Turecko 1998 - zápis z cesty

• zpět/back

1. a 2. den

Dne 11. srpna 98 jsme se sešli na Opatově, a vydali se na Florenc. Cestou ještě Alf vystoupil a dojel do klubovny pro vařič. Z Florence jsme odjeli v 11:00 hodin a před námi bylo asi třicet hodin jízdy do Istanbulu.

Řidiči byli Turci, takže nás během cesty dvakrát pozvali na kafe, čaj, nebo meloun. Cestou jsme se bavili s ostatními cestujícími, kam jedou, a tak dále. Projeli jsme Slovenskem, Maďarskem, Srbskem, Bulharskem a už jsme byli na tureckých hranicích. Zde jsme potkali nějakého Holanďana, který jel na zvláštním kole kolem světa. Plánoval si to na tři roky, na cestě byl zatím dva měsíce a ujel nějakých tři čtyři tisíce kilometrů.

Do Istanbulu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Autobusové nádraží bylo skutečně obrovské, ne nějaký Florenc. V Turecku jsou dálkové autobusové linky soukromé a z "otogaru" (turecky autobusové nádraží) vyjíždějí autobusy od zhruba 180 společností. Pod vedením jednoho kluka, který již v Turecku byl, jsme koupili lístky na metro a odjeli do stanice Aksaray (Istanbulské metro má jen jednu linku s asi 12 zastávkami, a tramvaj má také jednu linku. Kříží se na stanici Aksaray), kde jsme přestoupili na tramvaj. Odjeli jsme do čtvrti Sultanahmet pojmenované nejspíš podle Sultána Amheta, po němž se jmenuje i Modrá mešita (Sultan Ahmet Camii), kde se dá údajně najít levné ubytování. Ovšem nikoli v největší sezóně. Nakonec jsme se od ostatních Čechů rozdělili a my čtyři jsme po dvou hodinách hledání zkejsli v hotelu za 8 USD.

3. den

Ráno jsme vyrazili za památkami dávných dob. Nejdříve jsme nakoupili pohledy a známky u pouličního prodavače za dvojnásobnou cenu. Zvykněte si, že jste-li v Turecku, budete Turky první týden nebo dva neskutečně krmit, protože si řeknou mnohem vyšší cenu, a vy jim to dáte, protože nejste zvyklí smlouvat. Po nějaké době se ovšem otrkáte, a budete drzí, takže začnete smlouvat a ukecáte cenu leckdy i na polovic a méně. Ovšem Turci na vás vydělají vždy, to je fakt, se kterým je nutno se smířit.

Dále jsme navštívili mešitu Aya Sofia. Kdysi to býval byzantský chrám Boží moudrosti, který sultán Mehmed II. nechal po dobytí Konstantinopolu přebudovat na mešitu. Poté jsme se vydali do paláce Topkapi - palácový komplex na místě bývalé byzantské akropole, kde prý kdysi žilo až 5000 lidí. Topkapi je opevněno mohutnými hradbami s výhledem na moře. Uvnitř stály za vidění zejména sbírky středověkých zbraní, zbrojí, šperky a drahokamy a také ostatky islámského proroka Mohameda. Pokračovali jsme skrz Velký Bazar, zastřešený komplex chodeb, pasáží a ulic naprosto vyplněný obchůdky, většinou se zlatem, kůží a podobnými artikly, dolů k moři.

Cestou jsme se cpali kebabem. Kebabu se při pobytu v Turecku nemůžete (a většinou nechcete:-) vyhnout. Kebab se podává na mnoho způsobů, například do housky se zeleninou, něco jako hamburgr. Přešli jsme po mostě na druhou stranu zálivu Zlatý roh. Na mostě bylo asi tak 200 lidí a všichni z něj lovili z moře rybky. U nábřeží byla zakotvená loď a prodával se z ní fish-kebab - v housce půlka ryby opečená na měděné pánvi. Stojí za to vidět souhru chlapíků v kymácející se loďce, jak kuchají, myjí, a smaží ryby a hned je prodávají na břeh...

Po chvíli chození, jsme se již dost unavili a odešli tedy zpět do hotelu dát si sprchu. Cestou jsme si za pár šupů koupili melouna na později. Večer jsme ještě chvíli běhali po městě, než jsme šli spát. Hlad s Dikim nám ještě asi půl hodiny dělali diskotéku pomocí lampiček.

4. den

Další den jsme ráno poklidili brajgl, který se v našem pokoji kdovíjak objevil a odjeli na otogar shánět autobus do Kappadokye. Na nádraží jsme se prošli okolo několika dopravních společností, a hned se všichni o nás rvali: Kam jedete? -Kappadokya. -Tak poďte sem k nám. Nakonec jsme vzali nejlevnější nabídku do města Aksaray. Aksaray je asi 70 km od Göreme, a cesta tam trvala asi 11 hodin s tříhodinovým zpožděním. Cestu jsme projížděli Ankarou, kde nás zaujalo třípatrové autobusové nádraží. V Aksaray jsme vystoupili a odešli na silnici směrem na Nevşehir a Göreme.

Alfons stopnul dálkový autobus, který nás do Nevşehiru hodil, ovšem, jak jsme zjistili už vevnitř, za milion lir každého. Argumentovali jsme, že přece nejde zaplatit za 800 km z Istanbulu tři miliony lir a za zbývajících 80 km další milion. Ovšem po chvíli začal být chlapík nepříjemný, tak jsme mu to radši dali. V Nevşehiru se nám snažil vnutit jakýsi taksikář, že nás tam odveze za nějakou horentní sumu, což jsme odmítli. Pokusili jsme se najít nějaké místo ke spaní, avšak bezúspěšně, jelikož zem byla pokryta bodláčím. Šli jsme tedy na silnici a zkoušeli stopovat (ve tři ráno!), a kupodivu nás nějaký Turek vzal všechny do malého auta. Už jsme mysleli, že na nás vybalí v Göreme, ať mu nakulíme nějaký prachy, ale nestalo se tak.

Byl nejvyšší čas najít místo na spaní. Zaběhli jsme za nějaký pískovcový kužel, kterými je Göreme proslulé a postavili stany na jediné relativní rovince. Hlad se pokušel jíst shnilou slaninu (Alfonsovu speciálně dvakrát vyuzenou, avšak málo nasolenou, takže nevydržela), ale po chvíli to radši vzdal.

5. den

Vyspali jsme se a ráno zjistili, že kolem nás rostou samé dýně a rajčata. Zvláštní bylo, že tyto plodiny rostly na naprosto suchém místě na písku. Kolem pořád pobíhali nějaký psi. Sbalili jsme se, poodešli do Göreme, kde jsme si dali pemikam a rozmýšleli co dál. Alf sehnal v turistických informacích nějaký náčrtek oblasti. Nakonec jsme zapadli do campingu, protože nikde jinde nebyla žádná voda. V campingu ovšem měli bazén, a navíc tam pouštěli Unforgiven. Postavili jsme tam stany, a bez věcí jsme vyrazili na obhlídku.

Šli jsme po horním kraji nějaké rokle, kde rostlo divoké víno, meruňky a jiné subtropické ovoce. Chtěli jsme se dostat na druhou stranu rokle, ale ta furt pokračovala. Nakonec jsme ji celou obešli. Cestou byly vidět všelijaké vytesané útvary ve skalách, různé obytné místnosti, kapličky, modlitebny apod. Göreme bývávalo centrem raných křesťanů, kteří prý v těch jeskyních bydleli. Cestou zpět jsme slezli do místa, kde bylo spousta takovýchto místností, a mezi nimi vydlážděné cestičky a spousta turistů. To jsme totiž omylem seshora slezli do Open Air Musea, kam se jinak platilo vysoké vstupné.

Posléze jsme šli do campu jumpnout do bazénu, neboť vedro na nás stále doléhalo dost silně. Uvařili jsme něco k jídlu a dlouho do noci debatovali o zážitcích z dětství.

