Dva světy Kiwis, část první: Severní ostrov

DAY 1 - čtvrtek 19. prosince

02Panáček Dikoušem přivezené slivovice na zdárný start akce

Akce NZ začíná úspěšným shledáním v Aucklandu na letišti. Dikouš přiletěl z Česka přes Frankfurt, Singapur a Sydney již před čtyřmi hodinami a od té boby bufetí na letišti. Mezitím konzumuje zbylé řízečky, protože jinak mu je neomylní celní bíglové odhalí (a sežerou? Ne, vyhodí do karantény, no není to škoda??) a trochu pospává (má dvanáctihodinový jet-lag). Já dorážím z Austálie (Brisbane), kde jsem pobýval poslední semestr na univerzitě. Potkáváme se ještě v transitu a letiště tak opouštíme společně. Zélanďani ani tolik neprudí, jako Australani, kteří mi při příletu do Brisbane umyli a vydesinfikovali boty:-)

Z letiště bereme shuttle bus a jedeme do centra Aucklandu do backpacker hostelu, kde nás vítá vtipný recepční. Na chvilku zajdeme na net a jdeme spát.

DAY 2 - pátek 20. prosince

Vzhledem k tomu, že já se za měsíc ze Zélandu vracím přes Sydney, kde chci na dva dni vystoupit a proto, že mi v prosinci vyprší Australské vízum, musím si zařídit nové vízum právě na ty dva dni. Mělo by jít o jednoduché tranzitní, to umožňuje v Austrálii zůstat až 72 hodin. Ráno tedy vyrážíme na konzulát, kde mě ovšem velmi „příjemná“ paní oznamuje, že tranzitní je nemožné, když tam chci zůstat a musím žádat o normální turistické (za $80). Již s australskou imigrací své zkušenosti mám, a tak mě její „příjemnost“ vůbec nepřekvapuje. Kupuji tedy zcela zbytečně cestovní šeky pro prokázání prostředků (cash jim totiž nestačí) a vyplňuji několikastránkový formulář. Dikouš už tranzitní vízum má zařízené, ale ten bude v Sydney „jen“ 11 hodin. Mám si vízum nejprve vyzvednout až po novém roce, což se mi nelíbí a paní mi to tedy zkracuje na 30. prosince, což je za deset dní. Co se dá dělat.

01Panorama Aucklandu s dominantní vysokou věží, údajně nejvyšší na jižní polokouli (to ovšem o sobě tvrdí Sydney Tower také:-)

Kupujeme SIM kartu na mobil od Vodafone. Na celém Zélandu je jediný operátor a tak si může nasadit dost vysokou cenu ($35 v tom jen $5 kredit plus dalších $10 za vyplnění a odeslání dotazníku). Procházíme se po Aucklandu a obvoláváme inzeráty na prodej aut. Rozhodli jsme se totiž, že zakoupíme auto. Už z Austrálie mám ověřeno, že mít svoje auto je na podobné cestování asi nejvhodnější. Jednak proto, že jiná doprava (busy) je velmi drahá a jednak s autem si pojedeme kam chceme, věci si nahážeme dovnitř a budem v klidu. Další varianta by byl stop, ale my jsme tu jen na měsíc a chceme toho hodně projet, na stopování tak nemáme dost času. Jinak je NZ na stopování údajně vynikající!

Obědváme pozdě odpoledne a jsme na NZ, takže co jiného, než fish’n’chips:-) Během oběda voláme nějakému Barrymu, že jse viděli jeho inzerát a ihned si s ním domlouváme sraz. Jeho Toyota Celica se nám celkem líbí. Je dost malá, ale my budem stejně jen dva. Je to sporťák dokonce se zasouvacími světly jako Porsche:-) Sice je z roku 81, ale má už automat a posilovač řízení a jiné vychytávky. Je vidět, jak Japonci byli už tehdy o nějakých 20 let napřed… Domlouváme si další sraz za dvě hodiny na projížďku, protože je pátek odpoledne a Auckland je zaplněný auty. Barry je angličan, který tu původně cestoval, ale pak získal práci a nyní tu už bydlí 9 měsíců, ale teď migruje do Austrálie. Po projížďce auto bereme za $1200. Kupujeme nějaké vločky na snídani a lístek na Lord of the Rings: The Two Towers. Tady je těsně po premiéře a v Česku ten film v kinech ještě ani není. Je skoro vyprodáno, tak kupujeme lístek na půl druhé ráno. Dikouš se jde na chvíli vyspat a já jdu na net. Potom jdeme na film. Poprvé se nám moc líbil a říkáme si, že zajdeme ještě jednou. Spát jdeme asi v 5.

DAY 3 - sobota 21. prosince

Vstáváme už v 9, balíme věci a jedeme se ještě potkat s Barrym. Ten nám dává druhý klíč k autu, hafo map a různých prospektů k turistickým atrakcím a také nějaké deky a podobné věci, které se nám ovšem budou později dost hodit. Na poště vyřizujeme přeregistraci auta (nádhera! Každý kdo kdy byl na dopravním inspektorátu v Praze by se rozplynul:-). Já ještě cosi faxuji do Austrálie a potom již vyrážíme na sever. Dikouš se zatím za volant nehrne, ale já mám již praxi z Austrálie a na řízení vlevo jsem zvyklý. Zastavujeme v supermarketu a nakupujeme hromadu jídla. Jak máte kufr auta plný potravin, hned se jede líp:-). Dikouš zanedlouho usedá za volant a zjišťuje, že řízení na druhé straně není zas tak náročné. Kupodivu jsme se oba shodli, že daleko těžší je potom si zpětně zvykat na naše řízení!

