O mém studiu
V USA jsem proto, abych dělal hlavně research na svojí disertačku o Islámu. Tedy bych správně měl sedět každý den v knihovně a číst knihy a vymýšlet jak sp(r)asit svět. Jenže to není jen tak. Dostat se do studijího rytmu po nějakých skoro třech letech v pracovním procesu není jen tak. Člověk si odvykne. Knížek mám napůjčováno mraky, ale kdykoli je začnu číst, nemůžu se do toho pořádně položit, oči mi lítají po písmenkách, ale když chci otočit stránku, uvědomím si, že vlastně nevím, co jsem právě přečetl. Prostě mozek mi přemýšlí nad něčím jiným. Musím se hrozně přemáhat, abych se soustředil a leckdy musím číst větu dva a vícekrát, abych jí pochopil - ne proto, že bych nerozuměl (to občas taky), ale spíš proto, že mozek prostě nepracuje, jak by měl.
No nicméně, kromě tohohle researche, který by mě asi zabil, pokud bych nedělal ještě něco jiného, jsem si našel pár dalších aktivit. Jednou z nich je frisbee, ale to brzo skončí, jak začne zima. Ale kromě toho také chodím na přednášky. Neoficiálně, prostě jsem se dohodl s pár profesory, že budu chodit k nim sit-in, účastnit se diskusí, ale nebudu psát papery, protože nedstanu žádné kredity.
Jeden předmět je political theory (u nás by se to jmenovalo spíš asi politická filosofie), jeden je o terorismu a povstáních (obecně o násilných politických praktikách) a je to hodně metodologicky odlišné od toho, co děláme v ČR. Hodně kvantitativní analýza, závislá a nezávislé proměnné, hledání kauzality a dat, analýza, zda podporují hypotézu. Na jednu stranu mi to přijde místy až moc ujeté (snaží se vyčíslit, co se vyčíslit nedá), na druhou stranu to je občas hodně zajímavé a víc podložené, než náš styl: "Ten říká to, ten říká ono, no a já myslím, že to je někde mezi":-). Třetí předmět je o komunismu a postkomunistickém vývoji. To je taky hodně zajímavý, protože u nás na tohle koukáme hrozně, jako že jsme pupek světa. Ale už v Austrálii jsem měl jeden předmět o Evropské politice a tady se mi to potvrdilo: historie Česka může sice být zajímavá, ale naše role prostě vždycky byla spíš jako objektu historie, než jeho subjektu. Důležité je, co udělá Rusko, nebo co dělal SSSR, nebo Čína. Jo holt úděl malé zemičky - ale malá útěcha: čtyřikrát větší Polsko taky nikoho nezajímá:-))
No to už jsem ale hodně odbočil... Tak zpět k věci. Na poslední hodině o komunismu a postkomunismu se ukázalo, že odpadl jeden člověk, který měl dělat prezentaci na příští hodinu (něco jako sesumírování readings a nastolení nějakých otázek k diskusi). No a protože ostatní už prezentace mají, nebo budou mít a já jsem byl jediný free-rider, tak jsem se přihlásil. Týká se to teorií demokratizace a toho jak zafungovaly na příkladě postkomunistických zemí. Sehnal jsem si teda knížku a že to budu dneska číst (pokud to někoho zajímá napište do komentů a můžu sem pověsit můj výplod - summary:-).
No a v tom to přišlo! Začal jsem normálně rozumět tomu, o čem ty lidi píšou, začal jsem chápat, co se snaží sdělit a byl jsem schopen to i nějak kriticky analyzovat a formulovat k tomu výhrady! Strávil jsem v kuse asi 6 hodin, přečetl jsem půlku knížky (dohromady asi 100 stránek, hmm, to není nic moc, 15 stránek za hodinu. Ale dělal jsem si výpisky a kriticky to hodnotil, tak to není tak hrozný ne:-))). Zítra to zkusím dočíst a pak se vrhnu na něco, co bude konečně souviset s tématem, kvůli kterému jsem tu! Tak dík za vaší mentální podporu:-))
Tak já tě taky mentálně podporuju. Když tak o tom přemýšlím, ono stačí půl roku aby člověk vypadl z rytmu. I když je pak zase tak trošku na těšenej, že se na to vrhne a i poctivě chodí na přednášky. Já sice vím, že za půl roku mě to zase přejde, ale teď je to takový povznášející pocit.