Zápis - část 5.

Day 35 (27. 9. - středa)

Cesta trvá neskutečně dlouho. Nám ženská říkala, že v Nazce budem v pět (my to pochopili, jako že ráno, ale spíš myslela odpoledne:-), Slováci zase říkají, že v jednu. Nakonec dorážíme ve tři. 

Je tu neuvěřitelný vedro a sucho, však jsme na poušti (na netu jsem četl v nějakém zápisu, že tu prší dvě (slovy 2) hodiny v roce!). Po Atacamě v Chile to asi bude druhé nejsušší místo na světě. Bereme taxiky na tradiční Plaza de Armas a hledáme nějaký hostel. Nakonec nás nechají v hostelu Pajonal za 8 solů na osobu, což je na ten komfort dost málo (doubly s vlastní sprchou). Hned v hotelu nám naháněč vypráví o výletech do okolí Nazcy. My se chceme rozhodně podívat na mumie. Také Nazca Lines by byly zajímavé, ale na letadlo už bohužel nemáme (i když je dost levné - 25 USD, jindy v sezóně může být třeba dvakrát dražší), takže nezbyde, než se kouknout z Miradoru aspoň na dva obrazce. Dále nás zaujaly akvadukty. Ovšem tohle všechno jsou v cestovce tři různé tours, každá za 10 solů. Zatím ho posíláme pryč, kdyžtak se u něj stavíme.

Jdeme se podívat po městě. Kupujeme pár banánů a podobné nezbytnosti a vymýšlíme plány. Dobré by bylo dneska se podívat na ty akvadukty, zítra ráno na mumie a potom cestou pryč se stavit u Miradoru. Začínáme tím, že se ptáme taxika, za kolik nás hodí k akvaduktům. Povídá, že za 10 solů. To jde, je nás šest (Ivaně je zle a zůstala v hostelu) a nějak se dovnitř vměstnáme, koneckonců je to starý americký bourák - křižník silnic šedesátých let. U akvaduktů Cantallo zaplatíme ještě 3 soly vstup a jdeme se tam podívat. Akvadukt kvůli suchu museli vést pod vodou, aby voda nevyschla. Zajímavé jsou přístupové jámy - spirálovitě se stáčející chodníček až dolů ke korytu vedoucím tunelem. Jak to všechno drží, když je to v podstatě ze sypkého písku je mi záhadou. V korytě jsou ale vidět i malé rybičky a dokonce jedním tunýlkem prosvištěl pták! Prostě zalít do díry v zemi a o dvacet metrů dál zase vylít ven. Taxikář nás neznámo proč odvezl až dovnitř areálu, kam se autem nesmí a teď pomocí větve zametá stopy od auta:-) Stejně nakonec musí zaplatit pokutu.

Poblíž jsou ještě nezachovalé ruiny Paredones, ale opravdu není o co stát (zvláště přijedete-li sem po Machu Picchu:-). Sledujeme zajímavý západ slunce za prašným horizontem. Potom jedeme taxikem zpátky a domlouváme se s ním na ráno, že nás hodí na hřbitovy mumií.

Dáme si večeři a jdeme na net, ale je tu dost drahý (4 soly). Chvíli se poflakujeme po městě a potom jdeme spát.

Day 36 (28. 9. - čtvrtek)

0mumieMumie poblíž Nazcy - lahůdka:-)

Na sedum ráno máme domluvenýho toho taxíka, a opravdu tam je. Cca 30 od Nazcy uprostřed pouště trochu bloudí (asi tam jede poprvé), ale nakonec to nacházíme. Hřbitov Chauchilla vypadá tak, že v zemi je tu vykopaných asi deset jam a v nich naskládané mumie. Většina z nich je jen hromádka kamení, přehozená nějakou látkou a na tom lebka, protože většina nálezů je buď vykradena a prodána movitému soukromému sběrateli, kterého původ nezajímá, nebo v muzeu. Dokonce v jedné hrobce je i mumijka malého dítěte! Ke konzervaci jsou tu ideální podmínky - skoro absolutní sucho, přes den vedro a v noci mráz. Všude se povalují úlomky kostí, střepy keramiky a kusy hadrů. Mumie by měly být staré asi 1000 let. Velmi zajímavá podívaná, zvláště teď ráno, když jsme tu sami.

