Trocha emocí z podzimního výletu

Článek o pětidenní cestě, který jsem napsal pln dojmů bezprostředně po návratu. A je to na něm znát. Snažil jsem se alespoň vyhnout popisu, který přirozeně nikoho nezajímá.

_____________

Poslední dobou jsem netrpělivě sledoval, jak venku plynou nejkrásnější týdny v roce - čas, kdy příroda ztratí nudnou uniformní zeleň a vybarví se do všech odstínů, doba mrazivých ranních mlh a dnů probarvených slábnoucím sluncem. Období melancholie, krásně smutné a smutně krásné.

V pátek 27. října mi konečně začaly týdenní prázdniny. Minula spousta teplých a slunečných dnů, podle předpovědi však má postupně přibývat oblačnosti a začít pršet. Snad to ještě stihnu...

Mapa

Již dříve jsem se vybavil turistickou mapou. Mají tu edici dokonalých pětadvacítek, já jsem však nakonec zvolil cyklistické 1:100000 za 4.80. Říkal jsem si, že to musí stačit, když u nás turistické stovky standartně používáme. Mapa 1:25000 pokrývá 1/16 plochy a stojí skoro dvojnásobek, zmapovaná plocha je tedy třicetkrát dražší.

Coup de foudre

V pátek jsem nakoupil jídlo a hliníkovou misku na vaření (v bazaru za 50 centimů). A taky jsem si vyřídil 50% mládežnickou slevu na železnice v celém regionu Rhone-Alps. Karta Coup de foudre stojí 30 EUR, pokud si však zařídíte jakousi vkladní knížku (Livret Jeune) u banky BNP, těch 30 EUR vám tam proplatí. V kanceláři SNCF tedy kupuji kartu, ještě můžu, protože je to do 25 let včetně. V Bance se ale ukazuje, že Livret Jeune je pouze do 25. roku... Paní naštěstí zjišťuje, že je to do konce roku, ve kterém dosáhnete 25 let, takže mi to nakonec otevřou na dva měsíce, 30 EUR mi dají, a pak to zase zrušej. No to jsem to vykoumal, z takových zákazníků jistě mají v bance radost:-)

V sobotu si ještě musím odbýt jakousi schůzku kvůli školnímu projektu. A pak sbalit věci, to ovšem trvá velmi krátce, protože beru v podstatě všechno, co tady mám (až na počítač, městské boty, manžestráky, džíny a pár drobností).

V neděli po ránu konečně vyrážím na nádraží. V mapě jsem si našel zastávku Goncelin, místo tak bezvýznamné, že ho nezná ani automat na lístky. Musím tedy vystát frontu k pokladnám, což trvá minimálně půl hodiny. Ještě, že jsem nevěděl, že v noci končí letní čas, a přivstal jsem si. Vzhledem k perfektní úrovni, jakou zde jinak železnice nabízejí, zůstává nad tímto rozum stát. O vlacích snad někdy příště.

Za hodinu a půl jsem v Grenoblu, všude kolem se tyčí hory. Tedy jako když se vydáte s Českými drahami do Brd. Někdo má holt štěstí, zůstává otázkou proč praotec Čech vylezl zrovna na pahrbek Říp v té nudné rovině.

les

A pak již definitivně vystupuji z vlaku, zakláním hlavu a koukám na strmé stráně nade mnou, končící kdesi v nedohlednu. Začínám stoupat vzhůru, brodím se barevným listím, plním batoh vlašskými ořechy a kapsy od kalhot jedlými kaštany, zhluboka dýchám vlhký lesní vzduch. Přesně na tohle jsem se těšil.

V zatáčce za mnou zacinkal pes samotář s rolničkou na krku. Když mě míjel, jenom mě očichal, neřekl ani slovo, a pospíchal dál. Kam asi?

Kolem se rojí myslivci s flintama. Mají zelený stejnokroj a zářivě oranžovou kšiltovku, asi aby se nepostříleli navzájem. Jestli jsou Francouzští myslivci stejná pakáž, jako ti naši, tu čepici bych jim zakázal.

