Bez práce nejsou koláče/No pain no gain
Roll down the page for English
Tak mám za sebou první týden oxfordského studia. Přežila jsem to a to je dobré znamení. Možná je to dokonce příslib toho, že bych není nemožné přežít i týdny následující. Ráda bych vám trochu popsala, jak to tu chodí.
O Oxfordu obecně platí, že je to škola, kde se jen velmi málo studia odehrává na přednáškách a seminářích. Studium je rozděleno do třech trimestrů, z nichž každý má pouze 8(!) týdnů a mezi třema těmito úseky jsou zhruba měsíční prázdniny. Pořád mi nešlo do hlavy, jak je možné se za tak krátkou dobu něco naučit. Teď už to vím a toto vědomí na mě sedí vahou tunového závaží – dá se to zvládnout tak, že každý učitel vám dává na každou hodinu neunesitelné množství čtení a za semestr po vás chce, abyste napsali román esejí a jiných písemných prací.
Já mám tento semestr 3 přednášky: Židovskou liturgii, Překlady a interpretace Hebrejské Bible v pozdním starověku a Historii moderního Izraele. Samotné sezení na těchto přednáškách mi týdně zabere přesně 6 hodin, tedy 360 minut. Kromě toho máme 3x týdně 2 hodiny hebrejštiny, což je dalších 360 minut, dohromady tedy 12 hodin. Kromě toho ještě jednou týdně chodím na nepovinné hodiny akademického psaní, což jsou další dvě hodiny. To dává dohromady 14 hodin školy týdně. Co dělám ve zbytku toho času? Zhruba 8 hodin týdně pracuju v místní knihovně (jak už jsem psala do vzkazů), jednou týdně chodím osmiveslit na Temži, sem tam spím, někdy jím a v naprosté většině zbylého času sedím v knohovně a čtu a čtu a čtu. Na každou hodinu dostáváme neuvěřitelné množství čtení. Vrcholem je hodina izraelské historie, kde musíme například na příští týden přečíst dokonce celé dvě knihy. Nicméně jakkoliv je to naprosto nezvladatelné a vyčerpávající, když zrovna nad těmi knihami neusínám, neuvěřitelně si to užívám a libuju si v tom (překvapivě asi nejvíce právě v hodinách moderní izraelské historie, což je přednáška, kterou jsem si nakonec vybrala vlastně z nouze). Uvidíme, jak dlouho to vydržím.
Sem tam se ale od učení utrhnu a jdu do města za trochou zábavy. Toto pondělí jsem byla v Oxfordské studentské unii, kde se každý týden konají velmi slavné studentské diskuse na různá témata. Diskuse probíhají velmi zvláštním způsobem. Na začátku se navrhne určitý výrok, který vždy začíná slovy: Tato sněmovna tvrdí. Hlavní diskutéři jsou vždy 3 za navrhující a 3 za oponující stranu. 2 z každé strany jsou “dospěláci-odborníci na dané téma” a ten jeden zbývající je studentský zástupce. Na začátku debaty promluví za každou stranu studentský zástupce a jeden dospělý. Pak mají příležitost vyjádřit se přítomní diváci, kteří se v příspěvcích střídají tak, aby vždy do diskuse přispívali střídavě ti, co návrh podporují a ti, co mu oponují. Diskusi řídí prezident (v současnosti žena) unie, sedící v čele shromáždění a jiní studenští zástupci unie. Všichni jsou oblečeni ve fracích či večerních šatech (na fotkách v “Obrazcích” to ale není vidět. Tyto fotky jsem fotila ještě při zahřívací diskusi před diskusí hlavní). Zvláštní na té diskusi je, že během toho, co mluví diskutující, může kdokoliv z přítomných vznést námitku nebo diskutujícího opravit ve faktech, které diskutující uvedl nepřesně. Diskutující mu to ale nemusí dovolit. V praxi to vypadá tak, že diskutující mluví a během jeho řeči se sem tam někdo zvedne a řekne “Point on that, sir” když má námitku nebo “Information on that, sir.” když chce opravit diskutérem přednesená fakta. Diskutující buď řekne “Yes, please” a nechá navrhovatele mluvit, nebo “No, thank you.” A to se pak ten navrhující musí posadit a svojí námitku si nechat pro sebe. Celá diskuse pak probíhá ve velmi rozsochatém a typicky britském duchu. Nejde pouze o to přesvědčit druhého argumenty, ale zároveň i o to ukázat, že je člověk dobrý řečník. Britové mají diskuse jako sport a tak jako ve sportu je možné dostáhnout i v diskutování určité briliance. Jak jsem se ovšem přesvědčila, jsou lidé, kteří mohou být dobrými a velmi přesvědčivými řečníky a sklidit bujaré ovace, ale když se pak člověk zamyslí nad tím, co řekli, zjistí, že to sice bylo velmi vtipné a břitké, ale bylo to o všem možném jiném, než o tom, co bylo tématem diskuse. A pak i když to velmi trefně urazilo všechny okolo, ničemu dobrému kromě trocha zábavy to neprospělo. Když celá diskuse zkončí, pokladník vyhlásí nejlepšího řečníka večera, který je slavnostně odměněn lahví šampaňského. Diváci a všichni účastníci pak odcházejí z místnosti rozdvojenými dveřmi. Odchod určitými dveřmi znamená hlas pro nebo proti danému návrhu. Hlasy se pak sečtou a před další diskusí příští týden se oznámí výsledek. Návrh diskuse, které jsem se zúčastnila, zněl: Tato sněmovna tvrdí, že americká politika je největší hrozbou izraelské bezpečnosti. Samozřejmě to bylo moc zajímavé, ale než bych vám to celé převyprávěla, odrovnalo by to jak vás, tak mě. Takže mi budete muset věřit, když vám řeknu, že to docela ušlo.