Cestou zpátky zastavujeme uprostřed poušte, kde jsme předtím viděli nějaké ptáky. Ještě tu jsou - jsou to sovy! To teda opravdu nechápu, co dělají sovy na takto nehostinných místech! Pokukují po nás z díry v zemi a Alfonsovi se daří jednu svým tříkilem velmi pěkně ulovit. Dále zatavujeme u pouštního hřbitova. Scenérie je jak z Limonádového Joea, neohraničený hřbitov různobarevných křížů.

V Nazce se trochu dohadujeme s řidičem o ceně, trochu nás to mrzí, protože vypadal v pohodě, ale přece neodolal lákavé vidině nás trochu "očůrat" a přivydělat si. Nakupujeme spoustu ovoce, hlavně jahody (za 2 soly kilo!) a v hostelu z toho vyrábíme salát. Mňam, škoda, že jsme na to nepřišli dřív. Hlad zkouší ceviche, což dost připomíná naše kyselé ryby.

Po poledni se balíme a jdeme na bus do Icy. Kupujeme lístek jen k Miradoru, protože se chceme trochu podívat na obrazce. Když bus zastavuje u věže a my vidíme, že má asi tak 10 metrů, Rasťa pohotově přemlouvá řidiče, ať pět minut počká. Původně jsme mysleli, že tam bude kdovíjaký rozhled a budeme se tam hodinu kochat, načež něco stopnem, ale nemá to cenu. Za sol vyběhneme nahoru, trochu se porozhlídnem a vyfotíme (jsou vidět jen dva malé obrazce - ruce a strom a ještě kousek ještera). Nic moc, ale lepší než drátem do oka, na letadlo bohužel nezbylo. Pokračujeme dál do Icy. Vybírač jízdného se pokouší z nás dostat plné jízdné z Nazcy do Icy, nakonec mu dáme asi o půl solu víc, než by to stálo bez zastávky. Cestou do Icy ještě dvakrát stavíme - jednou kvůli Alfonsovi a jednou kvůli Renému:-). Měli střevní potíže a vzájemně se naváděli, ať nechají řidiče zastavit. Alfons ho tedy zastavil a René se tvářil, že už je v pohodě, takže nešel, a pak si ho musel za chvíli zastavit sám znova. Jo, cestovní sr..ka je nebezpečná a nevyzpytatelná:-).

V Ice jsme hned vzali taxika do Huacachiny, kde jsou velké písečné duny. Poušť je tu jinak převážně kamenná, ale Huacachina vypadá trochu jak oázka v Sahaře (až na to, že je to takový peruánský Mácháč hnd za Icou. Slovenští bratři spěchají, a tak vyběhnou na dunu a zase jedou dál. My tu zůstaneme přes noc (7,5 S/). Je tu klídek, hlavní sezóna je pryč. S Hladem si půjčujeme sandboardy a všichni šplháme na západ slunce na dunu. Tam děláme "umělecké fotky" a my pak jedem dolů na prknech. Moc to nejde, prkno se musí namazat voskem, aby jelo, ale ten se hned setře. No aspoň to máme za sebou.

V hostelu vaříme knedliky se svíčkovou, ale je to děs! Trvá to asi dvě hodiny. Už nikdy více! Tato kombinace se nám sice osvědčila před dvěma lety v Turecku, ale to jsme to mohli uvařit na ohni. Na vařiči (přestože je to skvělý Dragonfly) to je prostě hrůza! Rychle to skousnem a jdem spát.

Day 37 (29. 9. - pátek)

Ráno jsme si jenom rychle pobalili a vypadli. Po menším domlouvání jsme se opět všichni 4 narvali do mini-taxíka Daewoo a odjeli zpátky do Iky. Taxikář byl na místní poměry vysoce vzdělaný, protože nejen věděl, že Československo se už rozpadlo, ale dokonce věděl o zasedání IMF a WB v Praze a o demonstracích! Vysadil nás u společnosti Saky, která provozuje busy do Pisca každých 20 minut. Tam si domlouváme, že nám pohlídají batohy, zatímco se trochu porozhlídneme po městě.

