Australská jízda, čili 11 000 km v Jonathanovi

Pozn: konečně (30/1/2004), po více než ročním odstupu, jsem dosmolil mé zápisky o Australské jízdě z Brisbane na Uluru a zase zpět. Předchozí patálie se sháněním vozu a jiné pikošky najdete na blogu. Začnu tedy hned s výpravnou částí:-)

Day 1 – 19/11/02, tue

Nakonec tedy vyrážíme relativně pozdě odpoledne ve složení Ivo, Ivana a já. Naše původně plánovaná mezinárodní výprava se tak stala výpravou Českou (–Moravskou:-), alespoň na první část. To však vůbec nevadí.

Jonathan se činí, jedeme z Brisbane po dálnici na jih do Byron Bay, kultovního to místa surfařů a marijuany. To, že vyjíždíme ze státu Queensland a vjíždíme do New South Walesu jsme vůbec nezaregistrovali. Do Byron Bay přijíždíme dost pozdě večer. Parkujeme u pláže a chvíli plašíme se stavbou stanu, abychom si nakonec stejně lehli pod širák. (Uznávám, že místo které jsem v noci navrhoval pro stavbu stanu se ráno ukázalo jako krajně nevhodné – hned u cedule zákaz stanování:-)

Day 2 – 20/11/02, wed

Ráno kolem obchází jakýsi chlápek v uniformě. Trochu se plašíme, že to je policajt a bude od nás chtít pokutu za spaní venku, ale ve skutečnosti je to jen jakýsi zřízenec, co jen kontroluje místní barbecue:-). Nevím, kolik toho víte o Austrálii, ale barbecue (nebo také BBQ) je velmi příjemná kapitola, zejména pro „cestovatele“ jako jsme my. Je to obvykle taková čtvercová plotýnka vyhřívaná odspodu většinou elektricky, občas na plyn. Uprostřed má dírku, kterou odtéká vysmažený tuk, či voda, když prší. No, to by všechno nebylo nic až tak zvláštního, že ano, ale specifikum Austrálie je, že tyto mašinky jsou *všude*. A když říkám všude, myslím opravdu všude. Barbecue je totiž australský národní sport (vedle kriketu, ragby a fotbalu – myslím ale football, ne soccer). Rodinka nakoupí masíčko, doma to naloží a když má volno, zajde k nejbližšímu BBQ, kde si dá piknik. Dříve ty stroje byly prý na mince, jenže lidé je rozbíjeli a vykrádali, a radnicím vyšlo, že neustálé opravy jsou dražší, než příjmy. Od té doby jsou BBQ zadarmo. Říkám vám, je to sice socialismus jak blázen, ale příjemný:–) Jak se mi později na NZ po BBQ stýskalo!

My už jsme natěšení a chceme si dát první luxusní snídani, ale zjišťujeme, že ono BBQ nefunguje. Je totiž plynové a zřejmě prázdné. Balíme se proto a jedeme na pláž oceánu, kde jistě bude další – a skutečně. Smažíme slaninu, vajíčka, cibuli a nehorázně se cpeme, mňam mňam. Potom si odskočíme na malou koupel do moře. Někde tam na druhé straně jsem se před dvěmi a něco lety koupal taky (v Peru:-). Házíme si frisbíčkem, poté zahrabáváme Ivanu do písku a fotíme se. Také trochu „myjeme“ stan, který silně smrdí po petroleji. No ale byl zadarmo jako součást auta, tak co. Jiný nemáme:-)

Je čas popojet. Pokračujeme po silnici směrem na Sydney. To je od Brisbane nějakých 1000 km, zatím jsme ujeli asi 200. Projíždíme městy Ballina, McLean, Yamba a Angourie a přijíždíme k jezírku vytvořeném v původním lomu. Je o něm jen nepatrná zmínka v LP (Lonely Planet), ale stojí za to. Asi o 100 metrů vedle je totiž oceán, zatímco lom je naplněn sladkou vodou! Kromě toho je u něj asi desetimetrová skála, ze které skáčou nějací maníci. Zajímavé je, že vždy tam lupnou děsnou placku, ale nevadí jim to, vylezou a jdou znova. Chvíli obdivujeme jejich nadšení, ale pak si jdeme taky skočit.

Vracíme se do McLean a jdeme nakoupit do BI–LO (extra value for you... and for me!:–). Jsme namotivováni ze snídaně, a tak kupujeme nějaké steaky a kuchtíme je o kus dál na BBQ. No jestli to takhle půjde dál, maso horem dolem k snídani i večeři, tak to asi nezhubneme:–). Zpět přes Grafton pokračujeme na Coffs Harbour, pak odbočujeme na Southwest Rocks a jedeme na Smoky Cape. Ivana spokojeně spí na zadním sedadle, zatímco my s Ivem si prožíváme Blair Witch. Kolem cesty na nás čumí nehybní klokani, světla se jim odráží v očích a jinak je tu temno a nehybně. Poněkud přízračnou atmosféru protíná jen maják na konci mysu. Asi kilometr před ním zastavujeme a stavíme stan v lese.

Day 3 – 21/11/02, thu

Noc proběhla klidně, žádná Blair Witch se nekonala. Jedeme se podívat na maják na Smoky Cape a u něj snídáme studené pancakes, které jsme si nakoupili včera. Poté pokračujeme dál, projíždíme kolem řeky a města Kempsey dále na Port MacQuaire.

Již jsme v NSW tak potřebujeme zařídit registraci auta a další papírování. Jonathan je totiž registrovaný v NSW, což je velká výhoda, protože tamější zákonodárství nevyžaduje tak striktní podmínky. Tzv „rego“ máme v kapse za chvilku, teď se ještě poohlédneme po nějakém pojištění. Ne že by Jonathan byl pro nás tak cenný, ale kdybychom do někoho nabořili, tak ať máme pokrytou škodu. Sehnání pojištění je již dražší a složitější (nejsme Australani, ale tváříme se jako že máme permanent residency) a navíc musíme zaplatit celý rok s tím, že pak to vypovíme a oni nám adekvátní část vrátí (což se později ukazuje dost složitým, ale nakonec se mi to už ze Zélandu podaří vyřídit). Dáváme si také piknik a prohlížíme si místní protestantský kostel, kde Ivo babičkám pomáhá s přemístěním jakési sošky, za což se mu dostává požehnání.

Pokračujeme dále na Sydney, ale říkáme si, že si dáme odbočku na Elenborough Falls. Ta se nakonec ukáže o hodně delší, než jsme si mysleli, ale je také dobrodružná. Během hodiny vyjíždíme ze slunného pobřeží do téměř alpské krajiny s mlhou a mrholením. Projíždíme přes Wauchope, Comboyne a Elands (z toho velkou část po dirt road vyhýbaje se kravám), až nakonec po menším bloudění vodopád nalézáme. S Ivem sbíháme dolů a dáváme krátkou koupel v tůni pod vodopádem. Je fakt vysoký, ale je mlhavo, tak to neprotahujeme a jdeme zpět nahoru k autu. Přes Elands, Bobin a Taree se vracíme na Pacific Highway a jedeme až do noci. Nemáme nakoupeno, tak večeříme na pumpě a v Mc Donald's, a spíme kousek před Newcastlem v lese nedaleko dálnice.

Day 4 – 22/11/02, fri

Ráno se rychle balíme a po dálnici pokračujeme dále na Sydney. Jedeme kolem jezera Macquaire, ve Wyongu nakupujeme nějaké jídlo a dáváme si u řeky snídani. Množství much je zde ovšem nesnesitelné a tak brzy odjíždíme pryč. Dorážíme do Sydney, Máme za sebou prvních 1200 km v Jonathanovi:-)

V Sydney trochu bloudíme a nemůžeme se dostat do centra, kde Ivana i já potřebujeme na konzulát Nového Zélandu kvůli turistickým vízům. Ovšem stačí minout jedinou odbočku a jsme na dálnici ze které není úniku na neplánované vyhlídkové trase! Ta nás vede až k letišti, kde je první možnost se otočit a vrátit se. Nakonec parkujeme kdesi, kde se to stejně nesmí (v centru se asi nesmí parkovat nikde, nebo jen na chvilku a je to drahé. Uvidíme. Jdeme na ambasádu získat víza, což se ukázalo mnohem těžší, než se zdálo na první pohled. Moje australské studijní vízum končí během toho, co budu na NZ. Poté se přes Sydney vracím domů (se stopoverem v Bangkoku, ale to teď není podstatné). Nový Zéland mi nechce dát vízum k nim, dokud nebudu mít nové vízum do Austrálie – chtějí mít zřejmě jistotu, že jim tam nezůstanu (v Sydney budu dva dni, na to by mi mělo stačit jednoduché tranzitní – až na NZ jsem zjistil, že nestačí, ale to je také jiný příběh:-). Stačí tedy si předem zajistit australské transitní vízum. Jenže ouha, o tranzitní vízum nelze žádat uvnitř Austrálie, ale jen v zahraničí. Jinými slovy: na Zéland mě nepustí, dokud Australani neřeknou že se přes ně můžu vrátit, a ti to neřeknou, dokud neodjedu na Zéland. Na tuto byrokratickou smyčku jsem se ptal již v Brisbane na Australské immigration office, ale řekli, že s tím nejde nic dělat. Poněkud naivně jsem se tedy spolehl, že Kiwis budou příjemnější a pomohou mi (v tom hrálo jistou roli líčení Evy, která předtím byla na NZ v pohodě a Australani s vízem prudili). Bohužel jsem se přepočítal a i pán na NZ úřadě prohlásil, že to nepůjde. To mě trochu naštvalo, místo aby povolili nesmyslné byrokratické předpisy, tak mě tam radši vůbec nepustí! To je jako někde v rozvojovém světě, vlastně mnohem horší, protože do rozvojového světa vás aspoň často rádi pustí...

Přemýšlím tedy, jak na to, zvažuji i různé machinace typu přebookování letenky na Fidži, a podobně, ale nakonec mě napadá spásná myšlenka. Vedle konzulátu ve Student Flights si zabookovávám letenku z NZ do Prahy přes Singapur. Musím za to zaplatit $50, ale co se dá dělat. Potom s touto rezervací jdu znovu požádat o vízum. Teď již nemohou prudit, protože do Prahy ani Singapuru žádné vízum nepotřebuju. Chlápek to bere a prý mi pas s vízem pošlou „domů“ do Brisbane. Tam už sice nebydlím, ale můžu si to tam vyzvednout. Rezervaci si pak nechám propadnout a o to tranzitní vízum si pak požádám na NZ. Malý trik, $50 a trochu nervů navíc a byrokratický šiml byl překonán...