Tak koukám, že se mi zase podařilo napsat poměrně nekoherentní článek. Je jen málo pravděpodobné, že se to do příště zlepší. Zatím plánuju, že v dalším článku vám budu vyprávět o tom, jak se v Oxfordu osmiveslí a také trochu o Oxfordské unii židovských studentů. Tak tedy příště.
English
So, I’ve made it through the first week of studies. I’ve survived, which is a good sign. It leaves me with a promising hope that I might be able to survive also the coming weeks. Let me tell you a little bit about the system of the studies in here.
Generally speaking, Oxford is a place where a very small part of the actual studies takes place at the lectures and seminars. The whole academic year is divided into 3 trimesters, each of which has only 8(!) weeks. Before I came here, I had wondered, how on earth you can learn anything in such a short time. Well, now I know – and the knowledge of the secret is more then painful. Every week the students are given endless pages of preparatory reading and several times throughout the year they have to write a number of papers and give presentations.
My lectures for this trimester are the following: Jewish Liturgy, Jewish Bible Translation and Interpretation in Antiquity and Modern History of Israel. Apart from these lectures, we have 2 hours of Hebrew 3 times a week. I also take a non-compulsory academic writing class. So all together, I spend 14 hours “sitting” at school. In the rest of the time, I sit in the library and read with short breaks for a small bite now and there, a bit of sleep every now and then, a couple of hours for my job in the library (I got a marvelous job here as I mentioned in the Messages I believe), 2 hours for rowing once a week and naturally for the synagogue:- ). Well, naturally it is not SO bad but we really have an incredible amount of reading to do. Our teacher of Israeli History (a class I am enjoying immensely – Avi, I am making aliyah earlier than you would have ever thought:- ) requires us to read 2 whole books this week. And that’s just one of the classes. I am enjoying the readings a lot and most of the time it is more than interesting but it is simply too much. I was really furious last week. This week, I am already less anxious, because I am starting to get a little bit better organized. It might be a piece of cake by the end of the term after all, who knows:- )
Every now and then I go out to the town to cheer up a little. This Monday I went to see one of the famous debates in Oxford Student Union Debate Chamber. See the pictures to get it visualized. Every week, the union proclaims a motion. This week’s motion was: “This house claims that American foreign policy is the biggest thread to Israeli Security.” During the discussion, there are 3 speakers in proposition and 3 speakers in opposition. One of the speakers on each side is a student. The discussion is managed by a president (recently a woman!) and members of the union board, all of whom are wearing “white tie” (not visible on the pictures which I took during the preceding Warm-up discussion). The interesting thing is the way the discussion is lead. First, the first two speakers of each side speak. During their speech, anybody from the audience can stand up and say “Point on that, sir,” if they want to make a point, or “information on that, sir,” in case they want to add some fact to the debate. The speaker, however, may choose not to listen to the person from the audience and he or she may sit them down by saying “No, thank you.” In that case, the person form the audience has to sit down and mustn’t make his point. The discussions, at least the one I saw, are very polite and witty at the same time. The speakers try to use very clever language and show their speaker’s brilliance. Sometimes, however, it can be very sharp even within the borders of very carefully chosen polite expressions or, quite conversely, incredibly dull even if it sounds very witty on the surface.
After the first 4 speakers, the discussion continues with contributions of anybody from the audience, who can shortly express their views. It finishes with the last speaker of the proposition and opposition. After the discussion, the treasurer of the Union chooses the best speaker and awards him with a bottle of Champaign. At the very end, everybody leaves the room through a gate that is divided in the middle. The choice of the side of the gate stands for an I agree/disagree-with-the-motion-vote. The discussion, as you may imagine, was naturally very interesting. Unfortunately, the results of the voting are announced only at the beginning of the next week’s motion – so, I can’t tell you yet.
Next time, I am planning to tell you a little bit more about my rowing experiences and about the Oxford Jewish Student Union. So stay in touch.