Zápis - část 4.
Day 27 (19. 9. - úterý)
V osm jedem do Puna, takže už v půl osmý stepujeme na terminalu a chlápek v kanclu se tváří jako že nic. Až ve třičtvrtě nám ten blb řekne, že bus nejede, vykešuje peníze zpátky a pošle nás na hřbitov, odkud to možná v osm jede taky! No to bych ho praštil, ještě snad schválně čekal, nemohl nám to říct hned! Jedeme taxíkem ke hřbitovu a sháníme bus, ale vůbec žádný nejede, protože na hranicích jsou prý bloqueos. Ne, že bychom přesně věděli, co to znamená, ale asi to k blokádě nebude mít daleko. Spolu s námi ještě bus shání jeden Peruánec z Cusca. Je celkem akční a pomáhá nám s orientací. Zjišťuje, že jeden bus jede na hranice, a to nějakou oklikou. Jiná možnost není, takže to musíme brát. Jenže než se bus zaplní, je půl desátý.
Konečně vyrážíme. Jedeme nejdřív normálně po silnici, za La Pazem odbočujeme na nějakou polňačku a pak to prostě krosíme terénem hlava nehlava. Bohužel, tento nápad neprošel, protože stejně na nějaké blogueo narážíme. Autobus stojí, lidi nás varují, ať nechodíme ven a vůbec nechápem, o co go. Peruánec nám vysvětluje, že to jsou ňáký zemědělci, co protestují proti špatné ekonomické situaci. Do hlubšího ekonomického rozboru bych se nepouštěl. Stojíme tam asi půl hodiny, potom jedeme dál (nejsem si jist, zda jim řidič něco zaplatil). Takto míjíme ještě další dvě bloquea, přičemž lidí u nich je čím dál míň, u posledního je dokonce jenom jedna babka! (tý už teda asi nezaplatil...). Najíždíme opět na asfaltku a pokračujeme, a po chvíli je tu... hádejte co? - správně, další bloqueo. Tady je zatím nejvíc lidí, tvoří velký diskusní shluk. Většina blokádníků jsou starý dědkové, mají přes rameno přehozený praky, ale pochybuju, že by je použili. Na druhé straně stojí jiný bus, některé to zkoušejí všelijak objet, ale nedaří se jim. Po třech hodinách jsme dost nervní. Nechápeme, proč prostě neprojedem skrz, ty dědci, než by se k něčemu rozhoupali, byli bychom v prachu. To taky navrhujeme, ale většina cestujících má pocit, že nás ty blokádníci mají v hrsti, vůbec nechápu, kde k nim vzali takový respekt. Jeden maník tam furt organizuje akce, že prohlásí - projedem to, všichni naběhnou dovnitř, potom zase jde vyjednávat a všichni zase vyběhnou ven, pořád dokolečka. Objevují se návrhy jít pěšky, ale hranice jsou podle různých zdrojů různě daleko. Nakonec to vzdáváme. Peruánec pořád aktivně vyjednává a prý jim řekl, že jsme katechisti (ne, že bych věděl, co to je:) a jedeme s ním do Cusca na nějaký konvent. Po čtyřech hodinách nás nakonec pouštějí. Mohli jsme projet už dávno, ale všem tady trvá hrozně dlouho než se k něčemu rozhoupou (ten známej styl maňana). Důvod, proč nás tam tak dlouho drželi a proč nás nakonec pustili neznámý (možná kvůli tomu konventu, ale možná taky ne). Dalším malým zátarasem (pár šutrů přes silnici) už řidič projíždí bez zastavení, blokádník naznačuje házení šutrem, ale nic se nestane.
Přijíždíme do vojenský zóny před hranicema, vojáci nás kontrolují a zapisují. Legrační je hlavně pohled na rotu vojínů, co pod velením nějakýho důstojníka okopávají záhonek:-). Asi dva km za tím je další, tentokrát největší zátaras. Je tu daleko víc lidí, i mladí, nejen dědkové, co nemají co na práci. Někteří jsou úplně vypatlaný a házejí na busy a lidi šutry. Připadají si asi děsně drsný, když mají situaci jakoby pod kontrolou. Aby ne, když vojáci dva km daleko, místo aby sem přijeli s tankem okopávají zahrádku! Vláda stejně prý jejich požadavky ignoruje (jestli vůbec jsou schopni nějaké požadavky formulovat!). Veškerý efekt blokád je tedy ten, že otravují a zdržují normální lidi, kteří jsou na tom v zásadě stejně, jako oni. Jakkoli jsem v těchto věcech spíše liberální, v tomto případě je podle mě nutno zakročit silou, takováto neinteligentní anarchie je dost nebezpečná. Dosti filosofie, je nutno jednat.
