Družinový výlet šPatníků do Turecka

• zpět/back

Když už byli šPatníci šPatníkami nějakých sedm let a trochu povyrostli, rozhodli se vydat na nějaký delší výlet. Plánování začalo na jaře a po dlouhých a složitých diskusích, během kterých byly postupně zamítnuty cíle jako Křivoklátsko, Šumava, Norsko nebo Černá Hora, bylo nakonec jako cíl stanoveno Turecko, jako termín téměř celý srpen a coby účastníci Baloun, Kotul, Kubula, Mungo, OMV a Maďal.

Pár dní před odjezdem byl ještě na doporučení velvyslanectví v Turecku změněn plán, cesta byla ochuzena o původně zamýšlené cíle na jihovýchodě (Diyarbakır, jezero Van). Expedice tedy nakonec proběhla v trase Praha - Sofia - Istanbul - Kayseri - Göreme - Kayseri - Divriği - Erzurum - Kaçkar - Trabzon - Sümela - Trabzon - Sinop - Ayancık - Sinop - Istanbul - Sofia - Praha, doprava probíhala především autobusy (vč. cesty Praha - Istanbul), vlaky, semtam pěšky.

Středa 2.8

V 8 hodin ráno jsme měli sraz na Florenci. Zde se s námi ještě rozloučili Kex, Kule a Alfons. Maďal ještě Kulemu vysvětloval jak se fotí se stereofotoaparátem, novým přírůstkem do Kulecí výbavy. Cesta utíkala poměrně rychle. Během zastávky kdesi v Maďarsku se Maďalovi utrhl řemen od brašny s veškerou fotovýbavou, v následujících dnech se ukázalo, že byly poškozeny oba dva přístroje i blesk. Na hranicích naše „průvodkyně“ dávala úplatky celníkům. Když nás zastavila maďarská policie a chtěla nás zdržovat, tak jim přinesla lahev vína  a jeli jsme bez problémů dál. Na Srbsko-Bulharských hranicích autobusáci nafutrovali celej autobus cigaretama, aniž jsme stihli cokoliv namítat nám dali kartóny kolem sedadel i do rukou, dokonce i Maďal pašoval.

Čtvrtek 3.8.

Do Sofie jsme dojeli v ranních hodinách. Rozměnili jsme si nějaké peníze. A vyrazili do města, protože autobus do Istanbulu nám jel až večer. Viděli jsem různé kostely a obrovské stavby, ale bohužel jsme si o tom nic nezjistili předtím, takže jsme ani nevěděli na co koukáme. Beztak bysme ale došli k závěru, že Sofie je celkem nezajímavé město bez žádných záchytných bodů. Ilustativní je, že například prezidentský palác je téměř obyčejný barák v ulici, vchod hlídaný "hradní stráží" by zrovna tak mohl vést do banky...

Když jsme došli do parku, kde bulharská společnost hrála šachy, Maďal zjistil, že se mu rozbil foťák, naštěstí zatím ne stereo, ale jenom náhradní zrcadlovka na měřeni expozice. Tak jsme se vydali s Maďalem hledat nějaký fotoservis. Maďal dostal tip v nějakém fotolabu a tak jsem šli. Maďal zde foťák složil a že se má stavit později.

Pokračovali jsme v naší procházce, došli jsem do jednoho parku, kde byla obrovská socha rudoarmijce a pod ní jsme posvačili. My jsme se váleli (velmi častá činnost na našem výletě) a Maďal si šel vyzvednout foťák. Bohužel stále nefunkční ("big problem", ukazoval překvapivě ochotný opravář, přerušený hlavní tištěný spoj, a tak foťák do konce výletu sloužil jako objemné závaží).

Večer jsem si ještě koupili pizzu a nastoupili do mega super luxusního autobusu, už turecké společnosti Metro. V autobuse jsme dostali čaj, kolu, vodu, koláč a čistítko na ruce. Maďal v autobuse naučil dvě Češky hrát Kenta…

Pátek 4.8.

Ráno v půl devátý jsme dorazili do Istanbulu. Na Otogaru (autobusové nádraží) jsme chvíli bloudili, ale pak jsme úspěšně našli naši dopravní kancelář a vyzvedli si lístky na zpáteční cestu.  Poté jsme vyrazili do města, koupili jsme si lístky a vydali se metrem do stanice Aksaray. Zde jsme vystoupili a rozhodli jsem se, že půjdem pěšky do čtvrti Sultanahmet. Cestou jsme ještě rozměnili nějaké liry.

Před Grand Bazarem jsme si dali náš první kebab za 2YTL (asi 30kč). Dál jsme šli do přístavu, zde na nádraží jsme potkali jednoho Turka, který už z dálky poznal, že jsem Češi a spustil na nás česky jestli nehledáme nocování. My jako že jo, a tak nám řekl o bydlení na terase nějakého hotelu za 4€, to jsme brali a šli jsem za ním, když jsem došli do jeho hotelu, řekl, že terasa je už plná, ale že má tří postelové pokoje za 7€, to jsme po dlouhém váhání vzali. V hotelu jsme si nechali batohy a šli zpět do přístavu.

Chvíli jsme žasli nad mořem a trajekty, ale potom jsme se vzpamatovali a šli přes Atatürkův most a chtěli jsme dojít až do místa, odkud údajně jezdí trajekt na východ Turecka. Maďal nakonec zjistil, že už asi tři roky nejezdí. Odtud jsme jeli tramvají zpátky do čtvrti Sultanahmet, kde jsme navštívili Hagiu Sofiu a Modrou mešitu. Co je Hagia Sofia snad není třeba přibližovat, právem je to jedna z nejslavnějších staveb na světě. Dostavěna v roce 537 jako Byzantský chrám, roku 1453 změněna na mešitu a v roce 1935 na muzeum s tučným vstupným, kterého jsme rozhodně nelitovali. Z hlediska stavebního se jedná o neuvěřitelně odvážnou konstrukci, o které dodnes nikdo neví, jak je možné, že vlastně stojí...

