzdáleně podobné našemu guláši. Sice tu vystoupila spousta lidí, ale naše plány, jak se hezky vyspíme řidič zhatil tím, že sehnal jiné lidi. Vedle nás se usadila taková slizská rodinka s chlapečkem, který se po chvíli pomočil. Ještě, než jsme odjeli jsme radili holce, co zvenku prodávala do busu pití, kam jí upadla mince, ale ona si to nějak špatně vyložila a začla nám nadávat a vyplazovat jazyk. Hezká ukázka kulturního nedorozumění. Ještě nás čekala jedna kontrola, kde Alfonsovi vybalili kus batohu a Hlad při odskočení si vyšlápl stopaře. Pozorujeme podivnou skupinu turistů - jeden maník s zbojnickým kloboukem s pérem - říkáme mu Robin Úd a nějaká mohutná slečna, co se pohybuje jako robot. Jedem dál. Rodinka asi dvě hoďky před Rurre vystoupila, takže jsme se přece jen trochu vyspali natáhnuti přes 4 sedačky.

Day 18 (10. 9. - neděle)

Do Rurre přijíždíme kolem 6 hodin ráno. Po tý cestě jsme byli celkem vyřízený. Každopádně okolí je tu velice zajímavý, oproti Altiplanu a La Pazu je tu všude vegetace, spousta odstínů zeleně, ale taky dost vlhko a vedro. Jdeme na menší průzkum města. Je to tu dost klidný, ale to bude tou dobou, přece jen v šest všichni ještě spí. Až na prodavače, kteří pomalu začínají rozbalovat krámky, protože tu dnes je asi nějaký trh. Dokonce je tu i cirkus! Toho bych se teda opravdu nenadál, že v džunglovým městečku bude stát cirkus! Dopravu zde obsluhují taxiky-motorky, auta tady žádný skoro nejsou. Vrátili jsme se na nádraží pro Alfonse a batohy a odešli více do centra.

Do džungle si sami netroufneme a navíc podle toho, co jsem četl to je s někým, kdo se v džungli vyzná výrazně zajímavější a „poučnější“. Takže zbývá vybrat cestovku a nejdůležitějším kritériem je samozřejmě cena. Ze zápisů víme, že den v pampě stojí normálně 25 dolarů a v džungli 20. Klasický výlet (2 dni džungle a 3 pampa) by nás tak vyšel asi na 800 boliviánů na osobu (hodně přes 5000 korun!), což nemáme, takže bude nutné smlouvat. S vysokou cenou jsme se však smířili a za džungli jsme se ji rozhodli obětovat. Poprvý tam člověk někdy musí a potom se uvidí. Poměrně rychle se dostáváme na hranici 700 boliviánů, což je přece jen dost a tak pokračujeme v naší obvyklé taktice - přebíháme od jedněch k druhým a zpět (nabízejí prakticky totéž). Nejsympatičtější nám je asi Donato Tours - šéfík je takový vysmátý pohodář. Postupně prolamujeme hranici 650 a potom 600 Bs, nakonec nám jakási cestovka Anakonda nabízí za 550. Vypadají sice divně, ale nabídli nejmíň. Donato nám ale řekl, že pokud seženeme ještě další 2 osoby, dá nám slevu s tím, že to trochu zadotují ti dva. Napadají nás ty dvě Němky, co s náma jely v busu. Jdeme se poradit ven a ejhle! - my o vlku, vlk za humny. Němky jdou okolo a tak se jich ptám, jak jsou na tom a tak. Právě se také poohlížejí po nějaké cestovce, takže se jim to docela hodí. Nakonec se shodneme na výletu 3+2 dni od zítra tak, že Němky platí 600 a my asi 530. Pro nás je to výhodné a pro ně asi taky, protože jinak by možná zaplatily i těch 800 (nějakejch 200 marek by je asi nevytrhlo…). Usmlouvali jsme to teda asi o třetinu, ale přece jen nám zbylo akorát na bus zpátky do La Pazu a na hostel na jednu noc.