6. den

Ráno jsme nakoupili nějakou zeleninu a uvařili něco jako lečo. Vyrazili jsme pod Alfonsovým vedením do Rose Valley (Růžové údolí), ovšem ve skutečnosti jsme došli jinam. Po chvíli jsme se octli na cestičce podél nějaké soutěsky. Alfons objevil jakousi horolezeckou cestičku po stěně a dovnitř do skály. Ocitli jsme se v  uzamčeném kostelíku vytesaném ve stěně soutěsky s nejzachovalejšími freskami, jaké jsme vůbec v Göreme viděli. Chvíli jsme šli ještě horem, hned jak to šlo jsme slezli dolů. V soutěsce vedl v boční stěně tunel, kudy patrně měla téct voda, ovšem teď bylo totální sucho. Vraceli jsme se soutěskou zpět a cestou se cpali meruňkama a jiným ovocem, co tu rostlo. Alf s Dikim ještě šli fotit západ slunce, Hlad a já jsme se vrátili. K večeři jsme vařili kolena.

7. den

Ráno jsme se sbalili a po zaplacení vyrazili do údolí Pigeon Valley. Cestu nám poradil malej Tureček, a hned se zeptal: money? Nic jsme mu nedali. Po chvíli jsme zjistili, že nás poslal někam jinam. Shodili jsme báglíky a vyrazili na průzkum.

Údolí bylo nádherné, nikde ani noha. Stoupali jsme pořád výš a výš, vylézali vyschlé vodopády a prudké kopečky. Cestou jsme našli několik střepů, které Alfons (archeolog výpravy) prohlásil za antické. Také zde rostlo hojně meruněk. Na úplném konci údolí na kopci byl vidět Erciyes, téměř 4000 metrů vysoká sopka. Vypadalo to, že na ní je sníh. Vypadala lákavě, tak jsme se rozhodli zkusit na ní vylézt. Nikde ale nebyla žádná zmínka, jestli to je v pohodě, nebo jen pro zkušené horolezce. Tak jsme se rozhodli k ní vydat to zjistit. Po dvou hodinách jsme se vrátili k batohům a snědli ekmek (turecký chleba) s paštikou (českou).

Vrátili jsme se do Göreme, a stoupli si na silnici, že budem stopovat. Někdo nám poradil, abysme jeli dolmuşem. Dolmuş je malý autobus, tak pro 15 lidí. Vejde se jich tam ovšem tak 30 až 40 - ozkoušeno. Je relativně levný, peníze se řidiči posílají po cestujících, nebo tam má svého člověka -"výběrčího". Dolmuşe mají určené zastávky, ale zastaví vám téměř kdekoli na mávnutí, řidičům jde o to, aby jel plný (mimochodem, "plný" se turecky řekne "dolmuş"). Dolmuşem jsme se dostali do Űrgűpu, kde jsme hned sedli na mikrobus na Kayseri, Vystoupili jsme v Incesu, což podle mapy bylo dost blízko k sopce.

Složili jsme bágly u benzínky, kde jsme chtěli koupit benzin do vařiče. Trvalo dost dlouho, než jsme prodavači vysvětlili a předvedli, že to není bomba, nýbrž vařič. Benzin jsme sice koupili bezolovnatý (kurşunsuz), ale stejně byl nekvalitní a špatně hořel. Uvařili jsme čaj, s Alfem jsme proběhli městečkem. Všichni byli velmi pozorní a chtěli nám pomáhat. Koupili jsme nějaký ekmek a cukrovinky (nic moc) a dozvěděli se, že na Erciyes se dá vylézt z druhé strany, od Kayseri, nikoli odtud. Vyspali jsme se za benzínkou pod širákem.

8. den

Další den jsme stopli do Kayseri, což je město stojící za shlédnutí. Říká si centrum koberců a kelimů (viz dále). První turistická atrakce byl kebab za kilo! (100 000 lir, tehdy asi 10 Kč). Všude bylo spousty krámků, i zastřešený bazar. Všichni nám neustále chtěli nějak pomáhat, radit, něco nám prodat, nebo aspoň vyčistit boty. Nějaký student vysoké školy se s námi začal bavit anglicky, a tak jsme se ho zeptali, jak to teda je s tim Erciyesem. Řekl, že se na něj dá v pohodě vylézt, že jemu to trvalo tři hodiny. V tom případě nebylo co řešit a bylo jasno. Také nás zavedl k bratranci, prodavači kelimů. Docela se nám zalíbily a když s cenou sklesal z počátečních 45 na 30 USD, řekli jsme, že se ještě pozítří zastavíme všichni a uvidíme.

Zakotvili jsme u informačního centra, kde jsme si ovšem nemohli nechat bagáž, takže jsme zůstali na lavičce v parčíku před ním. Prohlédli jsme si Iç Kale, původně středověkou pevnost, která je nyní přecpaná krámky a slouží jako bazar, nakoupili nějaké broskve a nechali si ukázat ještě jednoho prodavače koberců, k němuž nás dotáhli nějací dva malí klučinové, kteří ovšem mluvili anglicky skoro jako my! Dále se nás ujal nějaký kluk, jménem Cihangar, který nás chtěl odvést na dolmuş do Hisarciku (poslední ves směrem na Erciyes), ovšem protáhl nás asi desetikilometrovou okružní cestou za památkami, než to našel. Odjeli jsme do Hisarciku, kde nám hned taxikář nabídl odvoz pod Erciyes, kam vede silnice asi do dvou tisíc metrů, ale za nehoráznou sumu, což jsme mu nesežrali, a radši si za pár drobných koupili desetikilovej melounek. Potom jsme po dvojicích stopli pod Erciyes, kde jsme si dali spicha.

Pod Erciyesem byl jakýsi kemp, kde jsme rozbili stany a začli vařit večeři. Spatřily nás nějaké Turky a přinesly nám pytlík kdoulí, nebo nějakého podobného švestkoidního ovoce. Hlad začal strašit, že má shnilý salám (měl jen trochu plísně na povrchu obalu) a Diki se mu začal smát, načež vytáhl své dvě Vysočiny obalené slizem a zeptal se: "To se takhle prodává?". Vysvětlili jsme mu, že je tup, protože koupil měkké netrvanlivé Vysočiny a eště k tomu je zabalil do igelitu. Dikouš je tedy rozpitval, a dospěl k názoru, že vnitřek je ještě jedlý. Takže jeden salám jsme flákli do milána. Stejně jsme ho pak půlku vyhodili, a mě potom bylo celou noc zle. K tomu ještě vyl celou noc pes. Dikouš chtěl vylízt a udělat z něj kebab, ale byl línej chodit k Alfovi pro sekeru (což ten pes určitě věděl).

9. den

Druhý den ráno bylo všude spousty svištů, či syslů (bohužel mé zoologické znalosti nesahají tak daleko, abych byl schopen tyto odlišit). Diki je fotil. Trochu jsme se najedli a vyrazili nahoru na horu Erciyes, což je bývalá sopka činná snad ještě počátkem tohoto století. Říkali jsme si: ten kluk z Kayseri to vyběhl za tři hodiny, to my budem rychlejší, na oběd jsme zpátky - necháme tu věci a jde se.

Zpočátku jsme šli pod lyžařským vlekem. Dostoupali jsme asi do třetiny výšlapu za cca hodinu, dvě. Začla se dostavovat žízeň. Naštěstí tu byla nějakým zázrakem, či spíš nedopatřením modrá cisterna s vodou! Jak jsme vzápětí zjistili, voda nebyla pitná, neboť obsahovala větší než malé množství nafty, která se zřetelně podepisovala na chuti. Vydali jsme se dále, směrem k ostrůvku sněhu. Po asi půl hodině jsme k němu došli. Žízeň již dosáhla takového stupně, že jsme začli sát ledovou vodu vytékající z ledovečku.

Dále jsme pokračovali po kamenitém svahu prudce vzhůru. Každý krok způsoboval menší lavinku kamení. Alfons se ztratil daleko před námi. Po chvíli se objevil nahoře a gestikuloval, abychom zatočili doleva. Po levé straně svahu vedla stezka, kde kamení nepodkluzovalo. Alfons ovšem už vyrazil, takže když jsme došli na místo, odkud mával, byl už o pár desítek výškových metrů dál. Drápali jsme se stále výš a výš. Pociťovali jsme znatelně, že nevzít si s sebou nic k jídlu byla kravina. Nedostatek energie a řídký vzduch způsobovaly, že jsme každou chvíli museli zastavit, svalit se na zem a lapat po dechu.

