Konference v Námořní akademii v Annapolis, MD

Oklikou přes Fulbrighta se mi dostala nabídka na účast na pětidenní studentskou konferenci o Asii, kterou pořádala United States Naval Academy v Annapolis, MD. Neměl jsem moc jasnou představu, co to NA je, ale zdálo se mi jednak zajímavý jet na Námořní akademii a zjistit jak funguje, druhak jeden z roundtables, které byly součástí conference, se týkla demokratizace JV Asie, což se mi zdálo relevantní k mému studiu a trojak tam byl zajímavý program a hlavní hvězdou: Henrym Kissingerem. Na mapě jsem také zjistil, že Annapolis je kousek od Washingtonu, takže to mi navíc dávalo možnost se na další víkend nakýblovat k Míše a Joshovi po konferenci.

Snad pochopitelně (z pohledu z Čecha) jsem na Námořní akademii jel s určitými předsudky ohledně inteligence, či spíše schopnosti kritického myšlení lidí, kteří tam studují. Tyto se mi ale postupně vyvrátily. Samozřejmě je cítit vojenská atmosféra, uniformy, salutování, všudypřítomné "yes, sir!", ještě více vyšponovaný patriotismus, než mezi běžným obyvatelstvem, který už tak se nám Čechům může jevit trochu přehnaný. Ale bez toho všeho se asi armáda zorganizovat nedá. Nicméně to neznamená, že všichni tamní studenti mají vymytý mozek a jen přijímají rozkazy, jak jsem se měl brzy přesvědčit... Foto ve fotogalerii.

Námořní akademie je jedna ze tří hlavních vojenských akademií v USA, tzn. škol, které poskytují vysokoškolské vzdělání pro budoucí vojenské důstojníky. Ostatní dvě školy slouží pro další dvě významné složky amerických ozbrojených sil: armáda má známou akademii ve West Pointu a letectvo má zase svojí akademii kdesi v Coloradu. Mezi jednotlivými akademiemi panuje rivalita, takže např. heslo fotbalového týmu (americký fotbal) Námořní akademie je "Go Navy, beat Army":-). Nebo námořníci říkají letectvu "Chairforce" místo "Airforce". Na druhou stranu si ale akademie na semestr vyměňují studenty, takže na NA narazíte i na lidi v uniformě Army nebo Air Force.

Den 1 – pondělí

Sraz nás asi pětadvaceti „mezinárodních delegátů“ je v pondělí 9. dubna ráno v New Yorku, naštěstí hned u Penn Station, kam jezdí přímo vlak z Albany, takže jsem tam nemusel jet o den dříve a přespávat někde v hostelu. V busu potkávám Slovince Andreje, kterého znám z minulého týdne z Chicaga. Bavíme se ještě s Němkou Anekou o nájmech. Vypadá to, že bydlet v Albany má alespoň jednu výhodu: troj- až čtyřnásobně nižší nájemné:-)

Do Annapolis přijíždíme kolem čtyř odpo a ubytováváme se v hotelu. Bydlím s týpkem z Guayany. Máme asi půl hoďky oraz a potom nás busama odvážejí do akademie na light dinner (je opravdu velmi light:-) a informal mixer. Konference se účastní jak civilisti (my mezinárodní studenti, ale také američtí studenti), tak vojenští důstojníci, a to jak mezinárodní (např. z Dánska, Holandska, nebo dvě holky z Australského námořnictva – řekne se „najvy“, ne „nejvy“:-) tak hafo zde studujících amerických budoucích důstojníků. Momentálně mají hodnost zvanou „midshipman“ (ptali jsme se, i holky, kterých tam studuje ca 15%). Na celém večeru byly zajímavé hlavně čokoládová fontána:-) a smyčcový kvartet midshipmanů, kteří hráli Dvořáka.

Po mixéru se odebíráme do nedalekého downtown Annapolis do baru. Chystají si tam kytaru a basu nějací dva týpci, tak čekám, co bude. Hrají i zpívají dobře, ale takové unylé písničky, takže to balím a jdu ještě s jedním typem zpět do akademie, odkud nás hodí do hotelu a jdu spát.