Při focení v interiéru vyšla najevo porucha druhého Maďalova foťáku, tenhle však šel naštěstí s jistými (ovšem citelnými) omezeními používat. Odtud jsme se odebrali zpátky do přístavu, kde jsme si koupili balik kebab za 3YTL, to je kebab ale místo kuřete nebo hovězího v něm je rybička. Úderem půl deváté zde začal úplně jiný život. Najednou se zde objevilo spousta krámků a vozíků se zbožím, ještě chvíli jsme na to koukali a pak jsem šli už do hotelu. Dívali jsme se ještě chvíli na televizi a pak šli spát.

Sobota 5.8.

Ráno jsme museli v půl jedenácté vyklidit pokoje. Vydali jsme se na nádraží (vlakové), že si zde uschováme batohy a pak půjdeme shánět nějaký bus na východ a ještě si prohlídneme město. Všechny batohy jsme nakonec uschovali na pochybném vozíku u pochybného turka za 20YTL. Původně chtěl 5YTL za každého, nám se to ale zdálo hodně a snažili jsme se smlouvat. Když zjistil, že jsme Češi, pochopil (má své zkušenosti) a s jistým despektem nám dal slevu.

Na nádraží jsme si ještě prohlídli muzeum místní železnice, pak jsme vyrazili už do města. Vybrali jsme si peníze z bankomatu a dali jsme si kebab. Pokračovali jsem do Grand Bazaru, kde jsme si po dlouhém smlouvaní koupili první malou cestovní šíšu (zde narghila) za 40YTL. Potom Maďal šel do cisteren, podzemní zásobárny na 80000 kubíků vody, postavené v 6. století (kde dokonce potkal svého spolužáka) a my jsme šli hodit veget k Modré mešitě s novou vodnicí pojmenovanou Špatnice.

Dali jsme si kebab a už společne pokračovali k paláci Topkapı a prošli jsme přilehlý park až k moři. Tam jsme si koupili 7 banánů a šli už zase zpátky na nádraží, kde jsme zjistili, že můžeme jet vlakem za 10,25YTL do Kayseri, což jsme odsouhlasili, protože autobus stál asi tak 30YTL.

Šli jsme si ještě nakoupit do supermarketu něco k jídlu na cestu a každý jsme si koupili 5l kanystr vody (ten jsme kupovali téměř pořád). A pak jsme se už vypravili na nádraží. Museli jsme ovšem na druhý břeh moře a tak jsme jeli trajektem za 1,30YTL.

Cesta přes Bospor byla působivým zážitkem. Zapadající slunce, vzdalující se neopakovatelná silueta Istanbulu s kupolemi a minarety mešit, a majestatní viktoriánské nádraží Haydarpaşa navozovaly tu správnou orientální atmosféru z dob dávných expedic a slávy Orient Expressu. Vystoupení na molu před vchodem do nádražní budovy pro nás znamenalo první kontakt s Asijskou půdou a pro některé vůbec první opuštění Evropy.

Maďal koupil lístky, lístky se tam kupovaly s lístečkama na počkání jako v bance. Koupili jsme si ještě kebab a pak jsme už zabrali coupé akorát pro šest lidí. Zapálili jsme si ještě na šíšu a pak jsme už šli spát podobně jako když se jede na puťák.

Kupé druhé třídy nám zpočátku přišlo docela nechutné, ale po téměř dvaceti hodinách cesty jsme se s ním zcela sžili. Později jsme pochytili, že je mnohem lepší připlatit si za klimatizovanou a pohodlnou první třídu, ceny i tak vycházejí směšně nízké (několikanásobně nižší, než autobusy). V přepočtu tak můžete za nějakých 100Kč ujet cca 400km. Železniční síť v Turecku sice není hustá a totéž platí o množství spojů (často jeden vlak denně), pokud má však člověk dost času, je to velmi příjemný a levný způsob cestování.

Neděle 6.8.

Probudili jsme se do úplně jiné krajiny, byla to vyschlá horká pustina. Dali jsme si jídlo a povídali si. Ve tři jsme dorazili do Kayseri.

Při průjezdu periferií nás mimo chudinského slumu zaujal obrovský areál kasáren s nekonečnými řadami naleštěných tanků, připravených okamžitě vyjet. Kam? Člověka z toho trochu mrazí... Armáda je vůbec v Turecku velmi vážená instituce a je zcela běžné, že vás zničeho nic zkontroluje po zuby ozbrojená hlídka.

Na nádraží Maďal sháněl jak to bude dál s dopravou na východ, ale místo toho potkal český pár, který jel z Kaçkaru a směřoval do Göreme, jako my. Poradili nám, že za hodinu jede autobus za 7Ytl, tak jsme jeli s nimi.

Městečko Göreme leží v oblasti Cappadocia, Kdysi dávno zde nedaleká sopka Erciyes vytvořila vrstvu měkké skály, ve které eroze vyhlodala ty nejbizarnější tvary. Něco jako kokořínské pokličky, akorát ve větším, v barvách a hlavně úplně všude, kam až oko dohlédne. V hlodání o něco později pokračovali dávní křesťané, kteří se ve skalách ukrývali, hloubili v nich své domovy, kostely i celé kláštery.

V Göreme jsme si na informacích zjistili camp s bazénem za 5YTL. Nějak jsme špatně trefili odbočku a bloudili jsme, pak jsme se rozdělili, někdo se ztratil, ale nakonec jsme tam došli. Večer jsme si dali sprchu, vykoupali se v bazénu, dali jsem si čaj na účet podniku a šli spinkat.

Pondělí 7.8.