Po chvíli jsme došli na úzký hřebínek, který na obou staranách spadal dolů. Diki zde skončil, že kvůli zavrátím dál nejde. S Hladem jsme tedy postupovali po dvacítkách metrů výš a výš, k místu, kde byl před chvílí vidět Alfons. S vypětím sil jsme se tam doplahočili, ale ten had už zase mával o dva kopečky dále.

Rozhodli jsme se, že na něj kašlem a vydali se dolů. Cestou jsme pobrali Dikiho a zapíchli to dole u silnice u kiosku, čekaje na Alfonse. Kdyby si ten bejk někde zlomil nohu, ani bychom pro něj nemohli jít, protože bychom se nahoru nevydrásali ani náhodou. U kiosku jsme si dali dvoulitrovku Fanty a meloun za nehoráznou vysokohorskou sumu, ale byli jsme tak mimo, že jsme jim to dali (ale pak jsme si to celou dobu vyčítali). Po chvíli přišel Alfons. Chudák taky nevylezl až nahoru. Skončil u nějakého ledového pole, kde usoudil, že dál jít znamená zahrávat si se životem, takže se radši moudře vrátil (takovéto rozhodnutí není pro Alfonse typické).

Začli jsme vařit něco nenáročného na trávení, avšak energeticky vydatného – ideální byla krupička. Ovšem vařič poněkud stávkoval. Krupičku jsme jedli polosyrovou. Hlad posbíral nějaké dřevěné uhlí, co zbylo po turistech a na něm jsme pekli Dikoušův druhý salámek.

10. den

Ráno jsme stopli zpátky do Hisarciku, kde jsme se pokoušeli sehnat těsnění a technický benzin, poněvadž ten kurşunsuz hořel jen velmi špatně. Pomáhal nám hlavně ten taxikář, co nám předtím nabízel ten hrozně drahý odvoz odvoz! Vedl totiž zároveň krámek s plynem a příslušenstvím. Dokonce měl v krámu náplně Camping Gaz pro butanové vařiče, ale těsnění sháněl na motorce po celém Hisarciku! Nakonec přivezl hliníkový kroužek, který vypadal použitelně. Nakoupili jsme také litr isbarty (jakási modrá dobře hořící tekutina, není to však prý technický benzin. Ovšem do vařiče ideální). Celé naše snažení sledovalo asi 30 lidí, a všichni se nám snažili pomoct. Odjeli jsme autobusem do Kayseri.

Hned u autobusu jsme si koupili şiş kebap a ayran (şiş kebap je mleté ostře kořeněné maso, pochopitelně skopové, či hovězí, pečené například naplácané na tyčce nad ohněm (jakoby špíz) a ayran je vynikající osvěžující nápoj – zředěný jogurt, mírně oslolený, něco jako náš kefír, ale lepší). Navštívili jsme již známého prodavače kilimů a koberců, že chceme koupit nějaký ten kilim na památku. Je to ručně tkaný kobereček z ovčí vlny, ale ne jako peršan, nýbrž oboustranný. V Turecku jej používají jako kdeco, na podlahu, dveře, okna, stoly, sedačky apod. Obchodník nás pozval na çay. Chvíli jsme tak nějak konverzovali, a pak přišla řeč na cenu. Řekl, že za 35 doláčů. Ovšem před dvěmi dny říkal 30! Nakonec jsme použili veškeré možné argumenty (jsme studenti, nemáme prachy, vlastně kilimy vůbec nepotřebujem, chceme je jen jako suvenýr apod.), on taky (30 říkal včera, dnes je dnes, musí mít ňákej zisk, za 30 je to moc levný, v Istanbulu stojí kilim tak 60). Nakonec jsme to vzali za 31 dolarů. Byl to ovšem obchod, který jsme považovali za dobrý poprvé po dlouhé době, co nás všichni šulili.

Základnu jsme si opět zvolili na náměstí u “turistického centra”. Vypadalo to, že Turci si neustále nechávají čistit boty - na náměstí byli asi čtyři čističi s pozlacenými nádobkami na masti a k vyčištění dávali zadarmo nové tkaničky. Kolem běhalo spousta dětí, které nosili mobilní bedýnky s náčiním a čistili boty těm méně movitým, avšak srovnatelnou kvalitou. Alfons si nechal vyčistit Garmonty u profesionálního čističe, nové tkaničky odmítl, že ty jeho jsou dobré. Hlad si nechal vyčistit u vedlejšího týpka za polovic i s novýma tkaničkama a já s Dikim pak od malého kluka ještě za polovic.

Vyrazili jsme na stop do Yeşilhisaru a dále do Derinkuyu, kde jsme si dali sraz u mešity. Opět jsme tam s Hladem byli dřív. Mešity tam ovšem byly tři. Derinkuyu je naprosto obludné odporné město, kde se ani při nejlepší vůli nedalo nikde spát ve stanu, nedejbože pod širákem. Vyhledali jsme proto hotel a šli hledat Dikiho a Alfa. Nenašli jsme je, tak jsme na největší (nám se tak zdála) mešitu přidělali několik vzkazů, kde jsme. Samozřejmě, že je nanašli, totiž ani nehledali.

Koupili jsme nějaký ekmek a šli spát. V hotelu jsme se ještě chvilku bavili s nějakými dvěma Francouzi, kteří také jezdili stopem po Turecku. V noci mě probudil nějaký šramot. Co je? Hlad stavěl stan! V pokoji, který měl na šířku asi metr a půl, z čehož metr zabírala postel, začal stavět stan! Říkal: Je tady, hrozně mě žere! (komár). Rozsvítili jsme, komára zabili, postříkali záclony a pokoj repelentem (někdy se hodí) a spali dál.

11. den

Ráno jsme se vydali k podzemnímu městu v Derinkuyu. Je to osmipatrový komplex chodeb, jeskyní a místností vytesaných do skály pod zemí. Uprostřed je cca 30 metrů hluboká větrací šachta. V chodbách jsou občas takové výlenky s kulatýmy kamennými deskami, kterými se dala chodba z jedné strany zavalit, a z druhé s nimi pak nešlo manipulovat. Sloužily prý k obraně křesťanů, kteří se v podzemí skrývali. Komplex je úctyhodných rozměrů, pravděpodobně vybudovaný na nějakém jeskynním základu. Vlezli jsme dovnitř, a když jsme vylejzali, potkali jsme zrovna Dikouše. Alfons přiběhl za chvilku. Počkali jsme, než si to prohlídnou i oni. Pak jsme se stavili v çayovně na çay a poradili se s mapou. Vyšlo nám, že teď pojedem do Ihlary, kde je vlez do pěkného údolí, které nám doporučili ti Češi z Göreme. Vydali jsme se na stopa, Diki s Alfem první.

Sotva jsme vyšli, Hlad stopnul náklaďák, a to ještě na dálku! Náklaďák byl plný písku, takže do kopců jezdil na jedničku rychlostí jen o málo vyšší než je rychlost sedícího chodce. Vyhodil nás asi tak půl míle od vstupu do údolí. Na této půlmíli nás s radostným nadšením Diki s Alfonsem poprvé předjeli; jeli asi na pětkrát a poslední byli nějací Angláni, co jeli taky do Ihlarského údolí. Údolí je značně široké a hluboké a protéká jím potok. Po bočních svislých kamenných stěnách údolí jsou rozesety stovky jeskyní, místností, vytesaných kostelů, či kaplí. Nebýt těch davů turistů, je to tam idylické místo. Kempování zakázáno. U vstupu jsme pojedli nějaký pemikam a ekmek a vyrazili vzhůru dolů.