04Vnitřek kostelíku v původem české vesnici Puhoi

Projíždíme městy Orewa, Waiwera a Puhoi. V Puhoi zastavujeme, protože v Lonely Planet (LP) se dočítáme, že se jedná o původně českou vesnici. To si ověřujeme v muzeu, které za chvíli otvírá. V roce 1870 sem opravdu dorazili čeští osadníci, ovšem ve skutečnosti neuměli vůbec česky a mluvili jakýmsi rakousko-uherským dialektem němčiny. Pokračujeme dále na Warkworth a Leigh. Kousek vezeme nějakého Dána – stopaře, který nám za to věnuje dvě piva. Ovšem i zde na NZ, stejně jako v Austrálii, jsou piva standardně v 375 ml láhvích. Kromě toho ani jeden nejsme nijak zvlášť zapálení konzumenti tohoto moku.

Trochu si zajíždíme, ale aspoň jedeme po scenic drive (takto se tu označují prodlužky – buďto jedete zkratkou, nebo po scenic drive:-). Projíždíme krásnou klasickou zélandskou krajinou s oblými zelenými kopečky s pasoucími se krávami. Dojíždíme na pěknou Pakiri Beach, pokračujeme na Wellsworth, Kaiwaka a Waipu. Před Waipu odbočujeme na vodopád vzdálený asi 6 km. U něj dáváme koupel a vracíme se zpět, dále jedeme k Waipu Caves. Seznamujeme se s častým zélandským jevem: gravel road, čili štěrkovou cestou. Barry jí zvládá s přehledem, akorát se práší dovnitř auta, pročež později se gravelům snažíme vyhýbat seč to jde. Dorážíme k jeskyni, parkujeme Barryho za ohradou a utábořujeme se v lesíku na nedaleké muldě.

DAY 4 - neděle 22. prosince

Ráno chvatně balíme dřív, než sem někdo přijde. Jdeme se podívat do jeskyně, ovšem zjišťujeme, že moje baterka je zcela rozbitá a Dikoušova je pro změnu vybitá. To by až tolik nevadilo, kdyby Dikoušova náhradní, zcela nová a zapečetěná baterie nebyla také vybitá! No a shánějte placatou 4,5 voltovku na Zélandu – neseženete... Díváme se tedy jen krátce kam nás pustí denní světlo a poté vyrážíme na další cestu.

Projíždíme Springfieldem (Simpsonovi zrovna nebyli doma) a vyjíždíme na normální silnici. Pokračujeme na Whangarei, kde se zastavujeme v turistickém centru a bookujeme trajekt ze severního ostrova na jižní. Sice přejíždět budeme až za nějakých 10 dní, ale prý je advisable to mít booknuté co nejdřív. V shopu kupujeme grilované kuře a jdeme to sníst k místním Whangarei Falls, což je docela vysoký (asi 28 metrů) vodopád kolem něhož je takový lesopark. Dále jedeme na Kawakawa a pokračujeme do veleznámé Bay of Islands.

Je tu plno turistů, takže si akorát dáváme zmrzlinu a jedem pryč směrem k Cape Brett. Barry nám doporučil, že to je hrozně hezký walk a není tam moc turistů. Jde se den až dva po pobřeží na Cape Brett a odtud buď stejnou cestou zpět, nebo, což je lepší, se lze v Rawhiti (vesnice na začátku trasy) s nějakým rybářem domluvit, aby nás tam vyzvedl lodí. To nás poměrně dost namotivovalo a o to větší bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že od poslední Barryho návštěvy se leccos změnilo. Půdu na které walk je vlastní jakési sdružení Maorů a ti se rozhodli z toho vytřískat, co se dá: vstup na trek stojí $30. Pro srovnání, dříve to bylo zadarmo a později to stálo $8. Kromě toho to nevypadá, že by kdokoli z místních chtěl pro nás přijet lodí, a tak bychom museli využít služeb Water-taxi za $45 každý, nebo jít celý trek zpátky stejnou cestou. To nás poněkud znechutilo, a tak se vracíme kus zpět a zvažujeme, že se tam pokusíme infiltrovat bez placení (no jó, Češi:-).

Hned vedle je zahrada, na níž lze za mírný poplatek zaparkovat auto. Majitel Vic nám vysvětluje, jak se věci mají a že není radno se pokoušet se o ilegální vstup. Místo toho nám doporučuje jiný, daleko kratší walk, ale za který se nemusí platit a dostaneme se do malé zátočiny Whangamumu, kde není tak natřískáno jako v Bay of Islands. To se nám zdá rozumné, ale už se stmívá, takže si na zahradě postavíme stan a vyrazíme ráno. Auto necháme tam a aspoň nebudeme muset tahat věci na spaní a půjdeme jen s malými batůžky.

DAY 5 - pondělí 23. prosince

Ráno si balíme věci do auta a s sebou bereme jen trochu jídla a pití a foťáky. Pochodujeme cca hodinu a dostáváme se do zátočiny Whangamumu. Jsou tu jen dva Němci a jinak nikdo. Někde v blízkosti má být bývalá whaling station, ale nedaří se nám ji najít. Chvíli se jen tak poflakujeme a já se neúspěšně zkouším koupat (je to moc studené). Po chvíli přijíždí do zátoky supermoderní motorový cat(amaran) a z něj ke břehu tři lidi na sea-kayakách. Jeden z nich se také pokuší najít whaling station, ale rovněž nenachází.

