Velikonoce ve Skotsku  

• zpět/back

Intro

• Jírovec
• Jana
• Ondra/Krup
• Imelda

Jana trávila akademický rok 2005/2006 na universitě v anglickém Derby a já (Jírovec) jsem jí zhruba jednou za měsíc jezdil navštívit. A při té příležitosti jsme dostali nápad navštívit Skotsko. Začli jsme se shánět po někom do party, a nakonec jsme se domluvili s Krupem a Imeldou — ve čtyřech se to precijenom lépe táhne, zvláště co se týče půjčovného za auto ;-)   

Jana v nějaké knihovně opatřila nějaké průvodce (dvě knížky spíše o chození ve Skotsku, a dvě naopak spíše o kulturních a historických památkách). Krup s Imeldou získali nějakou představu co chtějí vidět od kamarádů, kteří ve Skotsku už byli, a já jsem zavzpomínal na třináct let starý rodinný výlet do Skotska (později jsem s překvapením zjistil, jak velmi nepřesné vzpomínky z doby kdy mi bylo polovic byly).   

Možná se zdá, že duben je nešťastné zvolený termín pro výlet do, co se počasí týče, velmi nehostinné krajiny. Ale z nějakých statistik jsme vyčetli, že právě v dubnu bývají srážky překvapivě velmi podprůměrné. Před letními měsíci nás všichni varovali kvůli midges (jakýsi obtížný hmyz, na který s nenávistí vzpomínají všichni, co se do Skotska vypravili v teplejších měsících). A v neposlední řadě jsem měl už na těchto deset dní koupenou letenku (obvykle jsem jezdil jen na prodloužený weekend) — ne že by se těch deset dní nedalo příjemně strávit v Derby a okolí, ale prostě se to tak už nabízelo pro nějaký delší výlet.   

Derby vůbec byla, z hlediska cestování z/do Prahy, docela dobrá volba, protože mezi Prahou a Nottingam East Midlands (EMA) létá každodenní spoj velmi levné společnosti easyJet, a z EMA do Derby je to co by kamenem dohodil, a zbytek za-čtyři-hodiny-poté-co-ujede-poslední-bus-došel ;-)   

Pozn.: fotoalbum zachycuje víceméně stejný příběh, takže abychom tu zbytečně neměli dvakrát téměř totéž, udělali jsme popisky k fotkám v angličtině...

Den 0 (pátek, 7. dubna)   

Přiletěl jsem už ve čtrvrtek v noci a pátek strávil s Janou v Derby. Večer měl přijet Krup s Imeldou. Měli jsme na letišti zamluvené auto. Po dlouhém vybírání padla volba na společnost Alamo, protože zaprvé byla levná, a zadruhé s ní byla nejlepší domluva. Chtěli jsme totiž být s Krupem oba zaregistrováni jako oprávnění řidiči půjčeného auta, k čemuž byla potřeba fyzická přítomnost obou v půjčovně. Jenže letadlo z Prahy přilétalo ve 22:45 a ostatní půjčovny měly buď jen do 23:00 nebo dokonce do 22:00, nebo byla registrace druhého řidiče moc drahá. V Alamo kde měli do 23:00 slíbili že chvíli počkají, a kdyby byl let hodně zpožděný že můžeme Krupa zaregistrovat třeba druhý den. Takže jsem večer dojel z Derby na EMA autobusem, a nakonec jsme všechno krásně stihli ještě ten den. Kolem 23:00 jsme si auto půjčili a vyrazili zpět do Derby. Po chvíli přeskládávání nábytku jsme v Janině kamrlíku nakonec vyrobili dost místa, kde jsme se pořádně vyspali na další dobrodružství.

Den 1 (sobota, 8. dubna)

Jana nám ráno připravila pravou vydatnou anglickou snídani. Po chvíli bádání nad slaninou, míchanými vajíčky, saussages a mapou jsme usoudili, že vyrazíme na sever po dálnici M6. Krup zabodl prst do nějakého lochu úplně na severu Skotska, a říkal, že tam večer spíme (no, nakonec jsme tam dojeli asi za týden ;-))   

Počasí bylo takové aprílové a protože sluníčko mezi přeháňkami svítilo moc hezky, rozhodli jsme se Krupovi s Imeldou ukázat trochu Peak District, který byl v podstatě cestou, akorát po malinkých silničkách, takže časově to zajížďka byla. Po povinné zastávce v Ilamu a Hartingtonu (kdo jste byl na návštěvě u Jany, jistě všichni znáte ;-)) jsme se už víceméně bez zastávek vydali na zmiňovanou M6 a pak pořád na sever.   

V autě byl i přehrávač na CDčka, a chytře jsme si sebou vzali Janinu sbírku. Vždycky jsem rád poslouchal Beatles. Ale když jsme projížděli mezi Mancheserem a Liverpoolem, pár mil od míst, kde ta hudba všechna vznikala, nějak mne to vzalo za srdce, a tak nějak, naprosto iracionálně, mi přišlo, že tam ta hudba patří. Že je v ní ten kraj nějak ukryt, nebo tak něco. To je ale blbost co? Každopádně jsem pak už nic jiného snad ani nechtěl poslouchat, i když už jsme od Liverpoolu byli na hony vzdáleni. Ten pocit ve mne zůstal, a cítil jsem ho kdekoli v Anglii. Zvláštní.   

Když dálnice začala trochu stoupat a z mraků se nořit zasněžené hřebeny hor v Lake District, trošku v nás hrklo. Ne že bysme sebou neměli teplé oblečení či pevnou obuv, ale že už tak brzo uvidíme sníh nás tak úplně nenapadlo. Nu co, ve Skotsku jistě už všechen roztál a svítí tam sluníčko ;-)   

Zatím jsme sebou neměli téměř žádné jídlo a plánovali jsme ještě nakoupit. Jak jsme se blížili po dálnici ke Glasgow, blížila se i obvyklá zavírací doba. A potřebovali jsme najít nějaký větší obchod, kde by měli i nějaké palivo do Krupova indonéského vařiče Butterfly. Když jsme už projížděli centrem, a stále nenarazili na žádný supermarket, koupili jsme alespoň v málem krámku nějakou vodu, protože už jsme měli hroznou žízeň (pozn. Krup: zde nastalo moje první setkání se Skotštinou. Nerozuměl jsem ani slovo. Naštěstí se potom ukázalo, že tohle byla jenom Glasgowština a zbytek Skotska už mluvil anglicky). Nakonec jsme ale našli i ten supermarket.   