Nakonec je tedy úředničina za námi a můžeme se věnovat Sydney. Mě se to jeví jako americké velkoměsto typu New York, všude samé skleněné a železné mrakodrapy, kolmé a rovnoběžné ulice, málo zeleně a tak. Sydney má asi 5M obyvatel, což je jistě méně, než NY, ale protože jsem v USA nikdy nebyl, Sydney je pro mě první velkoměsto tohoto typu.

Přemýšlíme, co s autem. Zatím nám nikdo záhadně nedal pokutu (až později jsme se dozvěděli proč: stáli jsme v loading area pro náklaďáky. Jonathan sice není náklaďák, ale je to station-wagon (kombík), pro které prý tyto značky platí taky:-). Nakonec vymýšlíme masterplan a jedeme zaparkovat na campus University of Sydney, protože se nám zdá, že tam žádní policajti nebudou. Obědváme z našich zásob a poté jdeme nenápadně do univerzitní knihovny na internet.

Pak jedeme busem do centra. Vtipné je, že studentskou slevu mohou uplatnit pouze studenti ze Sydney, my jakožto studenti z jiného státu ne. Procházíme si George Street, přístav Circular Quay a okolí, samozřejmě si fotíme slavný Opera House a nakonec zabrousíme i k Sydney Tower. Vstupné je tam asi $14, tak to zatím odkládáme s tím, že se později vrátíme těsně před setměním, abychom Sydney shora viděli za světla i tmy... Fascinuje nás zavěšená monorail tramvaj, u nějaké game lounge zase pozorujeme dva kluky, jak zuřivě tancují nohama na nějakém herním automatu. Je to docela fascinující. Ivo zatím přes telefon dohaduje s rodinným přítelem Mirkem, který žije v Sydney od 68. roku, kdy sem emigroval, že u něj přespíme.

Kolem jedenácté v noci se vracíme na kampus univerzity a zde nás čeká malé překvapení v podobě pokuty za nezaplacení parkovného ve výši $66. Takže kampus asi není nejlepší nápad:-) Nevadí, vyřešíme to později (nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme pokutu prostě nezaplatili).

Poté jedeme k Mirkovi a kolem půlnoci se nám daří ho najít. Bydlí na okraji Sydney v klidné čtvrti, docela daleko od centra. Chvíli ještě klábosíme, popíjíme vínko a pak jdeme spát.

Day 5 – 23/11/02, sat

Ráno jsme trochu zaspali a vstáváme až kolem 10. Po snídani vyrážíme s Mirkem na výlet do Blue Mountains nedaleko Sydney. Poblíž Leury se díváme na Gordon's Falls a také vidíme slavné souskalí (po vzoru sousoší) Tři sestry zezadu. Poté jedeme do Katoomby, kde nás Mirek zve na zmrzku:-) Vedou odsud různé vlaky, lanovky a horské dráhy dolů do údolí a také je odsud onen klasický výhled na Tři sestry. Nevím teda, co je na nich tak extra zajímavého, prostě takové tři skalnaté hroudy vedle sebe, k nimž se údajně váže aboriginská pověst. Zřejmě jsou tak slavné, protože jsou snadno dostupné pro houfy turistů. S Ivem si jen rychle sbíháme dolů schody zvané Giant Stairs a zase vybíháme nahoru, protože dole nic není.

Jedeme do Glenbrook, kde je park s klokany, ale je teď velmi sucho a na krajině je to vidět. Nakonec pár klokanů opravdu vidíme, ale tváří se z toho sucha dost smutně. Scházíme až dolů k Nepean River, kde se trochu koupeme, a pak se vracíme zpět nahoru k autu. Zde se mezitím koná jakási irská svatba, a tak ji chvíli pozorujeme, potom se vracíme domů.

Doma večeříme a poté Mirek říká, že nás vezme do klubu. Potřebujeme ale pro to dlouhasy, a ty já žádné nemám. Naštěstí mi Ivo půjčí jeho, které sice těsně, ale obléknu:-) Pojem klub je tu vůbec zcela jiného významu, než u nás. Jednak vstup tam vyžaduje členství. Nejste-li členi klubu (Mirek je), můžete tam pouze s nějakým členem, který vás pozve a jde tam s vámi. To se musí ovšem náležitě zapsat do návštěvní knihy, Chcete-li se stát členem klubu, musíte se přihlásit a mít doporučení tří dalších členů klubu. A teď pozor, mohlo by se zdát, že klub je tedy nějaká uzavřená společnost několika lidí, ale to je velký omyl. Komplex klubu je velký asi jako větší multikino, má sály s hracími automaty na gamblení, sály na šipky a snooker, hudební a taneční sály a spoustu barů a podobných zařízení! Lidí tam tedy může být třeba několik tisíc, a naprosto není možné, že by se všichni znali.

To nám ovšem nebrání v tom, abychom si nezahráli snooker (přičemž jsme se seznámili s jakýmsi Jasonem, který nám to vysvětlil), šipky a nakonec i „zatancovali“ u nějaké kapely. Mirek byl lehce napit, a proto jsem jeho superkáru řídil domů já.

Day 6 – 24/11/02, sun

Po včerejší divočejší noci opět vstáváme trochu pozdě, snídáme párky a pak jedeme s Mirkem do města. Jdeme do Botanical Garden (tak tady říkají snad každému parku!), koukáme na Government House (ovšem ne australský, svazová vláda sídlí v Canbeřře (Canberře?), ale na vládní dům New South Walesu). Potom jedeme ferry na Manly Beach. Tam se procházíme a koukáme na místní capoeiristy. Cestou lodí tam i zpět jsou krásné výhledy na moře, město a lodě. Zvlášť hezká je budova slavné Opery, která připomíná plachty v popředí se skutečnými plachetnicemi.

Potom se vracíme domů na pozdní oběd a my znovu vyrážíme do Sydney, tentokráte bez Mirka. Trochu jsme ovšem zabloudili, přejeli přes Harbour Bridge a zase zpět (a zaplatili ak zbytečně mýtné:-), nakonec parkujeme poblíž Darling Harbour a procházíme si jej. Poté míříme na Sydney Tower, což je údajně nejvyšší stavba jižní polokoule (podle Lonely Planet Austrálie. Zajímavostí ovšem je, jak jsem se o měsíc později dočetl v LP Nový Zéland, že nejvyšší stavbou jižní polokoule je rovněž Auckland Tower:-). Vstupné sice není úplně malé ($16), ale myslím že to stojí za to. Nejdříve jsme viděli jakési multimediální představení o Austrálii, kde na nás dokonce pro lepší zážitek i stříkala voda:-) a pak vyjíždíme nahoru a asi hodinu se rozhlížíme po Sydney a fotíme noční snímky. Máme hlad a tak hledáme China Town, protože se nechceme stravovat v McDonald's. Už je ale dost pozdě, takže nakonec jsme rádi za turecký kebab. Sydney je opravdu dost multikulturní. Pak se vracíme domů k Mirkovi a loučíme se s ním. Sice ještě dnes u nich přespíme, ale zítra už Mirek jede ráno do práce a my potom dál do Canberry, takže už se neuvidíme.

Day 7 – 25/11/02, mon

Ráno balíme, loučíme se s Mirkovou paní a vyrážíme směr Canberra. Cestou odbočujeme na Fitzroy Falls, ale je tak sucho, že z vodopádu je jen malý čůrek a vedlejší Twin Falls jsou vyschlé úplně! Všude je neuvěřitelné množství much, které sice nekoušou, ale jsou děsně otravné. Jak si je lidé snaží odhánět od obličeje, vypadá to, jako by se pořád zdravili.

Pokračujeme dál a začíná nám zlobit auto. Máme najeto něco kolem 2000 km a jak se ukáže později, Jonathan skoro každých 2000 km bude mít nějakou poruchu:-). Problém je v tom, že čas od času auto přestane táhnout, jako by došel benzín, ale za chvilku zase začne. Zastavujeme u nějakého odpočívadla a snažíme se přijít na to, co je za problém. Ale jak se zdá, naše automechanické znalosti limitují k nule a tak jen zmateně zíráme na motor. Snažíme se také najíst, ale otravné mouchy jsou i tady. Jediné řešení je popadnout chleba, běhat dokola a jíst za běhu. Nakonec usuzujeme, že tohle sami nejen nespravíme, ale ani nediagnostikujeme. Zkusíme se tedy později poptat v Canbeřře.

Telefonujeme si s Yoko, naší japonskou spolužačkou, která je tam zrovna na výletě a neustále posouváme sraz na pozdější a pozdější hodinu. Nakonec do Canberry dorážíme kolem 6 večer. Abyste tomu rozuměli, Yoko původně koketovala s myšlenkou jet s námi Jonathanem do Canberry. Dokonce i když jsme jí Jonathana ukázali, tak to nevzdala a stále tvrdila, že pojede. Jenže měla zabookovanou letenku, kterou by musela stornovat a když se nám den před odjezdem Jonathan rozbil, vzdala to a odletěla letadlem. Sice jsme pak hned druhý den vyrazili, ale to už bylo pozdě. Ale nemáme ji to za zlé, protože nemůžete přece chtít po Japoncích, aby participovali na takovýchto chaotických, nepřesně, či vůbec nenaplánovaných akcích:-)

Yoko tedy nakonec potkáváme u supermarketu, kde nakupujeme nějaké masíčko na BBQ a poté si objíždíme Canberru. Canberra je vůbec zajímavé město. Tedy, přesněji řečeno, je zajímavé tím, jak je naprosto nezajímavé:-). Kdysi v minulosti totiž vypukl spor mezi třímilionovým Melbourne a pětimilionovým Sydney, kdo z nich bude hlavním městem Austrálie. Nemohli se dohodnout, tak zhruba uprostřed cesty mezi nimi (blíže k Sydney) uprostřed pustiny vybudovali nové město na zelené louce – Canberru. Ta se skládá ze starého a nového parlamentu, spousty stromů, parků, velkého jezera s obrovským vodotryskem, univerzity a pár ambasád. No to jsem trochu přehnal, Canberra má asi 200 tisíc obyvatel, ale stejně je to celé trochu zábavné. Navíc nechtěli, aby Canberra ležela na území kteréhokoli státu, tak kolem ní vykroužili nové Australian Capital Teritorry - ACT, malou enklávu obklopenou New South Walesem. Takže jsme již navštívili třetí stát/teritorium Austrálie:-)

Kroužíme autem po diplomatické čtvrti a obdivujeme různé ambasády. Zejména čínská stavba s neonovým vodotryskem působí totálně a brutálně. Naopak ambasáda ve tvaru rákosového člunu (tuším Fiji nebo PNG) vypadá hezky. Pak nás Yoko bere „downtown“, čili do „city“. Bohužel, je tu zcela mrtvo a pusto a nikde nejsou žádní lidé. Hm, hlavní město... Radši to vzdáváme a míříme podle LP na místní kopec Mt. Kinsley odkud by měl být pěkný výhled na noční Canberru. Asi hodinu bloudíme a když konečně najdeme tu správnou cestu do kopce, Jonathan začne zase blbnout, takže to radši vzdáváme a jedeme zpět dolů k jezeru. Téměř ihned nacházíme BBQ spot (sweet Australia!) a tak vaříme, smažíme a cpeme se jak diví:-) Poté následuje filosofická diskuse, ale jelikož jsem se jí neúčastnil, bohužel jsem již zapomněl o čem...