Údolí nebylo při příjezdu vidět, ale je přitom obrovské. Dolů vedly betonové schody (proto se asi vybíralo vstupné). Dole jsme se rozvalili u potoka, neboť jsme byli lehce vytuhlí, a bylo nesnesitelné vedro. Po chvíli nás ovšem přestaly bavit proudy turistů, tak jsme se sebrali a poodešli o kus dále, kde už jich tolik nebylo. Opět jsme se složili, a to u nějakého osla, který ožíral trávu, a smáli jsme se mu, jak je tupý. Prošlo několik vojáků, takže nám bylo jasné, že spát budeme muset někde schovaní. Začli jsme hledat místo ke spaní. Poblíž byl kostel Saint George, pod kterým měla téct voda. A skutečně. Ovšem takový kostel není jako nějaký opravdový postavený kostel u nás, je to prostě pomalovaná jeskyně. Vydali jsme se na průzkum dalších jeskyní.

Po chvíli jsme už byli v “orlím hnízdě”, rozlehlé jeskyni, která byla asi 4 metry nad zemí, ale dalo se do ní dostat postranní chodbičkou, která ústila do údolí asi o 20 metrů dále, zkrátka geniální místo. Uvařili jsme nějakou polívku, načež jsem ji jemně dochutil asi litrem citronády, kterou jsem si spletl s vodou. Když už jsme leželi a chtěli usnout, najednou jsme zahlédli na protější horní hraně údolí nějaké velmi ostré světlo. Radši jsme přikryli stan tmavým tropikem, a teprve až když jsme se ujistili, že nejdou po nás, jsme šli spát.

12. den

Ráno nám Alfons líčil svoje metabolické problémy, takže jsme ani moc nesnídali. Hlad vybrabčil nějaké ptačí hnízdo, kde našel dvě vajíčka (velikosti hliněnek na cvrnkání) a uvařil je na lžíci. Radši jsme to pak hned vyhodili. Slezli jsme dolů a šli dál údolím. Pořád jsme byli všichni fyzicky nějak mimo, takže jsme vylezli z údolí v Balisarmě a dotrmáceli se asi tři kiláky v největším vedru a pařeništi po krásně rozžhavené asfaltce k nějaké hlavnější silnici, kde jsme stopovali.

Nakonec jsme odjeli autobusem plným nějakých turistek do města Aksaray (pozorný čtenář si jistě vzpomene, že jsme tam už jednou byli). Cestou řidič najezdil tak dvojnásobek kilometrů, protože pravděpodobně sloužil jako překupník čehosi, zajížděl různým lidem do dvorků a podobně, všelijak s nimi kšeftoval a nakládal je a vykládal. Asi to tam je normální. V Aksaray jsme zašli do krámu, nakoupili něco k jídlu, a asi kilo sušenek (no, ve skutečnosti jsem to byl já, kdo vymetl celý regál se sladkostmi). Vydali jsme se za město stopovat. Na kraj města nás naštěstí hodili nějací hošíci s dodávkou. Postavili jsme se k silnici a snažili se něco stopnout ve čtyřech, což se nám nepodařilo. Taky nás otravoval nějaký malý kluk a chtěl peníze, jen tak, za nic. Pak jsme se rozdělili. Alf s Dikim stopli nakonec dodávku, která vzala na korbu všechny.

Na korbě jsme jeli přes 200 kiláků!! Byl to opravdu zážitek. Jeli jsme k moři! Cestou nechybělo pozvání na čaj. Jak jsme se blížili k moři, vzduch byl čím dál vlhčí a oblečení se na nás lepilo, a byli jsme celí tak divně zpocení, až to nebylo příjemné. Dojeli jsme do Mersinu. Bylo asi deset večer, bylo nechutný vedro a vlhko, nikdo se o nás nezajímal (což není ve vnitrozemí obvyklé), park, kde by se dalo přespat, nebo nějak přetřískat noc neexistuje. Byli jsme nechutně oblepeni zpoceným oblečením, no prostě totální humus a rozčarování. Nakonec nám nějaký zdejší učitel poradil dolmuş směrem po pobřeží. Byl zcela narvaný. Vystoupili jsme v Tece.

13. den

Tece je v podstatě pořád Mersin, pobřeží od Mersinu po Erdemli je vlastně jedna dlouhá konurbace. Byla tma. Vydali jsme se směrem k moři po ulici mezi nově postavenýma, ještě neobydlenýma panelákama.

Dorazili jsme na pláž, cestou jsme museli obejít takové divné středisko, kam nás nepustili, protože bylo jen pro elitu. Na pláži byl neuvěřitelný bordel, odpadky všude, no prostě humus a k tomu ještě to děsný vedro. Postavili jsme stany jen proto, aby nám někdo něco neukrad. Někdo našel na pláži sprchu se sladkou vodou, což byla naše spása, neboť pochybuju, že bychom mohli spát tak příšerně upocení a ulepení. S Dikim jsme si zašli trochu zaplavat, zatímco Alfons s Hladem plánovali okamžitý návrat do vnitrozemí, hned jak to bude možné.

Ovšem koupel v moři nebyla až tak hrozná, dokonce bych řekl, že na Dikiho i mou psychiku měla téměř zázračný ozdravný účinek, takže jsme Hladovi s Alfonsem říkali, ať ty svoje plány nechají na zítra, až se taky vykoupají. Nechtěli nám věřit.

14. den

Ráno, když jsme se všichni naložili do moře a uklidnili si hlavy, jsme se usnesli, že odjezd do vnitrozemí odložíme na neurčito. Naplánovali jsme si, že někde na pobřeží za Erdemli bychom mohli zkejsnout na pár dní a jen tak se flákat. Problém byl s vodou a dřívím (vařič fungoval sporadicky), v neposlední řadě ještě s tím vedrem. Poflakovali jsme se celé dopoledne. Potom se však začaly trousit turecké rodinky spíše ze spodnějších sociálních vrstev (ta pláž byla fakt nechutná) a my se rozhodli, že je nejvyšší čas vyklidit pole.

V momentě, kdy jsme si začali balit se kolem nás shlukla jedna rodinka a čekovala si tam náš flek, protože jsme stany měli výhodně pod stromem. To zírání nebylo příliš příjemné, ale zato značně motivující. Odešli jsme na silnici, a začali stopovat. To co následovalo se dá shrnout jedním slovem: tragédie. Nikdo nezastavoval, a ještě se nás všichni ptali, co děláme. Stopujeme. Co to je? Nebo: proč nejedete autobusem? Nádraží je támhle. No hrůza. Mě s Hladem nakonec vzal nějaký mladík s manželkou do Erdemli, a cestou nám říkal, že tady se stopovat moc nedá. Měl pravdu. Začali jsme přemýšlet, že dávat si sraz u křižáckého hradu Anamuru, který byl asi 130 km daleko, nebyl zrovna nejlepší nápad. Z Erdemli jsme se dolmuşem a autobusem dostali až do Silifke, ale dál už ani ťuk. Na otogaru jsme zjistili, že za půl hodiny jede autobus do Anamuru za milion. Vzali jsme to. Po třičtvrtěhodině si nás zavolal prodavač lístků a říká: ukažte mi ty lístky. Ukázali jsme mu je, on si je vzal a dal nám každému milion. Co je? Autobus kaput, good bye. Takhle probíhá komunikace se zákazníkem?

Šli jsme tedy na silnici a stopovali dál. Ovšem stopovat uprostřed města je poněkud zvláštní. Seděli jsme asi hodinu a půl na krajnici, když tu náhle projel okolo červený Tofaş (turecký fiat, nebo něco takového) a hned zastavil. Uvnitř seděl Alfons, Dikobraz a jejich bágly, nějaký maník, velký vysavač Rowenta, kazeťák, dva pokojové větráky s metrovými stojany a hromadou oblečení. V kufru byla lednička. Navíc jsme zjistili, že nezastavil proto, že by mu Alf s Dikim řekli, ti si nás totiž ani nevšimli, ale proto, že na nás sám upozornil: “Nejsou to ty vaši kamarádi?”, “jo, to jsou oni.”