Vyrážíme s Dikoušem se projít po břehu a případně dojít na mys, který vidíme před námi. Zprvu jdeme po pobřežních útesech, protože je odliv. Naštěstí máme dobré boty, takže to jde hladce, akorát se snažíme vyhybat šlapání do slané vody. Po asi hodině postupu po útesech to už dál nejde a musíme se vydrásat přímo nahoru. To je docela náročný výstup, zvláště na místech kde se není skoro čeho držet a hrozí pád dolů. Nakonec se nám ale daří nalézt schůdnou cestu a vylézáme na hřeben malého podlouhlého poloostrova. Všude je asi metr vysoká spleť trávy, ve které se obtížně jde, ale zato se do ní krásně padá. Žádná cesta tu ovšem na mys na konci poloostrova nevede, tak to po chvíli vzdáváme. Stejně jsme se docela prošli a hlavně jsme zpocení jak dobytek.

Vracíme se do zátočiny a pokoušíme si házet frisbee, ale vane vítr a znemožňuje nám přesné přihrávky (to je eufemismus pro to, že to neumíme:-). Vracíme se zpět k Vicovi, sprchujeme se v jeho zahradní sprše a odjíždíme pryč. Jeho žena se nad námi slitovala a dala nám speciální cenu jen $10 za oba za všechno. Zastavujeme v Paihia v Bay of Islands, ale jen abychom si dali zmrzlinu, a hned pokračujeme. Ve Woolies (to jest familiérní označení supermarketu Woolsworth, které jsem se naučil v Austrálii) nakupujeme zásoby a pokračujeme na Kaeo a Matauri Bay. Cestou hledáme flek na přespání, což se ukazuje být na NZ docela těžké, ve srovnání s námi, nebo i s Austrálií. Všechno je obehnáno ploty a najít nějaký flek na stan ne hned u silnice je dost obtížné. Nakonec to znaveni zapichujeme u nějakého plotu pod mohutnými smrky.

DAY 6 - úterý 24. prosince

Ráno nás budí chlápek na traktoru sekající pešuňky okolo silnice, ať jdeme pryč, než nás praští nějaký odlétající šutr. Fair enough, říkáme si po Zélandsku:-) a jedeme dál na Matauri Bay. Cestou se nám naskýtá několik dobrých výhledů po pobřeží. Dále jedeme kolem Doubtless Bay, což je oblast lákající bohaté rentiéry ke strávení stáří, a dále na Awanui a úplně na sever Zélandu – na Cape Reinga. Tento mys sice není čistě geograficky vzato úplně nejsevernější, ale skoro a to (nejen) nám stačí. Rozhodně tam stojí malebný majáček a je tam hezký výhled – nalevo Tasmanské moře a Austrálie (ta je ovšem daleko, není vidět), na druhé straně pacifik a Jižní Amerika (no ta je ještě dál a už vůbec není vidět!:-). Chvíli stepujeme na cestě a čekáme na nějaký hezký záběr bez hordy turistů, což se nám po chvíli poštěstí.

Vyrážíme zpět a za chvíli nalevo v pangejtu vidíme převrácený džíp, kolem něj hromadu lidí a starý chlápek se zkrvavenou hlavou. Naštěstí se jemu ani manželce nic vážného nestalo. Holt párek německých důchodců na výletě – nechci jim moc křivdit, ale vyjeté stopy na cestě ukazovaly, že to musel pěkně kulit. Místo aby si v klidu sedl do stínu a počkal na policajty, běhal okolo auta a šaškoval, všechny ujišťoval, že to je úplně v pohodě, že měl bad luck, a že vlastně o nic nejde. Naší nabídku, zda nechce odvézt do nemocnice odmítl. Alespoň jsme řekli, že zavoláme polici a vyrazili jsme dál, protože lidí se tam hromadilo čím dál víc a krom toho tam v té oblasti nebyl signál. Po chvíli jsme raději zastavili u nějakého domu a řekli místním, ať zavolají z pevné linky, což učinili. To jsem ještě zapomněl zmínit, že asi kilometr za tím převráceným džípem leželo v pangejtu další auto, tentokrát černý sporťák na boku. Ovšem ten byl prázdný, bez lidí. Ani jedno z těch aut tam cestou tam nebylo! Asi nějaký černý den, či co.

Zastavujeme u Te Paka, kde je jednak několik hektarů písečných dun a jednak se tam dá podél potůčku dojít až k Tasmanskému moři na Ninety Mile Beach. A stojí to opravdu za to. Nejdříve skáčeme do dun a pozorujeme turisty z organizovaných tours, jak je sjíždí na pekáčích, a potom se brouzdáme mělkým proudem asi půl hodiny až k moři. Cestou potkáváme několik lidí, kteří to vzdali, protože šli a šli a moře nikde, ale museli to vzdát těsně před ním, protože zas tak daleko nebylo. Po jedné straně jsou vysoké duny a po druhé bujná vegetace, mezi tím se v zákrutech prodírá potůček. Kdyby tam každých deset minut neprojel 4WD džíp či bus, tak by to byla idylka. Dorážíme na Ninety Mile Beach, což je asi stokilometrová pláž (ten název je trochu matoucí), po které se dá při odlivu jezdit v džípech a čehož také využívá hodně cestovek a vozí sem busy plné turistů na adventurous beach drive. Já jsem si naštěstí tohoto již užil na australském Fraser Islandu a navíc náš sporťák Barry není na takovýhle offroad stavěný. Takže si na pláži jen tak házíme frisbee a trochu se koupeme, ale voda je opět studená.