0stavkaV Ice už se protestovalo proti Fujimorimu...

Nakoupili jsme něco k snídani, dokonce tady mají nesladké pečivo podlouhlého tvaru, dalo by se téměř hovořit o rohlíích. Bereme taxi k Museo Regional de Ica pojmenované po Marii Reiche, která vymyslela asi nejpravděpodobnější teorii o vzniku Nazca Lines - totiž že se jedná o jakýsi kalendář kvůli zemědělství. U vchodu musea visí cedule, kde je napsáno: "Vstupné 5 solů, studenti 2 soly". Oukej, ještě, že máme ISIC. Ale ouha, sleva prý platí jen pro Peruánský studenty, my si hezky zaplatíme plný vstup. Tím mě teda silně vytočili, ale co s nima. Řekl bych, že si to ten chlap vymyslel, aby nás naštval i když potvrdila to ještě jedna slečna. Navíc povolení fotit stojí ještě jednou tolik, na to jsme se ale vybodli. Aspoň že vnitřek muzea za něco stojí, což se o ostatních museích většinou říct nedá. Nejdříve jsme si prošli historický exkurs o kulturách Paracas, Nazca, Wari a Chincha, také něco málo o Incích a nejzajímavější byla poslední část - vysušené zachovalé mumie, trepanované lebky, jejichž majitelé často trepanaci přežili a ještě třeba pár let žili dál (bylo i vidět, že lebka měla tendenci se srůst), lebky protahované (to si zase tehdejší "šlechta" nechala odmala na hlavu přivazovat prkýnka a tím docílili takového protaženého podlouhlého tvaru lebky, což bylo považováno za symbol urozenosti a krásy), znaky všelijakých nemocí na kostech a podobné zajímavosti.

Vrátili jsme se motorovou taxi-tříkolkou do centra a na Plaza de Armas jsme narazili na demonstraci proti Fujimorimu (president Peru). Vepředu měli takovou velkou krysu z papundeklu s nějakýma nápisama, za tím nesli velkou asi dvoumetrovou Fujimoriho karikovanou hlavu s jinými nápisy a dokonce hákovým křížem! Zdá se, že ho tu už moc v oblibě nemají... (pozn z 12/2001: později Fujimori tzv. "sbalil prachy a vypadnul" - abdikaci poslal z Japonska faxem, kde prý dostal azyl. Nyní je prezidentem pan Toledo - čistokrevný indián. Éra japonských expertů asi skončila, je čas vzít to do svých rukou:-)

Ještě jsme zašli na net doplnit zpravodajství a potom se vrátili k Saky na bus do Pisca. Cestou k Saky jsme narazili na pouliční prodavačku jídla a dali si u ní oběd za 1 sol a stálo to za to!

Hned, co jsme dorazili do Pisca, vzali jsme colectivo do Paracasu, sotva jsme si stihli předtím dát arróz con leche což je něco jako turecký rice-pudink, neboli mléčná rýžová kaše (dokonce se to prodává i u nás instantní, tuším že se to jmenuje právě mléčná rýže, nebo tak nějak). Tam jsme se nechali vysadit na jakémsi "náměstíčku", respektive vydlážděném plácku u pláže. Část, kde právě jsme je místní Beverly Hills - podél pláže jsou na sobě nasekány letní residence jedna vedle druhý. Nejlepší je, že tu není ani noha. Asi už je mimo sezónu. Chvíli se porozhlížíme a plánujeme, kde budeme spát (nejspíš u nějaké residence na zeleném anglickém trávníčku:-). Najednou přijíždí nějaký chlápek, nejdřív se bojíme, že nás jde vyhodit, ale když se ukáže, že má cestovku a jezdí na Islas Ballestas (ostrovy s tuleněma, pelikánama a jiným trochu neobvyklým zvířectvem) je všechno jasný - chce nám jakoby pomoct, ať jsme amigos a zejtra s ním jedeme na ostrovy... Jedeme teda s ním na nějaké "super místo na kempování, muy tranquilo", ale není to nic jiného než nehutná pláž, kolem který jsme sem přijeli. Říkáme, že to teda ne, a on zase vymejšlí, že nás hodí do Lagunillas, což je rybářská vesnice na druhý straně poloostrova. Chce za to 3 soly od každýho, ale zase tvrdí, že projedeme vrátnicí do parku (celý poloostrov je totiž národní park) bez placení, protože takhle pozdě tam už nikdo není. Protože vstup stojí 5 solů, zdá se nám to celkem oukej a berem to. Ještě se stavujem v krámu a kupujeme nějaký kolínka, brambory atd.

