Be-rešit ještě jednou aneb Znovu na začátku/ Be-reshit revisited - Being green again
Roll down the page for English
Když jsem byla malá a pak trochu větší, měla jsem spoustu snů. Chtěla jsem mít kavárnu, kde by hlavní specialitou byl babiččin jablkový koláč s pudinkem, chtěla jsem se naučit francouzsky, odjet do Paříže a mít vášnivý románek se zneuznaným vyzáblým malířem, toužila jsem umět hrát na saxofon a na housle, chtěla jsem bydlet v románu Sto roků samoty a nebo být jednou z tanečnic ve filmu Piti Piti Pa a snila jsem o tom, že jednou budu umět kreslit silnými barevnými pastelkami. Jestli bylo někdy něco, o čem by mě nenapadlo snít, pak to byla možnost, že bych někdy studovala na Oxfordu. Ne že by mi to nepřipadalo lákavé, ale vždycky jsem si myslela, že tam jezdí jenom ti, kteří mají dvě hlavy nebo alespoň za uchem nainstalovaný specielní inteligenční čip. No, ale stalo se. Pořád sice pořádně nechápu jak, ale stalo. Teď už mi zbývá jen doufat, že jestli to byl omyl, chvíli to potrvá, než se na to přijde.
Loni jsem vám v prvním článku svého švédského deníku popisovala, jak se to dělá, když člověk chce jet na rok studovat do Stockholmu. Když budete chtít jet studovat na Oxford, musíte udělat vlastně něco podobného. Nejdřív musíte najít někoho, kdo vás přemluví, že stojí za to se alespoň přihlásit. Tuto roli v mém případě sehrály Barbara Spectre, úžasná žena s úžasnými vlasy a ředitelka Paidei, a moje švédská chavruta Lena, která se na Oxford přihlásila se mnou a navíc mi obětavě a nezštně v celé rozsáhlé přihlášce opravila překlepy a pravopisné chyby. Když máte za sebou rozhodování, jestli ano nebo ne, vyplníte přihlášku, seženete někoho, kdo vám potvrdí, že dokážete anglicky promluvit i o složitějších věcech, než „Co jsem dělal o prázdninách“, abyste nemuseli skládat zkoušku IELTS, seženete si různá ověření diplomů a školních výsledků (to na celé přihlášce bylo zdaleka to nejsložitější) no a pak hlavně napíšete „Plán výzkumu“ a požádáte tři své učitele, aby vám napsali doporučení (touto cestou ještě jednou děkuji Jakubovi Ž., že do svého doporuční napsal, že běhám stovku pod 11 vteřin:o). No a pak už jenom čekáte, jestli vás vezmou a jestli vám dají stipendium, bez kterého byste si to studium nemohli dovolit ani za 100 let práce v uhelných dolech. Když máte štěstí, pak vám za nějakou dobu napíší, že to s vámi zkusí a ty peníze vám budou dávat do té doby, dokud budete sekat dobrotu a dobře se učit – a je to.
První zděšení přijde, když vám začnou pomalu posílat různé tlustospisy s nejrůznějšími pravidly a regulemi, kterých se budete muset během pobytu v Oxfordu řídit a které navíc nemají se samotným studiem vlastně vůbec nic společného. Zjistíte tak, že si musíte osvojit alespoň 4 různé způsoby slavnostního oblékání, že si musíte bez ohledu na své ženské pohlaví pořídit černou kravatu a navíc ji i nosit, musíte se naučit, jak jíst a co říkat v přítomnosti svých učitelů, koho poprosit o dovolení, když si chcete někoho pozvat domů na večeři a tak podobně. Zatím se mi nechce moc věřit, že se všechny tyhle staré tradice opravdu pořád berou tak vážně a nemůžu se dočkat, až zjistím, jak to doopravdy je (určitě o tom napíšu jeden ze svých prvních článků).
Pak už zbývá vyřídit jen různé úřední formality. Díky tomu, že už je ČR členem EU, je pobíhání po úřadech vlastně úplně zanedbatelné (vidíš, Ondro, přeci jen je to k něčemu dobré a ne, že ne:o). Takže jsem se vlastně jen pojistila, vyřídila si různé takové ty studentské věci na sociálním a zdravotním pojištění, koupila si několik nových triček, zubní nit, čistítka do uší, nechala jsem si vyměnit baterku v hodinkách a zdá se, že můžu jet. Pokud tedy všechno dobře dopadne, příště se vám ozvu už z Anglie.
Abych nezapomněla: Loni jsem svůj první švédský článek zakončila popisem prosincového potemnělého Stockholmu od Izraele Zamira. Měla bych dostát tradici, a tak vám i letos nabídnu trochu psaného od někoho, kdo se vydal do cizí a zároveň chladné země. Budou to Základní pravidla pro přežití Jaroslava Pavlíčka, slavného českého polárníka, který založil českou polární základnu na Antarktidě. Jeho pravidla pro přežití jsem dostala před sedmi lety před svou cestou do Izraele od své kamarádky Aničky v knize Chilský deník od Jana Buriana. Od té doby mi mnohokrát přišla (ta pravidla :o) při mých cestách vhod. Třeba se někdy hodí i vám.