Pokračujeme v jízdě na Kaitaiu, před kterou narážíme na Gumdiggers park. Je to oblast, kde se v zemi nacházejí pohřbené kmeny a pařezy stromů kauri. Ovšem zvláštností je, ž nezkameněly, ale zachovaly se. Toho začali využívat takzvaní gumdiggeři, kteří ty stromy pod zemí hledali a extrahovali z nich mízu, která je velmi cenná. Chlapík, který ten park spravuje (nachází se na jeho pozemku) už sice zavíral, ale byl celkem šťastný, když se od nás dozvěděl, že jeho park je jmenován v Lonely Planet, takže nás tam stejně pustil. Také nám řekl, že ty odkryté stromy jsou vlastně nejstarší (nezkamenělé) dochované stromy na světě, snad si správně pamatuji 20 tisíc let!

Dojíždíme do Kaitaii, kde se navečeříme v čínském bufáči, trochu umejeme Barryho u pumpy a přeorganizujeme ten chlív, co se nám vytvořil v kufru auta. Poté pokračujeme dále a za cca 8 km uhýbáme na Glow Worms caves a Kiwi house. Svítící červi tam opravdu byli (jsou to takoví miniaturní červíčci, žijící ve vlhkých místech, hlavně v jeskyních, a v noci se rozsvítí jako jeden malinký zářící bod. Ovšem kouzlo tkví v tom, že jich je na tom místě velké množství, takže to vypadá jako by se na skále rozzářily tisíce malých diodek), zatímco kiwi ne, neboť jejich dům se rekonstruoval.

Odjeli jsme dál na Ohaeawai a vyspali se u lesní lesty u křoví.

DAY 7 - středa 25. prosince

Ráno pokračujeme do Kaikohe a rovnou dál na Opononi a Omapere, které je zajímavé svou historkou o krotkém delfínu, který připlouval do přístavu a hrál si s místními kdysi v padesátých letech. Mírně snídáme a pokračujeme dále do Waipoua Forest. Zastavujeme u Tane Mahuta, což je nejstarší a největší strom kauri na NZ. Opravdu, když k němu dojdeme působí dost majestátně. Má pět metrů v průměru a měl by být až 2000 let starý! Opravdu kus! Pokračujeme dále k informačnímu centru tohoto parku, ale je zavřeno. Aby ne, jsou přece Vánoce:-)

Nu což, vracíme se na hlavní, necháváme auto na fleku u silnice a vydáváme se proti proudu říčky tekoucí lesem. Vylézáme na místo s výhledem a poté zase padáme dolů k říčce. Jsme zcela mimo dohled silnice, tak si dáváme osvěžující koupel a poté po šutrácích hopsáme zpět podél řeky k autu. Pokračujeme v krasojízdě a dorážíme ke Kai Iwi Lakes, krásným jezerům s průzračnou vodou, kde řada Zélanďanů tráví dovolenou. Také se zde koupeme a chvíli házíme s diskem, poté odjíždíme do Dargaville. Je zde úplně mrtvo, nikde nikdo a tak jen kupujeme nějaké jídlo a jíme, načež pokračujeme dále. Bohužel míjíme zavřené Matakohe Kauri Museum doporučené v LP a přes Bynderyn dorážíme asi v 7 zpět do Aucklandu.

Teď se tu již nechceme moc zdržovat, neboť se sem stejně ještě budeme vracet kvůli mému australskému vízu. Jen zjišťujeme, že LOTR (Lord of the Rings – The Two Towers) je stejně vyprodán. Tak si akorát dáme něco menšího (wonton noodle soup), mrkneme se na net a kolem desáté už pádíme pryč směrem na Coromandel. Spíme opět kousek od silnice, tentokrát jsme místo našli relativně rychle a snadno..

DAY 8 - čtvrtek 26. prosince

Ráno zjišťujeme, že spíme téměř na golfovém hřišti:-) Dikouš také hned nalézá golfový míček. Vyrážíme dál a zajíždíme si do Mirandy, kde podle LP je největší cosi, ovšem k našemu zklamání to vypadá jako prachobyčejnský bazén.

V dalším větším městě Taima se snažíme sehnat petrolej do Maďalova skvělého stoletého primusu, který nám laskavě zapůjčil. Ovšem k našemu překvapení se dovídáme, že petrolej „as such“ se na NZ vůbec nedá sehnat! Jediné, co se tomu možná trochu blíží, je jakýsi citronella lamp-oil, ovšem to je jakýsi přípravek to lamp který smrdí a tak odhání komáry. To jsme si ovšem nedovolili do Maďalova vařiče nalít, takže to vypadá, že ho teď celou dobu budeme tahat zbytečně! No naštěstí ho budeme jen vozit autem... Snažíme se tedy zakoupit alespoň plynovou bombu, ale nemají ani na Dikoušovu camping-gazovou ani na mojí australskou hlavici žádnou kompatibilní bombu. Ještě se mi smějí, že mám australskou a říkají „never trust Australians!“ No jo, já vím, že je tu nemají moc rádi, ale já mám s Australany moc dobré zkušenosti a mám je rád... Takže otázku vaření necháváme zatím nevyřešenou a budeme se stravovat v take-aways.