V 5 hodin ráno šli Maďal, OMV a Kotul na ranní procházku do skalisek. Ostatní vzbudili kolem osmé přelétávající balóny a slunce pražící do stanu. Dali jsme si u bázénu snídani a rozmýšleli co budeme dělat. Flákali jsme se dlouho a až v pět jsme vyrazili do open air muzea za 10YTL. Asi hoďku a půl jsme si prohlíželi kobky a kaple vykopané do skalních útvarů. Pozoruhodné jsou místní fresky, připravte se ale na to, že vám Turci (tak jako ve všech ostatních památkách) zakážou používat stativ. Cestou zpátky jsme pak šli přes skály a potkali jsme skoro lepší věci než v placeném muzeu. Večer jsme uvařili večeři, dali si šíšu a šli spát.

Úterý 8.8.

Ráno když jsme se probrali, Maďal už měl koupené lístky na autobus do Kayseri. Sbalili jsme si věci a šli jsme se podívat do Rose Valley, to bylo opravdu moc pěkné, na vrcholu jsme ještě blbli a fotili se v jednom velkém skalním útvaru s okénky. Cestou jsme trochu znejistěli, když nám před nohami z cesty zmizel jakýsi velký had - říká se, že strach má velké oči, ale tohle rozhodně naše užovka nebyla. O něco později jsme ještě na skále viděli cca půlmetrovou ještěrku.

Pak jsme se zase odebrali zpátky do campu pro batohy a šli jsme na autobus. V Kayseri jsme si koupili na nádraží lístky do Divriği a šli ještě do města. Kubula si v lékárně koupil Streptils, protože už delší dobu ho škrábalo v krku. Potom jsme si dali náš nejlevnější kebab ever, stál jenom 0,50YTL a byl moc dobrej.

Odtud jsme šli na trh, bazaar v prostorách bývalé kamenné pevnosti, kde nás odchytl nějaký mladý Turek, který mluvil dobře anglicky. Ihned poznal, že jsme Češi, říkal, že si dopisuje s nějakým kamarádem z Čech. Ukázal nám místní starou mešitu a nakonec svoji prohlídku ukončil u svého strýce, obchodníka s kelimy. Kelimy byly pěkné, ale nechtělo se nám je tahat, takže z toho nic nebylo. Cestou zpět na nádraží každý zastavil asi v deseti obchodech, než koupil to, co chtěl. Bylo to hlavně ovoce a voda. Rozšoupli jsme se a koupili si lístky do první třídy (nebylo to ani o moc dražší).  A dokonce jsme si ještě zašli do jídelního vozu na polévku a čaj.

Středa 9.8.

Vlak měl do Divriği dorazit v půl třetí ráno,ale dorazil až v půl čtvrté. Hned jak jsme z vlaku vystoupili, kousek jsem poodešli a ulehli jsme do trávy (nebo spíš štěrku) a spali dál.  V osm jsme vstali, sbalili se a vyrazili do města.

Divriği je velmi malé město, je známé jenom pro mešitu s nemocnicí a pro zříceninu hradu. Komplex mešity s nemocnicí je na seznamu UNESCO, Lonely Planet se o něm zmiňuje jako o turisty nejvíce opomíjeném skvostu turecké architektury. Poklidný život malého městečka v pustině vyprahlých hor skutečně turistický ruch zatím nenarušuje. Stavba byla vybudována ve svahu nad městečkem již v roce 1229 a vyniká pro nás exotickou a neuvěřitelně složitou kamenickou výzdobou.

My jsem nejdřív navštívili nemocnici, Maďal zde velmi dlouho fotil, někteří z nás mezitím zašli na internet a nakoupit, pak jsme měli ještě příležitost vidět mešitu. Celé odpoledne jsem se flákali u této dvojstavby a na večer jsme vyrazili nahoru na zříceninu hradu, cestou jsme ještě viděli místní svatbu, kde se tančilo a hrálo na buben a jakýsi dechový nástroj (nejspíš duduk).

Vtipné bylo když si čtyři z nás(už si nepamatuji kteří) došli do pumpy na záchod, ona to sice byla pumpa, ale bydlela tam rodina a když se šlo na záchod tak se šlo okolo jejich stolu s rodinno večeří. Docela se tomu ta rodina smála, nicméně jsme jako hosté byli nadevše váženi, tak jako všude jinde v Turecku. Přístup, který je pro nás jen těžko pochopitelný.

Přenocovat jsme se rozhodli na zřícenině hradu (13. stol.), háček ale byl v tom, že jediná cesta tam vedla skrz jeskyni, před jejímž vchodem probíhala zmíněná svatba, takže si nás cestou dobře prohlédla významná část obyvatelstva městečka. Lehli jsme si pod širák kus od polorozbořené mešity a doufali jsme, že nás rozjaření místní nechají na pokoji. Atmosféra té noci byla až neuvěřitelně působivá, ve světle úplňku bylo vidět jako za dne, kolem nás zbytky hradu, pusté hory a bezedná soutěska s řekou. Kdosi v noci skutečně přišel nahoru, seděl na schodech mešity a cosi řval, jestli to s námi souviselo nevíme. Každopádně to bylo tak trochu jako scéna z hororu:-)

Čtvrtek 10.8.

Po probuzení na hradě  spěšně nakupujeme potraviny a přesouváme se k vlaku. Ten má ale zpoždění, tak se na nádraží alespoň mejeme, snídáme a čistíme zuby, což  místní zřejmě trochu udivuje. Po trati jedou dva vlaky denně, oba dva ráno. Zpoždění kolem jedné hodiny je zřejmě úplně normální, a tak místní přicházejí rovnou až na odjezd.

První třída, kterou jsme si zakoupili je opravdu luxusní, podobná tureckým dálkovým autobusům, je tu ale nesrovnatelně víc místa na nohy. Cestu přeruší jen nějaká  kontrola. Z oken vidíme vojáky a vlak stojí. Asi po půl hodině se rozjede a pokračujeme.