Lagunillas bych rozhodně za vesnici nepovažoval. Skládá se ze dvou resturací a baňa pro turisty (menu za 8 solů) a přístavu pro rybáře. Stálý obyvatel tu snad není žádný. To snad nebude na škodu. Popoházíme kousek za malý kopeček, aby na nás nebylo vidět a u větrníku na elektřinu stavíme stany. Hlad vymyslel, že jdeme na kraby, a tak berem baterky a kotel a uvidíme... Zezačátku to moc nešlo, krabi furt zdrhali a schovávali se do skulin, ale Hlad s Alfonsem nakonec vyvinuli dostatečně účinnou metodu, aby nachytali asi 10 kousků. Nemilosrdně jsme je vrhli do vroucí vody, chudáky a pak sežrali. No žádná lahůdka to nebyla, Hlad si sice mlaskal, ale mě to přišlo jako zbytečný zabití těch krabů. I když furt je férovější si je sám ulovit, než si je koupit zmražený v Delvitě... Nakonec jsme z vývaru udělali polívku tím, že jsme tam hodili pár masoxů, načež jsme to vylili, protože se to absolutně nedalo jíst, jak to bylo přesolený. Radši jsme se vrhli na zasloužený spánek.

Day 38 (30. 9. - sobota)

Ráno vařím kolena s červenou vitanou, Alfons a Hlad mezitím neúspěšně chytají ryby. Potom Alfons s Hladem vyrážejí na výlet k výhledu na lachtany. Doprovází je místní pes. S Dikoušem zůstáváme u stanů a půjdeme odpoledne, až se ti dva vrátí. Mirador de los Lobos je od stanů asi sedm kilometrů. Celý poloostrov je naprosto suchý, není tam ani kapička vody, přestože je zanořen do Pacifiku. Místy je písek smísen se solí, vskutku nehostinné místo. Občas břeh padá prudce do moře a jdeme po okrajích srázu. Míjíme obrovskou pláž s velevlnami, na které není ani noha! Ale taky ani sladká voda na umytí se od soli. Nakonec k vyhlídce dorážíme mírnou oklikou a pozorujeme lachtany (ve skutečnosti lobo marino znamená tuleň, ale moje zoologické znalosti nesahají tak daleko, abych tyto dva druhy odlišil). Jsou dole pod srázem, docela daleko, ale Alfovo tříkilo dobře poslouží i jako dlaekohled. Kromě tuleňů pozorujeme i nějaké ptactvo, a poté se vracíme zpět. Tuleně máme za sebou, takže nakonec nepojedeme ani na Islas Ballestas. Přece jen s penězma na tom nejsme nijak zvlášť dobře.

Když se vracíme Hlad ukazuje ryby, které chytil (v přístavu u rybářů za 2 soly:-). Smažíme je a vaříme brambory. Na rozdíl od včerejších krabů je to yum-yum. Hlad má úpal, protože neměl cestou čepici. Vane větřík a člověku není vedro, ale slunce pálí a hlava to odnese nejvíc.