Jdeme se podívat po nějakým hotelu a hned za rohem nám nabízí noc na osobu za 10 Bs. No on nás snad nechce ošulit, nebo co? Chvíli přemýšlíme, co to je za fígl, ale pak to berem. Okamžitě lezeme do sprchy a trochu si pereme, načež se vydáváme do města. Začíná neuvěřitelný vedro, takže si akorát stihneme dát oběd, trochu se projít po trhu a koupit melouny (pro každýho jeden malý) a jdeme zpět. V tomhle vedru se dá totiž dělat jediná věc - dospat se z autobusu. Odpoledne vaříme nějakou rejži a kolem 7 hodiny už se dá venku docela být, takže jdeme ven. Také místní vylezou ven až v podvečer, přes den je město skoro mrtvé. Jdeme se podívat na kraj džungle, ale je to taková „příměstská“ - nic moc. Dáme si večeři a jdeme se podívat na náměstí, které má tu zvláštnost, že vůbec není v centru, ale jaksi na kraji. V kostelech zpívají spousty lidí a je tu celkem živo. Než jdeme spát, jdu se ještě projít k cirkusu. Právě skončilo představení a asi sto lidí se narvalo na jednu hrozně dlouhou, ale hrozně úzkou bárku a začalo se plavit na druhou stranu řeky (Rurre leží na řece Beni). Zajímavý pohled.

Day 19 (11. 9. - pondělí)

0dzungleDžunglový močálek, přes podobný jsme procházeli a naštěstí tam nikdo nezahučel.

Tak dneska se vydáme do džungle! Sraz je v 8:00 u Donata, odkud jdeme k řece, nakládáme věci na džunku, jak to nazval Hlad (je to spíš asi deset metrů dlouhá kánoe, základ z vydlabaného kmene, nastavená fošnami). Nechybí ani lodní motor, protože jinak bychom se proti proudu asi nevydrápali. Donato s námi pojede až do pampy, naším průvodcem tady bude Silverio. Řeka teče poměrně svižně, přesto jedeme celkem rychle. Cestou už pozorujeme první ptáky - volavky, racky a jakési "polotukany". Plavba trvá si 4 hodiny, cestou zaregistrováváme naší návštěvu do národního parku. Je zase dost velký vedro, ale na vodě to není tak strašný.

Přistáváme u kempu, kde nám Silverio radí, že se můžeme vykoupat. Raději se několikrát ujišťujeme, že tu nejsou pirani, ani krokodýli, ale nakonec neodoláváme a koupeme se. Řeka příjemně ochlazuje a moc se nám nechce ven. Celou dobu nás oždibují pidiaturní sardinky (prý, já ale myslím, že to byly minipiraňky:-). Následuje oběd.

Je čas prvního výletu do džungle - Silverio nám vykládá o flóře a fauně, co v džungli roste (španělsky džungli říkají selva). Viděli jsme toho opravdu dost:

Výčet není úplný, také jsme nepochopili 100% všecko, co Silverio říkal ale pro ilustraci rozmanitosti džunglového života snad postačí.

Cesta zpět je dost úmorná, protože se vracíme stejnou cestou. Trochu sbíráme chontové oříšky, ale jsme rádi, že zase můžeme skočit do řeky. Němky mají strach z parazitů, a tak sedí na břehu. My máme strach menší, ale hlavně nám je hrozný vedro, za ten asi čtyřhodinový výlet jsme vypotili litry vody. Kuchař vaří večeři a ohromnou rybu, kterou ulovil jiný, mezitím, co jsme byli pryč.

Po jídle jdeme do chatrče - střecha z palmových listů na jednoduché konstrukci. Budeme spát v moskytiérových hrobech, které jsou evidentně stavěny na menší postavy. No co, holt na místech, kde se dotýkám mě pokoušou komáři, od čeho máme ten Lariam, že... Ostatně komárů tu vůbec není tolik, kolik jsem čekal (tedy 100 na cm krychlový), dá se chodit v kraťasech celkem bez problémů. Však pampa bude horší! Usínáme rychle za zvuků džungle.