Dorážíme na Hot Water Beach, což je přírodní zvláštnost. Pod pískem zde teče teplá voda do moře z blízkého termálního pramene, a tak když si v době odlivu vykopete lopatou jámu do písku, naplní se vám horkou vodou a máte malou privátní lázeň. Ovšem odliv je až večer a tak se ještě mezitím jedeme podívat na Cathedral Cove.

Cathedral Cove je také moc pěkný útvar, proleze se tam takovou jeskyní na pláž, která je jinak skryta. Ovšem nemá to to pravé kouzlo, protože tam turistů chodí víz než dost. Dikouš nalézá sluneční brejle a mě vítr odfoukává čepici do moře, tak se nedobrovolně koupu. Je dost studené. Jdeme kousek dál po útesu a přicházíme k ústí jeskyně. Po chvíli odhodlání skáču do moře a plavu tam, ale hned to končí. Akorát na písku je vyryt nápis podepsaný jménem Jan. Možná další Čech, ty vám vlezou všude... Sprchuju se pod sladkovodním vodopádkem padajícím z převislých kořenů stromu na skalní stěně vysoko nad námi. Chvíli si ještě házíme diskem a pak jdeme zpátky.

Na Hot Water Beach je již dost lidí a my obsazujeme jednu opuštěnou prohlubeň. Přitékající voda je opravdu horká, že se to téměř nedá vydržet a musí se míchat studenou vodou z moře. Fascinuje nás zejména akční asijská rodinka vedle a jedna Francouzka na druhé straně:-). Fotíme dokumentační foto a vracíme se k autu. Cestou Dikouš nachází mobil. Po chvíli na něj někdo volá a tak se mobil záhy šťastně setká se svou majitelkou, která jej vytrousila.

Jedeme do Whitianga, zde si k večeři překvapivě dáváme fish’n’chips a dál pokračujeme již na téměř prázdnou nádrž. Spíme na jedné rest-aree.

DAY 9 - pátek 27. prosince

Máme ještě dost času, v Aucklandu mám pro víza být v pondělí, a tak so objedeme poloostrov Coromadel, na kterém právě jsme, celý. Zjišťujeme, že nám ukrutně podražil benzín, to se tu na víkendy stává dost často, neřku-li furt. Kupujeme tedy jenom minimum, zastavujeme v bakery na snídani a pokračujeme na Thames. Cestou zastavujeme u Waiau Waterworks, což je park s různými vtipnými vodními udělátky, čili s „whimsical gadgets“. Konečně vidíme skutečný trkač v akci (myslím, že se to jmenovalo nějak jako ram pump, ale nepamatuju se přesně), dále různé vodotrysky, hodiny poháněné vodou, vodní musicbox, vodní tanky a podobné. Také jsme se svezli na flying fox, neboli na kladce zavěšené na natáhnutém laně.

Dorazili jsme do Thames, zaplatili jsme si lístek na ferry na jižní ostrov a vyrazili na vulkanickou oblast Rotorua. Cestou projíždíme oblastí Matamata, která posloužil jako Kraj (Shire) v Pánovi prstenů. V Tirau zastavujeme na zmrzku a zjišťujeme, že tu mají asijské „all you can eat“ menu za $10, což se nám líbí, ovšem stavíme se tu až druhý den. Řádně se na to připravíme – nebudem celý den jíst:-)

Rotorua je podle doporučení LP a Evy spíše turistické středisko, takže tam ani nezajíždíme a pokračujeme rovnou na Wai-O-Tapu. Cestou míjíme vulkanické údolí Waimangu. Je ovšem již asi 6 večer a tak je údolí zavřené. Zjišťujeme, že vstupné jen sem stojí asi $18! Tak jestli mě něco na NZ štve, tak to jsou tyhle neskutečné pálky za vstupy. Pro srovnání: představte si největší atrakci Austrálie – Uluru, čili Ayer’s Rock. Vstupné do celého národního parku kolem Uluru včetně dalších skalních útvarů stojí asi 16 dolarů. A tady jen v okolí Rotoruy je minimálně pět zajímavých vulkanických oblastí, ovšem do každé vypláznete skoro dvacku za vstup!

Tím samozřejmě nechci omluvit neomluvitelné – totiž to, že jsme využili, že je již zavřeno a přelezli jsme plot a vlezli tam zadarmo:-))) Údolí je fakt super, hned na začátku bylo teplé jezero, nad kterým se líně válely výpary a z nějž vytékal potok lemovaný roztodivnými barevnými usazeninami. O kus dál je Inferno Crater s vodou údajně až 90 stupňů horkou a mnoho bublajících otvorů a kouřících fumarolů. Prošli jsme celým údolím až na konec a vrátili se zpět až za tmy. Sice nejsme vůbec Mirkové Dušíni, ale při západu slunce to bylo opravdu úžasné.