Trať dobudovaná v roce 1939 prochází tunely a po mostech divokými soutěskami řeky Eufrat. Hustota osídlení je tak jedna vesnice na 50km. Vyhlídková jízda klimatizovaným vagónem (navíc za směšnou cenu), skrz nekonečně pusté skalnaté hory, by mohla být sama o sobě zajímavým turistickým cílem.

Celkem svérázná a nikoliv ojedinělá je zábava místních spratků, kteří se baví tím, že stojí podél trati a na jedoucí vlak hází kameny. Koukání z otevřeného okna při průjezdu okraji měst rozhodně nelze doporučit.

Pozdě odpoledne jsme dorazili do Erzurumu.  V Lonely Planet se dozvídáme o nějakém pěkném levném hotelu. Ubytováváme se ale hned v prvním který potkáme a to je chyba. Pokoje jsou opravdu odporné, záchod smrdí a o čistotě si tu necháváme zdát. Ale je to za 10YTL na osobu.

Kubulovi není dobře a zůstává v hotelu v posteli. My ostatní si jdeme prohlédnout město. Stavujeme se v nějakém tureckém fast-food. Najedli jsme se tam dobře z několika chodů, ale zřejmě nás celkem natáhli a platíme za jídlo 8YTL. Co se dá dělat. Potom se jdeme projít městem. Město je to obyčejné, nic moc zajímavého, tedy v té části, co jsme viděli. Překvapuje nás během večera několik výpadků proudu v celém městě.

Kotul si kupuje po alobalu další suvenýr - igelit ;). Za zmínku zajisté stojí monotématické ulice. Ulice plné například jenom čajovarů, sýrů, ořechů, zeleniny a podobně. Nějak nechápu, jak si tady můžou nějak konkurovat. Jev velmi zvláštní.

Vracíme se zpět do hotelu, dáváme si Špatnici a koukáme na tureckou televizi plnou telenovel. Nakonec narazíme i na nějaké programy v angličtině. Před spaním si dáváme pod sebe na postele igelity a karimatky a spíme raději ve svých spacácích. V čistotu postelí rozhodně nevěříme.

Pátek 11.8.

Probudili jsme se v onom nepříliš pohodlném hotelu, který nejvíce připomínal slepičí koncentrák. Začali jsme kvapně balit, abychom si před cestou na Otogar stihli ještě nakoupit nějaké jídlo. Maďal se už někdy ráno prošel po Erzurumu a zjistil cestu a spojení.

Zastavili jsme se u jednoho smíšeného obchodu. My jsme šli nakoupit, Kubula zatím, myslím že s Mungem, hlídal batohy. Mezitím co jsme nakupovali, se kolem Kubuly srotilo asi 20 malých dětí. Ptaly se nás neustále „Hau ár jů?“ a občas mezitím „Many, many.“. Peníze jsme jim nedali, zato jsme se s nimi vyfotili.

Po rychlém rozloučení jsme se spěšně vydali na Otogar. Autobus jel jen do Yusufeli.  Cesta trochu delší a celkem jsme se mačkali. Naše batohy naházeli do obrovské pyramidy na střechu a zajistili šňůrou skrz střešní větrák. Docela jsme se o ně báli. Pro pojišťovnu jsme si je pro jistotu vyfotili. Cestou jsme zastavili v nějakém bufetu na kebab (můj osudný).

Z Yusufeli to bylo trochu těžší. Sice se nás hned u autobusu chopil jeden člověk, že nás odveze do Olgunlaru, ale za 15YTL, což nám přišlo opravdu hodně, protože to měl být celkem kousek a za tuhle cenu jsme se dostali z Erzurumu až sem. Ptali jsme se všude možně na odvoz, ale vždy nás odkázali na toho samého pána. Měl tu prostě monopol a jinak dál to nešlo. Neměl konkurenci a tedy ani nechtěl vůbec smlouvat. Museli jsme souhlasit. Šli jsme vybrat peníze do banky, protože jsme tolik u sebe neměli. On nám mezitím naložil batohy a vyrazili jsme.

Sotva jsme vyjeli, už jsme začínali chápat proč je cena taková. Projížděli jsme celkem rychle šíleným terénem. Na ohrádce dolmuşe seděl onen pán, nechápu že nespadl. Cestou se auto porouchalo. Pánové se mezi sebou radili co dál, nakonec řidič odešel pro pomoc. Vrátil se asi po dvou hodinách, už za tmy se dvěma mikrobusy. Naložili jsme zavazadla a dojeli konečně až do Olgunlaru. Nakonec jsme museli uznat, že cena za cestu zas až tak přehnaná nebyla. Tam se nás pokoušeli přesvědčit ať jdeme spát to horského hotelu, ale my jsme se šli vyspat kus za vesnici. Tu noc začalo moje osmidenní trápení...

Sobota 12.8.

Ráno u mě začalo šíleným průjmem, pravděpodobně z nedopečeného kebabu, který jsem si po cestě předešlý den dal. Nabrali jsme vodu, nakoupili ekmeky a vyrazili jsme na cestu do basecampu. Mně a OMV nebylo dobře. Já jsem odbíhal na záchod tak každých dvacet minut. Oba jsme byli celkem zesláblí a zbytek taky zrovna nebyl zrovna pln energie, s vyjímkou Maďala, který ale vždy běžel několik kilometrů napřed.

Minuli jsme vesničku z kamenů a plechu. Cesta s těmito problémy, do kopce a ve velkém horku byla dost úmorná a postupovali jsme velmi pomalu a neustále nás předbíhaly jiné skupinky turistů, takže do basecampu pod Mt. Kaçkarem jsme se dostali až k večeru.  Byl tam šílený nepořádek. Spěšně jsme se najedli, postavili stany a snažili se usnout co nejdříve, jelikož následující den nás čekal výstup na Kaçkar.

Neděle 13.8.