Day 20 (12. 9. - úterý)

0unagatoNeuvěřitelná liána Uňa de Gato - useknete kus klády a pijete z toho jako z pípy:-)

V džungli se spalo výborně. Po snídani jsme vyrazili na další průzkum se Silveriem. Kromě dalších rostlin (léčivé na křeče, palmy na sombréra, džunglové žaludy atd…) nás dost zaujala bylina platanilla s podobnými, ale slabšími účinky jako ayahuasca a uňa de gato - liána nahromaďující v sobě vodu. V praxi nám to Silverio předvedl tím, že usekl asi dvoumetrový kus klády tlusté jako pálka na soft a opravdu, když ji zvedl kolmo, z dolního konce vytékala voda čůrkem jako z pípy! To nás značně potěšilo a s chutí jsme se napili. Voda má jen téměř neznatelnou příchuť. Cestou zpět nás do nosu praštil silný smrádek a zvuky z nedaleka nám to vysvětlily - rochní se tu divoký prasata. Chvíli jsme je sledovali, ale bohužel na fotky byla moc tma. Potom nás Silerio zkoušel, kdo trefí zpět. Já na tohle vůbec nejsem, ostatní trochu tipovali, jenom pan Dikouš neomylně určil směr. V campu jsme opět naskákali do řeky a dávali si bahnité koupele v naplaveném jemném pískobahně. Potom jsme si dali oběd a trochu té ryby, co včera jeden chytil a přes noc nechal upéct v uhlíkách v nějakých palmových listech - moc dobré. Chvíli si dáváme siestu, vyřezáváme z chonty a pozorujeme chrobáka, jak válí kouli. Než siAlfons nainstaluje mezikroužky, chrobák to zapíchne a jde si pod list zdřímnout. Naše pošťuchování klacíkem, ať jde zase makat ostentativně ignoruje.

Protože ráno byla mlha a zítra bude asi taky, Silverio říká, že musíme jet do Rurre dneska, abychom zítra mohli pokračovat do pampy. Původně jsme tu měli spát ještě jednu noc, ale šéf je tady on. Cestou zpět dáváme asi 2´ koupel v řece z loďky, a Němky jsou z nás značně nervní, protože neustálé kývání lodi jim očividně nedělá dobře:-) Zejména Hlad, který tam asi šestkrát „naposledy“ skočil je dost štval. Dorazili jsme k Donatovi, ten koukal, co se děje, co tu děláme a tak mu to Silverio vysvětlil. Němky se odebraly do hotelu, na což my už neměli peníze. Nenápadně jsme mu naznačili, že nemáme za co jíst a za co spát, takže nás nakonec nechá přespat u něj a ještě nám zahlne večeři. No vida! Jdeme trochu downtown, na náměstí je skupinka teenagerů, kteří si přinesli kazeťák, zapíchli ho do zásuvky v chodníku (!) a tancujou si ňákou diskošku. Jdeme zpátky k Donatovi a spát. Na to, kolik peněz inkasuje za ty výlety si teda vůbec nežije moc extra. Jediný pokoj rozdělený příčkou na kancelář a byt, v té obytné půlce je všechno - postel, kolíbka s miminem, kuchyň i jakási dílna. My mu vlastně spíme v bytě. V noci je nesnesitelný vedro a ktomu ještě z Karaoke odnaproti řvou nějaký paka jak blázni.

Day 21 (13. 9. - středa)

Dnes odjíždíme do pampy. Pampa není tak známá, jako džungle, přesto je v mnoha ohledech zajímavější. Například je v ní vidět více zvířat a ptáků, narozdíl od džungle, kde je zase ohromně rozmanitá flóra. Nejdříve musíme dojet džípem do Santa Rosy. Na korbu džípu, kde je jakási konstrukce se sedačkami a střechou se nás naskládá asi dvanáct, dopředu další tři - vezeme totiž ještě nějaké lidi z jiné cestovky a o chvíli později se ukazuje, že jsou to taky Češi. Cesta byla neuvěřitelně prašná, takže když jsme přijely do St. Rosy, vypadali jsme jak sněhuláci s písku. Trochu jsme se umyli a dali si almuerzo v nějaké hospě. O kus dál jsme vysadili ty Čechy a dojeli až k říčce Yakumi, kolem které je rezervace a po které se budeme ty tři dni plavit. K nám čtyřem a dvěma Němkám přibyl ještě Francouz Nicolas, který už je v Latinské Americe asi rok a plánuje tu zůstat. Pomalu začínáme mít dojem, že s našima šesti týdnama jsme jenom takový "víkendový" návštěvníci - lufťáci:-). Z neznámého důvodu s náma kromě Donata jedou ještě tři další pomocníci. 