Vypadá to, že bus už neprojede. Berem tedy bágly na záda, Alfons nějakého malého klučinu na ramena a vyrážíme hromadně pěšky na hranice. Opět je to podle různých zdrojů 5 až 30 km daleko:-). Najednou v našem směru jede minibus, který asi nechali projet, nebo co. Cpeme se do něj a na něj, takže jeho kapacita je překročena tak o 300%. Na střeše je od Titicacy dost velká zima. Další malý zátaras, který hlídají tři lidi! Povídejte mi, že bysme je nezmlátili:-). No ale místňáci se jich asi zase z neznámých důvodů bojí a tak slejzáme, jdem kus pěšky a potom zase nalejzáme na jiný. Na hranici Desaguadero jsme v půl osmý večer, tedy po 10 hodinách! Peruánec nám radí a shání bus do Puna, my vyřizujeme formality. Busík do Puna už je v pohodě, jsme celkem rádi, že jsme zase v civilizované zemi. (Aspoň si to myslíme, ale později budeme mít příležitost se přesvědčit, že i v Peru se podobné věci můžou stát). Začíná pršet. Batohy máme na střeše. No nic. V Punu jsme asi v půl desátý. Cesta z La Pazu, která sem má trvat pět hodin, nám trvala dvanáct.
Berem taxi (hlavně já za to můžu, přiznávám se), protože nevíme, kde přesně jsme. Ten nás odveze asi 100 metrů k našemu hotelu z minula - El Manzano. Hmm, to jsme mohli jít pěšky... Do Cusca holt pojedeme až zítra, další den v háji! Ta kapelka, co jsme ji minule s Dikim poslouchali právě dozkoušela a balí nástroje. Sakra! Dědýs byl rozespalý a nepoznal nás, až další den ráno ano. Jsme dost vytuhlý a tak jdem hned spát. Dnešek byl teda nejblbější den!
Day 28 (20. 9. - středa)
Dneska se můžeme ráno po delší době opět osprchovat teplou vodou. Po snídani incluydo jdeme do města vyměnit zbývající šeky. Zkoušíme se ještě podívat po nějakém foťáku, ale nikde nic. Kupujeme si lístek na bus do Cusca na večer. Nejdříve se nám snaží vnutit nějaký luxusní z baňem asi za 25 solů, ale nakonec se spokojíme s normálním bez baňa za polovic. Jdeme si pobalit věci a vyklidit pokoje, batohy si necháváme u Manzana v úschovně a jdeme na net. Poté se poflakujeme po městě a obhlížíme různé alpakové výrobky a podobně. Mysleli jsme, že tu budou daleko dražší, než v Bolívii, ale vyjde to zhruba na stejno. Ovšem ty peruánské jsou takové prefabrkáty, naopak třeba bolivijské svetry vypadají daleko líp.
Hlada na trhu napadá zajímavá myšlenka. Co takhle si tu koupit čerstvou (relativně:-) rybu a nechat si ji udělat v té pescaderii, co jsme byli minule na tom výborném pescadu? Jdeme se jich zeptat, jestli by nám je uvařili a oni nakonec že jo, za dva soly každému. Na trhu tedy kupujeme za deset čtyři kapitální pstruhy (dohromady mají přes dvě kila) a necháme si je udělat. Jestliže minule to pescado frito bylo výborné, tak teď jsme málem vylítli do vzduchu. Bylo to prostě maňífico, nebo jak se to píše... Za 4,5 solu jídlo, který by u nás vyšlo aspoň na dvě stovky! Strongly recommended! Skákli jsme si pro batohy a vydali se na nádraží.
Bus se postupně zaplňuje, a tak můžeme vyrazit. Kupujeme si pití na cestu a pozorujeme divného maníka, který si asi každých pět minut přesedává na jiné sedadlo. Trochu mi připomíná některé pražské důchodce, když zaujímají strategičtější místo v tramvaji:-) (Já proti nim nic nemám, jen to nechápu...). V Cuscu jsme asi ve tři ráno a spíme v busu asi do šesti, protože co ve tři ráno ve městě, že?
Day 29 (21. 9. - čtvrtek)
Hned, jak vylezeme z busu na nádraží, nás obklopuje hromada taxikářů a naháněčů a snaží se nám vecpat jejich hotel. Zdá se, že hlavní sezóna je pryč a tak o nás dost bojují. Aspoň bude ubytování levné. Radši rychle berem taxika na Plaza de Armas a tam uvidíme. Tam nás hned chytí další člověk, co nám cpe hotel za 32 solů pro všechny. Nakonec po menším teatrálním představení (jako že jdeme jinam a tak) to bere za třicet a jdem tam. Uličky Cusca jsou dost zajímavé a hezké, vedou různě z kopce a do kopce a všelijak se proplétají.
Jdeme do města. Nejdříve potřebujeme koupit lístky na zítra na vlak. Výběr vlaků je celkem velký, ale většina z nich je pro turisty za těžký dolary (holt, když chcete cestou do Aguas Calientes naservírovat kuře, musíte si připlatit). My tedy bereme tren local - normální vlak pro místní, kterým jezdí většina turistů, kteří jdou na Inca trail. Pokladní nám odmítl prodat lístky do druhé třídy, že jsou jen pro místní a my si musíme koupit do první. Rozdíl v ceně 13 a 15 solů nám nestojí za to se hádat.