• Písnička o Jírovcovi a broskvích

Koupili jsme spoustu jídla včetně většího množství plechovek "Baked Beans", již hotových "Spaghetti in Tomato Sauce", a především kvanta "Peach Slices in Light Syrup", všechno za neuvěřitelnou cenu kolem 15 pencí za plechovku. Nechápu jak je to možný, ale ty "Sliced Peaches" mají v Anglii úplně všude a za směšnou cenu. Taková ta zhruba půlkilová plechovka stojí prostě v přepočtu šest korun. A přitom jsou tak dobrý! Jestli se někdy do Anglie odstěhuju, tak tam pojdu na otravu broskvovým kompotem. Do vařiče jsme koupili tři litry tekutiny zvané "White spirit" a na parkovišti jsme při odjezdu zahlídli lišku.  

S padajícím soumrakem jsme se vydali na sever po A82. Ještě zbývalo vyřešit kde dokoupit benzín, s jehož zásobou to bylo také na pováženou. Když najednou skončilo poslední předměstí Glasgow a kolem už byly jen samé kopce a jezera, radši jsme se ještě do poslední civilizace vrátili a pumpu nakonec našli.   

Usoudili jsme, že kolem je už určitě pozoruhodná krajina, a je škoda ji projet za tmy. Našli jsme v mapě úzkou silničku, a rozhodli jsme se, že někde u ní přespíme. Silnička odbočovala z A82 doleva do kopce pryč od Loch Lomond a vedla údolím Glen Douglas k Loch Long. Po pár kilometrech jsme našli rozumné rovné místečko na dva stany, rychle se utábořili a šli spát.

Den 2 (neděle, 9. dubna)

Probudili jsme se do studeného rána. Všude jinovatka, a kolem kopce přikryté sněhem a ozářené sluncem. V údolí byl ještě stín a strašná kosa. Viděli jsme ale, že o kus dál už i v údolí svítí sluníčko, a tak jsme všechno naházeli do auta, a popojeli na sluníčko. Tam jsme roztáhli stan a posnídali. Naplnili jsme vařič White spiritem, a zjistili jsme, že hoří strašně mizerně. Ohřáli jsme nějaké ty špagety v konzervě, na víc se vařič nezmohl. Samy o sobě byly úplně hnusné, ale když se smíchaly tak 1:1 s dobrým Cheddarem, daly se jíst.   

Chvíli jsme se slunili (ale přitom byla stále dost kosa), a pak jsme pokračovali dál na západ po silničce skrz Glen Douglas. Zjistili jsme, že jsme spali kousek od nějakého vojenského prostoru, a sjeli k Loch Long, kolem nějž jsme se dali sever a připojili jsme se zpátky na A82, že které jsme odbočili večer.   

Pak jsme poměrně rychle projeli skrz Glen Coe, kde kolem silnice všude trčely pozvolné, ale majestátné hory. Trochu mě mrzelo, že jsme to tam tak rychle projeli, protože jsem tam měl z jedné z Janiných knížek najděnou pěknou procházku. Ale pravda, počasí nebylo úplně nejhezčí. A tak jsme pokračovali pořád dále, a kolem poledního jsme byli ve Fort William. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou vyběhnout na Ben Nevis, ale počasí nahoře vypadalo špatně, a tak jsme radši naběhli do místního supermarketu, kde jsme za nějakou neuvěřitelnou cenu koupili dvě pečená kuřata, nasockovali jsme se s nima do přilehlého fastfoodu a pěkně jsme se až po uši umastili. Mňam. :-)   

Pak jsme pokračovali dál, udělali vtipnou fotku u Commando Memorial, a rozhodli jsme se, že bychom rádi ještě dnes dojeli na ostrov Skye. V Invergarry jsme odbočili na A87 a pokračovali dále. Počasí se ale docela vybralo, a už jsme byli takoví přesezení z auta, tak jsme u jednoho lochu, už nevím kterého, zastavili a šli se projít na sousední kopec. Kopec zespoda vypadal malý, ale jak šel člověk výš, pořád se objevovaly nové a nové horizonty. Najednou jsme zahlédli najaka veliká zvířata, nejspíš jeleny, a začli jsme je pronásledovat s foťákem. Krup s Imeldou to po chvíli vzdali, a já s Janou jsme přelezli ohradu a šli stále za nimi.   

Pamatuju si ten zvláštní pocit, který jsem z té divočiny měl. Směrem, kterým jsme šli, by člověk mohl jít desítky kilometrů, a nepotkat jedinnou silnici nebo město. Semtam možná nějakou pasteveckou budku, ale možná ani tu ne. Byl to takový zvláštní pocit, pocit dobrodružství, které za tím obzorem čeká. Vědomí, že za tím obzorem jsou desítky kilometrů krásné pusté krajiny, na kterou se nepodívám. A i kdybych se podíval, nepodíval bych se na další desítky kilometrů pustiny hned o kousek vedle. Taková bezmoc z toho, kolik let by se tu člověk mohl toulat a stejně by všechno neviděl.   

Náš lov skončil v okamžiku, kdy jsme se se oba najednou probořili do nějaké bažiny, a měli plné boty vody. Vydali jsme se zpátky. Celkem to byl asi dvouhodinový výlet, ale mokří a protažení jsme byli až dost, a ještě rádi jsme si sedli do vyhřátého auta.   

Pokračovali jsme dál, prohlídli si hrad Eilean Donan, a za chvíli už po velkém mostě přejeli na Isle of Skye. Jo, před třinácti lety jsme ještě jeli přívozem. Člověk z toho měl takový ostrovnější pocit. Ale tohle zas bylo rychlejší a zadarmo ;-)   

Cíl naší cesty byl YHA Hostel v přístavu Uig, na druhé straně ostrova. Celou cestu přes ostrov (A850, A856) jsme se mohli kochat kýčovitými západy slunce. Za horami, za vřesovištěmi, nad zátokami moře, ... jeden kýčovitější než druhý. Po chvíli hledání jsme hostel našli, uvařili večeři, a šli spát.   

Den 3 (pondělí, 10. dubna)   

Počasí bylo zase takové proměnlivé. Plán na dnešní den byl nejdřív autem objet sever ostrova (A855), a pak se rozdělit. Já s Janou jsme měli v plánu výlet do kopců. A Krup s Imeldou že se mezitím podívají autem na další místa na ostrově a prozkoumají, jak v Portree vaří ryby.   