0aligator Nehybní aligátoři na břehu nás fascinovali nejvíc. Koukali a ani se nehli

Překládáme věci na loďku a vyrážíme proti proudu řeky. A opravdu, život je tu velmi pestrý. Kromě malé legrační žabičky na palubě vidíme kapybary (představte si morče zvětšené do velikosti prasete) - největší druh hlodavce, spoustu želv, které se vyhřívají na kládách, nespočetné množství druhů ptáků (papoušci, volavky, různí dravci, malí rybařící ptáci apod...) a samozřejmě aligátory, kteří nehybně stojí na břehu a ani se za náma neotočí. V jedné zátočině se dokonce koupeme s říčním delfínem - takový růžový, občas se vynoří na hladinu ale vyfotit se to nedá. O existenci říčního delfína jsem opravdu neměl ani potuchy... Poté jdeme kousek po souši do takové bažinky, kde Donato našel asi dvoumetrovou anakondu. Je to ještě miminko, velké mají třeba pět metrů.

Odpoledne jsme dorazili na místo, kde dnes budeme tábořit a začali stavět kemp - dřevěnou konstrukci, na kterou příde natáhnout igelitová plachta a dovnitř vestavět moskytiéry. Donato měl tolik pomocníků asi proto, ale moc jim ta stavba nešla, trochu jsme jim museli pomoci:-). Aspoň jsme zúročili dlouholeté zkušenosti ze stavění táborů. Nicméně Donato tam aspoň předváděl svoje improvizační schopnosti. Večeře nebylo nijak mnoho. Potom jsme měli válečnou poradu, ze které vyplynulo, že teď pojedeme za tmy svítit aligátorům do očí.

Aligátoři totiž mají takové zvláštní oči, že když jim do nich posvítíte baterkou, tak jasně oranžově září. Zde obvykle průvodce jednoho aligátora vytáhne a sváže mu hubu špagátkem, aby se s ním turisti mohli vyfotit, ale Donato říká, že je radši necháme být ve vodě (ctí zásadu pozorovat, ale nechat být). Nejsme proti. Donato vysvětluje rozdíl mezi kajmanem, aligátorem a krokodýlem, bohužel si to už moc nepamatuju. Rozdílně hlavně loví, jeden čeká ve vodě s otevřenou tlamou, a když mu tam něco vpluje, tak to sežere, jiný zase loví tvory na břehu a zatáhne je do vody, tam utopí a sežere. Při cestě zpět míjíme jinou grupu Američanů, kteří právě drží malého aligátorka (asi půl metru) pod krkem a prohlížejí si ho. Chudák nejeví moc známky života a Nicolas se na ně rozkřikuje, proč je nenechají ve vodě a takhle s nimi zachází. Jejich průvodce něco španělsky odpovídá a Amíci mají zjevně pocit, že když si to zaplatili, tak jim do toho nemáme co kecat. Radši jedeme pryč. Nicolas vypráví o svých zkušenostech z Afriky, kde dva roky žil. Lidi si neuvědomují přírodní bohatství, když je někde hodně zvířat, místo aby tam udělali nějaké ekologické expedice pro turisty, tak je nechají to za těžký dolary vylovit. Tím získají sice dost peněz, ale jen do té doby, než je všechno pryč a pak si nadávají: "Proč my jsme se k tomu nechovali ohleduplněji." Je vidět, že s přístupem západních turistů má svoje zkušenosti.

Po návratu jsme si ještě dali menší koupel v řece (tady už piraňy jsou, ale nevímproč nás nesežraly) a vrhli se do krátkých moskytiérových hrobečků (jediné dva dlouhé ukořistil Dikouš a jedna z Němek - samozřejmě ta menší:-).