Odpoledne se chýlí ke konci, za sebou mám první kilometr. Kilometr do výšky. Stavím stan na bukovém vršku s alpským výhledem, rozdělávám oheň a k večeři si peču hromadu kaštanů.

mlha

Nad ránem přišel mrak. Taková ta studená mlha, která všude sráží vlhkost a před kterou vás nic neochrání. Vleze vám do stanu, do spacáku, do ponožek. Čekám co bude, dopoledne ubíhá a stále nic. Důkladně se oblékám, do kapsy připravuju busolu a pokračuju podzimním lesem.

Najednou stojím na louce, mraky se rozpouštějí mezi vrcholky, svítí slunce a všude září barvy. Mám chuť vylézt na strom, křičet, mávat rukama, nebo dát nějak jinak najevo dětinskou radost z toho všeho. Prý jsem ale již dospělý, tak pobíhám kolem ověšen foťáky a snažím se vše zachytit, což je ovšem počínání stejně absurdní a bezvýsledné.

Přicházejí nové mraky, odspodu. Stoupám před nimi stále výš a stále jsou mi v patách. Plním flašku u studánky, do zad přestává hřát slunce a už na nich cítím chladnou mlhu. Najednou zase ucítím teplo, ohlížím se, mrak ustupuje. Definitivně. Vyhrál jsem:-)

hřeben

No a pak jsem vylezl na hřeben a konečně uviděl co je za ním...a zbytek krátkého podzimního odpoledne jsem strávil focením. Stan jsem za šera ukryl do houští a oheň jsem dělal jenom na nejnutnější chvíli. Přece jenom nevím, jak je to tu s tábořením, i když nejsem v žádné chráněné oblasti.

ochránci

Ráno, zrovna když jsem se vynořil zpět na pěšině, uviděl jsem kousek za sebou dva ochránce přírody. Zatrnulo mi. Došel jsem na vrcholek, sedl jsem si a ček al co oni. Odpověděli na pozdrav a dál si mě nevšímali. Sedli si na kraj srázu a s triedrem začali pátrat po medvědech či narušitelích na protějších stráních. Prostě si tak jako já užívali nádherné horské ráno. Až budu velký, taky chci být ochráncem přírody v Grenoblu.

Skoro celý den obcházím závěr hlubokého údolí. Obloha se postupně zatahuje, ranní slunce je pryč a počasí začíná být podzimně pošmourné. Musím sejít opět hluboko do doliny, chození po Alpách většinou není jako hřebenová tůra v Karpatech. V podstatě každý den musí člověk sejít a znovu vystoupat nějakých tisíc metrů.

cache-cache

Jen co jsem začal zase stoupat, zaslechl jsem zvuk motoru. Co to je? Myslivci, lesáci? Hlavou mi probleska absurdní myšlenka - nepřátelé, musím se schovat. A když jsem v zatáčce za sebou zahlédl kapotu jeepu, zmizel jsem úprkem v houští. Sedl jsem si do mechu a konečně jsem uvažoval - asi to vypadá poněkud divně, jestli mě zahlédli, těžko budu vysvětlovat, že si s nimi jenom tak hraju na schovávanou, protože jsem v mládí hltal Mayovky. Motor utichá, slyším bouchání dveří. Čas se vleče. Za nekonečnou dobu slyším dveře a motor znovu. Uf. S odchodem ještě čekám a pak uvítám, když se cesta změní ve strmou pěšinu, kudy žádné auto neprojede. Tak tohle byla kolosální ptákovina:-)

refuge

Po páté hodině jsem konečně na konci stoupání, je šero, pošmourno a zima. V karu stojí malý kamenný domeček, refuge pro pocestné velká akorát na dvě matrace, kamenný stůl a krb. Dřevo se ale nosí bůhví odkud, tak se musím spokojit s ledovou vodou a sýrem. Jen co zalezu do spacáku, slyším na střeše kapky deště. Skončil poslední říjnový den a začíná listopad.