Tak teda zastavil, a povídá: tak jedem. My na to: "no jsi si úplně jistý, že se tam vejdem?" a on: "This is Turkey." Naskládali jsme batohy do véčka, tvořeného zadním sklem a otevřeným kufrem, v němž byla lednička, a vše přikurtovali asi kilometrem provazů, takže zadním oknem nebylo vidět vůbec nic. Naskládali jsme se do auta, Diki dopředu s batohem a Rowentou, my dozadu s větrákama. Už chápu, jak se do Volkswagena Brouka může narvat i přes dvacet lidí. Ten maník byl nějaký student mikrobiologie, bylo mu asi pětadvacet a pravděpodobně se stěhoval. Vezl nás podél pobřeží směrem Anamur a cestou nás zastavili policajti. Povídají: "to jsou všechno vaše batohy?" a on: "jo." "Kde jste je vzal?" "Ukrad." Nakonec zaplatil pokutu za rychlou jízdu, takže jsme mu museli dát na benzín, protože už mu žádný liry nezbyly.

Vysadil nás hned u Anamuru u pláže. Bylo zase vedro, ale trochu menší, než včera. Rozloučil se a odjel. Takovou osobu nepotkáte každý den. Seběhli jsme na pláž a postavili stany. Hrad Anamur byl asi kilák daleko. Pokoušeli jsme se najít sprchu, ale bezúspěšně, takže spát jsme šli zpocení.

15. den

Ráno jsme hned jumpli do moře. Bylo tady podstatně čistší, ale i krapet studenější. Posléze jsme našli i sprchu. Rozhodli jsme se, že bychom mohli něco uvařit, protože našim desetikilovým batohům se zatím ulehčovalo jen velmi pozvolna. Vzali jsme si z nezkušenosti každý snad deset kilo trvanlivého jídla, ale jídlo v Turecku je levné a dobré, takže motivace jíst naše sušené věci byla nízká. Krom toho v tom vedru jí člověk mnohem méně, než obvykle. Uvařili jsme kilo a půl rejže a kotel číny, orient směsi, nebo co to bylo. Snědli jsme toho asi tak půlku.

Další na programu byl hrad Anamur. Je to nejjižnější bod Turecka, a vedro tomu celkem nasvědčovalo. Nechali jsme kotle s nedojedeným jídlem a vařič v klidu vybaleny vedle stanu a odešli jsme k hradu. Byl to původně snad křižácký hrad, ale zbyly z něj jen hradby s ochozy a jedna věž, která však byla přístupná až nahoru. Uprostřed hradu Turci samozřejmě museli postavit celkem hnusnou malou mešitu, aby ukázali, jak jsou skvělí a že na ně nikdo nemá. Jednu výhodu ovšem mešita měla, byl u ní automat na vodu, jako snad u každé mešity. Zkejsli jsme tam asi dvě hodiny, protože bylo vedro jak kráva a navíc jsme pozorovali nějakého leguána nebo iguanu, prostě nějakého ještěrka na zdi. Nebyl skoro vidět. Když jsme se vraceli, pozastavili jsme se ještě u hradního příkopu. Byl plný želv! Jak bylo vedro, tak se mělký bahnitý příkop snadno ohřál, a želvičkám se tam dařilo. Tolik želv najednou, to byl vskutku nevšední zážitek. Hlad ovšem začal rozvíjet plány o želví polévce k večeři, takže jsme se radši vydali na zpáteční cestu.

U silnice jsme potkali takový kaktus jménem opuncie, na kterém rostou sladké plody, které jsme předchozí den ochutnali u pouličního prodavače v Mersinu. Prodavač je prodával v azbestových rukavicích a my se divili proč. To jsme teď zjistili, protože poté, co jsme si dali každý po jednom plodu, nás začaly v rukou a rtech neuvěřitelně píchat mikroskopické bodlinky, které na plodu jsou. Potom jsme se stavili v Lokanatasi na večeři, Dali jsme si takovou jednu velkou mísu masa pro všechny, no, ale spíš než maso to bylo takový lečo a bylo dost drahý. Dále jsme zakoupili asi tři kila hroznovýho vína a nějaký melouny.

Vrátili jsme se ke stanu, a ejhle! Vařič, kotel s rejží, kotel s čínou, lžíce, pytlík s kořením, solí, veškeré papírky od rýže a podobně byly nádherně uklizeny. Už jsme je nenašli a oblíbené lžíce taky v tahu. Proč by někdo bral zvláště ten kotel s rejží a čínou, nám nešlo do hlavy. Naložili jsme se do moře a vymýšleli, co s tím. Neměli jsme na čem vařit, a kupovat všechno jídlo, na to jsme neměli dost financí. Prozatím jsme vymysleli, že bychom mohli jet do Pamukkale a pak do Istanbulu a odjet do Prahy o tejden dřív, když teda nemáme co jíst a nedá se stopovat… (no a taky byla u Dikouše na chatě Znouze a jeli bysme k Hladovi na plachetnici a tak dále….:-)). Tak jsme to plánovali proto, že naše nálada se blížila bodu mrazu, Turky jsme nesnášeli a vůbec. Tak jsme radši snědli ty tři kila vína, a zase se naložili do moře. Jak už jsem řekl, pokud se naložíte do moře, tak svět zas nevidíte tak černě...

16. den

Nicméně druhý den ráno jsme se sbalili a vydali se dolmuşem do města Anamuru. Město to není nikterak výjimečné, takže se o něm nebudu moc rozepisovat. Po optání se asi sedmdesáti Turků jsme konečně našli autobusové nádraží, a zde zakoupili lístek do Denizli. Prodavač nám střelhbitě na dotaz ohledně studentských slev a vytáhnutí kouzelných kartiček ISIC udělal speciální cenu (asi o 2% levnější). Autobus odjížděl kolem druhé hodiny, takže jsme se šli projít. Hlad se nechal oholit profesionálním holičem. Jeho odvaha svěřit svůj krk cizímu chlápkovi s břitvou je přece jen obdivuhodná.

Zbytek dne jsme strávili v autobuse. Projížděli jsme tureckou riviérou, kolem města Antalya, kde bylo několik (desítek) milionů turistů. Naprosto obludná představa, že bychom se tam měli snažit o stopování a vůbec o setrvávání. Do Denizli jsme dorazili přibližně ve dvě ráno.

17. den

Na nádraží nás odchytil nějaký maník, neustále opakující Pamukkale, Pamukkale velice vysokým tenorem a překecal nás, že nás zadáčo odveze do Pamukkale (asi 20 km) a tam nás ubytuje ve svém hotelu (mimochodem bylo mu tak stejně, jako nám). Vzhledem k noční době jsme na jinou kloudnou myšlenku nepřišli, takže jsme se podvolili. Hotel byl celkem pěkný, a taky podle toho stál. Byli jsme totálně zdrchaní, takže jsme zapadli do postele a šli spát, ovšem Alfons si předtím dal uleželý poličánek, takže v jeho pokoji se vytvořilo velmi hutné mikroklima.

Probudili jsme se okolo poledne a vyrazili na obhlídku. Nevím jistě, zda jsme si opět koupili meloun, či hroznovíno, ale je to nanejvýš pravděpodobné. Vydali jsme se na Pamukkale, což je takový bílý travertinový kopec, po němž shora tečou termální prameny a na svahu tvoří různě velká jezírka (tuším, že se jim říká sintrová). Dole jsou udělané umělé betonové hráze, ale už jsou pokryty travertinem, takže vypadají skoro jako pravé. Nahoře u vývěrů jsou postaveny nechutně drahé lázně, kam ovšem jezdí oklikou autbusama asi dva miliony turistů denně. A úplně nahoře jsou antické lázně Hierapolis, resp. jejich zbytky. Během dne bylo na Pamukkale zcela narváno. Pobíhali tam maníci s píšťalkama, a když někdo chtěl jumpnout do “bazénku”, nebo chodil po travertinu v botách, vypískali ho. Proběhli jsme to s tím, že se sem ještě v noci vrátíme, až to tu nikdo nebude hlídat a šli se mrknout na lázně Hierapolis, kde bylo spoustu zajímavých fresek, antické divadlo-aréna a zamřížovaná jeskyně, z níž vyvěral údajně jedovatý plyn.

