Provence, levandulový výlet

Po odevzdání projektu jsme s Markem vyrazili na pár dní na jih, prozkoumat ještě nějaké jiné končiny než odjedeme domů. Po nepříliš podařeném ranním startu jsme odjeli vlakem do Avignonu, což byla nakonec za čtyřdenní výlet téměř jediná investice:-)

fotogalerie zde

V Avignonu jsme navštívili nejznámější pamětihodnosti - obrovský papežský palác (coby studenti architektury samozřejmě zadarmo) a slavný pont St. Benézet, na kterém se údajně tancuje. Místo toho tam ale akorát fotí Japonci, a nebýt studenty architektury, dokonce bychom museli i tam zaplatit vstupné, a to prosím ten most nikam nevede, v půlce řeky končí!:-) Historické monumenty ale nebudu popisovat, informace snadno najdete jinde, to by nemělo žádný význam...

Radši jsme přeběhli přes řeku (po vedlejším mostě, který vede až na druhou stranu) a vydali se do Villeneuve les Avignon, kde jsme stihli prohlídku v bývalém klášteře během poslední půlhodiny otevírací doby.

Cestou zpátky jsme na náměstí narazili na zajímavou věc - i ve Francii znají kuličky, klasické barevné hliněnky. Zrovna se tu pořádala jakási akce a místní cvrnkali o sto šest, ovšem princip všech druhů her, které jsme viděli, je dost odlišný. Celému náměstí vévodila obrovká cvrknací dráha postavená z písku. Nějací nadšenci takhle objíždějí Francii a pořádají "mistrovství světa", jak událost hrdě označují plakáty. A přesvědčili nás, ať se také zůčastníme, že prý nikoho z Česko/Slovenska ještě nemají:-) Přišlo nám to jako docela fajn recese, tak jsme taky zkusili cvrknací závod po dráze, samozřejmě jsme nevyhráli, což má tu výhodu, že nemusíme na finále.

Úprkem jsme ještě doběhli zpět na ostrov uprostřed Rhône, vyfotit Avignon ve večerním slunci, a pak jsme napsali ceduli Pont du Gard a vydali se stopovat. Celkem nepochopitelně již za tmy jsme stopli nějakou ženskou (představte si to, dva divný týpci ve tmě...tady je to ale úplně normální), která nás odvezla do méně civilizovaných končin, kde jsme mohli najít místo na spaní.

Středomořská příroda je na to ale dost nepříjemná, jak jsme zjistili. Všude je sucho, prach, kamení a snad všechno co tu roste je trnité, jít někam mimo cestu moc nejde.

Ráno nás vzal nějaký horolezec a zavezl nás až na místo. Akvadukt Pont du Gard snad netřeba představovat, společně s davy Japonců jsme ho ze všech stran oběhli a nafotili, a pak se pod ním s chutí vykoupali. V místním muzeu nemají studenti architektury vstup zadarmo, tak jsme radši šli stopovat zpátky směr Avignon:-)

Dosavadní štěstí nás zprvu opustilo, ale asi po hodině nám zastavil Kanadský malíř s francouzkou manželkou, takoví sympaťáci. Patřili k té sortě, která bere stopaře, protože tak zamlada také cestovala, a dobře jsme si s nimi popovídali. Zase nás hodili kus navíc naším směrem, až na výpadovku z Avignonu směrem na východ.

Po chvíli nám zastavili dva alternativní mladíci, cestující upravenou dodávkou kamsi do Slovinska a popíjející během řízení pivo. Vystoupili jsme zrovna u muzea levandule - to je provencálská specialita, modře kvetoucí lány jsou v Provence typickým pohlednicovým námětem. Nakoukli jsme dovnitř a do butiku, voňavkový oder nás málem položil a usoudili jsme, že asi nejsme ta správná cílová skupina, tak jsme radši stopovali dál na Gordes.

Vzal nás prozměnu elegantní týpek ve zbrusu novém koženém mercedesu, ještě s cenovkou. Nejspíš proto, aby se nám s tím autem předvedl, celou cestu se po úzké silničce řítil jak jouda.