Day 22 (14. 9. - čtvrtek)

0vpampeVýlet do pampy

Pampa je dnešním naším cílem, také se do ní hned po snídaní vypravíme. Pampa jsou nekonečně rozlehlé lány vysokých travin a křovisek, sem tam se objeví i malý ostrůvek vyššího porostu a stromů. Není divu, když od ledna do března leží tato oblast dva metry pod vodou - voda sem totiž stéká z hor a zvířata musejí migrovat do míst, která zůstanou na suchu, třeba i stovky kilometrů. Po většinu roku je pampa rozbahněná a jen v období sucha, jehož konec se teď pomalu blíží, se po ní dá normálně chodit. Potvrzuje se, že pampa je osídlena opravdu velkým počtem zvířat nejrůznějších druhů. Sledujeme pštrosa, Donato ukazuje na letícího dravce a tvrdí, že to je jeden z šesti druhů orlů, lišících se způsobem lovu. U menšího jezírka obdivujeme spoustu Viktorií královských - největších leknínů, jejichž plovoucí listy mohou unést i malé dítě. Dobře je sice známe z botanické zahrady, ale vidět je růst takhle divoce a v tomto množství je trochu něco jiného. Ve vedlejším jezeře jsou zase vidět vykukující hlavy plovoucích anakond. Tady už se koupání opravdu doporučit nedá. O usušené hadí kůži na břehu Donato říká, že byla kobří. Některým se i poštěstí kobru uvidět, ale je velmi plachá a rychlá, takže zmizí hned, jak si nás všimne. V křoví je vidět zbytek kapybary, která posloužila nějakému jaguárovi k obědu. Na jeho stopu narážíme o kus dál, ale živého jsme jej bohužel nespatřili. O kus dál narážíme na kostru krokodýla. Chvíli spekulujeme o tom, co ho mohlo zabít, než si Donato všímá, že na nohách zbyla kůže, zatímco na těle je stažena - je tedy jasné, že tohoto chudáka zabili lidi kvůli kůži.  Cestou zpět vidíme vypálené plochy - dělá se to kvůli pastvinám pro krávy. Staré rostliny shoří a v popelu rychle vyraší nová mladá tráva. Obcházíme pár močálů a oklikou se vracíme zpátky.

Po obědě vyrážíme na ryby. Pádlujeme proti proudu řeky s jedním z průvodců a v jedné zátočině zastavujeme u břehu. Tady je prý ideální místo. Nejprve lovíme malé čudly do plechovky. Ty jsou poté nemilosrdně rozřezány, aby posloužily coby návnada na piraňy. Němky, které o sobě tvrdí, že jsou vegetariánky a nejí nic, co má oči a srdce (což obé ty malé rybky mají, že...) se sice nejdříve rozmýšlejí, ale rychle podlehnou rybářské vášni a jedna z nich po chvíli tahá piraňu - je to menší oranžová ryba s tlamou plnou ostrých zubů. Kromě ní ulovili po jedné rybce ještě Alfons a průvodce. Všechny brzo končí rozřezány na háčcích jako potrava svých bývalých kamarádek, ale ulovit se nám nic již nedaří. Ty malinké sardinky, co jsou všude (byly i v džungli) totiž návnadu ukrutně rychle ožerou. Důvodně je podezřívám z toho, že to jsou malé piraňky...

Pomalu se vracíme, a co naše oči nevidí! Ke břehu se přihopsaly napít tři opičky a blbě se na nás xichtí:-). Poté ještě vidíme další větší opice na stromech, ale jsou dost daleko i na Alfovo tříkilo. Pádlujeme zpátky a koho to nepotkáváme! Ty Amíky ze včerejška. Až na slovní invektivy se s nimi nebavíme a jedem. Donato mezitím postavil s ostatními na druhé straně řeky nějaký bytelnější kemp. Zvedá se totiž vítr a asi bude pršet.  Stěhujeme se v rychlosti na druhou stranu. Počasí se ale pomalu uklidňuje. Dáváme si večeři, klábosíme a vyřezáváme z chonty, načež jdeme spát. Dnes smrákli dlouhou moskytiéru Hlad a Diki (ten už podruhý!!).

Day 23 (15. 9. - pátek)

Ráno jsme se probudili do tropického deště. Donato s ostatníma maníkama mezitím už postavili igelitovou střechu přes "jídelnu" (=2 lavice a stůl z prken na chatrné konstrukci). Voda padala docela hustě, že by začátek období dešťů? Radši nemyslíme na to, jak bude vypadat ta cesta Rurre-La Paz!