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsme nalezli onu dvojici, s níž jsme se bavili v Göreme. Trochu jsme pojedli a šli s nimi na čaj. Na náměstíčku jsme narazili na Seat s pardubickou značkou – šest kluků jezdilo po Turecku autem (dva vždy stopem a dávali si sraz). Dali jsme se s nimi do řeči a vyzvěděli, že byli až úplně na východě u jezera Van, že je naboural nějaký debil bez povinného pojištění, takže z něj tak tak vymlátili cca pět tisíc, přičemž škoda byla okolo patnácti dvaceti a podobné historky. Vcelku nás ovšem namotivovali k dalšímu cestování. V čajovně bylo narváno a všichni zírali na fotbal (hrál totiž Galatasaray – nejoblíbenější turecký klub). Slečna z těch dvou z Göreme byla v čajírně jediná žena (ženy totiž do čajírny vůbec nechodí - asi se to nesluší). Po chvíli začali všichni Turci děsně řvát a my mysleli, že nás snad chtějí zabít, ale to jen Galatasaray dali góla. Po čaji jsme v hotelu měli delší rozpravu, zda tedy jet do Prahy, nebo zůstat v Turecku přece jen až do konce. Nakonec jsme zvážili všechny varianty a naše finanční možnosti, a rozhodli se, že statečně vytrváme (no musím nás trochu pochválit, když jsme skoro vyměkli, ne?).

Poté jsme z hoteliéra vymlátili dva melouny (ovoce), které nám slíbil v záchvatu dobrotivosti při přemlouvání v  Denizli a vydali se spolu s párem z Göreme na noční obhlídku Pamukkale. Těsně před vchodem (resp. budkou na lístky) jsme potkali malou potvůrku, takového štírka. Začali jsme si s ním hrát a chtěli ho chytit do krabičky od filmu. Přišli nějací Turci, a prý co to tam máme. My: ”No takovýho roztomilýho brouka.” Jak Turek uviděl, jak si s ním hrajeme, zezelenal a okamžitě ho zašlápl a zavolal kamaráda na motorce, který ho ještě asi osmnáctkrát přejel tam a zpět a úplně rozjezdil na padrť. Výmluvným, posunkem ukázal, že pokud by nás škorpión kousl, byli bychom kaput.

Dovnitř Pamukkale jsme se dostali na lístky ze dne. Nikde nikdo, takže jsme se v klídku mohli ráchat v bazénkách. Vyšplhali jsme nahoru, kde teplota tekoucí vody byla o mnoho vyšší (odhadem tak 40, možná 50 stupňů). Naložili jsme se do korýtka, kam jsme se akorát vešli našíř, a nechali se obtékat teplou vodou, slastný to pocit. Také jsme korýtko všelijak zacpávali a odcpávali, takže vzniklé vlny vždy někoho odnesli korýtkem pár metrů. Pak jsme se vrátili do hotelu.

18. den

Ráno jsme vyklidili hotel a odešli na dolmuş zpět do Denizli, kde jsme se vydali na nákup náhradního nádobí. Sehnali jsme hliníkový kotlohrnec o objemu cca tři litry bez uší za stovku, ovšem na ISIC nám to dal za osmdesát pět (představte si u nás zajít do Břendy a chtít studentskou slevu na hrnec!). Dále jsme odjeli do Kocabaşe, což bylo malé městečko naším směrem a zde stopovali dále směrem na Dinar.

Před Dinarem jsme se sešli na benzínce, kde právě projížděl eskort vězňů. Když jsme viděli, jak se tam zachází s vězni, co chtějí na záchod, nebylo nám příliš lehko u srdce. Prozkoumali jsme okolí, ale nic nenašli. Pak šel Alfons a my si mezitím koupili nějaké jídlo (fazole na studentskou slevu !). Alfons objevil jediné možné místo na přespání – kousek pod silnicí v jakémsi lesíku. Byli jsme natolik hotoví, že nám auta nevadila.

Co nám ale vadilo, byla nedaleká malá mešitka, která uprostřed noci začala tak neuvěřitelně ječet muslimské modlitby, že mít s sebou erpégéčko, tak už je po ní.

19. den

Druhý den k ránu jsem se s Hladem vydal do města (Dinaru) se pokusit sehnat nějaký kotel, hrnec, či něco na ten způsob. Alf s Dikim hlídali bágly. V Dinaru jsme narazili na naprosto skvělý krámek s hrnci a jinými potřebnostmi. Vysvětlili jsme staříkovi, že sháníme takový hrnec, ale aby měl ucho nahoře jako kotlík, a ne po stranách jako hrnec. Ukázal nám hrnec dobré velikosti, ale ucho nikde. Tak jsme mu znova vysvětlili, že bychom potřebovali s uchem. Stařík odkudsi vytáhl ocelové ucho z jiného kotle, nýtky a před našimi užaslými zraky profesionálně ucho k hrnci přidělal, neustále vše vyvažujíc, aby se kotel uchopený za ucho nikterak nepřeklápěl. Na jeho zručnost byla radost pohledět! Nakonec hotový výrobek zvážil na váze (!), čímž určil cenu! Přikoupili jsme si také oba nerezové mističky, a Hlad ještě měděný talíř. Kotlík nás vyšel asi na sedmdesát kaček, a to byl o mnoho lepší, než ten minulý! Plni dobrých dojmů z uskutečněného obchodu jsme se vrátili ke klukům. Snaha sehnat nějaký camping gaz, či vařík přišla vniveč, jediné, co se dalo sehnat byla propanbutanová pikniková bomba, která by zabrala asi tak třičtvrtě batohu.

Pak jsme stopovali před Dinarem směrem na Afyon. Ovšem všichni, co zastavili, nás chtěli vzít nanejvýše do Dinaru na otogar. Měli jsme zkrátka nějakou smůlu. Nakonec jsme tedy vzali stopa do Dinaru (asi 1 km) a tam potkali Dikiho s Hladem, kteří zvolili podobnou taktiku. Vzájemně jsme se ujistili, že nemá valného smyslu stopovat uprostřed města, a vydali se tedy pěšky do kopce na kraj města. Ovšem cesta byla asi tak patnáctkrát delší, než se původně zdálo.

Uprostřed kopce se projevily následky ponorkové nemoci a rozbroje v posádce, takže Diki odešel a odjel stopem kamsi pryč. My ostatní jsme jen doufali, že se ještě shledáme na křižovatce před Afyonem, jak jsme se domlouvali. Nakonec jsme ten kopec museli vyšlápnout úplně celý, a nahoře nás teprve vzal nějaký náklaďák. Před kopcem jsme se ovšem ještě zastavili v nějakém parčíku, kde hrálo asi dvacet Turků na dechové nástroje pochodové písničky, ovšem bez obecenstva (nepočítaje nás). Téměř na vrcholu jsme u silnice spatřili jakési poražené zvíře zvíci velikosti prasete. Hlad tvrdil, že to je medvěd, rozšklebená tlama tomu opravdu nasvědčovala, ale při pohledu na celkovou velikost a hlavně na tlapy (stopy) se mi spíše zdálo, že to je vlk, či nějaký velikánský pes.

Řidič kamionu nás samozřejmě opět pozval na čaj. Na křižovatce před Afyonem jsme naštěstí Dikouše opět potkali. Domluvili jsme se na dalším postupu – stopneme něco směrem na Uşak a vystoupíme u Calu. Já s Alfíkem jsme jeli s nějakým maníkem, který to porád kulil asi dvěstě a my jsme si říkali: ”jen počkej, až tě chytnou policajti. Když nás vysazoval řekl: “Já jsem policajt, kdybyste měli problémy, ptejte se v Uşaku po Mustafovi.” a odfrčel.

Počkali jsme na Hlada a Dikiho, a stopli dodávku směrem na Cal. Já šel s řidičem do kabiny a bavili jsme se o tom, zdali jsou hezčí Češky, nebo Turkyně (vyšlo to nerozhodně), zatímco na korbě jiný Turek klukům vysvětloval zásady a principy islámu (ale turecky).

V Calu jsme se sehnali nějaké potraviny (ovoce, zeleninu) a vydali se za vesnici přespat, předčímž jsme si ovšem dali nutný čaj v čajovně, a byli poučeni, že se chystá oslava Dne Atatürka, který bude za dva dni. Nakonec jsme zkejsli u nějakého potůčku a dokonce našli i nějaké dříví, takže jsme mohli poprvé po delší době něco uvařit ve fungl novém nádobí. Dali jsme si fazolky.