Ze zemědělské roviny jsme vystoupali do prvních kopců, Gordes je křivolaké městečko vystavěné na strmém ostrohu, jak tu bývá zvykem. Trochu jsme si ho oběhli a pokračovali pěšky směrem na klášter Sénanque, najít nějaké místo na spaní.

Ráno jsme vyfotili údolí s klášterem z vyhlídky a seběhli dolů. Klášter Sénanque je obklopen poli s levandulí, je to přímo klasická scenérie z titulních stran průvodců. V levanduli jsem potkal nějakého fotografa, který se se mnou začal hned seznamovat a měnit adresy, takový legrační nadšenec, ale můžeme u něj přespat někde poblíž Besanconu:-). Ani zde nás nepustili na prohlídku zadarmo, museli jsme zaplatit, za tu přehlídku čistého románského slohu to ale stálo.

Pokračovali jsme pár kilometrů pěšky, nahoru skalnatým údolím až do sedla (574m), kde jsme stopli než bys řek švec, na cestu klesající mezi skalami zase dolů na druhou stranu náhorní plošiny.

To je na té krajině zajímavé. Z úplné roviny se najednou tyčí skály a kopce, jako malé ostrovy, tak trochu jak Doylův Ztracený Svět. výška ani nemusí přesahovat stovky metrů nad mořem, a přesto tam máte pocit, že jste v horách, scenérie jak o tisíc či dva metrů výš, akorát najednou narazíte na vinice a pole...člověk tam neví, co ho potká za nejbližsím rohem. A celému kraji vévodí 1909 metrů vysoký masiv Ventoux, který je pokrytý bílým kamením, jako by tam byl pořád sníh...

Zastavili jsme se v městečku Venasque, zase ty domečky na skále, stavby pamatující římskou antiku, už je to nudné:-) Stop odtud byl nejhorší za celou dobu, čekali jsme asi dvě hodiny, navíc se schylovalo k dešti...pak to ale najednou šlo úplně hladce a dojeli jsme natřikrát až pod hrad Le Barroux na úpatí dalšího minipohoří, Dentelles de Montmirail.

Vyžebrali jsme vodu a vydali jsme se do krajiny. Po několika kilometrech cesty na nás vykouklo zapadající slunce zpod těžkých mraků a způsobilo krátké fotonadšení. Místo na spaní jsme našli až na vrcholu jednoho z okolních kopců, odměnou nám byl dokonalý výhled.

Ráno jsme pokračovali pěšky přes la Roque Alric (zase domečky na skále:-), Suzette, a nakonec jsme prošli i nejhorštější partii, samotné dentelles. Je to fakt zvláštní, takové roztomile malé velehory, mezi vinicemi. Už celkem uchozené nas vzal pod kopci na korbu pickup a vyhodil nás v městečku Vacqueyras, kde je prý nějaké proslulé víno, což mi teda vůbec nic neříká, ale Marek tam ochutnával a nakupoval v nějakých sklepech či co.

Následoval asi čtyřnásobný stop do Lyonu, ten kdo nás bral jako první se tvářil skoro že jsme se zbláznili, že to nemůžeme dostopovat...nakoneco to ale proběhlo hladce až k nájezdu na dálnici, kde nám zastavil nějaký týpek hned jak jsme zvedli ceduli Lyon. Byl to fakt zajímavý člověk, překvapivě uvědomělý. Původně strojař, vyučující cosi o konstrukci automobilů, který si vlastními silami vyprojektoval a postavil nízkoenergetický dům (za použití izolace z levandule), stopaře bere aby neplýtval kapacitou auta. Jel ohleduplně, povídal něco o tom, že spadl ze štaflí a stačilo mu to, nemá potřebu pospíchat...probrali jsme spoustu věcí, i profesních týkajících se jeho domu, až zas pojedem na jih, máme kontakt:-)

Ještě že jsme ten výlet stihli, mám o bílé místo na mapě méně. Stejně pro mě tato země zůstává obrovská, překvapivě různorodá a neprozkoumaná.

do fotogalerie