Dále si jdeme koupit Boleto Turístico, což je lístek na 16 více či méně zajímavých památek v Cuscu a okolí. Potom jdeme na bus směrem na Pisac a necháme se hodit k incké ruině Tambo Machay. Jsou tu kaskády, kde protéká pramínek (Baňo del Inca - Inkovy lázně, nebo také Inkův záchod:-) a zbytky strážní věže. Dále jdeme na Puca Pucará, která je zajímavá hlavně tím, že v LP se o ní íše, že je nejméně zajímavá ze všech:-). Alfonsovi se ale líbí. Pokračujeme dále na Qenqo, ale zastavujeme se cestou v jakési chatrči, kde babka vaří menu. Dáváme si to, protože máme hrozný hlad. V chatrči pobíhají morčata, čekáme, jestli nějaké chytne a usmaží nám ho, ale nakonec dostaneme jen děsně mastné jídlo z rejže, brambor a vejce. Polívka byla lepší. Kromě nás tu jsou ještě nějací Amíci, kteří z toho mají asi celkem dobrodružství, když se fotí u jídla. Když dojí (od slovesa dojíst, nikoli dojit) a dají babce tučné dýžko, odjedou na koních dál:-). My jí bhužel dýžko nedáme, ale co. Alfons navrhuje, abychom si zákrutu silnice zkrátili tím, že to vezmem rovnou svahem dolů. Dobrý nápad, až n ato, že tím míjíme Qenqo, které je v té zákrutě:-(. Přicházíme zpět do Cusca na pevnost Saqsaywaman - hlavu pumy (Cusca). Docela nás překvapilo, že tam bylo tolik lidí, snad celé školy, děti se tam honily, hrály fotbal a podobně, tuto inckou památku tam využívají coby lesopark. Ale proč ne?
Zde malou vsuvku: Než jsme sem jeli, dívali jsme se na Hladovu videokazetu o Peru od Pavla Pavla (ten, co vymyslel, jak hýbat se sochama moai na Velikonočních ostrovech). Během asi hodinového filmku tam bylo minimálně sedmkrát řečeno, že kameny na Saqsaywamanu doléhají tak těsně, že mezi ně nelze strčit čepel nože. To jsme tak nějak věděli, ale hrozně nás štvalo, že to tam zopakovali tolikrát a tenkrát jsme se také rozhodli, že tam prostě pár kudel do spár narvem a vyfotíme to, protože přece není možný, aby to všude tak přesně doléhalo. Ale byli jsme celkem překvapeni - kameny opravdu doléhaly tak, že nůž se tam strčit nedá. Škvíry tam samozřejmě jsou, ale vzniklé posuvem podloží, ty hrany kamenů jsou třeba centimetr od sebe, ale úplně rovnoběžně a je vidět, že dokonale lícovaly. Takže jsme uznali, že mají pravdu a tuto potupnou fotografii jsme nakonec neudělali.
Než jsme odešli, ještě si nás nafilmovali nějací studentíci na kameru, ale proč to nevím. Seběhli jsme zase zpátky do města a šli se podívat do Musea se Sta Catalina. Uvnitř byly samé obrazy Ježíše a jiných mučedníků, ze všech tekla krev proudem a všichni tam měli děsně útrpné výrazu ve tvářích. To teda opravdu není nic pro nás, takže jsme hned zase vypadli. Nějaké děti se nám snaží vnutit, že když si je vyfotíme, můžeme jim i zaplatit, ale dík, snad jindy. Jdeme se podívat do Qoricanchy - chrám postavený na inckých základech, který není zahrnut v tom našem lístku na všechno. Dobrý:-). Alfons tam opět padá do oka několika Limankám (obyvatelkám Limy:-) a fotí se s nima. Adresu si ovšem nevzal, mohli jsme se k nim nakýblovat při cestě zpět...
Museum de Qoricanhca je hned vedle, ale má asi tři místnosti a skoro nic tam není. Musea by podle mě měly vznikat tak, že někdo nahromadí hodně zajímavých věcí a vystaví to pro zájemce. Tady je ovšem poptávka po památkách asi dost vysoká, takže nejdřív někdo něco založí a pak do toho teprve shání exponáty. Podle toho to taky vypadá. Na náměstí potkáváme nějakého místního kluka. Snaží se nám prodat trávu, kterou nechceme, ale semínka koky by možná sehnat mohl... Dáváme si s ním sraz za čtyři dny v Cyber café, až přijedeme z Inca Trailu, však uvidíme. Vypěstovat si doma koku na čaj by nebylo špatné. Poté nakupujeme na trhu různé potraviny na Inka Trail - kolínka, marmlády, česnek a podobně. Také se na Mercado Contrabando (dobrej název, ne?) poohlížíme po nějakých seknhendových foťácích, ale neúspěšně. Místní nás trochu varují, že to není úplně bezpečný, ale jsme čtyři a máme kudly. Na krytým hlavním mercadu si dáváme večeři za sol a půl (17 korun:-). Chlápci tu občas přenesou kraví hlavu sem a tam, smrdí to děsně a dokonce z toho dělají polívku! Fuj! Jdem na net, ale není tam FTP, takže jdem do hotelu, balíme si na zítřejší "Inkáč" a zbytek věcí, co nechceme táhnout s sebou necháváme u majitelky hostelu. Já jdu ještě s Alfem do večerního města. Jdu na net a Alf fotí. Poté se ještě chvíli potloukáme po ulicích, dáváme si hamburguesu a maso-na-špejli, Alfons zase kukuřici se sýrem a vracíme se zpět.