Zbývá zavézt Yoko domů. Řídím já a opět se mi podaří na křižovatce odbočit do protisměru (někdy se stále ještě nemůžu zbavit evropského stylu jízdy – na druhé straně:-). Vzápětí si to uvědomuji a tak auto otáčím zpět a jedu normálně. Celý tento úchvatný manévr ale sledují policajti s nedalekého hlídkového vozu a zřejmě si musí myslet, že jsem totálně namol:-) Přijíždějí k nám a ptají se „What's wrong, buddy?” (asi nějaký místní dialekt, divím se, že neřekli „mate“:-)). Tak vysvětluji: “Sorry, I 'm from Europe.” Zdá se, že jim to coby vysvětlení stačí, a nechají nás jet dál. Po krátkém bloudění vedeném Yoko nacházíme její dům a loučíme se. My pak odjíždíme kousek za město do buše a stanujeme tam.

Day 8 – 26/11/02, tue

Ráno odvážíme našeho Jonathana do servisu a vysvětlujeme jim problém. Mezitím, co je auto v servisu, my jdeme „down town“ do města (uvozovky, protože je to Canberra:-). Navštěvujeme National Library, avšak nikoli z badatelského zájmu, jako spíše pro přístup k internetu zadarmo, a poté se jdeme podívat na ten slavný Parliament House. Nejdříve váháme, zda jít na prohlídku, či ne, neboť z Canberry jsme poněkud demotivovaní, nakonec ale jdeme a vůbec toho nelitujeme. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že návštěva australského parlamentu je highlightem z celé Canberry. Zvenku, jak jsem zmínil, sice vypadá jako protinukleární kryt, nicméně vevnitř se dostanete do zasedacích sálů dolní i horní komory (jedna je červená a druhá zelená) a od průvodců se dozvíte spoustu zajímavostí o australském politickém systému. (Zde upozorňuji, že všichni jsme studovali mezinárodní vztahy, já k tomu ještě vedlejšku politologii a komparativní politika prof. Klímy mě dost bavila; je tedy možné, že normálního člověka to moc zajímat nebude...) Pro zajímavost zmíním jedno specifikum australského volebního systému. Od Británie byl převzat většinový systém, tedy země je rozsekaná na malé jednomandátové okrsky, kde vítěz bere vše. Australané však systém modifikovali tím, že zavedli možnost alternativního hlasování, tedy nemusíte volit jen jednoho, ale na kanditátce napíšete k jednotlivým politikům svoje preference. Jedničku dáte samo sebou vašemu favoritovi, pokud ovšem ten neshromáždí nadpoloviční většinu, váš hlas nepropadá, jako např. v USA, či Británii, ale následuje další kolo, kde se hlasy pro vyřazené kandidáty znovu započítávají pro ty, kteří jsou uvedeni na druhém místě. Jinými slovy volíte typem:“ Chci aby vyhrál John, ale když John bude mít málo hlasů a vypadne, radši chci, aby vyhrál Jack, než James.“ Některé vlastnosti většinového systému jsou tak zachovány (relativně málo politických stran je zastoupeno v rozumném množství), přitom ale možnost ovlivnit výsledek pro jednotlivce je o něco větší. Když už jsem u toho, slušelo by se připomenout, že v Austrálii je volit povinné pod pokutou!

Busem odjíždíme zpět do servisu, abychom zjistili, že mechanici žádnou závadu nenašli. Prostě se jim ten náš problém neprojevil. Co se dá dělat, pojedeme dál a uvidíme, ovšem nejdříve si ještě dáme kebab na posilněnou.

Cesta z Canberry do Coomy je malebná, ačkoli je to polopoušť. Roztroušené skály a šutry dávají krajině zajímavý ráz. Prolamujeme hranici 2000 km. Několik kilometrů před Coomou se nám ovšem náš problém projevuje opět – Jonathan odmítá nasávat palivo a chcípá. Naštěstí nechcíplo někde uprostřed pustiny, ale blízko benzínové pumpy v malé vsi. Ptáme se tedy pumpaře, jestli neví, jak na to, ale ten nejeví příliš zájmu se námi zabývat. Ivana se tedy lehce upraví a vyráží s Ivem do místní hospody sehnat pomoc, zatímco já čekám u auta. Po chvíli se vrací s tím, že místní štamgasti se shodli na tom, že se musí vyměnit palivový filtr. Mezitím ovšem u pumpy zastavuje nějaký chlapík s manželkou, cosi nakupuje a my se ho ptáme, jestli nemá nějaký návrh, co dělat. Ukazuje se, že chlapík, jménem Jerry, je původem Ir a v autech se docela vyzná. Vypojí hadičku před karburátorem a protože z ní v pravidelných intervalech vystřikuje benzín, tvrdí, že v palivovém filtru to není (všechny automechaniky prosím aby tuto pasáž přeskočili:-))). Zdá se tedy, že je nějak zanesený karburátor. Jerry nás posílá pro čistící sprej do benzínky, ale dědek v ní neví o co jde. Jerry proto nasedá do svého vehiklu, nechá se námi roztlačit a jede pro ten čistič k sobě domů. Mezitím, co je pryč, bavíme se s jeho ženou. Pak se Jerry vrací a vystříká postupně celý sprej do karburátoru. Zdá se, že to trochu pomohlo. Snažíme se mu alespoň zaplatit cenu toho spreje, ale brání se penězům jako čert kříži.

Vypadá to, že Jonathan teď pojede zase trochu líp. Loučíme se s oběma a pokračujeme s menšími problémy do Coomy, kde dáme auto zítra do servisu. Na benzínce Ivo vyzvídá na těhotné paní, kde se tu dá přespat a na její doporučení nalézáme nedalekou, ale odlehlou rest areu, kde nocujeme. Je tu i toaleta pro postižené, na které je sprcha a tu všichni využijeme. Něco málo pojíme, ale šetříme si to hlavně na zítřejší ranní BBQ. V noci prší.

Day 9 – 27/11/02, wed

Při ranní BBQ nás baví místní ptáci. Jeden pobíhá po zemi a zobe drobky, druhý sedí na lavičce a kráká na něj („už nežer, budeš tlustej!“). Sjíždíme zpět do Coomy a objíždíme servisy, zda by se nám na to někde nepodívali. Všichni jsou ale poměrně neochotní, až nakonec se nad námi jedni slitují a že se nám na to tedy podívají. No není se čemu divit, Jonathan je kraksna a je jim jasné, že asi do opravy nebudeme chtít investovat majlant.

Zatímco tedy opravují Jonathana, jdeme se podívat do města. Nacházíme skvělý shop s levnými věcmi z Bali, ale moc toho nakoupit nemůžeme, neboť všichni plánujeme ještě nějaké to cestování. Alespoň asi hodinu klábosíme s prodavačem. Vracíme se zpět a mechanik nám hlásí, že to byl palivový filtr... Dají nám i zkusit profouknout si ten náš a nový a je to opravdu velký rozdíl. Nuže dobrá, teď to snad pojede (později se ukázalo, že to opravdu pojede, ovšem pouze máme-li relativně plnou nádrž. Jakmile klesne pod zhruba čtvrtinu, začne Jonathan zase blbnout. Kdovíproč to tak je...).Nakupujeme ještě nějaké zásoby a vyrážíme do Snowy Mountains.

Snowy Mountains (Snowies) jsou Australské Alpy. Nejvyšší hora Mt Kosciusco (bůhvíproč pojmenovaná po slavném polském revolucionáři) má sice jen něco málo přes 2200 metrů, ale přesto se tu dá v zimě lyžovat. Sezóna je ovšem relativně krátká a proto lyžování vyjde velice draho. Vyhlášený na lyžování je pro Australany Nový Zéland. My si sice teď na jaře moc nezalyžujeme, ale nejvyšší hory chceme vidět. Jak projíždíme krásnými horami, litujeme, že nemáme více času na několikadenní trek. Původně jsme chtěli jen do hor nakouknout a pak se vrátit do Coomy a objet je z jihu do Melbourne, ale Ivo našel v mapě malinkatou cestičku skrz hory, která by nám ušetřila vracení se. Pokusíme se tedy hrdinně projet přes Hory stínu přímo do Mordoru, ehm, pardon, přes Snowies do Melbourne. Překvapení nás čeká nahoře v horách – míjíme Ivo's Farm. To nás natolik zaujme, že zastavujeme a fotíme Iva u jeho farmy v Austrálii o které ani nevěděl.

Projíždíme nejvyšším bodem silnice přes Dead Horse Gap a začínáme pomalu klesat na druhou stranu. Na některých pláních obrácených k jihu jsou stále zbytky sněhu. Je vůbec hezké, jak je tu všechno obráceně, slunce v poledne je na severu, sníh se drží na jižních pláních, v listopadu končí jaro a tak dále. Sjíždíme až na druhou stranu Sněžných hor a na jejich úpatí nacházíme na prostorné louce stádo (?) klokanů. Zdržíme se tu asi na hodinu a jen pozorujeme ty elegantní skoky a legrační mláďata. Protéká tu řeka a u ní je jakási bouda k přespání, prostě krásné místo. My ale potřebujeme pokračovat dále a tak se loučíme s klokany a pokračujeme. Po setmění opouštíme New South Wales a vjíždíme již do 4 státu Austrálie – Victorie (počítám-li ACT jako stát). Jedeme k Hume Highway vedoucí se Sydney do Melbourne, kterou jsme před několika opustili. Kolem půlnoci se snažíme najít flek na spaní, ale není to snadné, neboť všude okolo jsou ranče. Nakonec se podaří najít slušný flek na nějakém pahorku a tak můžeme jít spát...

