Já mám kocábku náramnou/My rowing agony
Můj knihovnický kamarád Roi, který k nám do Yarnotonu jezdí vždy jen na polovinu týdne a pak se vrací do pulzujícího a vybrujícího přímořského Brighotnu, si mi minulý týden postěžoval: „Tady je to strašný! Taková nuda. Tady se nedá naprosto nic dělat. Tady je to horší než v kibucu – a navíc tu není ani jídelna.“ No, nevím. Po několikaletém usilovném studiu hebrejštiny z učebnic pro nové přistěhovalce jsem získala nezlomný pocit, že kibuc je krásné až idilické místo, kde za dlouhých večerů po vydatné společné večeři kibucníci vyprávějí svým dětem o moudrosti krále Šalamouna a udatnosti krále Davida a kde všichni v pátek po západu slunce tančí až do půlnoci horu nebo poslouchají šumění palmových hájů…tak takhle to tu rozhodně nevypadá. Ale je ale pravda, že život v mém novém přechodném domově je poněkud monotónní. Já bych to spíš přirovnala ke klášteru. Všichni tu celý den sedí ve třídě, ve svém pokoji za stolem nebo v knihovně a pořád něco čtou, nebo nad nějakým čtením spí, popřípadě úpí nebo pláčou (no, to trochu přeháním…). Mimo jiné proto vám taky tak dlouho nepíšu. Na takovém životě není totiž nic zvlášť zajímavého Bydlíme tu daleko od jakékoliv pořádné civilizace (jakou je třeba benzínová pumpa, kino, nebo papírnictví). Už jenom vydat se do města na nákup vyžaduje obrovské úsilí. Ovšem většina z nás do Oxfordu jezdí pravidelně a snaží se kromě našeho kláštěrně-kibucnického života vyvíjet také nějaké jiné aktivity. Já jsem tento semestr – mimo jiné – s jazykem na vestě osmiveslila. A o tom vám dnes napíšu:
Původně jsem si myslela, že je veslovat na regatě je něco jako sjíždět Vltavu, jen že kromě pádla má člověk veslo. Ale – chyba lávky. Osmiveslení je docela věda. Inu není divu, že je to univerzitní sport, že jo. Když totiž chcete osmiveslit, musí vám to alespoň trochu myslet. No a hlavně si nesmíte plést, na které straně vašeho těla je pravá a na které levá ruka. Pro člověka, jako jsem já, který si plete nejen levou a pravou stranu, ale i zeměpisnou šířku a délku, sever a jih, hebrejské tet a tav a slovenské Satinského a Lasicu je veslování na regatě vyloženou intelektuální výzvou. Sedíte-li totiž v osmiveslici, musíte synchronizovat to, co děláte, podle toho, co vám říká váš rázovač (kterému se anglicky říká cox). Ten na vás nevolá vaším jménem, ale číslem, které v lodi máte (například čtyřko.) Zároveň také dává povely jednotlivým skupinám veslařů – a každý veslař patří hned do několika takových souveslic. Čísla se dávají od zádi. Výjimkou je „jednička,“ které se neříká „jednička, ale bow. Tudíž na zádi sedí bow, pak je dvojka, trojka atd. až před coxem sedí osmička. Teď to začne být komplikované. (Podívejte se na plánek lodi, který jsem dala do obrázků a bude vám to jasnější) Cox dává rozdílné povely také jednotlivým souveslicím. Ty se určují podle toho, na jaké straně lodi veslujete a podle toho, jestli jste spíš na zádi nebo spíš na přídi. Tak například všichni, kdo veslují nalevo jsou bow side všichni veslující napravo jsou stroke side. Zároveň zádi se říká bow a přídi stern. Takže jste-li „pětka“ platí pro vás povely, které jsou adresované pětce stroke side, stern 4, stern 6 a bow 6. Nejsložitější to má bow, který se sice jmenuje bow, ale je na stroke side (na tomuto místu jsem se vždy úmyslně vyhýbala.) Lehké to nemají ani čísla 3-6, které patří zároveň do skupin bow a stern.
Když jste háček na kánoi, musíte ovládat jen tři povely: přitáhni, kontruj a zaber. Na regatě si musíte pamatovat 8 různých záběrů, které mají velmi matoucí anglické názvy. Ve všech je buď slovo „down“ nebo „up,“ které ve velké většině vůbec neodpovídá tomu, jestli pádlem mácháte nahoru, dolu, doprava nebo doleva. Vždycky, když jsem si sedla do lodi, trnula jsem strachy, jaké lingvistické hrůzy si na mě vymyslí. Ke konci na mě moje spoluveslařky začaly i mimo loď mluvit pomalu - to mě značně znervóznilo a silně to nalomilo mé sebevědomí, které před dvěma lety přeci dokonce nakonec zdolalo i textovou lingvistiku u PhDr. Pípalové (nic ve zlém, vše přeboleno a zapomenuto…:o).
Nutno ještě dodat, že veslování je překvapivě fyzicky náročné – veslo samotné je poměrně těžké a při záběru se do něj musí opřít nejen ruce, ale také břišní svaly a zároveň se veslař musí silně odrážet nohama. Takže když se člověk projede v dešti za silného stříkání vody ze všech stran několikrát kanálem sem a tam a pak ještě musí tu šíleně těžkou loď vytáhnout z vody a uložit do 1,5metrové výšky do loděnice, je pak často rád, že se doplazí domů.
Ale na druhou stranu, i když jsem si tu teď ve třech dlouhých odstavcích „jakostýskala,“ veslování jsem si nakonec opravdu užila – když se nám po několika trénincích podařilo synchronizovat všech 8 vesel a naše loď začala po kanále „létat“ (tak se tomu opravdu říká), byl to úžasný pocit. Naše college bere osmiveslení šíleně vážně. Všude možně ve všech našich budovách jsou různé trofeje, diplomy a zlomená vesla – doklady o litých bojích našich osmiveslic. V college panuje všeobecná veslařská eufórie. Spousta studentů nosí hrdě veslařské trikoty i na společné večeře. Nadšení z osmiveslení je velmi nakažlivé a i já (starý známý suchar:- ) jsem mu na čas plně propadla. Ovšem během 6. týdne semestru, když jsme začaly vytrvale trénovat na první závod Christ Chutch Regata a mé nadšení dosáhlo vrcholu, šíleně jsem promokla a za několik dní ulehla s chřipajznou jak řemen, díky níž jsem celé zápolení proležela v posteli a prosmrkala. Když jsem tak ležela pod peřinou s teplýma ponožkama a horkým čajem, přemýšlela jsem, jestli to mám vlastně zapotřebí – ráno brzy vstávat na tréninky a táhnout se celou tu cestu do Oxfordu a pak zase promočená zpátky…moje rozhodování jestli ano nebo ne pak ulehčilo oznámení, že pro příští semestr se budou sestavovat úplně nové posádky a navíc že si budu muset koupit výbavu v hodnotě asi £50, protože příští semestr se už bude závodit natvrdo…a tak jsem s koncem semestru pověsila pádlo na hřebík, vytáhla ze šuplíku plavky a začala místo osmiveslení chodit plavat. Osmiveslařská Štěpánka Hilgertová ze mě tedy nebude. No, co se dá dělat. Ale zbylo mi pěkné modré triko se skříženými vesly a s nápisem Blue Crew. Tak alespoň něco, ne?