Day 30 (22. 9. - pátek)
Ráno jsme málem zaspali, takže jsme jen v rychlosti posbírali věci, hodili dva juťáky se zbytečnostma do úschovy k babce, co ten hostel vedla (třeba nám je vrátí, až přijedem) a vyrazili na nádraží. Nástupiště je zavřené, takže se vytvořila dost dlouhá fronta. Najednou se otvírá a všichni se hrnou dovnitř. Na nástupišti jsou dva vlaky - jeden tren local a jeden turistický. Neměli jsme možnost zkoumat čím se liší, šesti a vícenásobný rozdíl v ceně nám byl dostatečným důvodem pro místní vlak, přestože i tak nebyl zrovna levný. Dikouš je dneska nějak trusnomyslný (asi z brusinek). Jinak vlak, ani nádraží nijak zvlášť nevybočovaly z naší představy o vlacích a nádražích. Možná to bylo tím, že jsme jeli první třídou. Výjezd je o obligátní půlhodinku odložen. Objevují se první prodavači, kteří potom celou cestu budou neúnavně procházet vlakem a nutit nám všelijaké jejich laskominy. Šplhání vlaku do kopce nad Cusco je zajímavé - stoupání je tak prudké, že vlak musí přejíždět stylem cikcak (dopředu-couvat a přitom si přehazovat vyhybky), protože zatáčky by v úvratích nevyjel. Študujeme zápisy a LP o pacifickém pobřeží a trochu plánujeme poslední část cestování po Peru. V Ollantaytambu nastupují další prodavači. Hlad zkouší kukuřicové cosi a nabízí i Alfonsovi, ten ovšem uvnitř vzápětí objevuje olivu a nemá radost. Pár lidí vystupuje na km. 82, dalších pár na km. 88 (mezi nimi i my), ale většina pokračuje až do Aguas Calientes, jedou se jen podívat na Machu Picchu na jednodenní výlet. Místní se dost baví, když gringa zmateně vystupujou na km 88, kde skoro nic není.
Km 88 je tedy začátek našeho výletu (správně bych měl asi říkat "treku" - to zní drsněji) po Incké cestě, na jejímž konci stojí bájná incká stavba Machu Picchu. Kupujeme si lístky na vstup na Inka Trail (to je trochu divný, platit za vstup do hor, na druhou stranu je cesta neskutečně freqentovaná a oni se o ní docela starají - staví WC, aby gringa nesr.li na cestu (což stejně činí), sbírají odpadky a podobně). Alfonsovi a Hladovi jejich mládežnickou kartu tentokrát jako studentskou neberou, takže musí platit dvakrát tolik (60 solů). Ještě se neznámo proč musíme dvakrát zapsat do jakési knihy a můžeme vyrazit.
Pozn. k Inca Trailu: většina míst má několik malinko odlišných jmen, vzniklých asi rozdílnou transkripcí, takže např. Wiňay Wayna se v Lonely jmenuje Huiňay Huayna (často existují 2 názvy, kde v jednom je w a v druhým hu - španělsky "hua" se vyslovuje zhruba jako jako anglicky "wa"), nebo se název někdy píše dohromady a někdy zvlášť (Machu Picchu, nebo Machupicchu). To ještě není nic hrozného. Problémem je trochu naprostý nesoulad výškových údajů v mapce od INC (něco jako Instituto Nacional de Cultura - asi), kterou dostanete při vstupu a v Lonely Planet, a to místy dost značný. Např. sedlo nad Runkurakay má podle LP výšku 3998 metrů, ale podle INC o 130 metrů méně, zatímco Warmiwaňusca podle LP 4198 metrů a podle INC o 3 metry více. V dalším textu budu pro přehlednost používat jména i výšky z té mapky INC, i když si myslíme, že moc neodpovídají...
Přecházíme most přes Urubambu (na kajaku bych to jet nechtěl...) a skrze eukalyptový háj (to jsem tu musel napsat - ve všech zápisech z netu i v LP o Inca Trailu bylo, že hned na začátku je eukalyptový háj:) pokračujeme dále podél řeky, od níž po pár kilometrech uhýbáme údolím potoka. Cestou se nám nabízejí nosiči a také nás předhání nějací turisti-tyčkaři. Sem tam nás předběhnou nějací nosiči a Alfons s nima zkouší závodit a utíká pryč i s panaprem, zrovna když ho potřebuju. Také tu dost domorodců prodává Colu a jiné vymoženosti civilizace, které si již dále nebude možné koupit. Tuto poslední šanci jsme ovšem propásli, budeme se muset bez ní nějak obejít. Míjíme nosiče, kteří stavějí turistům za námi provizorní kempík na oběd a vaří. Takovýto styl dobývání hor je poněkud zvláštní, ovšem možná to je lepší, než jet se na týden dva válet na pláž (?).