Krajina severního ostrova byla malebná, ale počasí k focení ani k procházkám po pobřeží úplně nevybízelo. Procházku ke skále "Old Man of Storr" jsme vynechali, a rozhodli jsme se, že si raději počkáme na hezké počasí a navštívíme skálu skoro stejného jména na pevnině ("Old Man of Stoer"). U Kilt Rock Waterfall jsme našli chlapíka, který sbíral místní dokonale oblé balvany a kreslil na ně domečky. Imelda jeden zakoupila, my s Janou jsme sebrali přírodní kámen, a že nám na něj domeček nakreslí určitě někdo doma levněji ;-) (doteď se tak nestalo)   

J+J: Pak jsme dojeli na křižovatku A850 a A863, odkud jsme s Janou vyrazili na túru na The Cuilin Horseshoe — hřeben skutečně trochu ve tvaru podkovy. Zpočátku to byla chůze po rozbahněném vřesovišti, ale po nějakém tom kilometru se začaly kopce zvedat, a my šplhat nahoru. Mezitím se ale zvedal vítr, a počasí bylo čím dál tím horší. Když jsme vylezli na hřeben, vítr burácel kolem nás a bičoval nás zmrzlými kapkami do obličeje. Foukalo tak silně, že člověk musel stát trochu nakřivo, aby ho to nesfouklo. Už bylo jasné, že pohodový výlet s úžasnými výhledy to nebude, a tak jsme to vzali spíš jako výzvu. Vydržet a odolat větru, dešti. Po pár hodinách zápolení s větrem jsme hřeben opustili a začali klesat zase dolů. Proti původnímu plánu jsme to trochu zkrátili. Výhled na mořskou zátoku pár minut byl, ale jinak nic moc. No, aspoň nějaká změna, že jsme neseděli v autě. Sestup dolů byl zábavný, ve štěrkové suti se dalo jakoby lyžovat na pohorkách. Poslední dobrodružství jsme si užili už kousek od silnice, když jsme se místo po rozbahněném vřesovišti vydali skalnatou soutěskou dravého potoka. Potkali jsme tam velmi fotogenického berana s obrovskými rohy. Po chvíli už jsme se šťastně setkali s Krupem a Imeldou u auta.

I+O: nejdřív jsme šli s Janou a Jírovcem kousek vřesovištěm a rašeliništěm k vodopádu. Na další výstup jsme se necítili, takže jsem se vrátili k autu a vydali se na průzkum ostrova. Objížďkou jsme jeli okolo whiskárny Mc Leod, a pokračovali dále po západním pobřeží směrem k hradu Dunvegan. V jedné vesničce po cestě jsme si dali čerstvé Fish&Chips. U hradu Dunvegan jsme zjistili, že vstupné výrazně převyšuje naši ochotu tolik peněz obětovat, a tak jsme se aspoň vydali po malinké silničce oklikou podívat se na hrad jak vypadá. No, je to spíš takový hrádeček... Nicméně jsme při této objižďce narazili na stádo Skotských krav, takových těch s dlouhými vlasy:-) Byly moc roztomilé. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou jet do vsi Claigan, kde údajně mají být nějaké monolity, nicméně byla by to zajížďka po jednosměrné silničce nepříliš valné kvality za nejistým výsledkem, takže jsme se raději vydali dále drsnou krajinou do Portree. Portree je takový malebný přístaveček, údajně tam výbrně vaří plody moře, avšak opět to bylo poněkud mimo náš rozpočet:-( Alespoň jsme si vyfotili pitoreskní domečky v přístavu a vydali se na místo sraznu nabrat zase Janu a Jírovce po jejich výšlapu.

Rozhodli jsme se opustit ostrov a vydali se (A850) přes most zpět na pevninu. Plán na další cestu byl jet víceméně podle západního pobřeží Skotska na sever. Vydali jsme se proto po A890, kolem slavné legrační cedule "Strome Ferry / (no ferry)" na sever. Byl večer, stmívalo se. Chvíli jsme se snažili najít místo na spaní na nějaké malé silničce vedoucí z Achintee nikam, ale nic jsme nenašli, všude byla nějaká zemědělská půda, tak jsme se vrátili zpátky na hlavní a pokračovali po A896 dál. Začalo hnusné pršet. Ještě párkrát jsme zastvili a hledali s baterkou rovný plácek. Byla to taková lesnatá krajina, všude spousta vody a podle silnice křivolaká, bažinatá zem. Při jednom takovém hledání jsem svou suchou botou zahučel do nějaké louže. Nakonec jsme ale našli luxusní místo na křižovatce se silničkou do Hartfieldu. Taková podivná proláklina, kam se úplně nádherně schovaly stany (vešlo by se jich ještě spousta). Rychle jsme je postavili a šli spát.

Den 4 (úterý, 11. dubna)

Ráno nepršelo, ale foukal silný studený vítr. Vyrazili jsme dál po A896 a snídani jsme si dali až na parkovišti u Upper Loch Torridon. Opět jsme se snažili přemluvit vařič k akci, ale v silném větru to bylo ještě horší než předtím. Nakonec jsme zase jen mírně ohřáli nějaké ty špagety z plechovek, nastrouhali do nich cihlu sýra aby se daly jíst, a rychle jsme se je snažili zhltnout než vychladly.   

Pokračovali jsme dál po A832 kolem Loch Maree. Silnice vedla kolem Beinn Eighe Nature Reserve (první rezervace v Británii), s parkovištěm a Visitor Centre, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet po jednom tamním okruhu. Největší místní vzácnost byly velké borovice. Někde tam psali, že dřív snad byly ve Skotsku téměř všude, ale že je vykáceli za války, aby měli z čeho dělat krabice na munici, a teď že už zbyly jen tady. Nějak se mi tomu nechce věřit, možná že jsem si to špatně zapamatoval ;-) (Pozn. Krup: pravdou je, že je vykáceli, ale ne jen za války kvůli krabicím na munici, nýbrž začali už dávno předtím kvuli průmyslové revoluci a mohutné britské flotile) Každopádně jsme se přezuli, a vyrazili na okruh. Ten vedl nahoru úbočím kopce, k nějakému jezeru, a pak zase zpátky. Celkem pěkná procházka, ale trošičku moc skanzen (upravené kamenné schody, dost lidí ...). Nad Loch Maree dvakrát prosvištel pár stíhaček, asi tam letectvo jejího Veličenstva zrovna trénovalo.   

Když jsme stoupali, překvapila nás mohyla s cedulkou "460 m". Po chvíli nám to došlo. 1500 stop. Už se nedivím, že Angličanům (a Skotům, pozn. Krup:-) metrickej systém nepřijde nijak praktickej, když do něj násilně převedou všechno, co doteď měli jako kulatá čísla. Že ty trubky nenapadlo mohylku postavit o pár metrů výš s nápisem "500 m". V supermarketu taky koupíte kanystry s 2.273 nebo 3.41 litry mléka. Přitom velkým písmem je tam napsán tento údaj v litrech (jako že se snaží přecházet na metry), a teprve pod tím 4 (resp 6) pint. Komické. Cestou zpátky byla podobná mohylka, ve stejné výšce a se stejnou cedulkou, ještě jedna. Šašci.   