Říkáme si, že popojedeme k jezeru Rere-něco a atm se vyspíme. Okamžitě ale bloudíme a najedeme si minimálně 10 km zbytečně, ovšem nakonec to úspěšně nalézáme a stavíme vnitřek stanu na břehu. V noci se spouští malý deštík, Dikouš mě budí a já vylézám a stavím i venek stanu:-)))

DAY 10 - sobota 28. prosince

Ráno se vracíme k Wai-O-Tapu asi na devátou, neboť v 10:15 pravidelně „vybuchuje“ gejzír Lady Knox, jak se píše v LP. Také je tam vysvětleno jakto, že tak pravidelně, a to také po chvíli skutečně vidíme na vlastní oči. U gejzíru se shromáždí hafo turistů, přijde maník s mikrofonem, udělá vtipný úvod, nasype do hrdla gejzíru kilo nastrouhaného mýdla, čímž uvolní povrchové napětí natlakované vody a gejzít skutečně po chvíli vybuchne do výšky asi 16 metrů.

Hm, tak to bychom měli za sebou, teď se nasnídáme rozteklým máslem a jdeme dovnitř Wai-O-Tapu, což je další z řady termálních oblastí (do každé samozřejmě platíte kolem dvacky vstup, viz dřívější mé spílání na drahotu Zélandu). Sice je tu děsný vedro a hordy turistů, ale přesto je to velmi zajímavé. Zejména Champagne Pool, který vypadá jako kruhový bazének s jemně perlivou asi 70stupňovou vodou, ovšem podle nákresu vedle sahá až do hloubky 100 metrů v trychtýřovitém tvaru a dole voda dosahuje 150 stupňů! Spřádáme plány na výrobu turistického guláše. Do ocelové hermetické nádoby (papiňáku) by se daly suroviny a ponořilo by se to tam dolů. Za chvíli by se to vytáhlo a byl by super gulášek a ještě by se to mohlo prodávat za hříšné peníze, coby turistická atrakce... Ven vylézáme okolo druhé odpoledne a ještě se koukáme na bublající bahýnko a čekáme s foťáky, abychom ho zachytili v letu.

Jedeme dál směrem na Taupo, cestou se ještě zastavujeme v Craters of the Moon, což je snad jediná oblast volně přístupná. Je zde mnoho fumarolů a jeden kráter s vroucím bahýnkem, ale zase tu je daleko méně lidí.

Další zastávka je Huka Falls, což je podle názvu sice vodopád, ale ve skutečnosti spíše taková obří peřej, protože vodopád není vysoký a voda teče skalním korytem tak rychle, že nepadá kolmo dolů, ale jakoby prýští. Každopádně voda je neuvěřitelně čistá a modroučká, což by vyloženě lákalo ke koupeli, či projížďce na kajaku (ovšem zakončenou asi smrtí:-))).

Dále jedeme na Aratiati Rapids. Jedná se o skalní soutěsku, kterou protékaly divoké peřeje. Ovšem nad soutěskou byla vystavena elektrárenská přehrada a tak v peřejích není voda a teče tam jen potůček. Jen asi třikrát denně se přehrada otevře a skalní soutěska s klidným potůčkem se pomalu změní v bouřící masu vody. Vracíme se na Rotoruu, přičemž cestou ještě podle LP nalézáme Butcher’s Pool. To je volně přístupný bazén na něčím pozemku naplnění rezavou železitou ale teplou vodou. Daří se nám jej nalézt a dokonce tam vůbec nikdo není, tak si tam chvíli vegetíme. Po očistné koupeli se vracíme do Tirau, kde máme ze včera vyhlédnutou u restauraci na all you can eat. Snažíme se dost najíst a přitom se strašně nepřežrat, což se nám kupodivu celkem daří. Pokračujeme zpátky na Auckland (pro moje víza, jinak už bychom se tam nevraceli...) a spíme cestou u nějaké rest arey (areji, arei, areje?).

DAY 11 - neděle 29. prosince

Ráno přijíždíme do Aucklandu a jdeme hned do hostelu. Je neděle, takže se nemusí platit parkovné, jinak bychom s tím měli asi dost problém. V hostelu si dáváme pořádnou sprchu a vyrážíme na internet. Poté si dáme k obědu malajskou laksu (já) a indonéský nasi goreng (Diki) a jdeme podruhé na LOTRa (film Pán prstenů). Musíme přece využít toho, že jsme jednak v zemi původu toho filmu a jednak, že to tu už dávají, když u nás to bude až v lednu.

Poté se vracíme do hostelu a pereme si naše špinavé hadry. Poté vaříme jakási kolínka s kečupem, přičemž důkladně vybufetíme všechny left-overs v hostelové kychyni:-) Stejně je to hnusné, a tak vybíhám zakoupit ještě kus sýra do nonstopu, ovšem ten stojí skoro 5 dolarů! No co se dá dělat, bez toho se to fakt nedá jíst. S tím tedy skoro taky ne:-(

Večer trávíme ještě na internetu a pak jdeme spát.

DAY 12 - pondělí 30. prosince

Tak sláva, dnes snad již konečně opustíme Auckland a již se sem nebudeme vracet! Dojídáme zbytek našich výtečných kolínek ze včera a balíme se z hostelu. Na ambasádě vyzvedávám pas s australským vízem a podle razítka je vidět, že vízum bylo vydáno už 23. prosince, tedy přesně před týdnem! Od té doby tam pas zbytečně leží a my se sem zbytečně vraceli, protože jsme pas mohli vyzvednout již při posledním průjezdem Aucklandem! Tím jsme si také byli mohli ušetřit spoustu kilometrů, protože jsme se teď vrátili z Rotoruy a jedeme zase skoro tamtéž do Tongarira! A to paní na ambasádě mi chtěla původně dát vízum až po Novém roce! Grrrr, potvrzují se tím mé domněnky, že v soutěži o nejhorší imigrační úřad by se Austrálie jistě umístila velmi vysoko! Na poště ještě vyzvedáváme rego našeho auta a odjíždíme pryč na Hamilton.