1. Při změně podmínek neztrať hlavu a vůli k přežití.
2. Měj po ruce batoh s bezpečnostním obsahem.
3. Nejdříve se postarej o bezpečnost, potom o teplo, dále o vodu a pak o ostatní.
4. Stále něco dělej, pomáhej druhým.
5. Problémy řeš včas, měj rezervní řešení.
6. Dodržuj disciplínu.
7. Při zastavení se ihned oblékni.
8. Hodně pij.
9. Mnoho nemluv.
10. Měj zdravý strach, včas se navazuj na lano.
Be-reshit revisited - Being green again
How to get to Oxford and an “Arctic survival kit” as a bonus.
As a small girl and as a little bit older almost-a-woman, I used to have many dreams. I have always wanted to run a small café that would be widly known for my grandmother´s delicious apple pie, I wished to learn French, turn tail to Paris and have a passionate love affair with a chronically unsuccessful painter, I dreamt about learning to play the saxophone or violine, I wished to live a couple of days in “A Hundered Years of Solitude” novel or to be one of the dancers in the Piti Piti Pah moovie and I have always wanted be able to draw with these thick wooden pencils. What I definitely had not dreamt about was studying at Oxford. Not that I would not think it was a nice idea – I simply thought it was impossible because I naturally assumed that the only people accepted there were either two headed monsters or that they had an implanted IQ chip behind their left ear. But after all, I got there. I am still not quite sure how it happened, but somehow it did.
In my last year´s first article of my Swedish diary web, I described all the ins and outs of getting accapted at Paideia and surviving all the red tape connected with staying one year abroad. This year I will try to explain what one has to do to go to Britain:
First of all, you have to find somebody that will make you think it is a good idea to hand in the application and who will persuadue you it is at least worth giving a try. I had two of these. One of them was Barbara Spectre, an incredible woman with even more incredible hair, who not only pushed me to apply but also wrote me a recommendation. The second one was my invaluable chavruta and friend Lena, who not only applied with me but who also proofread the whole of my application and correted all the embarrasing mistakes. When you get over this first step, you also have to find somebody that will testify that you speak English better than “Hallo, how are you?” so that you don´t have to sit for the IELTS exam; you have to get all your university results translated into English and above all, you have to write a statement of research and ask 3 of your teachers to write a recommendation for you. And that is basically it. After you have done all this, you just wait until they tell you if they want you and if they grant you a scholarship, without which you would not be able to afford the studies even if you worked your neck off in mines for a hundred years. If you are lucky, they send you a letter saying they want you and that they will also give you the scholarship on the condition that you behave and perform well at school. And that´s basically it.
The first doubts come when they start to send you all kinds of thick envelopes with various rules an codes of conduct concernig your life in Oxford, which - surprisingly enough - have very little to do with the studies themselves. Among other things you find out you have to acquire at least 3 or 4 different dressing codes used at different dinners and hand shakings, despite being a woman, you have to obtain a black tie (and you also have to wear it), you have to learn how to eat and what to say when different kinds of teachers are present and whom to ask for permission in case you are planning to invite a couple of friends over for dinner. Well, it is rather scary. But it is still very difficult for me to believe that they are as serious about all these rules as they suggest in all the materials they sent me. Anyway, I hope to be able to tell you what it looks like in reality as soon as I find out.
Concerning the red tape you have to swim through before you leave, there is nothing much to talk about. If there is something the EU is good for, it is definitely the absence of obsticles when you want to live and study abroad. The only thing I had to do was to write to several offices that I shall not be at home for a couple of months. This time I did not have to take care of any visa or residence permit – simply a piece of cake. So I bought a couple of new T-shirts (Natalia, I am sure you would still say I dress horrible, sorry. But after all I guess England is a good place to go with my taste, right?), dental floss, these little things you use to clean your ears, I had my wrist watch checked and repaired, so I guess I am ready to go. All being well, the next time I write to you, I shall be already sitting in an old stone building, drinking a cup of Ahmad tea with milk:
Not to forget: last year, I set up a tradition to end the first article of the web with a piece of writing by somebody who left his/her country and traveled into wilderness. This year, I’d like to offer you Basic survival rules of Jaroslav Pavlíček, who is probably the best renown Czech artic explorer (he established the first Czech artic base in Antarctica – I bet you had no idea we had one, right?) I first read these in a Jan Burian book called Chilean Diary, which I received as a present from my friend Anna before I went for my first bigger journey to Israel 7 years ago. Since that time I try to stick to these rules whenever I travel (I always fail to keep No.9, but I am working on it) and I thought you might find it useful as well.
1. Should the conditions change, don’t panic and never lose the urge to live.
2. Keep a safety bag at hand.
3. First ensure safety. After that make sure you are not cold and you have enough water. All the rest can wait.
4. Keep busy. Help the others.
5. Deal with problems promptly. Always think of an alternative solution.
6. Stick to the rules.
7. In case you stop, put on more clothes immediately.
8. Drink.
9. Don’t talk too much.
10. Keep being reasonably afraid. Tie yourself on a rope betimes.