Den 2 – úterý

Konference je vojenská a tomu nasvědčuje i budíček na sedmou – ode dneška každý den:-/. Snídaně je hotelová: bagely a ovoce. Aspoň že mají kafe. Busy nás zase odvážejí do akademie, do velkého auditoria, kde je úvodní oficiózní proslov ke konferenci.

První keynote speech měl mít původně Christopher Hill, což je velká figura v zahraniční politice USA, něco jako náměstek Condoleezy Rýžové, jenže ho odvolali do Severní Koreje, protože nastal zrovna nějaký průlom (USA odmrazily nějaké prachy za další slib NK, že už tentokrát opravdu, ale opravdu přestanou, schválně, jak dlouho to vydrží:-). Místo něj tedy narychlo sehnali profesora Shambaugha z George Washington University v DC. Ten dal takový všeobecný přehled o Asia-Pacific regionu, o tom, jak jsou tam USA zapojené a jaké jsou klíčové problémy této oblasti. Nebylo to nijak analyticky objevné, ale rozhodně to bylo zajímavé jako přehled pro osvěžení paměti.

Proslov šéfa Naval Academy byl poněkud slabší, trochu manichejistický, o střetu dobra a zla a že musíme vystoupit z temnoty do slunečního svitu. Moc jsem si z toho neodnesl a akorát mi to potvrdilo předsudky o vojenském černobílém vidění světa.

Potom následovaly roundtables. V našem jsme se bavili o demokratizaci JV Asie. V roundtable nás bylo asi 12, z toho většina undergradi. Navíc diskusi vedla midshipmanka s NA, což je také undergrad level. Diskuse tedy byla poněkud nestrukturovaná a místy až trochu chaotická, ale přesto zajímavá. Několik lidí mělo zajímavé poznámky k jednotlivým zemím JV Asie, takže jsem se dozvěděl něco nového o Filipínách, Vietnamu a Barmě.

Oběd byl ale hodně zajímavý. Zavedli nás do obrovského sálu, kde byly namačkány stoly jeden vedle druhého a u nich snad tisíc midshipmanů jedlo lasagne. Takhle namačkaný si nějak představuju, že jsou asi obědy na letadlových lodích. Bylo to ale dobrý. Odpoledne se konaly další roundtably (celkem jich za celou konferenci bylo šest) a podívali jsme se také trochu po kampusu.

Večeře se konala v centru Annapolis v podniku typu "all you can eat", bylo to moc dobré:-) Po večeři jsem se přifařil ke skupince dvou němců a jednoho jihoafričana, kteří mířili zpět na kampus, protože zde v auditoriu promítal film o genocidě v Dárfúru od Briana Steidle, což je bývalý mariňák a nyní fotograf. V Dárfúru byl jako neozbrojený pozorovatel a za šest měsíců tam natočil a nafotil hodně materiálu. Potom se mu zdálo, že už se příliš dlouho nic neděje a lidi jsou pořád vražděni, tak se vrátil do USA a rozhodl se odhalit, co tam zjistil. Objíždí různé školy, dělá prezentace o tom, co tam viděl a zasazuje se o to, aby americká vláda to, co se tam děje oficiálně označila za "genocidu" - protože v takovém případě jí mezinárodní smlouvy zavazují k činnosti. Sál byl nabitý a otázky a odpovědi po filmu zajímavé. Jak autor filmu, tak studenti akademie mi přišli velmi inteligentní a to, že na Námořní akademii je promítán film hodně kritický k americké vládě kvůli nečinnosti, mě celkem povzbudilo.

Po filmu jsme se s naší partičkou (já, Martin a Aneka z Německa a Dominik z Jižní Afriky) odebrali "na jeden drink", který se protáhl asi do půlnoci. Pak jsme se vrátili taxíkem do hotelu a šli spát, protože další den byl budíček zase v...

Den 3 - středa

...sedm. Vstávačka, rozcvička (koulení očima v koupelně), snídaně a odjezd do akademie. Dnešní program je podobný včerejšímu: kombinace roundtables a dvou přednášek, které slibují hodně zajímavého.