Day 10 – 28/11/02, thu

Ráno při probuzení teprve můžeme náležitě ocenit místo našeho campingu. Je odsud opravdu hezký výhled a tak musím zapomenout svoje včerejší námitky na Ivovu adresu, že snad to místo hledá trochu moc pečlivě:-). Ivo je ovšem zaměstnán otravnou vránou, kterou se neúspěšně snaží zabít. Vyrážíme na další cestu, dnešní destinací je Melbourne. Než tam dojedeme, dali bychom si ale menší BBQ, takže v městečku Chiltern nakupujeme nějaké zásoby (včetně jednoho kuřete, což se australsky řekne „chook“). Na nejbližší restaree u dálnice zastavujeme a vše opékáme, ohříváme a podobně upravujeme. Přitom trochu klábosíme s dvěma důchodci-campervanisty. Campervanová turistika (popojíždění po Austrálii v obytném automobilu) je v Austrálii velmi oblíbená. Je to pochopitelné, na takový rozlehlý kontinent je to asi optimální způsob přepravy. Uznejte, co může být lepší důchod, než třeba rok strávit na cestách po Austrálii a celou si ji pěkně objet. Ne jako my ve spěchu za měsíc, to by byla paráda!

Do Melbourne dorážíme celkem brzo odpoledne. Parkujeme auto někde poblíž tramvaje a po krátké návštěvě místní knihovny kvůli internetu jedeme do centra. Místní mladík nám sice vysvětluje taje automatů na jízdenky, ale přesto si nesprávně zakupujeme zlevněné. Naštěstí tu není žádný revizor. V centru nejdříve skočíme do Student Flights zařídít Ivaně letenku na Zéland, kam letí za pár dní (já se tam chystám také, ale až za nějaké tři týdny) a poté se potulujeme po centru Melbourne, procházíme se po Southbanku (myslím že Southbank v Brisbane je hezčí) a fotíme. Poté se setkáváme s Ivaninou kamarádkou Petrou, která v Melbourne studovala angličtinu a nechá nás u sebe dnes přenocovat. Domlouváme se kdy a kam máme přijet, a protože je ještě dost času, vyrážíme do přístavní čtvrti St. Kilda. Zde sledujeme a fotíme až kýčovitě pěkný západ slunce... Předtím, než dojedeme k Petře se ještě stavujeme v supermarketu pro nějaké víno a jídlo. U Petry je dnes večer party, ale my jsme kromě věčně společensky čerstvé Ivany trochu unaveni a navíc nikoho neznáme, tak si jen opečeme garlic bread a vysprchujeme se a jdeme spát. Předtím ovšem Ivana ještě vymýšlí plán, že si půjčí Jonathana a pojede na Great Ocean Drive (cesta po pobřeží z Melbourne do Adelaide). Iva tam chce pochopitelně jet, protože z Melbourne s námi dál nejede (letí na NZ). My tam s ní pochopitelně jet nechceme, protože tamtudy pojedeme za pár dní až budeme pokračovat do Adelaide. Ivana proto vymýšlí, že by jela sama s Petrou, ale ta je zaměstnaná a nemůže, takže tento plán je zavržen.

Day 11 – 29/11/02, fri

Ráno už jsou všichni lidi pryč. My jen sbalíme naše saky-paky a jedeme se podívat na nedaleké Dandenongs – areál, kam se jezdí na pikniky a na bushwalking. Zatím to vypadá, že každé město má poblíž nějakou vyhlášenou atrakci. Brisbane má Gold Coast, Sydney má Blue Mountains a Melbourne má Dandenongs.

Bohužel se nám nepodařilo najít správnou cestu a tak si po jakési dálnici zajíždíme asi 30 km. Nakonec to ale nalézáme, i když už poněkud později, než jsme plánovali. V Infocentru si vyzvedáváme mapu a ochotná paní nám i navrhuje kam jet a co vidět. Podle její rady se tedy serpentýnovitou silničkou šplháme do kopce, kde nacházíme pěknou restareu na BBQ. Hned vedle je asi miliardové hejno papoušků, kteří se nejen nechají krmit z ruky, ale dokonce si i na lidi sedají a to všude, na ruce, na ramena i na hlavu. Chvíli se tím bavíme a fotíme, a pak pokračujeme dál. Za několik kilometrů parkujeme a jdeme na malý bushwalk, ale protože je strašné sucho a nejsou tu žádné potoky ani vodopádky, je poněkud fádní (s pozdějšími výlety na NZ se to nedá srovnat). Ještě zajíždíme ke hvězdárně, odkud by měl být výhled na Melbourne, ale je zataženo a mlha, tak nevidíme nic. Alespoň při couvání lehce nabereme patník a tak máme aspoň nějaké vzrušení - nic se ovšem nestalo. Teď mi dochází, že cestou sem jsme ještě jednou bourali na silnici na semaforu, když nějaký chlapík ve stejné Toyotě Coroně, ale červené, před námi prudce zabrzdil a my se mu opřeli do nárazníku. Ihned vyběhla nějaká hysterická žena a začala křičet, že jsme jim zničili auto a způsobili tenhleten škrábanec na laku (který byl ovšem asi tak 20 cm nad místem, kde jsme se jeho auta mohli dotknout. Naštěstí chlapík byl soudný, řekl, že se nic neděje a poslal manželku zpátky do auta:-). Dnešní den jsme tedy s řidičského hlediska byli velmi úspěšní...

Vracíme se zpět do Melbourne a už se stmívá. Ivo domlouvá pomocí SMSek s indickým kamarádem Mihirem, že ho pojedeme navštívit. Mihir bydlel donedávna v Brisbane, kam chodil na naší uni hrát badminton a kde ho Ivo poznal. Jeho firma (nějaké hi-tec počítače) ho ale poslala do Melbourne. Zatím tu je asi den a půl a nikoho nezná, takže je celkem rád, že bude mít nějakou společnost. Cestou ještě vyzvedáváme nějaké naše věci u Petry a jedeme najít hotel, kde Mihir zatím bydlí. To se nám po chvíli skutečně daří a tak se můžeme s Mihirem náležitě přivítat a vymyslet, že půjdeme na večeři do nějaké čínské restaurace. Poznámka na okraj – čínská komunita v Austrálii je mnohem větší, než naše v Česku. Každé větší město má China Town, i když někde, jako třeba v Sydney, to může být jen pár ulic. Čínské restaurace jsou tu tedy jaksi čínštější, než ty naše čínské:-) . Objednáváme si dohromady asi různých 5 jídel pod vedením Iva, který se tu cítí jako doma, však také v Číně strávil 8 měsíců. Při večeři se bavíme zejména tím, že Mihir neumí jíst hůlkami. Ivo už je samosebou profík, já jsem se to již za tu dobu v Austrálii také naučil, Ivaně to také celkem jde, ale jaksi nám nedošlo, že v Indii se hůlkami nejí, a tak jediný Asiat mezi námi s nimi má největší problémy.

Po výborné večeři se vracíme do hotelu, Mihir si bere nějaké věci a odjíždíme do jeho bytu, který si na dálku po internetu pronajmul. Na místě také zjišťujeme, že to není úplně optimální, protože pár věcí tu nefunguje. Chvíli hrajeme Macháčka s kostkami a potom jdeme spát.

Day 12 – 30/11/02, sat

Dnešní den bude velmi náročný, ale to zatím netušíme. Opustí nás totiž Ivana (letí na NZ) a přidá se k nám Takeshi a Imelda (Japonec a Indonésanka, naši výborní kamarádi. S oběma jsem již v půli semestru byl na výletě na Fraser Islandu).

Ráno vyrážím s Mihirem na letiště vyzvednout Imeldu a potom jedeme zpět. Tam už je jen Ivo, protože Ivana jela do města srazit se s Petrou, která ve všední dny musela pracovat. Všichni tedy nasedáme do Jonathana a jedeme do centra. Mihira vysazujeme v hotelu, aby zorganizoval své zbývající věci a my ostatní jedeme k muzeu. Tam parkujeme a vyrážíme směrem do centra.

Po chvíli je nám podezřelé, že centrum nikde, a tak se ptáme místních, kteří nás posílají úplně zpět – šli jsme tedy na zcela opačnou stranu! No tak už to chodí, když se vydáte na cesty bez busoly... Kupujeme si nějaké housky k snídani, jdeme se podívat na Parliament House (výhoda federace – dům parlamentu je v každém větším městě:-). Vyzvedáváme si foto, která jsme si nechali včera cestou na Dandenongs vyvolat a jedeme se potkat s Mihirem. Vymýšlíme, že nakoupíme nějaké suroviny a Mihir nám uvaří nějakou indickou lahůdku. Uprostřed nakupování v supermarketu ovšem volá Ivča, kde teda jsme a že už by jela na to letiště! Iva polévá horko – zapomněl totiž její věci u Mihira doma!!!

Nastává závod s časem – Mihira a Imeldu ponecháváme svému osudu a běžíme k autu. Vyzvedáváme Ivču, která se kupodivu netváří příliš nadšeně a krosíme to co nejrychleji zpět k Mihirovi domů, bereme Ivčiny věci a vyrážíme opět na letiště. Výhodou je, že jsem tudy už dneska jednou jel, přesto ovšem musím provést několik U-turns, o překračování speed limitů ani nemluvě:-) Nakonec se nám podaří na letiště dorazit asi 15 minut před odletem Ivčina letadla, takže příběh má šťastný konec:-)

Vracíme se do hotelu, kam mezitím dorazil Takeshi. Ten také není moc šťastný, protože jel přes 24 hodin autobusem, aby ušetřil, a ve skutečnosti ho jízdenka vyšla o jeden dolar (slovy 1 dolar) levněji, než Imeldu letenka! Mihirova indická lahůdka je již hotova, a přestože je to speciální mild verze pro nás Evropany, stejně pálí tak, že ji musíme mohutně zapíjet vodou. Potom se jdeme ještě na chvíli projít do města a potom se vracíme zpět do hotelu

Balíme všechny Mihirovy věci a teď už definitivně opouštíme hotel a jedeme k Mihirovi do bytu. Cestou ještě kupujeme nějaké víno, abychom měli o co hrát Macháčka. U toho vzniká legrační situace. Hrajete-li Macháčka, víte, že hodíte-li např. dvě pětky, je to „pět Indiánů“. Ovšem v angličtině „Indian“ znamená jak Indián, tak Ind a Mihir je Ind:-). Legrační je také Takeshi, který celou dobu vypadá, že na něj víno nepůsobí, ale ke konci přece jen ze své japonské rezervovanosti trochu sleví. Zítra opouštíme Melbourne a Mihira a pokračujeme dál na Great Ocean Drive a Adelaide.