Day 39 (1. 10. - neděle)

0paracasPoloostrov Paracas - totální poustina, krásné útesy a oceán

Hlad je ráno úplně tuhej, ještě z toho včerejšího úpalu. Vařím nějaký rice-puding k snídani a potom odcházíme s Dikim a Alfem na výlet na druhou stranu, než včera - k La Catedral, což není žádná katedrála, nýbrž skalní útesové útvary. Cesta je opět naprosto nezáživná, nikde nic, jen písek a absolutní sucho. Cedule ukazují, že je to čím dál tím dál:-) Zajímavý úkaz. Procházíme přes pláž Yumanque. Vypadá opravdu lákavě, zvláště ty vlny, krom toho první koupel v Pacifiku bychom si taky neměli nechat ujít. Ale není se kde potom umýt a představa být celou noc ve spacáku od soli je nelákavá. Docházíme k La Catedral. Musíme sešplhat dolů na útesy, což Dikouš neriskuje a zůstává nahoře. S Alfem tedy prolejzáme útesy a je to opravdu super. Ta "katedrála" je jakoby jeskyně skrz výčnělek skály do moře, takže voda skrz protéká sem a tam. Občas vlna zajede pod břeh a tlakem vytvoří v nějaké prasklině vodotrysk a duhu. Mořští ptáci poletují okolo a diví se, co tu děláme. Vlny jsou úctyhodné, tak tři metry v klidu. Pozorujeme, jak se tříští o vysoký útes čnící z moře, a když vlna odjede, z útesu ještě chvíli stéká voda, vypadá to jak vlasy na hlavě. Cestou zpět na pláži Yumanque už neodoláváme a koupem se. Dikouš se svlíkne asi třičtvrtě hodiny přemejšlí, jestli tam teda vleze, nebo ne. Alfons tam skočí takovou divnou šipku, a hned zase vyleze. Nakonec se koupem asi půl hodiny. Voda je dost studená a míň slaná, než moře. Ale vlny jsou super. Potom nasbíráme asi pět kilo kamení, škeblí a jiných mušlí a jdeme zpět. Už nás to tu dost štve, není tu vůbec nic a jen tu zabíjíme čas, protože do odletu jsou ještě tři dni.

Takže balíme a jedeme colectivem zpátky do Paracasu. Lufťáci by už měli být pryč, přes noc tam nějak přebufetíme a ráno pojedem do Limy. Skutečně, residence jsou prázdné (bůhví, jestli tam vůbec někdo přes víkend byl, trochu o tom pochybuju). Cpeme se do jakési uličky mezi dva baráky a vaříme kolena, protože máme děsný hlad. Přichází nějaký maník kulturista s pipinou, co tu prej děláme. Trochu mu to vysvětlujeme a zjišťujeme, že nás nepřišel vyhodit, ale že je tu taky na dovolený. Zítra jede do Limy, jestli prej se svezeme s ním. Moc nad tím nepřemýšlíme a souhlasíme. To jsme neměli dělat, jak se později ukázalo:-). Hlad vytuhává a usíná. Já začínám mít zimnici, protože jsem cestou zpátku od Catedraly neměl na hlavě čepici a to se rychle vymstilo. Alfons smaží asi kilo cibule na půllitru oleje a dává to do kolínek. Mám hlad, tak to jím, ale nebyl to dobrý nápad:-(. Původně jsme chtěli přespat v bazénu u jednoho baráku - je tam závětří a nebylo by nás vidět. Ale někdo do baráku přijel, takže stavíme stany v tý uličce. Noc je pro mě a Hlada dost kritická, uhlí, aspirin a jiné drogy do sebe futrujeme po kilech.

Day 40 (2. 10. - pondělí)

Ráno je pro Hlada a mě pořád dost zlý. Když se trochu rozdejcháváme, jdeme koupit nějaký banány a hlavně Colu. Je to sice globalizační nápoj, ale když máte střevní problémy normální vodu si pít nelajsnete a krom toho je Cola na tohle dobrá, i když nevím proč. Nejprve se snžíme projít areálem hotelu Paracas, což se nám ale nedaří. Je to opravdu ohromný komplex. Takové Peruánské Miami. Po návratu si balíme a Alf s Diim se jdou zeptat toho maníka ze včera, jestli to myslel vážně. Přijdou, že prej jo, a to přesto, že má dost malý auto (asi nějakou malou Toyotu, už si to napamatuju, ale určitě menší než Favorit). 