Na roundatblu mj. řešíme, která ze zemí JV Asie má největší šanci k demokratizaci a jeden týpek vytrvale prosazuje, že Myanmar (Barma) - proto, že úroveň diktatury je tam tak hrozná, že prostě jednou to ty lidi už začne štvát, že režim svrhnou a v revolučním nadšení vybudují demokracii na zelené louce. Tím budou mít výhodu nezatíženosti různými institucemi, vazbami a korupcí z minulého režimu, což je velký problém třeba na Filipínách a v Indonésii. Vetšina jeho idealismus demokratické revoluce podle Rousseaua nesdílí, nicméně je to zajímavá idea:-)

První přednáška je admirála Roughheada, což je týpek, který má na starosti celou US Pacifickou flotilu, to je největší flotila na světě. Jeho přednáška je výborná. Je to voják, ale má velký přehled, velmi dobře chápe, že vojenská přítomnost je jen jeden z nástrojů zahraniční politiky a že zapadá do většího rámce. Popisuje např., jak USA po tsunami v JV Asii poslali jednu z letadlových lodí a pomocí vrtulníků pomáhali s dodávkami humanitární pomoci, doktoři se starali o raněné a později vyškolili několik stovek lidí v poskytování základní zdravotní péče. Bylo to pro mě opravdu překvapivé, nenapadlo by mě, že letadlová loď lze použít ka takto bohulibým účelům. Nejlepší je otázka Taiwance Andyho ke konci přednášky: "Teoreticky, kdyby na nás Čína zaútočila, přijdete nám na pomoc a za jak dlouho?" Otázka vzbuzuje pobavení, neboť všichni (včetně Andyho) vědí, že admirál na ní nemůže odpovědět. Vybruslí z toho ale elegantně: "Síla není způsob jak vztahy Číny a Taiwanu řešit."

Další idea, co jsem si odnesl, je že USA má důvod kreslit mapy tak, že Amerika je uprostřed. Já z Evropy mám takový pocit, že nejdůležitější je Atlantik, mezi Amerikou a Evropou a Pacifik, to je takový konec svě¨ta, kde se nic neděje. Ale podívám-li se na globus z pohledu USA, hned to vypadá trochu jinak. Na jedné straně Atlantik, Evropa, Afrika, na druhé Pacifik, Rusko, Čína, Japonsko, Severní Korea... Tento geopolitický pohled mi dříve trochu unikal...

Druhá přednáška je zlatý hřeb konference: Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí a velmi kontroverzní osoba (více o něm na wiki). Na jedné straně nositel Nobelovy ceny míru za ukončení války ve Vietnamu a jeden z hlavních strůjců tzv. "détente" v období Studené války (dohody USA a SSSR o odzbrojení, vtáhl Čínu do mezinárodního dění jako třetího významného hráče). Na druhé straně jeden z důvodů, proč USA nepodepsaly dohodu o Mezinárodním trestním tribunálu - Kissinger je "podezřelý" z účasti USA na něklika vojenských pučích v Latinské Americe a jinde.

Samotná přednáška nebyla špatná, ale nebyla ani nijak extra dobrá. Kissinger začal s rozdílem mezi akademiky a politiky - to je jeho silná stránka, četl jsem to už v jeho magnum opus "Diplomacy" a líbilo se mi to. Akademik má proti politikovi hrozně moc výhod: má luxus zpětného pohledu, vybírá si sám svá témata, má na všechno dost času a může měnit své názory. Oproti tomu politik musí řešit mnoho problému, které si nevybral, často je v časové tísni, a jakmile se jednou rozhodne, tak následky jsou reálné. Musím Kissingerovi dát za pravdu, že na tohle se často zapomíná... Nicméně ze zbytku přednášky jsem měl pocit, že Kissinger je stále trochu zaseklý v paradigmatu Studené války a nekompromisního hájení národních zájmů. Jenže se mi zdá, že dneska, když už není jeden takhle jasně definovaný nepřítel (SSSR) takovýhle postup může vést k problémům, jako např. Irák.