sůl

Přes den mě výrazně začala bolet stehna. Pravda, něco jsem ušel, ale přišlo mi, že jsem nějak vyměkl, když mám z toho namožené nohy. A pak večer začnu dostávat křeče. Dávám si hrstku soli a ráno je vše v pořádku...

v mracích

Ráno je všude mlha. Dopoledne jsem se trochu prošel po okolí, čekám co se bude dít. Jestli začne pršet, zůstanu na místě. Občas se v mracích objeví některý z vrcholků nade mnou, tam někde nahoře je nejvyšší kopec v okolí, Puy Gris. I takové počasí má své kouzlo. Viděl jsem kamzíka, našel jsem kvetoucí rhododendron a spoustu dobrých borůvek (1. listopadu!). Nakonec asi v jedenáct odcházím a celý den jdu v mlze.Z nejvyššího úseku cesty jsem toho moc neviděl.

Večer mě zastihl při sestupu do dalšího hlubokého údolí. Našel jsem si místo v ošklivém smrkovém lese, s cestami rozbahněnými těžbou dřeva. Špatnou náladu trochu vylepšil až oheň a instantní polévka. Jestli budou ráno stále nahoře v kopcích mraky, sejdu údolím dolů a pojedu domu. Pokud ne, je tu ještě možnost přejít další horský hřeben, celkem by to znamenalo ujít tak 30km, s tím už ale vůbec nepočítám.

mráz

Kolem třetí hodiny mě probudila zima. Výrazné teplo mi nebylo žádný den, protože jsem měl tenoučký letní spacák. Tahle zima ale byla jiná, skutečně pořádná. Oblékl jsem si všechno oblečení a znovu usnout se mi podařilo asi v pět. Vzbudil jsem se proto až v půl osmé. Koukám kolem, studené údolí, šedivé kopce, jednolitá šedivá obloha...a nebože by byla modrá? Najednou kdesi ve výšce vidím letadlo ozářené sluncem, ano, je tu další krásný den!

Špatná nálada je pryč, znovu je tu ohromné nadšení. Okamžitě balím stan porostlý jinovatkou a vyrážím. Tam někde nahoře, na vrcholcích, které ze sevřeného údolí nejsou vidět, už svítí slunce! Scházím na dno údolí a znovu stoupám příkrým západním svahem, takže se na první paprsky slunce dostanu až skoro v deset hodin. Ve stínu stále mrzne, potoky jsou pokryté ledem, studánka je obalena tlustými rampouchy. Kolik asi muselo být stupňů, aby stihly přes noc narůst?

loučení

A zase je tu ta podzimní nádhera. Slunce, průzračný vzduch, barevné hory. Přecházím poslední horský hřeben, ze sedla se mi nechce dolů. Kolik takových dní člověk za rok zažije? Tenhle bude letos asi poslední.

ptákovina du Diable

Čeká mě dlouhatánský a barevný sestup úbočím hor. Poté mám ještě v plánu podívat se na Pont du Diable, most na dně údolí. Když se podle mapy nacházím na úbočí přímo nad ním, řeknu si, že seběhnu lesem rovnou dolů. Scházím po stráni, svah je však čím dál tím strmější. Kloužu se sutí, začíná mi teprve docházet, že mapa má ekvidistanci 50m (ne 5, jak jsme zvyklí z orienťáku), a 500 metrů převýšení že je docela dost. Ve chvíli, kdy stráň začíná být příkrá nepříjemně a mám toho tak akorát dost, narážím na pohádkovou skalní stezku, zarostlou mechem a kapradím, a poslušně obcházím kopec po vrstevnici.

Pont du Diable je klenutý kamenný most, nad úzkou soutěskou (Doba pádu kamene cca 3s - výška 40 až 50 metrů). Za vidění stojí, ale vyfotit není odkud (všude je les) a navíc je tam stín a ukrutná zima.

la fin

A pak mě čekají jen vesničky a louky na úpatí hor v zapadajícím slunci a již za tmy poslední kilometry po silnici na vlak. A vzpomínky na jeden z nejhezčích výletů vůbec.