Po nějakých třech hodinách jsme se z výletu vrátili, a pokračovali dál podle jezera a pak podle pobřeží. Jeden z mých plánů byl vícedenní pochod od konce Loch Maree směrem do vnitrozemí, ale bylo by složité se pak dostávat zpátky k autu. Nakonec jsme tedy pokračovali po A832 a A835 do přístavu Ullapool, kde jsme zakotvili v luxusním hostelu (tentokrát ne YHA). Bylo ještě dost brzo, tak jsme v supermarketu doplnili zásobu broskvového kompotu a jako předkrm před vlastnoručně uvařenou večeří jsme si dali Fish'n'Chips v obchodě přímo u přístavního mola. Pak jsme se ještě chvíli poflakovali po přístavu a užívali nebývalé hezkého počasí. V hostelu jsme uvařili výbornou večeři a ze společenské místnosti načerno poslali pár e-mailů (asi ještě neviděli Čecha, když měřák na mince dali k počítačům pouze na napájecí šňůru k monitorům ... stydím se).   

Den 5 (středa, 12. dubna)

Z Ullapoolu jsme pokračovali stále na sever (A835), ale po pár mílích (v Drumrunie) jsme se rozhodli pro vyhlídkovou trasu po malinké silničce po pobřeží. Silnička byla uzoučká, muselo se jet hodně pomalu, a tak bylo dost času se dívat na drsnou krajinu kolem. Tahle část pobřeží se mi líbila asi nejvíc že všeho, bylo tu všechno takové členité a malebné. Pomalým tempem jsme jeli dál přes Lochinver, a i tam jsme se rozhodli dále pokračovat po pobřežní vyhlídkové silnici (B869). Z nějakého průvodce jsme věděli o pozoruhodné skále trčící z moře, známé pod jménem "Old Man of Stoer" (neplést s Old Man of Storr na ostrově Skye), a rozhodli jsme se, že si ji prohlídneme.   

Dojeli jsme autem až k pohádkově vyhlížejícímu Stoer Head Lighthouse, bílému majáku, tyčícímu se nad vysokými útesy padajícími do rozbouřeného moře. Moře skutečně mělo proč být rozbouřené, počasí se totiž hodně zkazilo, a s autem, stojícím na parkovišti u majáku vítr lomcoval že strany na stranu tak, že se nám vůbec nechtělo ven. Nakonec to obě samičky vzdaly, a poslaly nás s Krupem ulovit fotografii Old Man of Stoer samotné.   

Bylo to pár kilometrů po pobřeží (jako že opravdu jen asi dva až tři). Navlékli jsme se s Krupem do zimních bund, utáhli kapuce a vyrazili. Vítr nám fičel víceméně do zad, a tak jsme za chvíli byli na dohled majestátné skály. Cesta zpátky byla o to těžší. Vítr vál tak silně, že člověk se proti němu musel jakoby sápat v předklonu. Hustá tříšť jemňounkých kapek, kterou nás vítr bičoval, rychle pronikla téměř přes všechny vrstvy našeho oblečení. Jo, nevěřím reklamám na všechny ty zázračné hyper "funkční" materiály na předraženém oblečení. Ale kdyby někde prodávali bundu s nápisem "vydržela jsem u Point of Stoer 12. dubna 2006 odpoledne dvě hodiny sucha", můžete si ji klidně koupit — nepromokne nikdy ;-)   

Po několika desítkách minut jsme se téměř doplazili k autu, promočení na kost. Byl to dobrý zážitek. Člověk by nečekal, jak hodinová procházka po travnatém pobřeží může být akční.   

Vrátili jsme se na "hlavní" B869 a pokračovali pořád dál k severu (A894, A838). Obdivovali jsme řeku, podle níž silnice vedla. Byla by hezká na vodu, akorát nevím, jestli by nám tam pan Ahalbert hodil lodě ;) Po chvíli jsme se dostali do ohromné dopravní zácpy. Z ničeho nic několik stovek účastníků silničního provozu zablokovalo silnici před námi — po silnici si to totiž štrádovalo ohromné stádo ovcí. Chvíli jsme na to nevěřícně zírali, ale pak nás bača poprosil o strpení, vysvětlil nám, že by je mohl že silnice vyhnat, ale že mnoho z nich je březí, a jestli bysme nemohli zkusit opatrně projet, abysme je nepolekali. Zajímavá příhoda. Nakonec jsme se do čela ovčího stáda postupně probojovali.   

Když jsme se blížili k nejsevernějšímu místu naší cesty, městečku Durness, naskytl se nám úchvatný pohled. Řeky Dionard a Grudie posledních několik mil před vlitím do moře začaly meandrovat po stovky metrů široké písečné pláži v zátoce Kyle of Durness. Žlutý písek kam oko dohlédlo, ve středu ladné křivky tekoucí vody.   

• Web o Smoo Cave: trochu neumělý, ale zajímavý s historií, atd.

Kousek za Durness jsme měli v plánu navštívit místní přírodní zajímavost — Smoo Cave. Mohutný potok tekoucí po pevnině, která končila vysokým útesem, mizel asi sto metrů od útesu v zemi a padal velkým vodopádem do obrovské jeskyně, a tou pak dotekl do moře. Do jeskyně se dalo dostat z pobřeží, ale jen na kraj. Pro turisty jezdily normálně vevnitř v jeskyni nějaké lodičky až k vodopádu, ale zrovna bylo prý moc vody a tak ten den nejezdily. Tak jsme se museli spokojit s pohledem z ústí jeskyně, a pak ještě zezhora ve směru vodopádu. Na pláži jsme chvíli sbírali nějaké škeble a kamínky, a pak jsme pokračovali dál. Po chvíli jsme ale neodolali pohledu na rozlehlou pláž, kterou jsme míjeli, a seběhli jsme na ní trochu si zablbnout. Házeli jsme po sobě všemožným mořským slizem, pobíhali po pláži a kravili jak paka ;-)   

Rozhodli jsme se ukončit náš sightseeing na pobřeží Skotska, a rozjeli se přes vnitrozemí na jih. Z poměrně velké A838 jsme to ještě vzali zkratkou po malé silničce kolem Loch Hope. Na začátku byla nějaká cedule, že cesta může být zaplavená, tak jsme se trochu báli, že ujedeme 20 mil a budeme se muset vrátit. Ale nakonec jsme se rozhodli to risknout a dobře jsme udělali. Zaplavená nebyla, okolí bylo docela hezký a byli jsme tam asi úplně sami. Teda až na tuny jelenů. Když jsme viděli prvního, opatrně jsme zastavili a byli jsme překvapení, že jsme ho nevyplašili. Fotili jsme ho asi pět minut a byli jsme z toho úplně paf. Pak jsme potkali dalšího, pak menší stádo, pak větší stádo, ... prostě mraky. Všichni byli úplně krotcí a vůbec si nás nevšímali.   

