Jak mě honila policie

V souvislosti s minulým článkem jsem se bavil s Ahalbertem (mistrem v dobíhání čehokoliv) o běhání na vlak, popř. jinam. Vzpomněl jsem si přitom, že bych ještě měl vylíčit jeden ze svých místních zážitků. Pozor, je to ještě větší ptákovina, než zápisy předešlé:-)

Jednoho zimního večera jsem šel o pár bloků vedle vybrat z bankomatu peníze na nájem, a zcela spontánně jsem běžel. Běhat je mnohem rychlejší a zábavnější, než jít pěšky, a hlavně jsem celý den seděl doma a dělal cosi do školy, a tak jsem si krátkými sprinty mezi křižovatkami chtěl trochu protáhnout tělo.

Dorazil jsem k bance, vybral peníze, uklidil si vše do peněženky a pak jsem pokračoval. O pár bloků dál jsem zastavil na rohu, abych se rozhlédl a přešel, ale než jsem to stačil udělat, přiřítilo se zpoza mých zad policajtské auto, zastavilo uprostřed křižovatky, a poměrně drsně a nesmlouvavě se tvářící policisté mě otevřeným okýnkem vyzvali, abych zastavil a začali mě zpovídat. Buď mě viděli na kameře u bankomatu, nebo to prostě byla náhodná hlídka, nevím. Už drželi v ruce připravený mikrofon, a kdybych býval nezpomalil na té křižovatce, volali by na mě z amplionu na střeše, zkrátka jak v drsňáckém filmu:-)

Prý co jsem dělal s tím bankomatem, a proč odtamtud běžím... Byl jsem dost překvapený, ještě k tomu zadýchaný, a tak jsem ze sebe nebyl schopný vypravit souvislou větu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že běžím, protože mě baví běhat, ale oni se tvářili dost nechápavě. Byl to takový docela rozpačitý okamžik, navíc mi došlo, že s sebou ani nemám doklady...

Policajti evidentně sami nevěděli, co mají dělat, nakonec řekli ať jim ukážu bankovní kartu. Skutečně nechápu, co na ní poznali, řekl bych, že nic. Po chvíli prohlásili, že je to nějaký divný, a nejistě odjeli.

No nic, příště skutečně napíšu něco oduševnělého a přínosného, ale zážitek to byl celkem nezapomenutelný, to jsem zatím viděl jen v televizi:-)