Vstali jsme velmi brzo, někdy před pátou a v 05:15 jsme vyrazili na cestu. Nepotřebné věci jsme nechali ve stanech v basecampu. Za táborem jsme hned nabrali vodu. Mně a OMV bylo velmi špatně. Já jsem prakticky nemohl jíst, jen jsem se neustále proléval vodou, které naštěstí bylo všude dost. Překračovali jsme spoustu potoků a pramenů. Postupovali jsme zase dost pomalu a dělali často přestávky.

Dorazili jsme k velkému horskému plesu. Bylo nádherné a úplně se v něm zrcadlily hory. U něj stálo několik stanů, zřejmě to pro někoho byl i postupový camp. Popošli jsme ještě kus, sestoupili do sedla kde bylo o trochu menší pleso. Tam jsme to s OMV vzdali, protože jsme vážně už neměli sílu pokračovat. Mnou potraviny jen protékaly a byl jsem zesláblý.

Ostatní pokračovali až na vrchol (3937m) , my jsme se otočili a sestupovali zpět. Nemělo cenu pokoušet štěstí a hrát si na hrdiny, kdybychom se neotočili tak se nestihneme do večera vrátit do basecampu. Pomalu jsme sestupovali a dorazili jsme pozdě odpoledne zpět. V basecampu jsme si lehli do spacáků, četli si a spali. Ostatní dorazili až pozdě večer a vysílení. Tím pozdě večer je myšleno asi šest nebo sedm hodin - jelikož jsme byli nějakých 3000km od domova, ale mezi námi bylo pouze jedno časové pásmo, byla již kolem osmé hodiny úplná tma, což člověka v půlce srpna trochu mate.

Pondělí 14.8.

Probouzíme se celkem pozdě a velmi pomalu balíme, flákáme se. Mně v ten den bylo asi nejhůře. Ostatní mi naštěstí berou k sobě do batohů těžší věci a potraviny. Z basecampu vyrážíme zpět dolů do údolí až okolo poledne.

Cesta do Olgunlaru je rychlejší než když jsme šli obráceně. V Olgunlaru nakupujeme trochu jídla v místním maličkém obchůdku. Poté pokračujeme v cestě údolím směrem na sever podél horské říčky. Brzy se utáboříme kus od cesty.

Je tam ještě celkem provoz, chodí tam babky s nůšemi a lidé s naloženými osly. Mungo s OMV se zašli umýt do řeky a objevil se na cestě bača, který na ně začal cosi pokřikovat a mávat rukama. Zřejmě ho to nějak pobuřovalo. Zmizel, a my jsme šli spát.

Úterý 15.8.

Ráno se jdu umýt, objeví se bača a zase něco řve, tentokrát na mě. A to jsem ani nebyl svlečený.  Rozuměli jsme mu akorát: „Yesterday I tell...“.  Sbalíme se a pokračujeme v cestě.

Po chvíli narážíme na vesničku, vedle které jsme spali. Je zhotovena pouze z kamenů a střechy jsou z plechu. Je podobná té, kterou jsme potkali v předešlém údolí. Všude okolo se válí prázdné patrony. To by mě tedy zajímalo, kde se vzaly. Ve vesnici postavají nějaké ženy, ale tentokrát se neschovávají, nýbrž si nás, stejně jako zbytek vesnice, prohlížejí. Zdravíme a pokračujeme dál.

Došli jsme na konec údolí. Měli tam ležení bačové. Přeptali jsme se na cestu a vydali se šíleným krpálem na hřeben. Nahoře obědváme a pozorujeme mlhu na pobřežní straně pohoří Kaçkar. Minula nás další kolona naložených oslů, sedlo je důležitou spojnicí a probíhá tu čilá doprava mezi osadami na obou stranách hor.

Po obědě scházíme dolů a táboříme u nádherného malebného plesa. Je hezky a je tam krásná tráva. Spíme pod širákem na břehu plesa.

Středa 16.8.

Ráno vstaneme a nejsme si úplně jisti cestou. Ptáme se bači, který se snaží donutit koně aby sešel svah. Jdeme až do vesnice, na jejíž jméno si moc nevzpomínám. Cestou procházíme rozsáhlými porosty rhododendronů, nejsou to takové ty drobné, co známe z hor v našich končinách, ale keře s velikými listy jako v parcích. Zastávají tu roli kleče či jalovců, být v Kaçkaru v době kdy kvetou musí být dobrý kýč.

Na pohoří je vůbec zajímavý rozdíl mezi severní a jižní stranou, zatímco na jih se od hlavního hřebene táhnou vyprahlé hory, na severu spadá Kaçkar přímo k vlhkému černomořskému pobřeží. Co nevidět se dostáváme pod úroveň mraků, které stále zakrývají celé pobřeží, níže v údolích začínají stálezelené listnaté lesy a čajové plantáže.

Vydáváme se po kamenité cestě dolů, ale naštěstí potkáváme dolmuş. To jsem celkem uvítal, protože mi stále nebylo zrovna dobře. Dolmuş nás nakonec veme až do Pazaru za 11YTL. V Pazaru zastaví a hned chytáme autobus do Trabzonu za 7YTL. Rychle přesedneme a pokračujeme.

Vysedneme v centru Trabzonu a jdeme hned zjišťovat nějaké informace o ubytování do Internetové kavárny. Já píšu Tatouchovi e-mail, aby mi něco poradil na moje neustávající potíže.

Na internetu najdeme kontakt na křesťanský klášter, který nám doporučoval už Alfons. Nachází se v historické zástavbě v centru města a zvenku vypadá spíš jako nedobytná pevnost. Vysoké zdi, kamerový systém, ocelová vrata. Dozvoníme se. Je tam nějaký Polák a Rumun. Ti mezi sebou mluví italsky. Pokoušíme se komunikovat v angličtině, ale moc nerozumějí. Pak s nimi Maďal mluví francouzsky a to už celkem jde. Domluvíme se s nimi bez problémů. Ubytují nás prý maximálně do neděle, protože prý pak končí či co, platí se tady formou daru církvi, takže si cenu sami určíme.