Ve vesnici Wayllabamba má být nějaká ruina. Moc incky sice nevypadá, ale aspoň u ní jíme (sladký chleba s Alfonsovým salámkem, který na tuto příležitost šetříme celou dobu). Zajídáme to mohutnými porcemi česneku. Zatahuje se a zvedá se vítr, takže balíme a vyrážíme dál. Od teď (cca 2800 metrů) to bude až do sedla Warmiwaňusca (4200 metrů) pořád do kopce. Sice jsme relativně aklimatizovaní, ale přece jen nám prudký výstup dělá obtíže. Osvědčila se mi Dikiho metoda rychlého dýchání - nádech s jedním krokem a výdech s druhým. Líp se jde plynule bez zastávek, dokud na to má člověk sílu. Hlavně se nesmí koukat na Alfonse, který si to metelí daleko vepředu:-). Do prvního kempu na Wayllabambou jménem Yunkachimpa (asi 500 výškových metrů) dorážíme v podstatě bez zastávky. Nějaký párek si tu už staví stan, ale tady bych teda spát nechtěl. Pozorujeme prvního kolibříka - neuvěřitelné je, jak dokáže ve vzduchu zastavit a někteří prý umí i couvat! Cestou do dalšího campu už zastavujeme třikrát, zatímco Diki trochu vytuhává, Alfons dávno zmizel v dáli. Všude je zajímavá džunglová vegetace, stromy obrostlé mechem a lišejníky, všelijaké popínavé rostliny, ale ten horský ráz tomu dává jinou atmosféru, než měla džungle v Rurre. V Rurre to byl takový deštný prales, ale tady je to spíš jako mlžný hvozd (jestli jste četli Hobita, tak takhle nějak si představuju Temný hvozd).
Nakonec dorážíme do kempíku Llulluchapampa (toto je vlastně jakási větší náhorní planina, ne hnusný kemp, jako obvykle kempy jsou). Zbytek výstupu (asi 500 m) si necháme na zítra. Stavíme stany trochu stranou od ostatních a Hlad ten náš strašně přivazuje a ukotvuje kolíkama a provázkama, abysme neuletěli, protože jsme vyvinuli několik teorií, že bude foukat strašlivý vichr (ty teorie byly zcela protichůdné, jestli bude foukat z údolí nebo do údolí a byly všechny vědecky podložené, ale na tom, že foukat bude jsme se shodli:-). Umytí se v potoce bylo poměrně příjemné, kupodivu voda byla daleko teplejší, než jsme čekali (mohla mít tak 6 stupňů). Vaříme čaj, kolena a Vitanu opět s poctivou porcí česneku. Snáší se tma a je pořád zamračeno - není vůbec nic vidět, ale aspoň v noci není zima.
Day 31 (23. 9. - sobota)
Alfons vstává asi o hodinu dřív a vaří rice-puding. Po cestě na pravé straně údolí už proudí davy turistů, ale závodit s nima teda asi nebudeme (teda někteří a aspoň ne dneska). Vstáváme v klidu kolem půl osmý a snídáme ten Alfonsův výtvor (bohužel se mu zrovna dvakrát nevyvedl). Potom balíme a vyrážíme na výstup do nejvyššího bodu Inca Trailu - sedla Warmiwaňuscy ve výšce 4200 metrů. Z našeho tábořiště je to cca 500 výškových metrů a v Lonely nám radí, že výstup zabere tak 2 až 3 hodiny. Za 45 minut jsme nahoře, aklimatizace před Inca Trailem má určitě něco do sebe. Nahoře se chvíli bavíme tím, jak turistické skupiny dělají gruppen-foto, chvíli odpočíváme a potom vyrážíme dál, abychom pokud možno utekli z toho největšího davu.
Cesta vede opět dolů po inckých schodech a to poměrně dlouho. Sestup je dokonce náročnější než výstup, hlavně kvůli kolenům. Dolů jdeme asi hodinu a máme silně roztřepaný kolena. Dole už vidíme nosiče, jak stavějí obědvací základny pro gringa, který jsou zatím ještě nahoře (dost nosičů nás vysloveně předběhlo při sestupu). Berem vodu a vyrážíme dál - tentokráte opět pro změnu nahoru k ruině Runkurakay a potom ještě kus výše do sedla ve výšce 3870 metrů. Kousek pod ruinou je velmi sympatický převis, takže tam zakormidlujeme a obědváme, což jsem jenom uvítal, protože už jsem cítil, že potřebuju doplnit energii. Vaříme nějaké polívky, protože jich máme hafo a nevíme co s nima. Hlad pokračuje ve svojí česnekové kúře, ale ani my neopovrhneme pár stroužky. Kolem občas projdou nějaký turisti, nebo nosiči a koukaj, co to tam vyvádíme. Jeden nosič žebrá chleba a Alfons mu šlechetně dává, přestože ho sami nemáme mnoho. Ještě chvíli si dáváme siestu, než vyrazíme dál.
Mírně mrholí, je mlha a fabulózní výhledy inzerované v LP se nekonají. Jdeme kolem ruiny nahoru, trochu si ji prohlídnem, a pokračujeme kolem jezírka až nahoru do sedla. Zde není vidět už vůbec nic, a tak pokračujeme dál - dolů po schodech. Chvilku si dáváme oraz, ale Alfonsovi se to zdá zbytečné a tak peláší napřed. Hned jak zmizí, objeví se kolibřík a předvádí znovu svůj obdivuhodný let na místě.