Cestou jsme potkali neobyčejně zachovalou zříceninu nějaké stavby jménem Dun Dornaigil Broch z roku asi 500 před Kristem a pak už jsme měli chuť dnešní den nějak ukončit a jít spát.   

Ale nějak nebylo kde. Jednou jsme dokonce odbočili na nějakou polní cestu k nějakému seníku, ale byl vevnitř tak hnusný, že jsme si to rozmysleli. Všude bylo buď hrbolato nebo nějaká bažina, a tak jsme pořád jeli dál a nemohli nic kloudného najít. Nakonec jsme ujeli ještě pěkných pár desítek mil po A836 na jih. Nevím jestli to bylo únavou, ale krajina kolem nám přišla fádní, až ošklivá. Poměrně rovná, bažinatá, případně osazena velkými plochami smrkových hustníků. Někde u městečka Lairg jsme už skoro chtěli někomu spát na pěkném rovném plácku v lese za plotem, ale pak nám to bylo blbé, a našli jsme hezké místo až úplně za tmy vedle malé silničky B864 vedoucí podle divoké řeky Shin. Po vydařeném, ale dlouhém, dni jsme rychle vytuhli.

Den 6 (čtvrtek, 13. dubna)

Na dnešní den byla v plánu návštěva whiskárny Glen Ord, cesta dál na jih a rozdělení na dvě skupiny na dva dny. Cestou, kousek od místa kde jsme spali, byl na říčce Shin poměrně velký vodopád, vyhlášený tím, že na nich jdou dobře pozorovat skákající lososi. Měli tam k tomu vybudované parkoviště, informační centrum, chodníky a schody, ale asi nebyla ta správná doba — žádného lososa jsme neviděli. Vodopády samy o sobě nebyly špatný, ale bez lososů žádnej vyloženej zázrak. (Pozn. Krup: nebyl to ani tak úplně vodopád, jako spíše taková větší peřej s přepadem. Co ale kolem toho postavili za turistické atrakce, obřím parkovištěm počínaje a turistickým centrem s hromadou suvenýrů konče, to by jeden nevěřil. Dokonce tam tématicky prodávali i malovaná velikonoční vajíčka:-). Připadali jsme si jak někde u Niagara Falls, až na to že tam chyběly ty Falls...)

V Bonar Bridge jsme v krámku koupili něco k snídani. Po A836 a A9 (v porovnání se silničkami po kterých jsme jezdili pár předešlých dní to byla skoro dálnice) jsme dojeli až do Muir of Ord k whiskárně. Prohlídka začínala až za nějakou dobu a tak jsme si nejdříve prohlédli pár exponátů v malém muzeíčku u vstupu. Mně výroba whisky nijak zvlášť nezajímala (rozhodně ne tolik na kolik si Skoti cenili vstupné ;-)), a tak jsem se prohlídky nezúčastnil. (Pozn. Krup: Bylo to celkem zajímavé, počáteční kroky výroby whisky se podobají výrobě piva a také to tam voní/smrdí jako v pivovaru — v obrovských tancích kvasí ječmen. Jenže tím to nekončí, po kvašení se destiluje. V průběhu celého procesu se to ještě všelijak vylepšuje použitím rašeliny, apod, tím se od sebe jednotlivé whisky liší. Teda kromě toho, že zrají různě dlouhou dobu v sudech a pak se míchají dohromady. Průvodce byl takový legrační děda v kiltu, který mluvil se Skotským akcentem, ale přesto krásně srozumitelně.)

• Postup výroby whisky

Zatímco ostatní byli na prohlídce jsem se rozhodl pokusit koupit nějaké funkční palivo do vařiče — chystali jsme se na vícedenní pochod a neměli na čem vařit, s "White spirit" to prostě nešlo. U místní pumpy jsem nepochodil, ale doporučili mi vyhlášené železářství Morison v pár mil vzdálené vesnici Beauly. Tam měli "Paraffin", určený na topení, svícení a tak. Vypadalo to, že by to mohlo mít našemu petroleji blízko, jenže měli jen litrové a pětilitrové balení, obojí zhruba stejně drahé — tak jsem koupil těch pět litrů asi za čtyři libry, nebo tak nějak.  Vrátil jsem se k whiskárně, a než ostatní vylezli, jsem začal na parkovišti vařit kolínka. Chvíli jsem měl pocit, že to funguje líp, ale nijak přesvědčivé to nebylo, vařič hřál dost málo. Kolínka jsme nějak uvařili, nastrouhali do toho sýr, kydli protlak a sežrali. Chtěli jsme ještě uvařit čaj, tak jsem si řekl, že zkusím pročistit trysku. Jenže jsem z ní asi čistícím drátkem nastrouhal nějakou mosaz a s ní ucpal dírku, kterou má palivo tryskat. Jakýkoli pokus díru prošťouchnout selhal, a tak jsme definitivně skončili s vařením. Celkově jsme tedy na pět litrů Paraffinu, tři litry White Spiritu a půllitr Methylated Spiritu uvařili jedny kolínka a dvakrát ohřáli hnusné špagety z plechovky. Mám pocit, že už jsme vařili efektivněji  ;-)   

Z Muir of Ord jsme dojeli do Inverness. Zaparkovali jsme někde v centru, ale zdarma byla jen hodina. Malinko sme se prošli, podívali jsme se do místního sportu na nějaké nafukovací karimatky, ale nakonec jsme žádnou nekoupili, v rychlosti jsme si prohlídli zámek, doběhli zpátky na parkoviště a pokračovali po A9 dál na jih.  

Já s Janou jsme chtěli podniknout přechod Cairngorm Mountains, zatímco Krup s Imeldou by si prohlédli Stirling a Edinburgh, a pak se pro nás vrátili. Naplánovali jsme si trasu z Glenmore Lodge do Blair Atholl.  Odbočili jsme tedy v Aviemore z A9 a dojeli do poměrně dost turistifikované Glenmore Lodge. Měli jsme tu vyhledaný nějaký hostel, ale byl už plný. Zkusili jsme se ještě vrátit do Aviemore do jiného, ale ten byl taky plný. Vrátili jsme se tedy zpět do Glenmore Lodge. Zatímco Krup s Imeldou se rozhodli přespat v té ne zrovna nejlevnější Lodge, já s Janou jsme si zabalili a vyrazili do hor, že ještě nějakou dobu půjdeme, a pak někde zatáboříme.  

