The Smuggler

Jednoho dne jsem se vydal domu. Kdyby vás snad náhodou zajímalo, co tomu předcházelo, přečtěte si předchozí článek a diskusi:-)

Vyrazil jsem jediným ranním vlakem do Ženevy na dopolední let easyjet. Návaznost vycházela tak akorát abych to stihl a vše probíhalo dobře, až do poslední zastávky před Ženevou. Když jsme tam stáli asi 5 minut, přišlo mi to divné a tak jsem již nervózně začal kontrolovat jízdní řád. Po chvíli se ozvalo z reproduktorů, že vlak zůstane stát po neznámou dobu...Vyběhl jsem hledat průvodčí, abych zjistil, co se děje (ev. šel někam stopovat, našel taxíka?) a zjistil jsem, že na záchodě je zavřený jakýsi opilec či feťák a SNCF čeká, až ho Gendarmerie vyndá. To je od nich milé, ale já bych skutečně radši jel s tím opilcem ještě jednu stanici...

Nakonec to trvalo asi 25 minut, než se dal vlak do pohybu. Na nádraží v Ženevě jsem vystoupil asi 35 minut před koncem check-inu, s tím, že mi zbývá najít nějaký spoj, koupit lístek (za CHF?!) a dojet na letiště, a tam se nějak zorientovat, z čehož jsem byl nervózní nejvíc. O tom, jak takové letiště funguje, jsem měl představu velmi vzdálenou, akorát jsem věděl, že je to složité (měl jsem na papírku napsaný tahák od bratra kam mám kdy jít, a vůbec jsem mu nerozuměl, samá cizí slova jako sekce, automat, bágl, taškařice,...).

A to jsem ještě netušil, že musím projít nádražní celnicí! Lidé po výstupu z vlaku (na výhradně francouzském nástupišti), v podchodu položili zavazadlo na pás, ukázali pas, pak si zavazadlo zase vzali a šli dál. Aha, to je jedoduché, řekl jsem si. A zkusil jsem to taky. Pošlu batoh na rentgen, ukážu pas...a celník povídá: "vy pojďte tady na stranu a vybalte to!" TO SNAD NE!!!

V batohu jsem měl pár věcí, foťáky a několik kilo francouzských sýrů, alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. Tak jsem to vyndal na nerezový stůl a prázdný batoh jsem strčil zpět pod nohy. Celník to nedůvěřivě zkoumal, "co je to tady?". "Sýry", povídám. "Skutečně sýry?!", a začíná spolu s kolegou podezřívavě rozbalovat jednotlivé balíčky, zkoumat obsah, a kroutí nad tím hlavou. Jsem fakt už hooodně nervózní z toho letadla, takže působím asi tak důvěryhodně, jako ten pašerák z Monty Pythona. Snažím se zabalit igelitku se sýry zpět, ta se trhá, a sýry se rozsypávají po okolí. Celnící stále kroutí hlavami a pak povídají, ať jim ještě ukážu ten batoh, co mám pod nohama - a vše je jasné! Já jsem úplně zapomněl, že na jeho dně mám ještě kladivo, pár brzd na kolo a pětikolečko, celkem tak kilo železa:-))) I confess, I'm a smuggler!!

(Pokud tu scénu neznáte, určitě se podívejte třeba tady (má to pouhé 3 minuty), je to myslím jedna z nejlepších, a navíc zcela přesně vystihuje, jak to vypadalo. Jo, a to kladivo kdysi hrdě přinesl spolubydlící Vincent, že ho koupil za dvě eura, a já jsem ho vzápětí zlomil. Tak jsem ho vezl domů, abych udělal nové topůrko.)

Když mě po mnoha drahocenných minutách celníci konečně propustili, vyběhl jsem zmaten do podchodu a tam mi naštěstí nějaký dobrák poradil jak koupit lístek v automatu (kreditní kartou, franky jsem nepotřeboval) a odkud mi jede vlak na letiště. Poprvé jsem skutečně docenil, jaká je výhoda mluvit místním jazykem a moci se zeptat prvního kolemjdoudího. Vlak jel během pár minut a po několikasetmetrovém sprintu skrz letištní areál (náhrada za letošní Kunratickou) mi zřízenec easyjet povídá "OK, jste tu včas". Ufff.

Letadlo se skutečně odpoutalo od země a ocitli jsme se ve vzduchu...hlavně mě překvapilo, jak je vlastně pohyblivé a živé, nato jak vypadá na zemi neohrabaně. Pod námi míjely Alpy a Švýcarská jezera a já jsem se snažil fotit time-lapse hyperstereo (stereofotky, u kterých je základna daná pohybem letadla mezi dílčími snímky). Dal jsem se do řeči s nějakým Novozélanďanem, který mě pustil k jižnímu okýnku, a ten mi mimojiné poradil, že když vyprodukuju CO2, mám zasadit strom a starat se o něj. Existuje nějaký výpočet kolik stromů odpovídá jaké činnosti, přijde mi to docela hezké.

Pak chvíli byly mraky, a když jsem myslel, že už bysme mohli být možná nad Německem, tak zahlásili, že za okamžik budeme přistávat. Cože?!?!

Kouknu se ven, lépe zaostřím na neznámou krajinu a najednou se vše spojí. Z paměti vyskakují jména vesnic, Nesvačily, Všeradice, Bykoš, Borek, Suchomasty, Koněprusy, Liteň, Třebáň...poznávám pole, meze, lesy. Stokrát prochozené, když ne ve skutečnosti tak alespoň doma nad mapou. Ten okamžik prozření byl opravdu silný zážitek. Musím říct, že jsem se domu moc netěšil, byl jsem spíš otrávený. Už proto, že jsem tam jel kvůli nechutné zkoušce z práva. Ale najednou jsem z toho byl celkem nechlapsky naměkko:-)

A před letištěm na mě čekal bratr s tandemem, uvázaným na nejvíce VIP místě přímo před vchodem:-)