Day 13 – 1/12/02, sun

Ráno zjišťujeme, že máme najednou nějak moc věcí. Aby ne, je nás přece o jednoho více, než dosud. Nakonec se nám daří vymyslet takový systém, že se do Jonathana vejdou všechny věci i lidi. Loučíme se s Mihirem a vyrážíme. Cestou nakupujeme v nějakém supermarketu steaky a ty po chvíli konzumujeme u BBQ poblíž baseballového hřiště. Po chvilce bloudění vyjíždíme z Melbourne a přes Geelong a Torquay se napojujeme na Great Ocean Drive.

To je více než stokilometrový úsek silnice vedoucí při pobřeží a údajně to má být snad jeden z nejhezčích takových úseků na světě. Cestou je hafo vyhlídek a pláží. Na jedné zastavujeme, ale moře je příliš studené na koupel, proto si jen chvilku házíme s frisbíčkem na mělčině. Na koupání bude Queensland asi nejlepší. Nechybí samozřejmě ani nezbytní surfaři, ale mají všichni radši oblečené neoprény.

V Lorne odbočujeme a jedeme se podívat na vodopád. Cestou zpět zjišťuji, že jsem tam kdesi nechal Imeldin foťák, a tak se vracím, ale foťák už tam není. Ve foťáku byl také film s fotkami z Melbourne a Dandenongs, což mě dvojnásob nepotěšilo. Píšu tedy vzkaz s telefonním číslem a ohlašuji to v Lorne na policii, kdyby ho někdo náhodou našel a vrátil (to se ovšem nestane, takže v Adelaide kupuji Imeldě nový). Ještě se zastavujeme na Teddy Lookoutu, ovšem na západ slunce je díky mému hledání foťáku již pozdě.. V Lorne kupujeme k večeři kuře a hranolky (ať žije zdravá strava:-) a jíme to na nedaleké restaree, kde se i myjeme. Už se setmělo, tak je čas na hledání místa, ovšem na Great Ocean Drive to nevypadá příliš nadějně. Nakonec ale nacházíme parkoviště, kousek od něj stavíme na pláži stan a já s Imeldou spíme v autě.

Day 14 – 2/12/02, mon

Ráno se svižně přesouváme do Apollo Bay, kde chceme nakoupit něco k snídani. Bohužel tu mají poněkud předraženo, tak kupujeme jen pár vajíček a chleba a na nedalekém BBQ to spolu s karbanátky ze včera opékáme. Pokračujeme na Cape Otway k majáku. Řídí Takeshi a při jedné zatáčce špatně odhaduje maximální Janthanův rejt, tak málem končíme v pangejtu. O kus dál stojí několik aut a všichni zírají upřeně vzhůru do korun stromů. Zastavujeme a zíráme taky a ejhle – divoké koaly! Bohužel se vůbec nehýbají a jen tupě čumí.

Na mysu k naší nelibosti zjišťujeme, že se tu platí vstupné, takže tam nejdeme a jen si to trochu obcházíme okolo. Je tu ale asi miliarda much na krychlový palec, takže rychle mizíme a jedeme dál. Další zastávka je u Moonlight Head, kde má být nějaká pamětihodnost, snad trosky nějaké lodi, či co. Přesně si to už nepamatuju, protože jsme to stejně nenašli, ale místo toho jsme podnikli průzkum pobřežních útesů. K moři jsme se bohužel nedostali, protože svah k němu končil obvykle vysokou kolmou stěnou dolů. Ale pěkně jsme si to tam prolezli, podrápali se o křoví a vyfotili spoustu krásných fotek. Hřeb dne byl, že se nám podařilo natrefit na ježuru, čili anglicky echidnu. Je to poměrně legrační stvoření, které se podobně jako pštros schovává tak, že strčí hlavu do písku (když nevidí echidna vás, nemůžete přece vidět vy ji:-). Celá oblast byla naprosto osamělá a tento kousek pobřeží byl myslím nejhezčí, co jsem v Austrálii viděl.

Pokračujeme na veleslavné Twelve Apostles, kde Great Ocean Drive končí. Zdržujeme se jen chvíli, jednak je to turistická destinace a jednak se neskutečně zatáhlo a fouká. Jen vycvakáme pár fotek a jedeme dál. V Port Campbell nakupujeme nějaké párky a večeříme. Odpojujeme se z pobřežní cesty a míříme trochu do vnitrozemí do národního parku The Grampians. Už se ale stmívá, tak si to necháme na zítra. Táboříme kousek před začátkem parku na odlehlé restaree.

Day 15 – 3/12/02, tue

Nedaleko našeho místa nacházíme BBQ uprostřed přírody a tak zde v klidu posnídáme zbytek párků z minulého dne. Jedem směrem na Dunkeld, cestou ale ještě zastavujeme u malého vodopádku, kde se myjeme a s Ivem šplháme nahoru. Krátce zastavujeme v centru Grampians - městečku Hall's Gap, ale neuvěřitelné kvantum turistů nás inspiruje k rychlému opuštění (jen co koupíme nějaké zásoby a zmrzlinku:-). Okolo silnice se nyní vyskytují ohromující kopce (svým tvarem, ne až tak výškou). Dojíždíme k Visitor's centre Grampianů. Zde Ivo zjišťuje, které highlighty tohoto národního parku bychom si zcela jistě neměli nechat ujít a poté krátce shlédneme Aboriginal Centre.

Jedeme dále na jakousi atrakci jménem Wonderland, ale tuny turistů zde jsou snad ještě větší, než v Hall's Gap, takže tu ani nezastavujeme a pokračujeme na další zajímavé místo – vyhlídku Boroka Lookout. Výhled je opravdu pěkný a jsme tu skoro sami, výhlídka je totiž mimo hlavní trasu. Další zastávkou jsou skalní útvary Balconies a nakonec jedeme k Mackenzie Falls, což je vodopád poměrně úctyhodných rozměrů, zvláště vezmeme-li v potaz sucho, které v Austrálii momentálně panuje. Je tu také poměrně dost lidí, ale chvíli si počkáme a oni odejdou, takže se lze o kus níže po proudu i nepozorovaně vykoupat:-).

Jedeme dále a opouštíme Grampians. Bohužel není víc času se tu zdržet, protože bychom rádi zítra dojeli do Adelaide. Na restaree u Zumstein (hezké anglické jméno:-) si dáváme piknik, a jelikož opět nechybí BBQ (vivat Australia:-), smažíme i nějaká vajíčka a ohříváme fazole. Vyskytují se tu poměrně nebojácní klokani a Ivovi se daří po chvíli nějaké nalákat, že se nechají krmit z ruky. Na barbecue by se ale klokan opékal moc dlouho, takže dnešní večeře zůstane vegetariánská.

Řídím já a kousek za Zumsteinem bác, a klokan mi vlítne přímo před auto. Je živý, ale zraněný a bojí se, tak před námi odskákal do křoví. Jedeme dál a koukáme po značkách, občas totiž okolo silnice bývají značky s telefonním číslem kam lze zavolat v případě sražení klokana. Máme ale takové štěstí, že místo na značku narazíme přímo na kemp, jehož správce je místní ranger, kterému sražení klokana oznamujeme. Je rád, že to vůbec hlásíme, protože klokani jsou v Austrálii tak běžná zvířata a pod kola skáčou tak rádi, že místní je považují za škodlivou havěť. Však také všechna větší auta mívají na cestách mimo města bullbary (takové ty kovové konstrukce na předku auta). Takeshi s Ivem se jdou vysprchovat (musí zaplatit, protože voda je zde příliš cenná, aby se s ní mohlo nadarmo plýtvat) a já s Imeldou jedeme s rangerem ukázat mu kde klokan je. Ten s sebou bere silný reflektor, síť na chytání a pro případ nutnosti i pušku. Nakonec se nám podaří místo s klokanem najít. Ranger ho zkouší polapit, ale klokan se ho bojí a snaží se před ním utéct, jenže zřejmě má zlomenou nohu. Po chvíli se ranger vrací, že teď v noci to nemá cenu, protože klokan před ním jen utíká hlouběji do křovisek. Přes noc klokan stejně nikam neuteče a tak si ranger označí místo bílým hadrem a zítra se sem vrátí a klokana buďto chytí, nebo zastřelí, nebude-li mu už pomoci. Vracíme se zpět a loučíme se s rangerem i jeho ženou a jedeme ještě kus dál, až nakonec kotvíme na noc někde u Horshamu. Doufám, klokane, že jsi to zvládl!

Day 16 – 4/12/02, wed

Ráno za nepříliš hezkého počasí dojíždíme do Horshamu a bereme útokem místní supermarket Coles. Chceme si na nedalekém BBQ plácku udělat snídaňooběd, ale sotva vyndáme všechny věci, už jsme větrem a deštěm tak promrzlí, že to zase balíme a jedeme dál, hledat nějaké závětrnější místo. Nakonec několik o desítek kilometrů dále narážíme na nějaký opuštěný sportovní areál, zřejmě bývalý horse-ring, kde se jako správní homelessové krmíme pod střechou prázdné budovy. Počasí se malinko vylepšuje a tak při další cestě můžeme zastavit u ohrádky u silnice, za kterou se producírují pávi a pštrosi Emu.

O kus dál Jonathan zřejmě usuzuje, že už funguje příliš dlouho a tak chcípá a nejde nastartovat. Vypadá to, že je vymlácená baterka, možná něco s alternátorem. Vzhledem k tomu, že jsme cca 16km od nejbližšího města Keithu a ještě k tomu ne neskutečně odporné počasí, nejsme z toho úplně nadšeni. Vyrážíme tedy s Ivem do nedaleké usedlosti pro pomoc, doufaje snad, že by nás ta dobrá duše odtáhla do Keithu. Tyto naděje byly přehnané, ale alespoň nám místní usedlík dal číslo na odtahovku. Voláme tam a zjišťujeme cenu za odtah ($35). Zkoušíme ještě chvíli stopovat, že bychom někomu, kdo nás odtáhne třeba nabídli dvacku. A opravdu zastavuje jeep s vysmátým maníkem, co nás prý odtáhne. Vytahuje lano a pořád se pochechtává, a teprve než nás začne táhnout si všimneme několika prázdných vypitých plechovek od piva v jeho autě. Ajaj! Ještě se navzájem ujišťujeme, že pojede opravdu pomalu a jedem. Ten blázen to kulí osmdesátkou a my za ním vlajeme jako plechovky za autem novomanželů v USA. Kus před Keithem to vypadá, že na nás ten borec snad už zapomněl, protože se málem pokouší předjet kamion! Tento jeho plán se nám asertivním manévrováním podaří zmařit a nakonec se živi a zdrávi ocitáme v Keithu. Chlapíkovi dáváme oněch dvacet babek na pivko (nadšeni nejsme ale slib je slib) a tlačíme auto k blízkým mechanikům.