J+J: Naše cesta vedla pár kilometrů lesem, a pak se začla stáčet doprava. My jsme se ale rozhodli si pár set metrů zajít rovně, a omrknout kamenný domeček Ryvoan Bothy, jestli by se v něm nedalo přespat. Byl prázdný a pěkně čistý, a tak jsme se tam nakonec ubydleli. Venku i vevnitř byla docela zima, něco teplýho do žaludku by pomohlo, ale nebylo na čem vařit, tak jsme šli spát.

I+O: na zítra jsme si naplánovali kratší asi půldenní výlet v Cairngorms (Jírovcův plán ujít dvoutýdenní trek za dva dny u nás nějak nenašel pochopení:-). Chtěli jsme jít brzo spát, ovšem jednak jsme si chtěli něc vyprat a hlavně v ne zcela levné ceně ubytka v Lodge byla zahrnuta sauna, kterou jsme tím pádem museli (ač neradi:-)) využít, vzpomínaje na Janu a Jírovce, jak se asi právě koupou v nějakém skoro zamrzlém lochu...

Den 7 (pátek, 14. dubna)

J+J: Ráno jsme se vrátili na cestu a pokračovali dál. Kolem byla už úplná pustina, akorát cesta ještě byla civilizovaná, a dokonce přes říčku Nethy byl postaven pěkný dřevěný most. Pak jsme začli pozvolna šplhat do kopce, a cesta začala mizet. Zaprvé byla méně a méně výrazná, a zadruhé čím dál tím víc přikryta sněhem. Vyšli jsme na takovou náhorní plošinu, kde jsme správný směr už spíš jen tak tušili. Měli jsme dost špatnou mapu. Celá naše téměř osmdesátikilometrová dvoudenní tůra se vešla na dvě  černo-hnědo-zeleno-bílé zhruba-A5ky v našem průvodci, tak si jistě dokážete představit jak podrobná mapa to byla. Po chvíli jsme ztratili stopy lidí co tudy šli před námi, a jen tak podle hrubě odhadnutého směru jsme klesali do údolí k potoku, a pak dál podle něj. Byli jsme teď z druhé strany nejvyššího hřebenu pohoří, než když jsme přijeli do Glenmore Lodge. Hřeben jsme měli po pravé ruce a šli již téměř pořád na jih. Myslím že začalo mírně pršet nebo sněžit.   Looking back towards the Fords of Avon Všude bylo poměrně dost sněhu. To jsme vůbec nečekali. Sníh byl rozměklý a člověk se do něj nepravidelně bořil, tu po kotníky, tu po kolena, tu zapadl po pás. Po několika hodinách jsme dost vyčerpaní a s promočenýma nohama došli k Fords of Avon Refuge — malinkému nouzovému úkrytu, který kdysi při nějakém cvičení zbudovala armáda. Vevnitř byl dost hnusný, ale krajina kolem byla o to hezčí. Byli jsme na zajímavé vodní křižovatce. Z prava doleva tekla říčka Avon, vytékající o kousek výš z Loch Avon. Do ní se z naší strany vléval mohutný potok podle kterého jsme šli dolů údolím, a z druhé strany podobně mohutný potok tekoucí z údolí, kterým jsme chtěli stoupat dál, směrem do sedla dělícího nás od údolí Glen Derry.   Začali jsme se dost obávat jak celou tůru stihneme, protože nás prvních snad ani ne deset kilometrů dost znavilo a zdrželo, a alespoň co jsme viděli, tak dalších pár kilometrů mírného stoupání do sedla nemělo být o mnoho lepších. Něco jsme pojedli, poněkud dobrodružně překonali Avon, a začli stoupat k sedlu. Minuli jsme dvě menší jezera, a snažili se v širokém údolí vybírat cestu po vyvýšených místech, kde přes zimu sníh asi dost vyfoukal a proto už byl roztátý. Každou chvíli jsme ale stejně museli z kameného hřbítku nebo boule sejít a přebrodit se sněhem. Hlavně na rozhraní sněhu a kamení to bylo vždycky dobrodružné — tam člověk zapadl hodně často a hodně hluboko. Krajina kolem byla zajímavá. Pozvolně stoupající široká údolí, a pak poměrně strmé svahy vzhůru na takové oblé kopce. A přitom žádné stromy. Jen vřes, sníh, kameny, a meandrující potoky. Cesta ubíhala strašně pomalu a v sedle jsme byli až dost odpoledne. Nahoře jsme si ale oddychli. Sníh jako mávnutím kouzelného proutku zmizel, a celé klesání do Glen Derry bylo po suchu. V sedle na chvíli začlo svítit slunce a začlo být chvíli dost teplo, tak jsme se chvíli na kamenech slunili, a pak rychle šli dál. S časem jsme na tom byli dost špatně. Během zítřka a pár hodin zbývajících z dneška nás čekalo ještě nějakých 60 kilometrů.   Cesta byla dobrá, ale dlouhá. Navíc jsme podle naší mapy nevěděli moc přesně kde jsme. Řekli jsme si, že bychom se měli pokusit ujít co nejdál, alespoň k Derry Lodge, pokud možno ještě dál, až k říčce Dee. Sklesali jsme dolů, do míst kde se Derry zleva vlévala do Lui Water. Údolí se rozšířilo na pěkných pár set metrů a téměř přestalo klesat. Řeka se pomalu kroutila ze strany na stranu, a cesta se změnila ve zpevněnou cestu pro auta. Objevil se les ze vzrostlých borovic, a místo, které úplně vybízelo k táboření. A taky bylo asi dost vyhlášené protože tam dost lidí tábořilo. Mezi nimi i nějací dva češi pracující v Anglii, kteří nám ochotně ukázali kde na naší mapě jsme a poradili kudy dál. Úplně nás nepotěšili, protože jsme si mysleli, že už jsme u Derry Lodge, a přitom to ještě bylo několik kilometrů. No, chvátali jsme dál, minuli Derry Lodge (nějaká stará opuštěná budova se zatlučenými okny), a šli dál. Lamentovali jsme, jak nás bolí nohy, a jak by to tu pěkně odsejpalo na kole. A v tom u cesty leží tři nezamčená kola. Dalo to fakt hodně přemáhání si je nepůjčit  ;-) . Po dalších pár kilometrech jsme došli k velkému parkovišti, v místě kde silnička z Braemar přechází po mostě řeku Dee a otáčí se nazpět k Mar. Pod mostem je dost velký vodopád. Parkoviště bylo hodně velké, evidentně je to oblíbené místo odkud se vyráží do Cairngorms. Moc aut tu ale tou dobou nebylo.    Dál jsme měli namířeno proti proudu řeky Dee. Ale už jsme byli tak znaveni, že jsme se utábořili jen pár stovek metrů od parkoviště, na pěkném jehličnatém plácku v lese hned u řeky. Snědli jsme nějaké jídlo a stýskalo se nám po hučícím vařiči a klokotajícím kotlíku s kolínky. Brzo jsme unaveni šli spát.