Nuže dobrá tedy, v půl třetí přijíždí a jdeme na to. Některé bágly přišněrujeme na střechu, některé si vezmeme my čtyři dozadu na kolena. Začínáme pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Busem by to bylo pohodlnější. Postupně z něj vypadává, že bude chtít na benzín. Takže zase není až takový altruista, ale budiž. Vypadá to, že to teda nebude ani levnější než bus (alespoň ne o moc). Cestou nás staví poliši za rychlost. Podplácí ho JEDNÍM solem (naším) a zapalovačem! Prý že nás veze na letiště. Celou cestu neustále šteluje s rádiem a každých deset sekund mění volume z maxima na minimum a naopak. Z toho jsme dost nervní. Občas se s to svojí pipinou hádá a má takový divný řeči, jako by byl zhulenej. Začíná nám lízt na nervy, protože už jedem asi 4 hodiny. Před Limou už je Panamericana dokonce tříproudá! Ještě to zkouší a chce prachy na mýtné, jinak že budeme muset jet okolo po nějakých okreskách, ale nedáme mu a nakonec to nějak vyjde.

Konečně jsme v Limě. Nebylo to nakonec ani rychlejší než bus, takže příště už takhle ne! U jednoho KFC máme sraz s nějakou jejich sestřenicí, ale není tam. Jejich problémy ovšem neřešíme. Aspoň nás vezme do nějakýho hotelu, kde bude taky bydlet a ukecá to na 15 solů na člověka. Na to, že to jsou luxusní doubly se sprchou a WC a kabelovkou to jde:-). Alfons sice navrhuje, abychom odjeli do centra a sháněli lepší, ale drát se kamsi daleko odsud (jsme někde daleko od centra ve čtvrti La Molina) hodinu taxikem za vidinou ubytování levnějšího o pár solů se nám už nechce.

Potom maník někam odjíždí nakoupit jídlo. Dáváme mu na to posledních našich 5 solů. Dáváme si supersprchu a browsíme po 100 programech na TV a máme příšerný hlad (nic jsme nejedli už od rána, kromě těch pár pidibanánečků). Maník se vrací a přiváží i nějaké suroviny, čímž nás poměrně překvapuje (tipovali jsme, že přiveze nějaké nesmysly). Nevypadá to sice, že by toho bylo hodně, ale máme takový hlad, že moc nepřemýšlíme a radši jednáme. Můžem to uvařit v hotelový kuchyňce. Maník nejdřív dělá chytrýho, ale už na to nemáme, a tak to s Alfem vaříme a jeho ignorujem. Nakonec z toho je celkem povedenej vývárek-eintopf (kuře, brambory, těstoviny, mrkev atd.). Nadlábnem se a před spaním ještě koukám na baseball, debaty mezi Bushem a Gorem (to je prosím 12. posince a furt se neví, kdo bude presidentem!), Nikitu a Přátele:-). Ufff, to byl zase den!

Day 41 (3. 10. - úterý)

Diskutujeme, zda se přestěhujeme do centra, anebo zůstaneme tady. Nakonec usuzujeme, že se nebudem na ten jeden den přesouvat a dneska si zajedem do centra taxikem. Nejdříve musíme vyměnit pár peněz, Alfons má poslední 20-dolarovej šek, potom už jen něco na kartě. Taxikem jedeme na Českou ambasádu pro letenky. Potom do centra na Plaza de Armas a zaskočíme do musea arquelogico, ale nic moc. Klasické peruánské museíčko o třech místnostech. Máme děsivý hlad a tak skákneme na kuře za 4 soly a je dost dobrý. Jo holt jsme v Limě, menu za jeden a půl solu tu asi neseženem:-). Zatímco si kupujee zmrzku, přichází k nám nějaký maník (asi bezdomovec) a nabízí nám ozubené kolo za 1 sol! Postupně sleze na 50 a pak na 10 centimos! ale ozubené kolo prostě nepotřebujem, i když jen za korunu:-). Stavíme se naposledy na netu. Původně jsme vymýšleli, že bychom noc strávili na netu (protože jsme při příjezdu viděli akci celá noc na netu za 10 solů), ale nakonec z toho sešlo. Docela nás zaráží nabídky pouličních nahánečů:
- Seňor, internet, 2 soles!
- No, gracias.
- Seňor, marijuana?
- NO, gracias!
- Kokain?
- :-o (takhle jsme se asi tvářili).