20. den

Ráno jsme se probudili do parného dne a postupně popolézali, jak se pohyboval stín stromků. Já s Hladem jsme zašli do Calu na nákupy (melouny a podobně). Když jsme se vrátili, Hlad se odhodlal skočit do tůňky, a potom jsme tam, donuceni vedrem, skočili všichni. Po chvilce se objevili nějací turečtí hošíci a přinesli nám žvejkačky a plechovkový kokakoly. Tak jsme si s nima trochu povídali a pak se šli s nima koupat. Ale po chvíli, co jsme je sledovali, jak loví žáby a chtějí je sníst, jsme s nimi už takoví kámoši nebyli. Krom toho tam byl takovej prcek, jehož kůže měla barvu lehce nazelenalou (Hladova diagnóza – prašivina), jehož jsme se štítili dotknout. Postrašili jsme je salámkem a řekli, že je vyroben z prasete (turecky “domuz”), jestli by si nedali. Obrátili oči v sloup a řekli si asi, kdovíjaký prasata jsme my. Radši jsme se sbalili a odešli dále směrem od Calu.

Našli jsme vhodné místo u takové menší skalky. Zde jsme se utábořili, a vydali se na obhlídku okolí. Potkali jsme napajedlo s minimálním průtokem vody, odhadli jsme to tak na kotel za noc. Také nám cestu zkřížil nějaký jasně zelený plaz. Po návrzích chameleón a iguana jsme byli nuceni kapitulovat a uznat, že naše zoologické znalosti na to opět nestačí. Pak šel Alf s Hladem pro vodu, Diki klátil dříví s vysokého stromu, což ho málem stálo život, nebo alespoň dvě končetiny. Pro jistotu jsem vše zpovzdálí sledoval a teprve v pravou chvíli se do věci vložil. Celý zbytek dne jsme věnovali vaření (těstoviny, kompůtek…), protože nás nebavilo furt tahat skoro všechny zásoby na zádech a chtěli jsme si ulehčit.

21. den

Druhý den dopoledne jsme pokračovali ve vaření (svíčkovou z pytlíku a knedlíky!) a flákání. Nakonec jsme se i zbavili relativně znatelné části zátěže. Najednou, jak si tak ležíme s plnými břichy ve stínu opřeni o skálu nám nad hlavami prolítnou dvě F-16 stíhačky a zmizí za obzorem. Byli jsme z toho lehce v šoku, ale za chvíli zase. Teprve po chvíli přemýšlení (“dou po nás, zdrháme!”) nám došlo, že Turci v Den Atatürka asi demonstrují svou vojenskou sílu. A skutečně, z dálky jako by byly slyšet nějaké salvy. Sbalili jsme se a vrátili se do Calu.

Zde jsme se rozdělili a šli na stopa do města Kütahya. Diki a já jsme jeli na korbě nějakého náklaďáku. Asi v půli cesty řidič zastavil a zeptal se, jestli nám není zima. My řekli, že ne, ale řidič nám přesto hodil vlněnou deku. Po chvilce jízdy, se začalo smrákávat a my mu za deku začali být vděčni. Kolem byly samé pěkné kopce.

Před Kütahyu jsme dojeli za tmy a srazili se tam s Hladem a Alfonsem, kteří tam už byli. Došli jsme k benzínce a dali si “ricepudink”, což je takový pudink z rýže, celkem dobrý a taky lovečák. Odešli jsme směrem za benzínku, někam se vyspat. Turci nás trochu děsili, že tam jsou hadi, ale žádného jsme nepotkali. Vyspali jsme se na takovém hnusném úhoru.

22. den

Ráno jsme se odebrali zpět k pumpě a na křižovatce jeli dolmuşem do centra města. Kütahya je vskutku velmi orientální město. Nejprve jsme chtěli navštívit místní mešitu Ulu camii, ale byla zavřená. Toto město je rozčleněno na jakési “čtvrtě” specializované na určitou řemeslnou činnost. Základnu jsme si udělali v ulici s asi patnácti opraváři bot. Hlad si nechal hned vylepšit lupule.

Alfons a já vyrážíme hledat nějaké hrnčíře v naději, že by nám na první kotlík z Denizli připevnili ucho alespoň stejně profesionálně, jako ten dědula z Dinaru. Hrnčířskou ulici jsme nakonec našli, ale profíci to zdaleka nebyli. Vzali kotel a řekli, že si pro něj máme dojít za hodinu. Jejich dílo bylo ovšem žalostné. Radši jsme šli do Lokantasi na Iskender kebab - naprostá lahůdka, na talíři nakrájený arabský chleba a spousta kebabu, je to zalito jogurtem a taky je tam ňáká zelenina.

Vrátili jsme se k chlapíkovi, u kterého si Hlad nechával spravovat lupule a u kterého jsme si obratem nechali báglíky, abychom je nemuseli vláčet. Chlapík nám poradil, že se rozhodně musíme podívat na Aezanoi, což bylo na mapě označeno dvěmi hvězdičkami, tedy jako pozoruhodnost, stojící za samostatnou cestu. Zároveň nám nabídl, že nás tam odveze taxíkem (bylo to tak 50 km). Hlad se s ním dal do vyjednávání. Po chvíli z něj vypadlo, že to usmlouval na pouhých dvacet milionů (asi 2000 Kč:-o). Slušně jsme poděkovali a odešli na dolmuşové nádraží a odjeli z města zase pryč, k té křižovatce, co jsme na ní ráno nasedali do dolmuşe.

Zde jsme si stoupli a stopovali. Vzal nás jeden chlápek na korbu všechny a odvezl do Çavdarhisaru, což byla ves hned vedle Aezanoi. Zde jsme si dali nezbytný čaj a meloun (teď když o tom uvažuju, zdá se mi, že jsme na tom museli být závislí). Alfons taky koupil žlutý meloun, něco mezi melounem a dýní.

Vyrazili jsme po šipce k Aezanoi. Při přechodu mostu Hlad odchytil jakéhosi dědýse na motorce a dal se s ním do řeči. Po chvíli zjistil, že je to muzejník, a že jede domů, tak mu řekl, že tam zrovna jdeme a muzejník tedy šel s námi, že nám to ještě ukáže. Monument, co se před námi objevil nás hodně překvapil. Diův chrám je totiž ohromně veliký s krásně zachovalým sloupořadím. Zajímavé je, že v průvodcích například vždy najdete něco o třeba o Hierapoli (nad Pamukkale), nebo o Tróji, kde to ve skutečnosti zas až tak zajímavé není, a o takovéhle zachovalé gigantické stavbě nic. Sami jsme k tomu přišli, jak slepí k houslím, ale jestli pojedete někdy okolo, rozhodně zvažte návštěvu. Chrám má velkou podzemní místnost sestavenou z kamenných kvádrů, která vydržela prý i zemětřesení. Obzvláště nás zaujala socha medúzy, na jejíž adresu muzejník sarkasticky utrousil, že taková nějaká ho čeká doma.

Poděkovali jsme mu a šli se podívat ještě na nedaleké zbytky gymnázia (tedy tělocvičny) a hlavně antického divadla. První skutečně dobře zachovalá památka, kde jsme byli jediní turisti my. Dali jsme si něco menšího a rozhodli se, že v divadle přespíme. Předtím jsme si ale ještě zašli zpět do města a dali si k večeři tavuka (kuře).

23. den

Další den ráno jsme se probudili, a zjistili, že v divadle již nejsme sami. Dole běhaly nějaké dvě německé archeoložky a asi tři Turci, kteří dělali, co jim ty archeoložky řekly. Což bylo většinou heverování balvanů kvůli freskám z druhé strany. Turci ovšem nebyli nijak zvláště šikovní a neustále si tam přiskřípávali prsty a nohy. Jeden po chvíli rychle odběhl směrem k vesnici, držíce si ruku. Začali jsme mu přezdívat “Bezprsťák”. Docela nás bavilo ležet si na kamenných lavicích a sledovat jejich snažení.