I+O: Ráno jsme se vydali po stopách Jany a Jírovce. Bylo hezky a po cestě byly hezké výhledy na Cairngorms a všude v potůčkách okolo byly ohromné chuchvalce žabích vajíček:-) I wonder, did J+J take bath here yesterday? Probably not, it was almost night and cold... Došli jsme k modrému jezírku kousek před domečkem, kde Jírovec s Janou spali a pak se vydali okružní trasou zpět. Cestou jsme si četli poučné tabule o lišejnících a o historii kaledonského lesa - což je typ lesa, který kdysy pokrával celé Skotské Highlands, než ho skoro úplně vytěžili. Dnes ho zbývá asi jen 1% původní rozlohy a Cairngorms je jedním z míst, kde ještě je. Proto je také přísně chráněný. Nakonec jsme kolem krásně čistého potůčku došli zpět na pláž jezera Loch Morlich, u něhož jsme začali. Vyrazili jsme dále do Stirlingu, kdysi hlavního města Skotska, abychom ještě stihli otvírací dobu tamního hradu... Ačkoli vstupné je nehorázně drahé (asi 12 liber, jestli si dobře pamatuju), návštěva hradu stojí opravdu za to. Je postaven na skále, takže na hradbách jste vysoko nad okolní krajinou a můžete si užívat krásné výhledy. Naštěstí se nám umoudřilo počasí a vylezlo sluníčko, takže, i když jsme měli jen asi hoďku a půl, jsme se nemohli vynadívat. But the exterior is really great. The views from Stirling fortifications are just magnificent Naproti tomu interiéry jsou o ničem, například je tam díra ve zdi a u ní cedule: "Toto je díra ve zdi. Nevíme k čemu sloužila. Možná X, nebo Y, nebo také Z. Co myslíte vy?" Ehm, díky moc:-) Ještě jsme se šli podívat na místní hřbitov, kde jsou různé zajímavě ztvárněné náhrobky a potom downtown, kde jsme objevili hospodu s názvem PIVO - čepovali tam Pilsner:-) Škoda, že to nepiju:-) Wow! Pivo! They have Pilsner here, too bad we don't drink beer;-) Nejdříve jsme si mysleli, že bychom mohli přespat v hostelu ve Stirlingu, ale byl plný. Přece jenom právě začínal velikonoční víkend... Aspoň jsme si u nich zabookovali nějaký hostel v Edinburghu na zítra a vydali se tím směrem s tím, že holt někde zabivakujeme cestou. To nebylo úplně snadné, protože krajina zde byla poměrně dost osídlená. Nakonec už v noci téměř před Edinburghem jsme zabořili na nějakou menší cestu a dojeli k něčí pastvině. Poněkud v nouzi jsme tam postavili stan a přespali, s tím, že ráno brzo vypadneme, než někdo přijde...

Den 8 (sobota, 15. dubna)

J+J: Vyrazili jsme proti proudu Dee, a opět litovali, že v tu chvíli nemáme kola. Několik kilometrů jsme šli širokánským údolím téměř po rovině. Potom se řeka větvila, a my jsme měli v plánu jít podle pravého přítoku, což znamenalo, že jsme řeku museli přejít. Ale nikde žádný most, tak jsme se nakonec museli zout a docela dravou, ale mělkou, řeku přebrodit. Musím říct, že když jsme byli na druhé straně, dost se mi ulevilo. Člověk je bez bot a s batohem v ledové vodě tak nestabilní, že si živě dovedu představit jak do řeky i s celým batohem spadnu. To by zkutečně nebylo příjemné zpestření  ;-)    Za řekou už cesta moc na kolo nebyla, což mělo na psychiku dobrý vliv. Stoupali jsme několik kilometrů do sedla. Údolí se stále zužovalo a cesta zmenšovala, až se nakonec nahoře změnila v úzkou pěšinku, a ve strmé stráni začala klesat do Glen Tilt. Po několika kilometrech jsme došli k železnému Memorial Bridge, po kterém jsme přešli přes říčku, která se zprava kaskádou vodopádů (Falls of Tarf) drala dolů k nám do údolí. Most postavil někdo na památku mladého kluka, který se na tomto místě kdysi dávno utopil, když rozvodněnou říčku přecházel.   Meanwhile, back in the Cairngorms, J+J at a slightly smaller one: Memorial Bridge Pokračovali jsme dál a dál. Cesta se opět změnila na sjízdnou a klesala pomalu dolů. Před sebou sme měli ještě dobře patnáct kilometrů sestupu údolím. Na kole by to bylo na dvacet minut, ale na unavených nohách to byly ještě dlouhé hodiny utrpení. Po pár mílích jsme prošli kolem Forest Lodge, a dál už mohly jezdit i auta. Řeka vedle nás se markantně zvětšila, a vedl přes ní úžasný vysoký klenutý kamenný most. Po dalších cca sedmi kilometrech ještě jeden. Už jsme vůbec nemohli, a silnice jako by neměla konce. Už jsme chtěli Krupovi, který na nás v Bridge of Tilt poblíž Blair Atholl měl čekat, chtěli napsat, ať pro nás zajede, že už nemůžem. Ale nebyl signál. Nakonec jsme po dlouhých posledních kilometrech najednou vypadli na státní silnici z nějaké brány, která vypadala jak vjezd někomu do zahrady. Přitom to ohraničovalo zřejmě pozemky patřící k Forest Lodge, deset kilometrů daleko. Ještě že tam nebyl ten signál, tenhle vjezd by stejně Krup nikdy nemohl najít. Po pár stech metrů jsme úplně mrtví došli k místu kde na nás Krup s Imeldou čekali. Převlékli jsme se do suchého a s nebývalou rozkoši si sedli do auta.    Z celé tůry mám dobrý pocit. Akorát nás hrozně zdržel a vyčerpal ten sníh první den. A posledních patnáct kilometrů bylo už zoufalství. Krajina je krásná a spousta údolí poměrně bezproblému sjízdná na kole. Na Internetu jsem našel popis cesty z části se kryjící i s tou naší, okruh přes sto kilometrů, celý sjízdný na kole. To musí být taky zajímavé. Krajina je k tomu jak předurčena, tak snad někdy příště.