Nejdříve se nás zhostí jakýsi mladík a prohlásí, že baterie je vybitá, že jí nabije a všechno bude fajn. No moc se nám to nezdá, ale mechanik je tady on, ne my, že ano:-) Po chvíli ale přichází zkušenější chlapík a pomocí měřícího přístroje diagnostikuje poruchu v alternátoru, který baterii nedobíjí. Tedy mladík měl částečně pravdu, baterie je opravdu vybitá, ale pokud by ji jenom nabil a poslal nás pryč, dojeli bychom jen tak daleko, dokud by nám baterie stačila na zapalování svíček v motoru. Naštěstí tento chlapík říká, že se na alternátor podívá, a pokud budou jen potřeba spravit jakési kartáčky (bohužel funkci těchto vám již nevysvětlím:-), nemuselo by to být až tak drahé. Ivo zůstává s ním fascinován opravářstvím (a také ho chce trochu pohlídat:-) a my ostatní jdeme na malou vycházku downtown. V nedaleké hospě si dáme nějaké pečivo a hranolky a Ivo už volá, že je to hotovo. Opravdu stačilo cosi s těmi kartáčku v alternátoru a nyní již vše funguje. Baterie ještě stále není nabitá a tak nám chlapík doporučuje, abychom pár hodin jeli, než se dobije, abychom opět nastartovali.

To také činíme, protože chceme dohnat alespoň část zpoždění a tak jedeme pěkný kus až k Adelaide, hlavnímu městu státu South Australia. Cestou zakoupíme v supermarketu vynikající předpřipravené naložené kebaby za 99 centů jeden a k večeru je na nějaké BBQ opečeme a sníme. Už jsme velmi blízko Adelaide a všude kolem je nějaká zástavba, proto hledání místa k přenocování se poněkud protáhne. Nakonec ale nalézáme nějakou cestu vedoucí do lesa a kus po ní i odlehlé místo k přespání. Za tmy rychle stavíme stan (v tom jsme již docela mistři:-) a zaléháme k zaslouženému spánku. V noci silně prší...

Day 17 – 5/12/02, thu

Vzhledem ke kvalitě našeho stanu nás ráno sice naštvává, ale nepřekvapuje, že máme polovinu věcí mokrou. Všechno tedy ve kvapu naházíme do Jonathana a jedeme se nastěhovat no nějakého hostelu v Adelaide, kde se usušíme. Takový nacházíme, ubytováváme se tam a dáváme si odpočinkový den. Takeshi jde na nákupy, neboť jeho jedny džíny a jedna bunda není zcela dostatečný počet oblečení na cestování (doteď jezdil v mojí mikině, byla mu ale malinko volná:-). Ivo si jde vařit snídani a jako správný maximalista spořádá šest (slovy 6) vajec.

Já a Imelda jdeme na výlet po městě, nejdřív tradičně do knihovny na mail, potom přes University of Adelaide a přes malou říčku Torrens do pěkného parku. Zde pozorujeme a fotíme pelikána plovoucího po hladině. Kolem ZOO se vracíme do centra na Adelaideský Václavák jménem Rundle Mall. Tam si dáváme véču v poněkud dražší restauraci (znáte to, napochopdujete tam a pak už vám je blbý odejít:-). No příště jenom do foodcourtu. Opět malá vložka. Foodcourty jsou všude v Austrálii velmi oblíbené a je velká škoda, že u nás zatím nejsou moc rozšířené. V podstatě v každém obchoďáku je v nějakém patře menší náměstíčko se stolky a židlemi obklopené fast-food restauracemi. Naštěstí kromě nevyhnutelného Mc Donald's a KFC tam bývá i něco, co se dá jíst, zejména různé asijské kuchyně a podobně. Koncentrovaná konkurence sráží ceny na velice přijatelnou úroveň a navíc kolem oběda jich většina poskytuje menu se slevou.

Ještě se projdeme po Botanical Garden a večer zakončujeme v kině na filmu Samsara (velice doporučuji, máte-li navíc rádi Tibet je to nutnost:-). V hostelu ještě asi do dvou diskutujeme o náboženství, ale jako vždy docházíme k dead-locku a tak radši jdeme spát.

Day 18 – 6/12/02, fri

Včerejší líný den se nám nějak dostal pod kůži a tak se nemůžeme vykopat ven, kromě Iva, který vyrazil down-town. Nakonec se aspoň vykopeme k Haigh's Chocolate, což je továrna na čokoládu:-).

Odpoledne se srážíme v hostelu a vymýšlíme další plán. Nejdříve se nám zdá, že na Uluru jezdit s Jonathanem je riskantní, a asi to zabalíme. Takeshi vyráží sehnat si zájezd na Uluru, protože ho chce vidět. Pak ale Ivo vymýšlí ďábelský plán a nakonec nás přesvědčí (zde musím podotknout, že jsme nebyli příliš kooperativní a Ivo na nás musel použít prostředky mírného nátlaku. Teď s odstupem času mu za to nemůžu, než poděkovat). Zamlouváme si v půjčovně auto, Jonathana necháme v Adelaide a zítra ráno vyrazíme na Uluru. Dojedeme tam a zpět za co nejkratší dobu a potom zase přesedláme na Jonathana a vrátíme se zpět do Brisbane.

Dnešek tedy ještě strávíme v Adelaide a já tu musím koupit Imeldě foťák, který jsem jí ztratil. Jdeme tedy do města, kupujeme Minoltu a pak jdeme nafotit nějaké foto do parku a hned si je nechat vyvolat ne zkoušku. Také procházíme okolo nějakého velkého koncertu, kde přes plot slyším hrát Zephyr Timbre, kapelu, která hrála i v Brisbane na Riverfestivalu (viz. zápisky). Vstupné stojí $95, takže jen chvíli okouníme přes plot a pak zas jdeme dál. K večeří se nám dnes daří nalézt foodcourt takže se nehorázně přežíráme za mnohem nižší cenu, než včera.

Večer Ivo odjíždí s autem bydlet za město, protože luxus hostelu se mu již zajídá. My ostatní jsme pohodlnější a zůstáváme tam, Ivo přijede ráno a vyrazíme do outbacku. Outback je velmi rozlehlá a suchá vnitřní část Austrálie s velice řídkým osídlením (vzpomeňte na seriál Skippy, kde častá přeprava byla vrtulníkem a děti místo ve škole se učily přes rádio). Naprostá většina Australanů totiž žije na jihovýchodním pobřeží Austrálie, z nějakých 30 milionů Australanů jich asi 4 miliony žijí jen v Sydney, 3 v Melbourne, 1,5 v Brisbane a 1 v Adelaide. Správný outback má charakteristickou červenou barvu a uprostřed je Uluru.

Day 19 – 7/12/02, sat

Ivo má ráno menší zpoždění, ale nakonec se úspěšně shledáváme u hostelu, a jedeme pro půjčené auto, s oběma se potom vracíme k hostelu. Půjčené auto je Hyundai, vypadá velmi slušně ale je výrazně menší než Jonathan, proto asi polovinu věcí necháváme v Jonathanovi a parkujeme ho dozadu na dvorek hostelu, což Ivo předvídavě domluvil s majitlem. Po asi hodině jsme konečně všechen náš bordel rozházený po celé ulici buďto narvali do Hyundai nebo do Jonathana a mohli vyrazit. Cesta do Port Augusta je ještě po pobřeží, ale poté se již silnice nekompromisně zařezává do pouště. Austrálie je myslím nejsušší kontinent a vypadá na to. Míjíme vyschlé jezero, po němž zbyla vrstva soli, podobný výjev jako Bolivijské salary na Altiplanu, jen mnohem menší. Také vidíme v dáli nějaké emu, ale nemáme dostatečnou optiku na jejich vyfocení.

K večeru dojíždíme do Woomery, městu obklopeném pouští, ovšem ne klasickou písečnou s dunami, ale takovou spíše udusanou seschlou červenou zeminou se sukulenty a různými trnitými suchomilnými rostlinami. No bydlet bych tu asi nechtěl... Podle doporučení chlapíka z půjčovny nemáme moc jezdit v noci, protože klokani se stahují k silnicím (Asfalt prý váže vlhkost a v noci, jak chladne, tak jí zase uvolňuje. Klokani to cítí a proto se u ní shromažďují) a hrozně rádi skáčou pod kola. To jsme si ostatně mohli ověřit, neboť celou cestu je každých pár kilometrů klokaní mrtvola v různém stadiu mumifikace.

Woomera údajně sloužila (možná stále slouží) jako zadržiště pro ilegální imigranty Austrálie, jakkoli země plná příjemných a přátelských lidí, má jednu z nejintolerantnějších imigračních politik, co znám. Ovšem běžným lidem se to často nelíbí a tak uprchlíky shromažďují zde, uprostřed pouště, kde nehrozí, že by sem někdo jezdil demonstrovat.

Nám se ale zázračně daří nalézt neuvěřitelnou oázu uprostřed pouště – veřejný parčík s krásným zeleným pažitem. Nechybí ani BBQ, takže okamžitě tu kotvíme na večeři a nakonec i na noc. Kolem dokola jsou malé voliérky s různými ptáky, např. častým australským cockatoo, z nichž jeden umí mluvit! (tedy asi dvakrát vypískl tak, že to znělo jako „cockatoo“:-). Chvíli si házíme s diskem a po setmění uléháme pod bezmračnou černočernou oblohu na nádherný zelený trávníček, prostě idylka.

Bohužel, nenapadlo nás přemýšlet nad tím, jaktože tu uprostřed poště roste zelený trávníček. To jsme se ovšem proti naší vůli dovídáme velice záhy, neboť ze země se najednou vysunuly automatické rozprašovače, jeden z nich zamířil přímo na nás a během několika sekund nás zavlažuje takovým způsobem, že ani bleskurychlý ústup nezabraňuje totálnímu promáčení všeho. Přesunujeme se za takové malé kopulovité pódium, ale jeden z rozprašovačů jej mocným a vysokým střikem překonává a namáčí nás opět. Rezignujeme a potupně se stěhujeme za toaletu, kde v klidu dospíme rána. Naštěstí je teplo a sucho, takže věci jsou přes noc zase suché.