Vše je zde krásné, čisté, nové. Oproti předchozím dvěma hotelům je to opravdu změna. Pokoje jak z mnohahvězdičkového hotelu. Dostaneme tři pokoje. Postupně se osprchujeme a vyrážíme se podívat do města.

Maďal se hned zastaví v jednom krámku a nakupuje naklepávač na kosu, magor jeden ;). Procházíme bazary, nakupujeme ovoce a zeleninu k jídlu, stavujeme se na kebab. Teda až na mne, já jsem se pokoušel vyléčit, tak jsem pil akorát vodu. Vracíme se pozdě večer do hostelu-kláštera. Připravujeme si mísy s ovocem a zeleninou, povečeříme a jdeme spát.

Přes všechen komfort jsou ale noci na pobřeží příšerné, je dusno jako v prádelně a žerou komáři. Takže si člověk může vybrat jestli se něčím přikryje a nespí kvůli vedru, nebo nepřikryje a nespí kvůli komárům. Jediné co trochu pomáhá je dávat si celou noc průběžně studenou sprchu.

Čtvrtek 17.8.

Ráno se odhodláme k velkému činu. Vypereme si. Předešlý den jsme si koupili prací prášek a nyní se strhává menší bitva, kdo dá dřív do pračky svoje prádlo. Mezitím co se nám pere první várka, jdeme já, Kotul, Mungo a OMV do internetové kavárny. Maďal s Kubulou do města.

Vracíme se zpět asi po hodině a půl. Po další krátké šarvátce o pračku vyrážíme zase do města, tentokrát společně. Procházíme trhy a dílny, hlavně kovotepecké a jiné řemeslnické uličky. S obdivem sledujeme, jak přímo na ulici probíhá výroba měděných kotlů, od stříhání plechu až po cínování ve výhni. A vše je na naše poměry neuvěřitelně levné, cena ozdobně tepaného měděného kotle se určí podle ceny materiálu tak, že se výrobek zváží - práce se zde zřejmě vůbec neplatí!?

Maďal kouká po žhavouších (tlakových petrolejkách) a tureckých kotlích. My ostatní hlavně po šíšách. V centru fotíme právě rekonstruovanou mešitu. Potom v jedné dílně Maďal kupuje turecký kotlík a naproti v bazaru vysněného žhavouše. Ostatní kupují malé měděné karafy na pití. Usmlouváme je hromadně se slevou. Kubula s OMV si kupují po delším smlouvání dvě vodní dýmky.

Já s OMV a Mungem jdeme přímo do hostelu a zkoušíme OMVovu vodnici. Ostatní ještě brouzdají po městě. Následně ještě otestujeme po jejich návratu Kubulův skvost  a já s Kotulem a OMV jdeme na Kebab. Už si konečně troufnu po delší odmlce zase normálně jíst. Nakonec se to ještě protáhlo o posezení v netové kavárně a vracíme se později večer do hostelu.

Pátek 18.8.

Vstali jsme už ráno a vyrazili na výlet do Sumely, kláštera založeného ve 4. století ve svislé skalní stěně v horském údolí na jih od Trabzonu. Předchozí den jsme si zajistili dolmuş. Narychlo ještě před cestou navštěvujeme pekařství. Když dojedeme k Sumele, přeme se chvíli kudy půjdeme. Nakonec nás ukecá Maďal, abychom šli tou cestou, kudy nechodí nikdo jiný a že má v Lonely Planet napsáno že je to nádherná cesta.

Lonely Planet ovšem není zrovna aktuální a tak ve finále na cestě chybí takový objekt, jako je třeba most. Tak jsme se přebrodili přes řeku a šli starou lesní cestou. Ještě že nás Maďal vytáhl tudy, byl zde nádherný pohled na klášter. Když dojdeme do Sumely, nejsme zrovna nadšeni. Klášter se rekonstruuje, moc toho není vidět a všude se tlačí davy turistů. Spěšně ho projdeme, koukneme na pár fresek a jdeme radši zpět. Já s Mungem a Maďalem  jdeme ještě kus od kláštera fotit, ostatní jdou napřed přímo dolů. Naskýtá se nám další krásný pohled na klášter. Ještě že toho Maďala máme a je tak akční. Jdeme potom dolů zpátky na autobus.

V Trabzonu ještě skočíme cestou na kebab a pak do hostelu. V hostelu si odložíme zavazadla a vyrážíme zase na trhy. Sice jsme tady na trzích často, ale není to nikterak monotónní. Trabzon je velké město plné různých malých dílen, obchůdků a tržišť. Maďal nakonec kupuje další turecký kotlík. Já s Mungem vodnice u stejného pána jako včera OMV a Kubula. A večer je důkladně všechny testujeme...

Sobota 19.8.

Ráno vstáváme v půl osmé, dobalujeme poslední maličkosti, vytíráme pokoje, snídáme a vyrážíme na bus. Hlásíme se u cestovky Süzer, která nám přistavila dolmuşe a veze nás na otogar. Na otogaru vyzbyl ještě nějaký čas na drobné nákupy.

Nastupujeme do busu a snažíme se dospat nedostatky z předchozích nocí a s pomocí kinedrilu se nám to i docela daří, i když jsme rušeni neustálým řevem nějakého dítěte. Dálnice je přerušovaná prašnými úseky, kde není ani asfalt. Na jednom odpočívadle navštěvujeme ruční myčku autobusu. Pokračujeme dále na Sinop. Mungo s Kubulou si čtou ostatní spí. Okolo šesté jsme dorazili na pobřeží, odkud je krásný výhled na moře, které je osvětleno odpoledním sluncem.