I+O: Ráno jsme se zbalili a rychle vypadli z cizího pozemku:-) Nezanechali jsme ale po sobě žádnou stopu, takže tím jsme si to morálně ospravedlnili:-) Staircase at our hostel Vyrazili jsme do Edinburghu. Nejdříve jsme zkontrolovali hostel SYHA, který jsme bookli ze Stirlingu, ale o kousek vedle jsme našli levnější hostel Palmerston, který sídlil ve staré budově s ohromným centrálním schodištěm:-) Sice to byl pokoj sdílený ještě s dalšími lidmi, ale na jednu noc to nevadilo. Zabookovali jsme 4 místa a vyrazili downtown. What the heck...? Masaryk in Edinburgh? (no, it's another guy in front of Edinburgh castle) Nejdříve jsme šli na Royal Mile, potom odtud dolů do parku, kde jsme viděli velký dav lidí. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že tam právě probíhá open-air divadelní představení o ukřižování Krista (zítra byly Velikonoce). Bohužel jsme dorazili zrovna v době, když už nesl kříž na Kalvárii, takže to brzo skončilo. Ale bylo to hezké, několik z jeho příznivců a dokonce jeden z apoštolů, tuším Lukáš, byli hráni černochy:-) Ještě jsme se chvíli procházeli po městě a pak už byl čas vyrazit na bod X na mapě, kde jsme měli vyzvednout Janu a Jírovce po jejich brutálním výletě:-) Místo jsme po chvíli nejistot našli a nečekali jsme ani půl hoďky, než se oba výletníci objevili za zatáčkou. To nás potěšilo, protože jsme si nebyli jisti, zda čekáme na správném místě, ale shledání proběhlo úspěšně a to bylo vše, co bylo důležité.

Krup s Imeldou nám mezitím zařídili nějaký hostel v Edinburghu, a tak jsem se tam po A9 a M90 vydali. Udělali jsme si pár fotek nasvíceného Forth Bridge a na kraji města jsme si koupili každý něco teplého v nějakém fastfoodu, od chlápka který na nás spustil pár slov česky, že prý kdysi pracoval s nějakým čechem.   

Palmerston Lodge Hostel byl ve starém domě poblíž centra, ve kterém zabíral několik pater. Pokoj jsme sdíleli ještě s mnoha dalšíma lima, kteří se do pokoje trousili do noci, takže soukromí a pohodlí nic moc, ale bylo to za dost rozumnou cenu a na poslední chvíli, takže ještě že to Krup a Imeldou našli. A ráno jsme se mohli dokonce těšit na snídani.  

Den 9 (neděle, 16. dubna)  

Po vydatné snídani jsme měli v plánu prohlídku Edinburghu. Byla Velikonoční neděle a Krup s Imeldou se šli nejdřív podívat na nějakou bohoslužbu do kostela. My jsme zatím nakoupili pár pohledů a hrníček na Princess Street (to je hrůza, těch obchodů se samejma kostkovanejma blbostma — nakonec jsme vybrali samozřejmě ten nejvýhodnější ;-)).  

Pak jsme měli v plánu jít na Hrad. Byli jsme ochotni zaplatit i nekřesťanské vstupné, ale zjistili jsme, že je potřeba vystát ještě ke všemu dlouhatánskou frontu. Tak jsme se na to vykašlali, zablbli si chvíli u křivých zrcadel, a zašli se podívat do nějaké manufaktury kousek od Hradu, kde tkali ... co asi ... kostkovanou látku. Dokonce jí tam i prodávali v rolích, ale nakonec jsme ji nekoupili. Pak jsme sešli dolů High Street a Canongate k Hollyrood Palace. Pak Calton Road zpátky na Princess Street a pak jsme si dali vydatný oběd (All you can eat a eště něco navrch) v Jimmy Chung's Chinese Buffet na Waverley Bridge.  

Pak jsme se šli projít do parku pod Hrad, ve kterém se kvůli velikonocím konalo spousta zajímavých i nezajímavých akcí. Byl tam nějaký koncert, spousta aktivit pro děti a tak. Zaujala mě banda lidí co po parku svižně pobíhala na chůdách a hrála fotbal. Asi líp než bych ho já hrál bez chůd  ;-)   

No, a to už bylo odpoledne, a my jsme se museli rozloučit se Skotskem a jet zpátky do Anglie. Došli jsme zpátky před hostel kde jsme měli auto a vyrazili (A702, A74) na dálnici M6, po které jsme před osmi dny přijeli. Cesta šla hladce. Akorát jsem u Stoke-on-Trent přejel sjezd na A50 (jako na potvoru další byl až po jedenácti mílích), tak jsme to vzali prodlužkou přes Stafford a po A518 do Uttoxeteru a pak už po A50 do Derby, kam jsme přijeli kolem půlnoci. Rychle jsme zalehli, a ještě chvíli po tmě probírali různá choulostivá témata.  

Den 10 (pondělí, 17. dubna)

 

Ráno jsme vyklidili a vyluxovali auto, které po deseti dnech vypadalo jako kdyby v něm někdo bydlel nejmíň rok (přitom bylo fungl nové).  Krup s Imeldou si pak ještě jeli nakoupit něco domů a malinko se podívat po městě. Přivezli spoustu dobrot, z nichž některé jsme zdělali ještě k obědu. Odpoledne jsme se rozloučili s Janou (nechali jsme jí tam na památku těch osm litrů paliva do vařiče) a odjeli autem na letiště.  Vzali jsme to ještě trochu vyhlídkovou cestou přes dlouhý inundační most z osmnáctého století — Swarkestone Bridge. 

Na letišti jsme vrátili auto a někdy po šesté nám mělo letět letadlo do Prahy. Security se nějak nezdál náš vařič (nevěděli, že nehoří ani když v něm nějaké palivo je), a nutili nás z něj vymýt smrad vodou. Po umytí smrděl furt stejně, ale už se nad námi slitovali, a batohy poslali do útrob letiště. Nojo, ale co teď z krupovým nožem co měl v kapse, že?  ;-)  Nakonec jsme nůž zahrabali na dobře popsatelném místě před letištěm do záhonu, a Jana ho tam další den našla, když jela na letiště naproti Magdě, která se za ní přijela podívat.  

Letadlo mělo ještě nějaké zpoždění a tak jsme se chvíli nudili na letišti. Krup i přes Imeldinu snahu propil poslední peníze v předraženém letištním kafi. Věděli jste, že výherní automat začne příšerně houkat když do něj silně strčíte, a žádná mince z něj stejně nevypadne? Já taky ne. Ještě že letadlo už letělo, nebo by nás tam ještě za nějakou lumpárnu zavřeli.

Zapsal Jírovec (osud I+O během rozdělení doplnil Krup)