Po chvíli z cesty odbočují schody k další ruině - Sayaqmarce. U schodů se právě zvedá k odchodu skupinka frantíků, kteří byli právě nahoře. Trochu se diví, kde máme průvodce a jeden se ptá jejich "šéfa": "A to jako jde, jít na ten Inca Trail bez agentury?" Průvodce se evidentně ošívá a tváří se, jako že to v podstatě nejde, až po opakované otázce ho napadne vítězoslavná odpověď: "No, sice to jde, ale je to blbý, protože nemáte teplé nápoje!" To nás dostává a tak raději jdeme nahoru, podívat se na tu ruinu. Trávíme tam alespoň půl hodiny, Sayaqmarka je docela rozlehlá - spousta chodbiček, schodů a nádvoří. Rozhodně, patříte-li mezi prolézače ruin a zřícenin, nesmíte si ji nechat ujít! Opět pozorujeme kolibříky a vidíme další "ruinu" Conchamarku, což je podle mě docela obyčejný kamenný barák u kterého je kemp, kde právě zakotvili ti frantíci. Při slézání schodů se trochu roztrhala mlha a Diki měl celkem problémy se svými závratěmi. Hlad mu sice vzal batoh, ale přesto po schodech spíše stekl, než slezl. Procházíme kolem Francouzů i Conchamarky, odkud jim právě nesou ty teplé nápoje:-) Alfons fotí orchidej, zatímco čekáme, jestli se neroztrhnou mraky a mlha, abychom mohli vyfotit Sayaqmarku celou. Bohužel nic moc.
Cesta dál vede pralesem. Je fakt, že tento ekosystém bych v této výšce nečekal, ale je tu a to je dobře. V té mlze sice není vidět daleko, ale zato dodává tomu pralesu zajímavou atmosféru (něco jako Temný hvozd z Hobita). Hlad je unešen a vybíhá po pralesní stezičce hlouběji do pralesa, aby zde však nalezl jen čtyři ohromná lejna. To je velká chyba Inca Trailu - při tak obrovské koncentraci turistů je všude mimo cestu hrozně zas.áno, protože většina to po sobě nezahrabává, ani nemaskuje.
Procházíme kolem nějakého kempu, kde si akorát odskočíme na WC, ale jdeme dál, protože je to taková bažina. Vycházíme do mírného kopečku a nahoře na vyhlídce (ze které kvůli mlze samozřejmě není vůbec nic vidět) nacházíme rovné suché místo na stany. Dneska už tudy nikdo nepůjde, za půl hodiny se stmívá. Alfonsovi se přesto nelíbí představa turistů proudících kolem našich stanů ráno a jde se podívat po něčem lepším. Ovšem v kempu turisti proudí taky, takže stejně nakonec zůstáváme tady. K večeři vaříme opět plný pětilitrák kolínek se sýrovou Vitanou, který nám ovšem nečiní žádný problém. Ještě nějaký čaj a spát...
Day 32 (24. 9. - neděle)
Nevěříme svým očím, když ráno je obloha jako vymetená a krásně svítí slunce. Frantíci ze včerejška si tu sundavají čtvrtou vrstvu svetrů, když vidí Alfonse, jak tu běhá ve slipech. Sušíme stany a všechny věci, protože všechno je tak trochu navlhlé. Dáváme si také postupně koupel v malém džunglovém zátiší s minivodopádkem. Výhled na okolní kopce je skvělý a i Sayaqmarcu ze včera máme jako na dlani. Ovšem později se opět zatahuje a tak balíme a jdem. Po pár kilometrech vybíhá odbočka doprava. Nevíme, co tam je, a tak se tam jdeme mrknout. Nakonec zjistíme, že nic, je to jen zkratka přes hřeben, kterou jsme museli minout, ale aspoň jsem si vylez na kuželovitý kopeček a podíval se do kraje. Hory jsou tu krásný, zajímavý je hlavně to, že i v takové výšce je celkem bujná vegetace (srovnej třeba s Alpami, kde v 2500 není vůbec nic, jen šutry).
Pokračujeme tedy dále. Dikouš se sveřepě vyhýbá chození po okrajích. Konečně je něco vidět - je sice zataženo, ale mraky jsou vysoko. V předešlých dnech se mlha válela na svazích a nebylo vidět skoro nic. Na kopci nad další pevností Phuyupatamarcou opět doháníme Frantíky, kteří si tu dávají bebidas calientes. Neodoláváme a vaříme čaj (kvůli nim, ne kvůli nám, teplé nápoje přece jsou hlavní výhoda výpravy s cestovkou:-). Zatahuje se a začíná pršet. Schováváme se hned u pevnosti do nějakého převisu. Přestává pršet, ale jen aby nás to vylákalo ven, potom zase hned začíná, takže musíme vytáhnout ponča. Najednou je slyšet rámus a v dáli se objevuje vrtulník! To už si připadáme jak někde v Saigonu, jako v těch válečných filmech z Vietnamu - džungle, vrtulník, ještě chybí střelba ze samopalů. Vrtulník není samozřejmě vojenský, veze na Machu Picchu turisty, kteří se nechtějí obtěžovat jízdou ve vlaku za 50 dolarů.