V sedm přijíždíme do Sinopu a ihned po příjezdu zjišťujeme cenu busu do Istanbulu (k velkému překvapení je u všech cestovek stejná: 40YTL). Procházíme celým Sinopem, snažíme se ještě splašit něco k jídlu, ale dostáváme pouze pražené ořechy zdarma. Podél pobřeží jdeme už ztemnělým městem. Hledáme kemp Karakum, který je vychválen v Lonely Planet. Procházíme kolem jednoho velice pěkného, ale doufáme že vyhlášený Karakum bude ještě lepší, což se potom ukázalo jako chyba. Vyhlášený kemp byl plný výkalů a much a noční klid byl rušen hlasitou tureckou svatbou. Večer ještě vyrážíme na krátkou procházku, v trafice kupujeme ještě nějaké sladkosti. Večer za šíšového dýchánku už pouze ve třech (Baloun, Mungo, OMV) debatujeme nad našimi zážitky.

Neděle 20.8.

Vstáváme spolu se sluníčkem a debatujeme nad tím, co budeme dnes dělat. Magyal více méně bez debaty balí a odchází ještě spolu s Kubulou a Kotulem na pláž. Zbytek ještě pomalu balí a  po třičtvrtě hodině následuje předvoj na pláž. Platíme povinné vstupné 0,50 YTL. Na pláži vysypané černým jemným pískem se koupeme a uplatňujeme znalosti her malých dětí. Stavíme hrady z písku, vzájemně se zahrabáváme do písku a stavíme sochy z lidí. Po hodině odjíždíme dolmuşem do centra, kde jdeme na výtečný oběd - tureckou pizzu (mleté maso a sýr zapečený do těsta) s ayranem (kysaný mléčný nápoj).

Po obědě procházíme cca 2000 let staré hradby, které jsou jedinou větší pozoruhodností v Sinopu. Jinak je město zajímavé spíše svým umístěním na úzkém krčku oddělujícím od pevniny rozsáhlý poloostrov. Jak napovídá stáří hradeb, přístav zde býval již v antice.

Cestou na otogar procházíme opravnou lodí, která podléhá důkladné fotodokumentaci. Na otogaru nakupujeme na skupinky jídlo, přičemž jsou Baloun a Mungo zváni od jedné neodbytné starší Turkyně na čaj či kafe.

Okolo páté vyrážíme směrem na Ayancık. Jedeme se sympatickým staříkem, který na svůj věk řídí velice svižně. Plánem bylo dojet do nějaké vísky, odtamtud dojít kamsi do opuštěné zátočiny (jakých jsme po cestě viděli spousty), chvíli tam vegetovat a pak pokračovat dál na západ podél pobřeží. Jak se později ukázalo, tento plán příliš nevyšel.

Ayancık byl zvolen jako nejmenší osada od Sinopu směrem na západ, ovšem na mapě 1:2000000 nebokolik. A tak nám jaksi nedošlo, že to není víska ale několikatisícové městečko. Po příjezdu se urychleně vydáváme podél strmého skalnatého pobřeží na vysněnou opuštěnou pláž, ale jako napotvoru vede tím směrem ošklivá prašná silnice, je tam spousta lidí, auta, domy...

Ani po čtyřech kilometrech po vyprahlé cestě nic vhodného nenacházíme. Scházíme po lesní cestičce na pobřeží a po ohledání zjišťujeme, že jediné vhodné místo je u obydleného domu v rohu zátoky. Je tam trochu odpadků, ale jinak krásné místečko pod mohutným platanem. Maďal se ptá, zda tu můžeme přespat. Jsme ujištěni, že nás zde rádi uvítají a zvou nás k sobě na pozemek. Poděkujeme a vybalujeme se pod obrovským stromem. Jsme zde zásobeni jejich pitnou vodou a můžeme využívat toaletu. Večer vaříme jídlo a také čaj, potom se ještě jdeme vykoupat a usínáme pod širákem za krásné jasné noci.

Pondělí 21.8.

Ráno, jako obvykle, jsme vzbuzeni sluníčkem. Maďal vstal ještě před východem slunce, protože chtěl vyfotit úchvatnou scenérii ozářenou ranním sluníčkem, ale potřeboval k tomu vybrat odpadky rušící kompozici celé fotky. Začal tedy sbírat, načež k nám přišel pán domu a řekl, že když mu uklidíme část pláže, tak dostaneme snídani. Po nasbírání několika velkých odpadkových pytlů skutečně dostáváme slíbenou výtečnou tureckou snídani.

Z úklidu máme takový dobrý prospěšný pocit, a tak si válení na tom romantickém fleku se stařičkým rumpálem na lodě a vykotlaným platanem užíváme o to víc. Pan místní nám zůstal velmi nakloněn a stále se chodil prát, jestli nám něco nechybí, zkrátka se nám tam zalíbilo natolik, že jsme se tam už rozhodli zůstat.

Celý den jsme v zátoce a koupeme se v moři a kocháme se výhledy na moře. Za večerního sluníčka fotíme krásné scenérie a lezeme na obrovský starý vykotlaný strom, odkud se opět kocháme mořem. K večeři máme bramborovou kaši s pálivou omáčkou a kořením. Večer probíhá debata o politice a dopravě.

Úterý 22.8.

Ráno nás opět budí slunce. Snídáme a maskujeme batohy pod pláštěnky. Bereme si s sebou pouze nejnutnější potřeby a vyrážíme na návštěvu Ayancıku. Praží do nás sluníčko, ale jdeme jen nalehko v košilích, takže se to dá ještě zvládnout.

Svižným krokem jsme v Ayancıku asi za půl hodiny. Procházíme městem a opět jsme za velkou atrakci. Je čas oběda a tak navštěvujeme místní jídelnu. Po velmi složité objednávce, ve které jsme použili úplně všechny možné způsoby komunikace mimo řeč, nám k našemu překvapení přinesli opravdu to, co jsme si objednali.