Day 20 – 8/12/02, sun

Ráno se mírně umyjeme v parkovních umývárnách, abychom ke snídani byli pěkně voňavoučcí:-) Po snídani balíme sakipaki (to je japonský způsob balení:-) a jedeme dál do Outbacku. Projíždíme kolem slovutného města Coober Pedy, jehož prohlídku si ale necháváme na zpáteční cestu. Pořád je totální vedro a paří slunce a my pořád jedeme a jen zastavujeme na benzínových pumpách a dobíráme benzín a kupujeme zmrzliny.

Tato silnice spojující Adelaide na jihu, Alice Springs uprostřed a Darwin na severu Austrálie je vůbec specifická. Uprostřed outbacku téměř nikdo nežije, snad jen pumpaři. Na silnici jsou zcela neobydlené úseky i přes sto kilometrů dlouhé. První část trasy (z našeho směru) cede Jižní Austrálií, kde platí rychlostní limit (myslím 120), ale druhá část již vede Severním Teritoriem, kde je rychlost neomezená, podobně jako v Německu. Zde můžeme naše nové auto pořádně rozjet. Zprvu nejdříve přibržďujeme na cattle gridech (železných roštech přes silnici zamezující dobytku překročit hranice pozemku), ale brzo zjišťujeme, že je zřejmě lepší je přejet co nejrychleji. LP píše, že na této magistrále je zvykem se zdravit s protijedoucími řidiči zvednutím ruky, což se vskutku děje, a tak se k místnímu zvyku přidáváme.

Specifickým fenoménem severojižní dálnice jsou roadtrains. Jsou to ohromné padesátimetrové stotunové kamiony se třemi návěsy. Ty si to mašírují z jihu na sever či opačně klokan neklokan. Ivo zjišťuje na benzince od řidiče jednoho, že sice má brzdy na všech asi 12 nápravách, a je to schopen zašlajfovat prakticky na místě, ale při pohledu na ten obrovitý kolos je zřejmé, že nějaký klokánek nemůže být důvodem takového manévru. Říkáme si škoda těch roztomlých zvířátek, ale četné klokaní mrtvoly nepřijdou vniveč. Pochutnají si na nich místní dravci jménem wedge-tailed eagles, o kterých si ovšem nejsem jist zda jsou skutečně orli (možná spíše nějací supi, či co. Nějak se mi nepozdává, že by orli žrali mršiny, i když v této zvláštní oblasti je možné leccos).

Konečně přijíždíme přibližně doprostřed Austrálie – Erldundy, kde odbočíme z hlavní trasy doleva na Uluru. Alice Springs by bylo ještě notný kus cesty rovně, ale tam nepotřebujeme. Pokračujeme v naší krasojízdě až do soumraku. Nějací turisté před námi srážejí klokana. To by se ještě dalo pochopit, ale že si ho pak ještě fotí mi již přijde zvrácené. Jsou to nějací Francouzi a chovají se dost divně, ale po chvíli vyrážejí na cestu a my v závěsu za nimi. Přece jen nemůžeme si dovolit poškodit půjčené auto a tak se nám Francouzi hodí jako případný ledoborec (klokanoborec zní trochu cynicky).

Pro dnešek kotvíme v Curtin Springs, kde si v kempíku narychlo stavíme stan a myjeme se v místní polofunkční sprše. Na BBQ si potom smažíme poctivou hromadu slaniny a cpeme se jak páni (a dáma:-). Vedle sedící skupinka turistů zatím hladově čeká, až jim večeři uvaří průvodce. Chudáci. Jejich průvodce je ale fajn, půjčuje nám i špachtli na BBQ a radí jak nejlépe opéct slaninu (my totiž pokládáme plátky naležato na rozpálený plech, ale on říká, že je lepší tam slaninu jen tak naházet a míchat s ní jako s vajíčky, což nakonec musím uznat že opravdu lepší je:-).

N noci je ukrutný vichr a náš velestan se zmítá sem a tam. Stejně ale spíme jen chvíli, ve 4 ráno vyrazíme, abychom stihli Uluru za východu slunce.

Day 21 – 9/12/02, mon

Ranní vstávání ve 4 hodiny není příliš příjemné, ale jednak děsně fučí a jednak chceme stihnout východ slunce pod Uluru (Ayer's Rock). Cestou z kempu k Národnímu parku vidíme zvláštní jev – vyhýbáme se stádu evidentně bezprizorních=divokých velbloudů! Natrefit v Austrálii na velbloudy se nám zdá nemožné, ale později v LP zjišťujeme, že to opravdu byli oni. Velbloudi se sem totiž hromadně dováželi v 19. a na začátku 20. století, protože byli ideální k pronikání do pouštních oblastí Austrálie. Jakmile ale byla vystavěna dostatečná síť železnic a silnic pro motorizovaný provoz, velbloudi se stali zbytečnými a byli mnohde vypuštěni a ponecháni svému osudu. Velbloudům se ale semiaridní oblasti Australského kontinentu zalíbily a od té doby se tu vesele množí.

Ještě před rozedněním vjíždíme do Národního Parku ($16.5), kde se kromě Uluru nachází i další menší zajímavý útvar Kata Tjuta. Míříme hned k Uluru a nacházíme „Sunrise lookout“. Množství turistů se zde zvyšuje, slunce totiž vyjde přímo za námi a jak postupně bude stoupat nad obzor, Uluru bude měnit své barvy. Musím ovšem říci, že už příjezd k Uluru je poměrně silný zážitek. Samozřejmě čekáte podle všech popisů a průvodců ohromný šutrák, ale Uluru je OPRAVDU ohromný šutrák:-) Je to prý největší monolit na světě, a to nad povrch vyčnívá jen jeho jedna třetina! Zabíháme trochu dál do bushe, abychom lépe viděli na Uluru a pokud možno zaclonili busy a auta stojící mezi námi a Uluru. Blíže jít nemůžeme, neboť nemáme dostatečně širokoúhlé objektivy (máme jen klasické kompakty 1:27.5). Uluru opravdu barvy mění, nejdříve je spíše nepříliš sytě hnědofialové, ale rostoucí množství dopadajícího slunečního svitu přidává více a více syté červené, takže nakonec Uluru opravdu vypadá, jak ho asi znáte z fotek – červená skála.

Jedeme dál po okružní cestě až přijíždíme k místu, kde se stoupá nahoru. Zde se naskýtá dilema: lézt či nelézt? Uluru je totiž posvátným místem Aboriginců a ti údajně nejsou z davů šplhajících turistů příliš nadšeni. Nebudu zde rozebírat rozdílné názory pro a proti a rovnou přiznám, že jsme neodolali a nahoru vylezli. Všem aborigincům se omlouvám, ale ten zážitek je fakt zvláštní a stojí za to. Později jsem četl, že ještě lepší je vylézt nahoru na východ slunce, což bude nejspíš pravda, ale znamená to si o necelou hoďku dřív přivstat.

Lezení nahoru není nijak obtížné, máte-li rozumné boty. Strach mi naháněly ale zejména subtilní Japonky. Ty se totiž často celé zahalují (nikoli z náboženských důvodů, jako Muslimové:-) ale proti sluníčku – v mnoha zemích Asie je totiž ideál krásy co nejbělejší, nikoli nejopálenější jako v Evropě) a to včetně rukou. První část výstupu je poměrně prudká a tak je k dispozici řetěz, kterého ze lze přidržovat, a právě Japonky v pletených rukavičkách přidržující se řetězu a klopýtající nahoru ve mně budily obavy, co se s nimi stane, až upadnou. Další vtipná dvojice byl zřejmě čínský pár, kdy chlapík si nalehko v klídku mašíroval nahoru, zatímco jeho slečna nesoucí docela velký batoh (!) se lopotila dvacet metrů za ním. Nakonec jsme tedy nahoru vylezli a fotili a fotili. Hořejšek Uluru je opravdu zajímavý, tak nějak si představuji Mars. Asi hodinu se procházíme sem a tam a uvědomujeme si, že Uluru je fakt pěknej kousek balvanu!

Nakonec slézáme zase dolů, protože chceme ještě zajet ke Kata Tjuta, čili The Olgas. Předtím ale zejedeme do blízké Yulary nakoupit něco k snědku. Nenápadně se tím nakýblujeme do nějakého turistického centra, kde je erární kuchyně a úspěšně předstíráme, že jsme tu ubytovaní. Ivo smaží nějaká vajíčka, a samozřejmě po sobě všechno umyje. Dojíždíme ke Kata Tjuta, což je skupina několika menších skal ze stejného materiálu jako Uluru. Zde vyrážíme na okružní procházku, ze které se s Imeldou vracím na kratší okruh, zatímco Takeshi s Ivem dávají ten větší. Scházíme se u auta akorát abychom dorazili opět k Uluru na západ slunce, který byl podle mého skromného názoru o něco hezčí, než východ (možná proto, že jsme si u toho dali piknik s tuňákem:-). Celkově bych tedy doporučil na východ slunce vylézt nahoru a západ si nafotit zdola. Myslím, že se hodí zainvestovat pár peněz za nějaký lepší film (jestli teda ještě používáte tuto předpotopní technologii:-), aby se hezky zachytily barvy (já fotil na Kodak 400 a byl jsem spokojen).

Večer jsme opět zajeli do Yulary a opět zneužili dobrotivost místního „pionýrského“ zařízení, kde jsme již obědvali, tentokráte jsme však zne(vy)užili místních koupelen. Po krásném vysprchování se jsme vyrazili hledat místo k přespání. Ovšem zde v outbacku a navíc poblíž města jsme nakonec po jistých sporech zakotvili pozdě večer v kempu se strategií vypadnout brzo ráno (chceme se ještě podívat na Uluru zdola a potom jedeme na King's Canyon asi 500 km daleko).

Day 22 – 10/12/02, tue

Brzo ráno opravdu balíme a vyrážíme na další cestu. „Bohužel“ nikdo není ještě v recepci a tak nemůžeme za naše přespání zaplatit (pokud se ovšem ptáte, zda to náhodou nebyl náš záměr vstát brzo za tímto účelem, lhal bych kdybych tvrdil, že to nehrálo žádnou roli:-). Abychom naše vykořisťování završili, ještě jednou jsme se vysprchovali u pionýra a jeli zpátky k Uluru. Tam si dáváme dva malé procházkové okruhy k jakémusi jezírku, do kterého stéká dešťová voda s Uluru a které pak slouží jako zásobník pro zdejší faunu a flóru. Nachomýtám se také k diskusi nějaké paní a mladíka o Aborigincích a zničení jejich kultury bílými přistěhovalci, ale protože o tom nemám nastudováno, nemohu se zapojit:-).