0kapybaryKapybary jsou něco jako morčata zvětšená do velikosti prasete. Ale prý nejsou dobré, tak se nejí:-)

K snídani jsou takové mastné langoše s marmeládou. Obzvláště chutnají Hladovi. Mezitím, co si pobalujeme věci občas vyléváme vodu z jezírek, která se tvoří na prověšené střeše dost rychle. V tomhle dešti být v tom samém kempu, co včera, tak nevím. Tenhle přístřešek je přece jen o něco robustnější. Trochu přestává pršet a tak vyrážíme na zpáteční cestu (na období sucha asi čekat nebudeme...). Prý máme být zticha, abychom eventuálně viděli jaguára. No nepovedlo se, ale co. Hladovi není nejlíp (hlavně, že snědl těch langošů asi sedum) a po chvíli, co se tváří, že umře radši krmí rybičky přes palubu. Donato se vzadu tlemí a ještě houpe lodí, aby to šlo ven všechno. Ke všemu nemáme moc benzínu, takže občas pádlujeme, abychom vůbec dojeli.  Houfy kapybar na břehu už nás tolik neberou, až na jedno stádečko - jak se k nim blížíme, vidíme, že všechny koukají jedním směrem na druhý břeh, jako kdyby tam bylo kapybaří kino! Přitom tam nic nebylo, ale jak jsme projížděli kolem, pořád se tam na to jedno místo koukaly a ani za náma neotočily hlavu! Opět vidíme spoustu ptáků, aligátorů a jiných zvířat. K obědu máme připálenou rýži se zeleninou, kterou uvařili radši předem ráno.

Přijíždíme zase zpátky na místo, kde jsme se naloďovali. A koho naše oči nevidí - Robin Úd (čti Ood) se tu právě chystá na cestu do pampy. Vyložili jsme věci z lodi a naložili do auta, Donato mezitím odkvačil kamsi. Ty druhý Češi, co jeli autem s náma radši odjeli jiným autem. Donato se vrací s jakýmisi papíry. Cesta ze Santa Rosy do Rurre neskutečně rozblácená, brodíme se asi půlmetrem bahna. Džíp klouže z jedné strany na druhou, na korbě se trochu bojíme, ale aspoň to nepráší. Potom zase vjíždíme na prach - tady evidentně nepršelo. Aby cesta nebyla monotónní auto chcíplo a odmítlo jet dál. Nejdříve jsme se pokoušeli jej roztlačit, ale bez šance. Alternátor totiž nefunguje, a baterka se právě vybila, takže nemá co zapalovat svíčky. Chvíli se pokoušíme startovat z baterek projíždějících aut, ale nemá to moc smysl, je prostě potřeba nová baterie. Donato bere stopa a mizí v dáli. Za půl hodiny slyšíme z pampy řev. Snažíme se rozeznat, co to je, vypadá to, že někdo řve na krávy, nebo jiný dobytek. Ve skutečnosti to je Donato a řve na nás, ať mu jdeme pomoct s tou baterií. On totiž uprostřed pampy, kde není vůbec ni sehnal novou autobaterii! Tak tomu říkám improvizace. Na otázku, kde to sehnal odpovídá: "Amigos." Amigos tady asi má všude. Dojeli jsme do Reyes skoro bez svícení (ta baterie zase tak nová nebyla) a odtud Donato zavolal do Rurre. Jedeme dál a po chvíli nám přijíždí naproti Nissan, kam přesedáme z korby. V Nissanu jedeme vedle Donata a svítíme mu. No zajímavé dobrodružství:-). U Donata jsme se rozloučili s Nicolasem, ten jede zítra do džungle a s němkami se asi potkáme ráno na autobusu. Donato nás opět nechává spát u něho, protože už nemáme peníze (jen na bus do La Pazu).

Day 24 (16. 9. - sobota)

Dříve než jsme se rozloučili s Donatem, jsme mu ještě napsali pár referencí. Nejdříve jsme z něj sice měli trochu smíšené pocity, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme jeli s ním. Jdeme na autobus, který jede asi za dvě hodiny, takže máme dost času na uvaření polívky na vařiči. Úspěšně se mi daří rozbít Hladovi foťák Zenit (má ho půjčený od Alfonse, aby měl čím fotit, když Practicu ukradli) tím, že ho shazuji na zem. Hlad ho rozebírá do posledního šroubku, a zase skládá, ale opravit se mu nedaří. Vezmu-li v úvahu ještě to, že svůj automat jsem v loďce hodil na zem, takže přestal fungovat blesk, zbyl nám z původních čtyř foťáků plně funkční jen Alfova Practica. Lístky ukecáváme stejně, jako při cestě sem - z 60 na 45 Bs. Hlad s Alfem se snaží sehnat nesladké housky, což je ovšem problém (slané vůbec neexistují, nanejvýš seženete takové neutrální).