Za vytrvalého deště docházíme až k Wiňay Wayně. Oklikou se vracíme k hotelu. Chtěli jsme jít ještě dál, ale postavili tu bránu, kterou otevírají od 5 ráno do asi půl druhý. Teď už je pozdě, takže budeme bohužel muset spát tady v tom kempu u toho hotelu. Tohle místo mi na Inka Trailu docela vadí, kdyby tu nebylo... Opět večeříme Vitanu s kolínkama a jdeme spát, protože tu jednak není nic k vidění a dvojnak ráno brzo vstáváme.
Day 33 (25. 9. - pondělí)
Vstáváme už v půl páté, protože chceme dorazit na Intipunku na východ slunce. Jenomže stejný nápad měla další spousta turistů, přestože je mlha a hnusně. Bohužel, vzhledem k bráně instalované o kus dál se této ranní "honbě na Machu Picchu" dá těžko ubránit. Od brány k Intipunku je to asi tak tři čtyři kiláky. Pádíme zběsilým tempem a předháníme spoustu turistů, z nichž někteří dost prudí (je fakt, že jsme se drali dost rychle, ale spíš je štvalo, že vstávali dřív a měli pocit, že předbíháme, ale na normální cestě se to snad smí, když jde někdo pomalu..?). Hlad si je takříkajíc "dával k snídani" - celkem jsme jich dostali přes sedmdesát:-). Závěrečný kopeček na Intipunku a už je to tady, poslední metry a ... NIC! Je taková mlha, že dolů, kde tušíme Machu Picchu není vůbec nic vidět. Chvíli čekáme na vhodný fotografický moment, ale ten se nedostavuje, takže vaříme polívku. Většina turistů jde dolů, ale Alfons furt číhá. Kolem nás obchází nějaký maník a po chvíli prohlašuje, že je tady zakázáno vařit. Hmm, to určitě. Kdybychom rozdělávali oheň, tak byl nepochybně v právu, jenomže vařič zase uklidíme a nezanecháme po sobě ani stopy, takže spíš jen tak prudí, tudíž ho ignorujeme. Alfons konečn něco vyfotil, takže můžeme jít dolů.
Prší a je dost hnusně. Machu Picchu se chvílemi odhaluje a chvílemi mizí v mlze. Seshora vypadalo daleko menší, než jsme si představovali, ale jak se blížíme, vypadá čím dál slibněji. Obzvláště ty strmé svahy padající dolů k divoké Urubambě a vrchol Wayna Picchu tyčící se nad Machu Picchu dodávají místu takový ten typický vzhled z fotek (taky jsme si jich pár udělali). Nejdříve si musíme uložit bágly do úschovny, s nimi se tu běhat nesmí. Nejdříve se jdeme podle šipek podívat k Puente Inca, ale Dikouš zůstává, a dobře dělá. Cesta je poměrně úzká, nalevo skála nahoru a napravo skála dolů. Končí strženým dřevěným mostkem a skrze mlhu je vidět, že pokračovala podobně dál. Dokonce bylo vidět místo, kde byla římsa přerušena, možná proto, aby prchající Inka mohl za sebou strhnout most a znemožnit pronásledování (?). Opět chvíli čekáme na foto, ale nedočkali jsme se a tak se vracíme. Dále se vydáváme na výstup na Wayna Picchu - špičatý kopec nad machu Picchu. Lezeme nahoru a opět nic nevidíme. Dikouš opět zůstal dole a vyslechl si asi v šesti jazycích výklad o "magickém" balvanu otesaném do tvaru hory za ním. Jedna turistka dokonce vytáhla nějaký přívěšek a začala s ním detekovat přítomnost nadpřirozených sil, asi úspěšně, protože vypadala spokojeně:-). Zvedá se mlha a tak si můžeme celý komplex pořádně prohlédnout. Bohužel LP jsme nechali v úschovně, takže si přečteme, co jsme to vlastně viděli, až později. Spousty inckých zdí, chodbiček, schodišť, místností, nemá cenu to popisovat, zajeďte se tam podívat sami. Kolem půl čtvrté se vracíme pro věci a půjdeme na vlak. U brány se na Alfonse zase vrhají nějaké Peruánky a fotí se s námi. Dokonce si s Alfem domlouvají rande na večer v nějaké diskotéce.
Po schodech klesáme dolů do údolí a po cestě jdeme až do Aguas Calientes, odkud jede vlak zpět. Mezi Machu Picchu a A. C. jezdí turistické busy, vozící turisty tam a zase zpět. Ovšem myslím, že do Aguas Calientes odjinud silnice nevede, dá se tam dostat snad jen vlakem. Možná tam ty autobusy přivezli vlakem a od té doby neustále křižují sem a tam a jinam se nepodívají...
Městečko je protáhlé kolem kolejí, které jsou hlavní tepnou - spousta stánků, prodavačů, restaurací a jiných, co se snaží vydělat na turismu. Místní nás posílají na nádraží koupit si lístek na vlak. Nádraží je oploceno a hlídá ho voják, asi aby tam nemohli místňáci obtěžovat ctihodné bělochy. Pochopitelně na nádraží bez lístku nesmíme, ale koupit se dá právě tam. Náš vlak - tren local ovšem neodjíždí z tohoto nádraží, ale normálně staví na kolejích uprostřed města. Vskutku inteligentní systém! Za vydatné pomoci hlídajícího vojáka se nám nakonec podaří koipt lístky a jdeme zpátky ke kolejím. Trochu stranou vaříme nějaké polívky a jíme vločky, než přijede vlak.