Poté jsme se sbalili a odešli jsme zpět do vesnice na stopa. Cestou jsme zase potkali muzejníka, tak jsme si s ním ještě krátce promluvili. Dlouho nic nestavilo, tak Alf a Hlad vzali dolmuş, my s Dikim jsme ještě vydrželi, ale v poslední chvíli, když už jsme taky chtěli jet dolmuşem nám zastavil nějaký dobrotivec. Sešli jsme se na křižovatce před Emetem. Další sraz jsme si dali v Turanu, což je ves asi tak deset kiláků před Bursou (snad třetí největší Turecké město). Bylo to asi stopadesát kilometrů. Hlad s Alfonsem chytli nějaké Francouze, kteří jim nakonec řekli, že by se příště měli před stopováním umýt a já s Dikim jsme jeli asi na sedmkrát po dvacetikilometrových kouscích, a k tomu nám jednou pomáhal jakýsi generál – poslal vojáka, aby nám něco stopnul, jenže na vojáka všichni bodali, tak jsme ho radši poslali pryč a stopovali si sami.

Diki a já jsme dorazili první, tak jsme hledali nějaké místo na přespání, koupili pár broskví a došli pro vodu. Hlad s Alfem přijeli za chvíli, ale z druhé strany, Frantíci je totiž vzali nějakou oklikou a vysadili v Burse, takže museli celou Bursou projít, než chytli nějaký dolmuş, z čehož nebyli moc vysmátí. Stany jsme postavili na fotbalovém hřišti, nasbírali dříví a uvařili nějaké fazole. Taky jsme orvali nedaleký sad a získali tak asi patnáct kilo švestek. Konečně jsme se zas dobře najedli a vyspali.

24. den

Následujícího dne jsme se k snídani uvařili kaši a po sbalení odjeli dolmuşem do Bursy. To je obrovské město zcela naplněné lidmi. Navštívili jsme Ulu camii (Velká mešita, je skoro v každém městě), do které se mohlo pouze naboso a se zakrytými koleny. Následně začal směnný maratón. Alfons s Hladem se snažili vyměnit dolary asi v patnácti bankách, a kupodivu nikde neuspěli. Situace začala být až tak tragická, že jsme toho nakonec nechali, a radši odjeli dolmuşem na okraj města.

Zde jsme zašli stopovat směrem na Karacabey, zastavil nám nějaký náklaďák a vzal nás všechny. V Karacabey bylo jakési centrum tiráků, bylo tam spousta Turků, co asi nikdy neviděli turisty a strašně se s námi fotili. Po chvíli jsme radši zbaběle utekli. Stopovali jsme dále na Bandirmu a házeli na sebe rajčata, která tam u silnice asi vypadla z nějaké dodávky. Kupodivu nás vzal náklaďák opět všechny, takže kolem deseti jsme mohli být před Bandirmou.

Nebylo skoro nic vidět, tak jsme se pod vedením Hlada odebrali do pole a tam se vyspali na nějakém místečku pod širákem. Byla tam spousta dýní, ale Hlad vehementně tvrdil, že to žádné dýně nejsou, že to jsou okurky.

25. den

Ráno jsme stopovali asi dvě hodiny, a byl to asi nějaký divný okres, protože nám nestavily ani dolmuşe!! Nakonec nám zastavil nějaký maník v červené sportovní Mazdě a narval nás dovnitř všechny. Jel strašně rychle a vytáčel motor asi na šest tisíc otáček. Prostě maniak.

V Bandirmě jsme došli k moři a hledali nějaký lodní spoj do Istanbulu. Našli jsme nějaký rychlotrajekt asi za tři stovky, který tam jel asi hodinu a půl. Po chvíli ale přijela opravdovská zaoceánská (no spíš zámořská) loď, která tam sice jela čtyři hodiny ale zato za sto dvacet. Vybrali jsme vhodný termín odjezdu, abychom nebyli v Istanbulu moc dlouho. Potom jsme odjeli autobusem ven z města na takový poloostrov v Marmarském moři, který je hned u Bandirmy, směrem na město Erdek.

Ubivakovali jsme se v jakémsi kempu, protože jinde se spát nedalo a navíc tam byla jediná sladkovodní sprcha. Dali jsme si koupel v moři. Oproti Středozemnímu bylo značně studenější a méně slané. Koupel v něm nebyla zdaleka tak motivující. Také jsme se šli podívat do nejbližší vesnice a nakoupili nějakou zeleninu. Alfons (budoucí archeolog) nás dotáhl na nějaké antické místo jménem Kyzikos, ale nebylo tam vůbec nic zajímavého. Večer jsme na paní vedoucí kempu vybrečeli plynový vařič a uvařili na něm večeři. Alfons šel statečně k vedlejším spolustanařkám pro sůl a nakonec na nich vybulíkoval asi třičtvrtě jejich veškerých zásob! Pán od té paní kempu nám namontoval prodlužkou na strom žárovku. Trochu jsem ji chtěl přemístit, přičemž se mi ovšem podařilo nejen vyhodit pojistky, ale i totálně rozškvařit celý elektrický drát a zatavit jich několik dohromady.

26. den

Druhý den jsme se sbalili a šli na silnici stopovat autobus zpět do Bandirmy. Autobusy však vůbec nestavily. Na radu místňáků jsme se postavili o asi padesát metrů vedle (tam totiž byla stanice, ovšem že by tam byla nějaká cedule, nebo něco takového, to ne) a hned první autobus zastavil!

Odjeli jsme jím do Bandirmy a než nám jela loď, šli se trochu najíst do nějaké Lokantasi. Před vstupem na loď si Hlad a Diki dali pro jistotu Kynedril. Já jsem nejdříve dělal frajera, ale po chvíli jsem si jej dal taky, a rád. Asi po půl hodině nevolnost opravdu ustoupila. Alfons vytrval až do Istanbulu, ovšem barva jeho obličeje byla mírně nazelenalá a i jeho věčně dobrá nálada poněkud otupila. Do Istanbulu jsme dorazili někdy v podvečer.

Původně jsme chtěli spát v nějakém parčíku na nábřeží. Šli jsme tedy nejdřív podle moře, ale po chvíli nás Alfons začal vést těmi nejtemnějšími uličkami, asi aby nám ukázal Istanbul v celé své noční kráse. Po chvíli nás ulovil jakýsi nahaněč, a my jsme nakonec šli spát k němu do hotelu, za 3 USD na střechu. Spát na střeše má jisté kouzlo. Ovšem v průběhu noci tam chodili zřejmě nějací mafiáni se radit o dalších plánech. Alfons je však rázně po česku okřikl (“pšššt”) a oni radši ztichli.

27. den

Poslední den v Turecku jsme věnovali prohlídce Modré mešity, kam je vstup zadarmo. Mešita není nezajímavá, ale po nějaké době jsou si všechny mešity trochu podobné. Zbytek dne jsme pobíhali po Istanbulu a kupovali nutné suvenýry jako Helvu (to je turecký med, ale ne ten český pouťový sladký “turecký med” ale takový drobivý a divný, nám teda moc nechutnal).

V Lokantasi, kde jsme si dávali tradiční çorbu s pilafem (polévku, do které jsme si nasypali rýži) Hlad zapomněl foťák a vzpomněl si na to až ve Velkým Bazaru. Nasadili jsme turbospeed zpět a po chvilce nátlaku nám jej vydali. Také jsme nakoupili několik kilo čaje. Spali jsme opět na střeše.

28. den

Ráno jsme se sbalili a odjeli na otogar. Cestou jsme našli zázračnou jídelnu, kde měli čorbu s pilafem za neskutečně nízké ceny, takže jsme si dali rovnou i nějakýho tavuka (slepici) a köfte (mleté masové kořeněné koule, připomínající naše karbanátky), dali si poslední kebab a odjeli autobusem zpět do rodné země.

To že řidič vůbec nejel přes Srbsko, kudy měl, ale vzal to prostě přes Rumunsko, aniž by se obtěžoval to někomu sdělit, nás zas až tak nepřekvapilo. Dojeli jsme místo v deset večer v půl čtvrté ráno.

Zapsal Krup

Pozn: V textu byly původně informace o cenách, rady, atd., ale protože už byly strašně zastaralé a akorát rušily při čtení, tak jsem je vymazal.