Pozorujeme neuvěřitelné typy - dva chlapy a dvě ženský. Jsou to běloši, asi turisti, mají asi deset papírových beden s bůhvíčím. Ženský jsou oblečený v nějakých hábitech, jedna z nich je děsně tlustá a jeden z těch chlapů taky. Vůbec nechápeme, co to je zač a co tu dělají. Nakonec vymýšlíme, že nejspíš to jsou nějací misionáři, co tady šíří jakési podivné náboženství, nebo co. Dále s námi pojedou obě Němky - ty vystupují v Coroicu a ti dva Češi, co s náma jeli džípem do St. Rosy. Nastupujeme a nestíháme chápat ty čtyři týpky - z nepochopitelného důvodu si sedla ta děsně tlustá baba s tím děsně tlustým chlapem a ty ostatní dvě špejličky si sedly za ně. Během cesty nás ještě několikrát dostanou, nejprve tím, že když se zastavuje na baňo (rozuměj WC) a ty dvě ženský si sednou na bobek hned vedle autobusu, a na ostatní zcela bezostyšně vystrčí víteco (Hlad prohlašuje cosi o tom, že asi půjde do kláštera), dále tím, že ta mladší hubenější ženská měla vyndavací zuby (mohlo jí bejt tak 25 let) a občas si je přehodila v puse jako žvejkačku, mladší chlápek zase měl asi dva cm tlusté jogurtovky a celou dobu všichni žrali a pili, takže jsme kvůli nim zastavovali furt. Až na menší problém s kolem (jogurťák očumuje a tlustoprd radí:-) jedeme dost rychle a až podezřele bezproblémově. Najednou mezi nás dozadu přichází bolívijská babka s miminem, rozkydne se mezi ná a položí mi dítě hlavou na nohy. Chystám je sí trochu seřvat a vykopnout, ale jak se kouknu na tu spící roztomilou holčičku, tak rázem měknu a jsem zticha:-). Neuvěřitelné - autobus má zrychlení, místo zpoždění! V La Pazu jsme o dvě hodiny dřív! 

Day 25 (17. 9. - neděle)

0lapaz2Náměstí v La Pazu

No jo, ale co v La Pazu ve 4 ráno! Dodělává nás řidič: oznamuje, že ty dvě hodiny, co jsme tu dřív budem hezky čekat v busu, že bágly ze střechy sundá až v šest, natahuje se a usíná! No to už si snad dělá srandu. Chvíli přemejšlíme, co s tím, Alfons dokonce zalézá zpět do busu v neobvykle nebojovné náladě, až to Dikouš roztíná - vylejzá na střechu a sundává naše bágly sám. Rovnou je ještě podá i těm dvěma Čechům a padáme. Jsme dost unavení a máme (někteří:-) značné střevní potíže. Hostel je hned vedle, ale my vymýšlíme, že pojedem bydlet radši někam do centra. Dobrý nápad to nebyl, takže shrnu jen tolik, že po jízdě taxikem do centra, zjištění, že všude v centru je plno, nebo draho a další jízdě taxikem zpět jsme stejně skončili v tom samém hostelu, jako než jsme jeli do Rurre. Celkový efekt této akce byly dvě hodiny zabitého času a 15 Bs za taxiky k ničemu:-) No nic... Nemáme ani floka a je neděle, budem muset vybrat z bankomatu.