Sekce otázek byla ale skutečným překvapením, a to jak pro mě, tak pro Kissingera. Z pěti otázek byly čtyři velmi kousavé, týkající se právě role USA v převratech v Chile, Iránu a jinde. Čekal jsem, že se na to někdo zeptá, a myslel jsem si, že Kissinger na tohle musí mít připravené odpovědi, protože se ho na to muselo už ptát sto lidí. Ale nečekal bych, že na Námořní akademii, z úst midshipmanů padnou čtyři otázky z pěti na toto téma! Zjevně to nečekal ani Kissinger, protože jeho odpovědi nebyly příliš přesvědčivé a sebevědomé. Např. prohlásil, že Pinocheta vůbec neznal, že jeho jméno se dozvěděl týden před převratem, a že Allende se vlastně svrhnul sám, protože armádu sám pozval do parlamentu. Nejsem odborník na Latinskou Ameriku, ale podle pozdější diskuse s jednou Latinoamerikanistkou z NA to vypadá, že Kissinger si prostě vymýšlel. Trochu mě to zklamalo, čekal jsem, že se stářím člověk získá takovou tu moudrost, nadhled a nonšalanci, že může přiznat své chyby a vysvětlit, proč k nim došlo. Kdyby prostě řekl: "hele, byla Studená válka, věci byly prostě jinak, museli jsme hájit národní zájmy USA a mysleli jsme, že Pinochet je menší zlo než socialismus, ale zmýlili jsme se, tak sorry," tak by to podle mě 90% lidí vzalo. Na druhou stranu byla škoda, že z otázek nastal jen takovýhle negatvní obrázek, protože Kissinger udělal také hodně dobrého a na to se tak nějak zapomnělo...

Po přednášce jsme šli do klubu na kampusu, ale bylo to nic moc, takže jsem se brzo odebral zpět do hotelu spát.

Den 4 - čtvrtek

Dnes je poslední den konference, zítra ráno je už odjezd. Dopoledne je ještě jeden roundtable, už má trochu lepší úroveň, než ty minulé. Nakonec se tak nějak domlouváme, že jsme toho moc nsvymysleli, ale že demokracie má v JV Asii šanci, akorát musí vyrůst zespodu (mimochodem, Indonésie byla loni poprvé označkována jako "free" podle Freedom House).

Zajímavý je program po obědě - "outdoor" aktivity. Z nich je nejzajímavější plachtění, ale vojáci to rozlosovali nějak náhodně a nejde to změnit, takže já mám jít na Tarzana, což je něco jako commando bridge přes řeku. To zní lákavě:-) Bohužel kvůli nepříznivé předpovědi počasí (která se nakonec stejně nevyplňuje) jsme všichni převeleni na YP, což je projíďka na Yard Patrol lodích, které používá pobřežní hlídka. Tyto jsou ale cvičné, takže mají odmontované kulomety:-))) Nechávají nás procházet se po lodi, nakouknout do kapitánského můstku i do kajut, takže je to celkem zajímavé. Na volný oceán se loďka pustit nemůže, ale okolo pobřeží může jet s plnými zásobami až dva týdny.

Po projížďce se vracíme do hotelu, házíme se do gala a jedeme na formální banket k ukončení konference. Zajímavostí je, že se banket koná ve stadiónu, kde byla včera přednáška Kissingera! To jsem ještě neviděl. Ale je to zajímavé, viz foto. Na banketu mluví T. Christensen, další zástupce Secretary of State (Condoleezy) o Asia-Pacific. Je to chytrý chlap, předtím byl profesorem na Princetonu a zase trochu boří mýty o bezhlavé americké zahraniční politice...

Z banketu se přesouváme downtown do baru, vetšinu času prokecám s Němkou Anekou o tom s jakými předsudky jsme sem přijížděli a jak se vyplnily, či vyvrátily a také sledujeme ostatní lidi, jak se snaží sblížit na tuto poslední noc;-). Aneka je psycholožka, takže je to velmi zajímavé:-) Z báru nás vyhazují kolem půlnoci, tak bereme taxíka zpět do hotelu.

Další den ráno už jen pakuju a dávám si jen kafe, protože z bagelů a ovoce už se mi dělá zle. Odjezd lidí je jediná věc, kde jinak perfektně zorganizovaná logistika trochu dře, nakonec mě a další tři lidi veze na kraj Washingtonu na metro jeden midshipman vlastním autem. Jedu teda na Mall, ale o tom už další zápis z Washingtonu...