Po obědě a krátké prohlídce Cultural centre vyrážíme na asi čtyřhodinovou cestu ke King's Canyon. Cestou se trochu prospíme a dorážíme tam asi ve tři. Kolem Canyonu vede asi šestikilometrový okruh, který nám ale trvá projít čtyři hodiny! Kaňon je totiž naprosto úchvatný a téměř bych řekl, že spolu s Uluru největší zážitek Austrálie. Celá oblast je totálně vyschlá a tak nejdříve vylézáme po kamenné cestě na horní okraj kaňonu a postupujeme po jeho okraji. Cestou se nám naskýtají krásné výhledy na fascinující sklaní útvary, ale bohužel mi zbylo ve filmu po Uluru jen šest nevyfocených snímků. Potkáváme i jakousi ještěrku, snad scinka, na kterého jednu fotku prostě obětovat musím. Asi v polovině trasy se nachází Garden of Eden, což je opravdu přiléhavý název. V úzké roklině je totiž potok a velká tůň, což v totálně vyprahlé krajině opravdu působí podivuhodně. V tůni se dá i vykoupat, čehož s Ivem také využíváme. Potom zbývá ještě asi půlka cesty zpět, to již jdeme rychleji, ale přesto nám celkově tento výlet zabral ty čtyři hodiny. Doporučuji ale jednoznačně – pokud se budete v Outbacku nacházet, nenechte si King's Canyon ujít!

Nakládáme se do auta a jedeme zpět na velkou severojižní highway. Z auta pozorujeme další velbloudy a divoké koně a podivujeme se jak mohou v tak suché oblasti žít, také vidíme úchvatný západ slunce a po něm outbackovskou tmu s krásně zřetelnými hvězdami. Přespáváme na nějaké postranní cestě u jakéhosi opuštěného lomu.

Day 23 – 11/12/02, wed

Pokračujeme dále po silnici do Erldundy, odkud jsme před třemi dny odbočovali. Kupujeme si zde v shopu hnusné grilované kuře a pak již jen jedeme a jedeme. Odpoledne dojíždíme do Coober Pedy. Po menších sporech si tu aspoň prohlédneme muzeum.

Coober Pedy je zajímavé tím, že jednak je plné vyvrtaných děr a štol od hledačů opálů, dále je plné hromad oné vyvrtané zeminy. Nejzajímavější je ale zdejší způsob bydlení – na povrchu dosahuje teplota vysokých hodnot, proto si často lidí hloubí místo bytů jeskyně v podzemí zvané dug-outy. Z nich jen vyvrtají ventilační díry vedoucí na povrch a mají o přirozenou klimatizaci postaráno: teplý vzduch stoupá vzhůru a ven, zatímco chladnější klesá dolů do bytu. V sámošce si ověřujeme, že tento způsob není žádný historický přežitek, ale opravdu dosud používaná praxe – visí zde inzerát „Prodám dug-out“.

Kromě muzea jsme ještě posláni do místního řeckého pravoslavného kostela (Coober Pedy je totiž velice multietnické, je zde prý i dost Čechů), kde se dá údajně levně najíst. To ovšem, jak zjišťujeme, ne dnes. Zastavíme se ještě na vršku odkud lze hezky přehlédnout celé městečko a vykutané haldy široko daleko. Také se zde nachází prodejna zvláštního umění vytvořeného z různého průmyslového odpadu. Při výjezdu z města akorát zapadá slunce a tak je pozorujeme u „sochy“ nákladního auta s cedulí Coober Pedy.

Vyrážíme dál s plánem dojet do Woomery a vyspat se v tomtéž parku, jako cestou sem (kde jsme „zmokli“). Už je ovšem tma, takže se bojíme, že nám nějaký z místních početných klokanů zevlujících u silnice skočí pod auto. Naštěstí kolem jede nějaká velká čtyřkolka, takže se držíme v závěsu za ní. Vtipné je, když se chceme vystřídat, připravíme se, zastvuju, bleskově se s Ivem vyměníme a ten stoosmdesátikilometrovou rychlostí (naštěstí jsme pořád v Severním Teritoriu:-) jeepa zase dohání. Ten se po chvíli zřejmě nasírá a zastavuje u krajnice, my také. Jdu se jich slušně zeptat, jestli jim náhodou nevadí, že je sledujeme, a oni mi dost nekompromisně naznačují, že jim to teda jako dost vadí a ať táhnem a ujíždějí pryč. Sice bychom je asi snadno dohnali, ale nechceme zbytečně vyvolávat konflikt, takže ten kus do Woomery dojedeme opatrněji, nikoli však o moc pomaleji. Park je bohužel zavřený, takže stavíme stan kdesi o kus dále v bushi.

Day 24 – 12/12/02, thu

Ráno zjišťujeme, že park nebyl zavřený ve smyslu zamčený, ale jen zavřená vrátka. Alespoň v něm tedy posnídáme a jedeme dál. Dnes chceme dorazit do Adelaide, vrátit auto, přesednout zpět do naší herky – Jonathana. Projíždíme městem Port Augusta a zastavujeme v Port Germain, kde je údajně nejdelší wooden jetty, čili horzně dlouhé dřevěné molo vedoucí do moře. A je opravdu hodně dlouhé! Jdeme se po něm projít, sledujeme racky a také sbíráme na mělčině mušličky.

Do Adelaide dorážíme celkem pozdě, takže auto vrátíme až zítra. Navíc Jonathana nám v hostelu na dvorku zablokovali dalšíma autama. Hostel je k tomu plný. Jdem na chvíli do city, ale všechno je zavřené, v kině nic nehrají a vůbec je tu nějak mrtvo. Zachraňuje nás jako obvykle China Town, tam mají otevřeno vždycky:-) Dáváme si jídlo a ještě se procházíme po Adelaide s vánoční výzdobou a tancujeme na hudbu linoucí se z repráků na náměstí.

Poté vyjíždíme z města na kopec, kde již spal předtím Ivo a je to opravdu neskutečné místo, celé město máme jako na dlani, vypadá jako ohromný roj světýlek.

Day 25 – 13/12/02, fri

Ráno sjíždíme zpět do Adelaide. Necháváme si vyvolat filmy a mezitím jedeme do hostelu pro Jonathana. Je furt zablokovaný ostatními auty, ale po chvíli se nám daří sehnat někoho, kdo uhne a Jonathan je volný! Přeskládáváme do něj všechny věci a jedeme umýt půjčené Hyundai abychom ho vrátili čisté. To, jak se dozvídáme o chvíli později, po nás ani nebylo žádáno, ale aspoň můžeme mít dobrý pocit. Chlapík je celkem fajn a dokonce nám vrací přeplatek pojistného, protože jsem auto vrátili dřív.

Před tím, než opustíme Adelaide, město které se mi opravdu moc líbilo, zajdeme ještě vyzvednout fotky a stavíme se na oběd ve foodcourtu. Z Adelaide tedy odjíždíme odpoledne. Jedeme přes Hahndorf, což je blízká ves údajně založená německými přistěhovalci, ale nenacházíme zde nic zvláštního a tak pokračujeme dál. Cestou nakupujeme jídlo v supermarketu, ale potom zase jedeme dál až do noci. Kempujeme na postranní cestě u Národního parku Hattah-Kulkyne.

Day 26 – 14/12/02, sat

Ráno pokračujeme v cestě na Robinvale, ale zase nám blbne sání benzínu do auta (jak se nádrž vyprazdňuje, funguje to hůř a hůř). Nakonec to bylo stáním auta na nakloněné ploše, a po chvíli se tedy znova rozjíždíme, abychom na nejbližší benzince (asi 30 km jízdy a téměř modlení, ať Jonathan nechcípne:-) doplňujeme nádrž a už je to v pohodě. Snídáme u nějakého campervanového kempu, potom pokračujeme směrem na Dubbo - jedno z mála větších vnitrozemských měst (cestu z Adelaide do Brisbane už ttiž bereme téměř podél vzdušné čáry, nikoli po pobřeží přes velká města, kudy jsme přijeli). Cestou vidíme v ohradě s ovcemi pobíhat i nějaké pštrosy emu. Ivo našel v LP, že prý když budeme mávat hadrem nad hlavou, emu k nám přiběhnou. Chvíli to zkoušíme, ale musíme se si navzájem jenom smát a samozřejmě efekt to má nulový:-)

Odpoledne zastavujeme v městečku se jménem West něco, kde jíme a poté jedeme (či spíše uháníme ukrutnou rychlostí) k soukromé hvězdárně Cowra. Ivo čeká v autě a my ostatní jdeme koukat na jižní oblohu. Hvězdárna není vlastně žádná hvězdárna, prostě oplocená zahrádka s pár dalekohledama, ale je tu jen pár lidí a taková příjemná atmosféra. Široko daleko je jen tma, takže je nádherně vidět. Bohužel z jižní oblohy nepoznám vůbec nic, ale pán nám ukazuje nejrůznější globuly (hvězdokupy) a nebuly (mlhoviny).

Popojíždíme ještě dost velký kus, než to zapíchneme někde v bushi. Pod širákem jsou před usnutím vidět padající hvězdy.

Day 27 – 15/12/02, sun

Brisbane už se blíží, stále jedeme na Dubbo. Zastavujeme ještě u Wellington Caves, ale dovnitř nejdeme. Podle LP je v Dubbo chlapík, co vyrábí bumerangy (Jedda Boomerang) a tak ho na moje naléhání hledáme a nacházíme. Kupuju si u něj nějaké bumerangy a učím se s nimi trochu házet. Není to těžké, ale chce to cvičit a cvičit:-) Kupuji si radši i jeden umělohmotný tréninkový:-).

Potom už jen bez větší přestávky jedeme až do Brisbane. Jonathan nás jako zázrakem asi nechce na rozloučenou naštvat, takže jede jako drak, bez jediné poruchy. Do Brisbane přijíždíme asi v jednu v noci. Jelikož já ani Ivo už nemáme kde bydlet (vystěhovali jsme se z našich baráčků už před odjezdem), přijde nám vhod, že nás Takeshi ubytuje u sebe - máš to u mě ty kluku japonská:-).

Zbývajících pár dní v Brisbane uteče jako voda, a good bye Queensland! Bylo mi tu dobře, snad se sem ještě někdy vrátím. Teď ale zamáčknu slzu a hurá na Nový Zéland:-)

Zapsal Ondra