Zjistili jsme, že ještě chceme dokoupit pár věciček pro příbuzné. Vánoce se blíží, tak proč toho nevyužít a nenakoupit tady. Dost toho už máme z La Pazu, ale přesto drancujeme kartu a ve ulici La Marina dokupujeme pár suvenýrů. Hlad každou chvíli přijde s nějakou blbostí, že mu jí vnutili za desetinovou cenu a jemu bylo blbý to nevzít, i když smlouval jen ze cviku:-). Zajdme na večeři. Dáme si nějaké kuře a přestože jsme tý ženský asi sedmkrát důrazně říkali SIN ARRÓZ (bez rýže, protože už jí máme po tý době plný kecky), přinesla to samozřejmě s rýží. Ach jo. Je čas se pomalu vrátit do hotelu, bereme taxika a cestou ještě kupujeme nějaký ovoce na salátek. V hotelu to skousnem a po sprše balíme věci, zítra letíme zpátky. Uteklo to hrozně rychle, a přitom se toho stalo docela dost.

Day 42 (4. 10. - středa)

Tak končíme, dneska letíme do Prahy. Při dobalování zjišťujeme, že máme pořád ještě ten dynamit!!! Co s ním, do letadla to nemůžeme riskovat, i když v Praze by se hodil (např. kopání latríny na táboře, to by byla rychlovka:-). Nakonec ho ukrýváme pod umyvadlo:-) Takže jestli se někdo někdy vyskytnete v Limě v hotelu Nassau, v pokoji 203 v koupelně pod umyvadlem to je!

Bereme taxika na letiště. Lima je úplně zacpaná a máme obavy, jestli to stihnem. Nakonec jsme na letišti včas. Vypadáme jako totální gringa - ověšeni tunami suvenýrů, batohů, charang, atd. Alfons táhne pytel s kostma, co našel na Paracasu:-). Křehké věci si raději berem s sebou, ať to zas ty gorily neroztřískaj. Platíme 100 USD výstupní daň a jdeme se odbavit. V Bogotě jsme McDonellem & Douglasem za chvíli, ale tam čekáme o hodinu a půl dýl - celkem teda přes pět hodin - nic moc. Máme dost velkej hlad a porcičky jsou nic moc. Letíme zase v Boeingu 767. Pouští nám Flintstones II, taže radši spíme. Samozřejmě si k nám zase choděj zahulit! 

Day 43 (5. 10. - čtvrtek)

Snídaně je teda dost slabá. V Londýně jsme asi v pů jedný po poledni, letíme ve tři, takže tady se do centra nekouknem. Stejně už nemáme prachy. Nějací úředníci nám radí co a jak, a jejich British English je slast pro uši:-). Do Prahy poletíme s ČSA, letušky i posádka jsou Češi, po delší době tak zase slyšíme češtinu od někoho jiného než od sebe. Pan Hlad mě velkoryse pustil k okýnku, protože u něj už všichni seděli a já ne:-). Toho ovšem za chvíli začal litovat, protože se vedle něj rozkydl nějaký hroch. Dostáváme tortellini, trochu koukáme z okna a za chvíli jsme v Praze.

Je dost hnusně, zataženo a mlha. Bereme si věci a jdeme ven. Samozřejmě nás mají vytipovaný a jdeme na kontrolu. Vysvětlujeme, že přes Bogotu jsme jen letěli, že jedem z Limy, ale stejně chtějí vidět obsah Alfonsova tajemného pytle. To neměli dělat, neboť se mu tam mezitím z chontových oříšků vylíhli nějací červi, takže když to spatřili, rychle nás vyhodili ven. Busem se svezeme na Šárku a dojdeme na Deltu, kde akci ukončíme:-). Naštěstí si věci můžeme dát do zákulisí (však za to Golda dostal kámen z Machu Picchu). Koncík byl oukej, po něm se chvíli bavíme s různými lidmi a shledáváme se i s pár kamarády a známými, kteří sem přijeli. Jedeme domů, Dikouš mě ještě hodí autem k nám a tím naše akce definitivně končí.

KONEC