Ubytováváme se a já si na WC prožívám nejdelší chvíle celé cesty (45 minut:-). Spíme asi do 11 hodin a potom vyrážíme downtown. Alf má ještě pár dolarů, tak je mění a jdeme na net dopsat zpravodajství a maily. Alf pořád marně očekává mail z Potosí, ale nic se neozývá... Pomalu už zahazuje naděje na sňatek v Bolívii. K obědu si dáme almuerzo za 3 Bs. Taxikem dojedeme k ulici Sagárnaga, kterou nám doporučoval Diego v Altiplanu. Jen co se tu trochu procházíme, zjišťujeme, že měl pravdu, věcí tu je opravdu spousta, od alpakových ponožek, kulichů, huček a svetrů přes různé amulety, sošky, usušená lamí embrya až po panovy flétny, píšťaly, charanga a jiné hudebniny. Usuzujeme, že jestli někde nakupovat na Vánoce, tak tady! Vypočítáváme, kolik asi budeme potřebovat peněz a jdeme vybrakovat bankomat. Museli jsme vypadat jako pořádný gringa, když jsme tam chodili s těma narvanýma taškama:-). Nechali jsme tam každý kolem 1500-2000 korun, já o něco víc, protože jsem si za skoro 350 Bs koupil charango, na které jsem si tu dělal zálusk již delší dobu. S tím miliónem věcí jsme se dopravili zpátky do hostelu a zde jsme si teprve prožili šok, co jsme to vlastně všechno nakoupili a hlavně kam to nacpem! Po chvíli se dostavuje antišok, zejména Hlad po zjištění, že ho jeden pár prvotřídních tlustých alpakových podkolenek vyšel asi na 50 Kč se mohl zbláznit, jakto, že si koupil jen 4 páry a sliboval, že zítra se tam ještě zastaví a koupí nejméně další čtyři.

Ješte se skočíme najíst, ale nemáme moc hlad, takže hamburguesa, nějaké banány a piňa to spraví a potom jdeme spát.

Day 26 (18. 9. - pondělí)

Ráno probíhá menší politická debata, jejímž výsledkem je překvapivě závěr, že všichni jsou šmejdi (jestli to čteš, Klausi, nebo Zemane, o tobě to platí taky:-). Poté si balíme a jedeme na terminal, kde zjišťujeme, že do Copacabany, kam máme namířeno nic nejede! Resp. jede, ale brzo a to už odjelo, přes den však kupodivu nic. Chvíli ještě pozorujeme ženskou, co se vždycky vykloní z okýnka a vyzvrací ze sebe neuvěřitelně hlubokým a hlasitým způsobem "Oruroruroruróóóóóóóóóó". Obdivuhodný výkon, ale mít to doma... Necháváme bágly na nádraží v úschovně, protože máme ještě pár věcí k zařízení - zjistit, zda nejde bus od Cemeterio - hřbitova, a dokoupit pár věcí. Těch pár věcí nakonec dopadlo, že jsme toho nakoupili pomalu jednou tolik, co včera, ale co.

Od hřbitova ovšem do Copacabany taky nic nejede, až pozdě, takže to vypadá, že ji nestihneme. Na nádraží se radíme a plánujeme a skutečně Copacabanu musíme vynechat. No aspoň nám něco zbyde na příště:-). Snažíme se tedy sehnat bus do Puna, ovšem to vypadá podobně, a tak nakonec kupujeme lístky na zítra 8 hodin ráno. Tím nám ovšem vznikl problém sehnat ubytování za 32 Bs pro všechny, protože víc zkrátka nemáme (8 Bs si musíme nechat na "nástupištěnku"). Za takhle levně jsme ještě nespali, ale nakonec se nám podaří sehnat dvoupokoják, do kterého se nacpeme. Postele jsou ovšem tak široké, že když je dáme vedle sebe, pohodlně se tam vyspíme.

Potom vaříme jakési pokusné jídlo - bramborovou kaši se svíčkovou, ale jíst se to dá. Zbytek odpoledne trávíme prozměnu vyřezáváním z chonty - Alfons už došel ve svém umění tak daleko, že do chontového prstýnku vsadil kousek aligátoří kosti! Zdá se nám, že se k nám chce dobývat nějaký divný člověk (který furt prudil, jako že chce úplatek, či co), takže za dveře instalujeme poplašné zařízení, sestávající se z věšáku, kotlíků, pokliček a hrnečků. Opravdu za chvíli se část alarmu halasně zřítí a z chodby jsou slyšet kroky pryč. Funguje to:-)

Dnešní den byl hrozně profláknutý, škoda, že jsme nevěděli, že busy jezdí jen ráno, možná bychom tu Copacabanu stihli. I když po tom co následovalo...

Pokračování...