Po obědě Maďal navštěvuje opravnu žhavoušů, vybíráme peníze a sháníme bus do Istambulu.  Problém ale je, že přímý autobus je již na následující den vyprodán. Po delší době se nám daří sehnat někoho, kdo je schopen tlumočit náš požadavek z angličtiny - snažíme se domluvit, že nám ta samá společnost prodá lístek na následující den ze Sinopu, kam se můžeme vrátit dolmuşem. Nejdřív se tváří, že to nejde, pak dlouho telefonují a cosi domluví. Platíme asi 3600Kč a za to dostáváme do rukou popsaný papírek z bloku, který máme ukázat v Sinopu abychom dostali lístky. Vše je prý domluveno...Celý následující den váháme, jestli jsou tady opravdu tak poctiví, nebo jestli jsme naletěli a ty peníze už nikdy neuvidíme.

 Před odchodem do zátoky se ještě stavujeme na internetu a kupujeme večeři. Večer se opět opalujeme a koupeme v moři a malí Turci nám ještě na rozloučenou dávají výborné grilované maso. Před spaním podnikáme fotokonferenci se šíšou a žhavoušem.

Středa 23.8.

Ráno se budíme hodně brzy do deště. Urychleně balíme věci a přemýšlíme co budeme dělat. Naštěstí, než jsme to vymysleli, přestalo pomalu pršet. Snažíme se dospat, ale už jsme natolik probuzení, že nám to nejde. Jdeme se raději koupat do obrovských vln. Následuje dlouhá debata kdy máme jít na bus. Po hodině se nakonec zvedáme, sbíráme odpad, který jsme vyprodukovali a ještě se chceme rozloučit s "majordomem". Opět začíná pršet, ale on nám stopuje dodávku a můžeme dojet do města a můžeme ušetřit čas. Cestou na korbě pěkně zmokneme a Mungovi uletí klobouk.

Jdeme znovu na tureckou pizzu a ayran. Po jídle jdeme na dolmuşe do Sinopu. Tam zamíříme nejdřív ze všeho vyzvednout ty lístky s tím naším papírkem, s obavami, že se nám vysmějí. K našemu úžasu lístky skutečně dostáváme, čož v nás zanechalo docela silný dojem. Zdá se, že tady si lidé věří a nekradou. Do odjezdu máme ještě čas a tak Maďal navštěvuje obchod se žhavouši. Po tom všem nastupujeme do autobusu směr Istanbul. Cestou nám pouští film o gorilách a tlustejch černoších.

Čtvrtek 24.8.

Brzy ráno dorážíme do Istanbulu. Jsme nevyspalí a obzvlášť Kubula je nevrlý. Věci si odnášíme do cestovní kanceláře a dělíme se na dvě skupiny. Jedna (Maďal, Baloun a Mungo) se jde ještě podívat do paláce Topkapı. Zbytek (Kotul, OMV a Kubula) se prochází městem a snaží se dohnat spánkový deficit.

Ve dvě se scházíme u Modré mešity a vyprávíme si zážitky. Baloun je rozhořčen, že ho poslední den ošmelili na kebabu. Poté se necháme na radu Maďala nalákat do obchodu, kde nám udělají bagetu na naše přání. Skutečně jsme si mohli vybrat od oliv, přes různé pálivé omáčky po kaviár a podobné labužnické přísady.

Odebíráme se pomalu směrem k Istanbulskému otogaru na autobus a cestou ještě nakupujeme za poslední YTL nějaké jídlo a pití. Autobus přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním. Rychle je plně naložen, ale nestartuje. Po dlouhém a napínavém opravování, za přihlížení všech cestujících a ještě mnoha lidí okolo, se podaří zhruba po hodině autobus opravit a odjíždíme do Sofie. V buse spíme a nic zvláštního se cestou neděje (buzeraci na Turecko-Bulharských hranicích nelze považovat za něco zvláštního).

Pátek 25.8.

Ráno po příjezdu do Sofie jsme se šli ohlásit do Eurotours, se kterými jsme měli jet do Prahy. V kanceláři si vzali naše lístky a pasy a jakoby mimoděk nám oznámili, že možná pojedeme o hodinu dřív s jinou společností. Mohli se možná zeptat na náš souhlas, ale to je jen detail, nic jsme nenamítali. Seděli jsme před kanceláří a chodili se opakovaně ptát co s námi teda bude, a oni nám pořád nebyli schopni říct s kým nakonec pojedeme. Ve chvíli, kdy už ten první autobus měl být pryč a my jsme usoudili, že nás teda asi nechali v tom svym, najednou přilétl chlap z kanceláře a protivná baba z autobusu, a začali na nás hulákat, že prý na nás už půl hodiny čekají a že nám klidně můžou ujet... U autobusu si řidič neušetřil pár nadávek a když jsme se snažili zjistit, kde jsou naše pasy, povídali ať se nestaráme a rychle nastoupíme...Tohle byl skutečně pořádný kulturní šok, takovému jednání se zákazníkem jsme v Turecku nějak odvykli. HURÁ, už jsme zase skoro doma!

Kdesi na hranicích ještě ten vážený pan řidič řízl zcela veřejně Maďalovým batohem o obrubník tak, že hrubě poničil Trabzonskou petrolejku (naštěstí opravitelně), zkrátka z návratu do Evropy samé pozitivní dojmy.

Sobota 26.8.

Do Prahy jsme jinak dorazili někdy po ránu a celkem v pořádku. Ač se přirozeně všichni těšili domů, na Florenci se nám najednou nějak nechtělo rozejít...

Přes tři týdny jsme byli společně v cizím prostředí, bez žádného pohodlí, pevného bodu a jistého plánu na další dny. Na takové cestě člověk pozná nejenom spoustu nových míst, lidí a zvyků, nových věcí, o kterých vůbec netušil. Pozná lépe i sám sebe a ostatní. Snad je to dobrý základ pro nějakou další, podobně podařenou expedici.

Autoři: Kubula (2. - 9. 8.), Baloun (10. - 18. 8.), OMV (19. - 24. 8.), editor: Maďal