Kus před Hamiltonem na předměstí se necháváme cedulí nalákat na superlevný nákup a opravdu za pár šupů nakupujeme plného Barryho různých dobrůtek, zejména ovoce, zeleniny, džusů a podobně... Zastavujeme ještě v Huntly a přebookováváme trajekt na severní ostrov na dřívější datum. Plán měníme proto, abychom měli na jižní ostrov více času a proto si také v Tongariru nedáme velký trek Tongariro Circuit, ale jen jednodenní Tongariro Pass. Pokračujeme přes Te Awautu, kde mají ovšem nehorázně drahý internet (to již teď bude skoro všude, ale to zatím nevíme) a také drahé filmy. Takže odsud rychle mizíme, ale to až poté, co ztrácím rezervní klíč od auta a nechám si udělat novou kopii. Toto prokleté město se s námi rozloučilo tím, že jsme při odjezdu zabloudili a dojeli kamsi úplně do pryč.

Poté, co se opět nacházíme jedeme přes Te Kuiti a Taumaruni, kde dokupujeme nějaké jídlo. Přijíždíme do Raurimu a míjíme ceduli ukazující na místní pamětihodnost Raurimu Spiral. Hledám to v LP a zjišťuji, že to má být nějaký neuvěřitelný technologický zázrak, kde železnice třemi podkovitovými 180stupňovými zatáčkami, jednou 360stupňovou kompletní spirálou a dvěma tunely překonává velký výškový rozdíl. Má zde být lookout který prý umožňuje celou krásu vidět. Tomu neodoláváme a jelikož jsme již minuli muzeum v předchozím městě, kde je model této spirály vidět, vracíme se a jedeme podle cedule na lookout. Ovšem jedeme a jedeme, až najednou cesta končí (resp. stává se neprůjezdnou). Jdu se tam podívat pěšky a sice docházím ke kolejím, ale vidím jen jednu zatáčku a rozhodně žádnou spirálu. Vracíme se zpět a ptáme se místních, co to má znamenat. Ti nám říkají, že oni sami dosud vyhlídku také nenašli, a že si myslí, že si z nich asi někdo dělá srandu, že tam možná žádná vyhlídka ani neexistuje. To nás dostalo zcela a jedeme teda pryč.

Blížíme se k Tongariru, projíždíme National Parkem (to je název města:-), Whakapapou, pak na Mungatepopo a zastavujeme nedaleko Tongarira. Na zítřejšího Silvestra máme naplánován celodenní trek Tongariro Pass. Chceme tedy spát co nejblíže a vstávat brzy a pokud možno se vyhnout největším davům, ale zároveň nemůžeme spát v národním parku Tongariro. Nakonec nacházíme hezký flíček, sice přímo u silnice, ale to nevadí, protože teď večer už stejně nikdo nejezdí a ráno tu už nebudem. Koupeme se v potůčku, fotíme západ slunce, ovce a jiný dobytek, pak uleháme pod šíro a spíme. V noci je ukrutná kosa, takže se nám deky od Barryho dost hodí.

DAY 13 - úterý 31. prosince

Vstáváme dost brzo a rychle protože v noci i k ránu je děsná klendra. Balíme se a jedeme k Mungatepopo Car Park. Zde necháme auto a vyrazíme na pochod, ovšem až poté, co se trochu najíme. Ráno se sem sjíždí docela hodně lidí, takže chceme být vepředu, ovšem Dikouš jde ještě na velkou, takže nás předběhnou asi dva plné autobusy... U Mungatepopo Hut bereme vodu a trochu se bavíme s Čechem, který jde celý trek a dnes tu spal. Doporučuje nám vylézt na sopku Mt. Ngauruhoe. Jdeme dál a vylézáme do sedla, odkud vede odbočka na sopečný kužel. Většina lidí jde dál, takže vyrážíme na sopku od těch největších davů.

Začátek treku byl někde v 800 výškových metrů, vrchol sopky má 2200. Když tam vylézáme, sledujeme páru vystupující ze země (ale jen trošku, ne haldy dýmu jako u Rotoruy) a obcházíme si kráter. Později se v LP dočítáme, že tato sopka prý posloužila při natáčení Pána Prstenů, coby Hora Osudu, čili Mount Doom. Beru si tedy několik kamínků na památku a vyrážíme zpět dolů. Spíše se kloužeme po suti, než jdeme. Je to sice rychlé, ale máme boty plné štěrku.

Přecházíme přes South Crater (vypadá jak pouštní scéna z hry Sacrifice) a poté opět stoupáme k South Crateru. Zde fotíme skupinku čtyř novozélandských kolegyň a jednoho kolegy z práce a oni zase fotí nás. Mají pochod asi jako Silvestrovskou akci:-) Red Crater je opravdu úchvatný a uvidíme, zda se ho dočkáme ve třetím dílu LOTRa.