Ten skutečně přijíždí a konečně tedy odsud vypadnem. (Aguas Calientes byla opravdu nejhorší část Inka Trailu). Do vagónu, kam máme místenky se ještě než vlak zastavuje rve spousta místních i okny, ale ostatní vagóny hlídají nějací zřízenci a pouští lidi jen s místenkama. Vzdáváme to, nechce se nám totiž rvát do už přecpaného vagónu, natožpak se snažit nějakým Peruáncům vysvětlit, ať nás pustí na naše místa, a tak jdeme do jiného s tím, že holt budeme stát. Vagón se postupně narval také k prasknutí, takže můžeme vyrazit. Zajímavý moment byl, když jsme si všimli, že z okna ven visí chlápek, jednou rukou se drží a druhou si od někoho zevnitř připaluje cigáro. Nějaká turistka si vyndala z pytlíku večeři na plastikovém tácku a když dojedla, vše s klidem vyhodila z okýnka vlaku. škoda, že někdo taky nevyhodil ji. Celkem dobrodružná cesta skončila po čtyřech a půl hodinách v Cuscu.
Cestou do hotelu jsme se trochu vzkřísili špízem, kuřetem a hamburguesou. V Cyberkafé ten maník se semínkama koky nebyl, takže jsme se odebrali do hostelu. Všechny věci tu jsou, a tak v klidu spíme. Alfons sice prohlašuje něco o svým rande na disko, ale jsou to jen silné řeči...
Day 34 (26. 9. - úterý)
Ranní sprcha zahájila dnešní den. Vyrážíme ještě na dopoledne do města, hlavně se najíst do Comedoru Popular za klasickýho jeden a půl solu. Kupujeme ještě piňu a jdeme se stavit na net. Než odjedeme, chceme se ještě podívat do místní katedrály, která se jmenuje La Catedral:-). Všude se o ní dočtete, že je tam zajímavý obraz Poslední večeře, kde si Ježíš s apoštoly dávají pečené morče! A opravdu, je to dost nechutný... Jdeme ven a pro jistotu jdeme ještě na jedno menu (cesta bude dlouhá). Alfons kupuje koku na čaj a při té příležitosti i semínka koky. Sice nám u nás nejspíš nevyroste, ale zkusit se to musí. V hostelu dobalujeme a vyrážíme taxikem na nádraží. Jsme tam docela pozdě, takže busy budeme shánět těžko.
A skutečně, busy do Arequipy, jako by přestaly existovat. Všichni jedou na Nazcu nebo Andahuaylas, což je trochu na druhou stranu, směrem na Juliacu, Puno ani Arequipu nic. Jdu se zeptat do turistických informací a tam mi to vysvětlují - dneska je nějaká stávka, takže vůbec nejezdí busy. Zítra bude zase v Arequipě, a přes Juliacu to prý taky nejde, takže buď zkejsneme v Cuscu další 2 dni, nebo pojedeme do tý Nazcy. Každopádně je to k naštvání, protože takhle nestihneme kaňon Colca. Zůstat tu další dva dni, to opravdu nechceme, a tak se jdeme zeptat na tu Nazcu. Ovšem 60 solů je celkem pálka, na to, že bus z Limy do Puna stál 75. Ale je to poslední bus, který z Cusca odjíždí, takže to musíme brát, ať chceme nebo ne. Sice nám to nakonec dává za 55, jako že jsme studenti, ale i tak je to dost. A to jsme si při příjezdu z Bolívie do Peru říkali, že jsme konečně v civilizované zemi, kde spolehlivě funguje doprava:-).
V busu narážíme na tři Slováky - Ivanu, Reného a Rasťu. Pouštíme se s nima do řeči a vyprávíme si vzájemně svoje zážitky. Taky byli v Peru, Bolívii a teď se zase přes Peru vrací do Limy, odkud ještě pokračují do Ekvádoru. Řidič pouští ambientní hudbu - nějakou kazetu s poměrně poslouchatelným evropským rockem 70. let, problém je, že ta kazeta má asi tak 30 minut a on jí furt šněruje dokola. Kolem půlnoci to vypíná a my si řikáme: "no konečně"! Ale to jsme netušili, že to vypnul jenom proto, aby na videu mohl pustit svojí sbírku videoklipů peruánských popových kapel - jedním slovem děs a hrůza. Cesta trvá děsně dlouho. René vypráví, jak ho v Cuscu obrali o foťák a kameru - tři chlápci ho prostě bez cavyků přepadli, nacpali nějaký éter nebo co pod nos a bylo hotovo. Spolupráce s policajtama je taky kapitola sama pro sebe. Sice je pravda, že potulovat se sám po Cuscu - vyhlášeném ráji zlodějů - ověšen moderní technikou není zrovna nejlepší nápad, ale zase plánované přepadení na frekventované ulici - to už je síla. My s naším jedním ukradeným, jedním rozbitým a jedním polorozbitým foťákem jsme na tom ještě dobře. Však Alfons ten svůj taky neustále sleduje, jako ostříž.