Sestupujeme dolů k Emerald Lakes (modře zabarvená jezírka) a cestou fotíme rozlehlé jezero o kus dál, které je zajímavě umístěno doprostřed kopce místo do údolí. Dojdeme až k němu a trochu se najíme, potom jdeme dál na Ketetahi Hut. Cestou opět potkáváme onoho Čecha a tak se s ním bavíme celou cestu až k chatě. Je tady na mnohem dýl než my, což mu můžeme akorát závidět. On zůstává na Silvestra v Ketetahi Hut, my pokračujeme dál a začínáme opět klesat dolů. Kolem Ketetahi Springs jen procházíme, vstup k nim je zakázán, neboť se jedná o jakési Maorské posvátné místo.

Relativně rychle dojdeme až na konec treku k parkovišti. Nyní zbývá dojít 2 km k silnici a stopnout někoho zpátky k našemu autu. Ovšem ještě cestou k silnici nám zastaví minibus s rodinkou, kteří nám sami nabídnou svezení. Jedou dokonce přímo až na naše parkoviště, protože tam mají sraz z částí své výpravy, která se v půlce treku obrátila na zpáteční cestu. Ti nám tedy ušetřili spoustu času a chůze, což nás velmi těší. Přece jen, 17 kiláků sice není tak moc, ale převýšení bylo poměrně značné a navíc po našem popojíždění autem nejsme na pochody zvyklí, takže cítíme docela velkou únavu.

Popojedeme tedy jen kousek odtud k jakýmsi rapids (peřejím) a zde se koupeme pod vodopádkem. Za chvíli přijíždí nějaká rodinka a paní do nás trochu prudí, že se tu koupeme nahatý. Po chvíli ale odjíždí. Dáváme si rybičky (naše „oblíbená“ strava, ale když půlkilová pixla tuňáka je tu tak levná!) a trochu umýváme auto, protože je totálně zaprášené. Jedeme na Okahuna a Waiouru, kontrolujeme olej a doléváme a spíme u restarey. Silvestr slavíme douškem Dikoušova rumu, ale na půlnoc ani nečekáme a spíme. Stejně byl ten trek z posledních Silvestrů nejlepší.

DAY 14 - středa 1. ledna

Ráno jedeme rovnou do hlavního města – Wellingtonu přes Taihape a Bulls. Cestou využíváme dvanáctihodinového rozdílu a posíláme domů „vtipné“ esemesky, že už máme Nový rok a oni ne, ale že stejně není o co stát.

Ve Wellingtonu jedeme přímo do zélandského národního muzea Te Papa. V LP píší, že je opravdu skvělé. Co víc, před pár dny tu dokonce začala výstava Lord of the Rings: The Exhibition! To je výstava o filmu LOTR, která bude putovat po celém světě a začíná právě zde, ve Wellingtonu, v zemi odkud film pochází. Tuto šťastnou náhodu tedy do sytosti využíváme. Bohužel se nesmí fotit, ale i tak je výstava dost zajímavá. Je tu třeba oblišej Stromovouse (Treebearda:-), kostýmy všech hlavních aktérů, vysvětlení triků použitých ve filmu a podobně. Například se dozvídáme, že herce, který hrál Lurtze - hlavního skuruta, který zabil Boromira v prvním dílu – líčili maskéři 11 hodin! Z výstavy vylézáme až v 6 hodin.

Wellington je ovšem úplně mrtvý, nikde není vůbec nikdo, hlavní ulice zejí prázdnotou, shopy jsou zavřené a jen sem tam projede prázdný bus, nebo taxi. Aha, je totiž prvního, asi všichni spí a zotavují se ze včerejších oslav... Bohužel dnes v noci odjíždíme na jižní ostrov a Wellington si tedy moc neprohlédneme. Ale i z té krátké návštěvy se mi stejně docela líbil. Nemá centrum řešené jako většina moderních měst mřížkou pravoúhlých ulic, ale ulice jsou místo toho zahnuté podél pobřeží.

Hledáme nějaké místo, kde by se dalo najíst, ale otevřeno mají jen Mekdonaldi a jim podobní. Po dotazu na nějakého pána ovšem jsme nasměrováni zpět a na druhou stranu od muzea, než jsme šli. A opravdu, dorážíme do jakési „čínské čtvrti“, kde je poměrně živo a dá se tu i najíst. Také tu mají internet za 2 dolary, teď na dlouhou dobu poslední, takže jej hojně využíváme.

Kolem půlnoci vyrážíme k trajektu, který nás převeze na jižní ostrov. Z ničeho nic se nám rozsvítila kontrolka dobíjení baterie. A opravdu, když se zařadíme do fronty a chcípneme motor, už ho nenahodíme. Baterie je vybitá, asi se rozbil alternátor. Nejdřív auto tlačíme a pomáhají nám dva malí kiwis. Ovšem na loď auto nedotlačíme, protože na něj vede stoupající rampa. Naštěstí zde mají battery pack a auto nám nahodí z něj. Vyjíždíme na loď a říkáme tam chlapíkům, že jak to jednou chcípneme, už to nenastartujeme, ale na druhé straně v Pictonu mají taky battery pack, takže můžem. Plujeme tedy na jižní ostrov do Pictonu. Bohužel v noci (je to mnohem levnější, ale i tak pořád strašně drahé, asi $250 dohromady s autem), takže nic nevidíme. Asi uprostřed cesty se chci jít podívat ven, ale zuřivý vítr mě málem odfoukl z paluby, tak se radši zase vracím.

Druhá část zápisu...