Jak se vyznat v bludišti Oxfordské univerzity/Finding my way in the Oxford University Maze
Roll down the page for English
Oxford je velmi podivné a v mnoha směrech nesrozumitelné a matoucí místo. Je jen příznačné, že Alenka v říši divůbyla napsána právě tady. Více než pětinu obyvatel tohoto města tvoří studenti, kteří denně kličkují v dopravních zácpách a přeplněných ulicích mezi více než stovkou místních knihoven, 45 collegemi a desítkami akademických institucí. Jejich život určují na jedné straně stovky nejrůznějších zaměstnanců univerzity, kteří mají velmi obskurní a někdy nezapamatovatelná jména, která navíc nejsou celuniverzitně sjednocena (i “děkanova sekretářka” se řekne v každé college jinak) a dále pak nejrůznější příručky a seznamy pravidel, z nichž ten nejtlustší, který jsem dostala, má dokonce hřbet o šířce 6 centimetrů. Ale jakkoliv je každý student během prvních dní na místní univerzitě zoufalý a bloumá po městě s bledou hlavou v dlaních, když má člověk štěstí - tak jako já - a potká v pravý čas ty pravé lidi na tom správném místě, velmi rychle se zorientuje, a začne na univerzitě žít normální neschizofrenní a jen velmi únosně neurotický studentský život:->.
Život každého studenta na univerzitě se točí kolem tří hlavních institucí: Jeho domovského akademického pracoviště, jeho domovské college a pak různých společenských a sportovních klubů, které jsou velkou oxfordskou a obecně anglosaskou tradicí. Mým studijním domovem v Oxfordu je Orientální institut a jeho detašované „židovské“ pracoviště Oxford Institute for Hebrew and Jewish Studies v Yarntonu, kde nejen studujeme, ale – pro Oxford velmi netradičně – také bydlíme. Yarnton leží asi 4 míle severovýchodně od centra Oxfordu. Je to takové menší šlechtické sídlo z 18. století obrostlé lišejníkem a mechem, v němž (tom sídle) je vše obloženo starým naleštěným dřevem a kde dnem i nocí strašidelně vržou podlahy. My studenti (je nás tu celkem dvacet – všichni v jednoletém magisterském programu) bydlíme v okolních domcích, které dříve jistě sloužily jako obydlí sluhů a podkoních starajících se o Yarntonský palác. V naší studijní skupině je 9 Američanů, jedna Australanka (která má českého dědečka a jmenuje se Jilovsky), Malťan, dva Britové, dvě Rusky, jedna Polka, jeden Němec, Chorvatka, Izraelka a pak má česká maličkost. O tom, jak přesně vypadají naše studia, vám napíšu v příštím článku. Právě za sebou máme tzv. nultý týden semestru, tedy týden přípravný, který slouží k tomu, aby se všichni nováčci stačili zorientovat a uklidnit, dále pak k vybalování a nejdůležitějšímu zařizování všeho možného. Skutečná škola začíná tímto pondělkem.
Narozdíl od většiny jiných britských a - pokud vím – všech kontinentálních univerzit, studenti Oxfordu jsou nejen studenty svých fakult, ale také členy collegí. College je vždy zdí obehnaný a cizímu oku často částečně nebo úplně uzavřený komplex budov, který tvoří skutečný sociální domov každého studenta. College se ve zkratce řečeno stará o to, aby studentu během studia nic nechybělo. Mnozí studenti v college bydlí, někteří tu jedí většinu svých jídel a nemálo jich tu tráví svůj volný čas v různých klubech nebo ve své tzv. Common room, což je spolek všech bakalářských (junior common room - JCR) nebo magisterských a postgraduálních studentů (middle common room - MCR). Moje college se jmenuje Pembroke a je to jedna ze středně starých oxfordských collegí (byla založena na začátku 17. století hrabětem z Pembroku). K mému milému překvapení je to velmi přátelské místo se spoustou normálních, nápomocných a přívětivých lidí (nikdo nemá dvě hlavy ani ten inteligenční čip). Naše MCR má celkem 80 členů, kteří pocházejí z 34 zemí. Je to příjemně multikulturní a inspirativní místo. Minulý týden jsem tam strávila dva večery a jedno odpoledne a seznámila se s několika příjemnými a zajímavými lidmi. Bylo to hlavně díky MCR, že jsem se v Oxfordu tak rychle začala cítit jako doma.
Posledním útočištěm studentů v Oxfordu jsou různé kluby a spolky. Ty se na začátku akademického roku studentům nabízejí na “Veletrhu Bažantů” (Fresher´s fair). Na této akci mají nováčci možnost vybrat si doslova ze stovek spolků (viz sekce Obrázky). Je tu všechno, na co si vzpomenete – Spolek budhistů, Peršanů, Rusů, ochránců přírody, přátel Ameriky, nepřátel Ameriky, milců Jazzu, dárců krve, tanečníků skotských tanců nebo příznivců počítačových her. Já jsem se zapsala do spolku pemrokské regaty osmiveslic (ale už jsem prošvihla první trénink:- (), do klubu badmintonistů (který možná časem vyměním za spolek tai-jistů) a do Společnosti oxfordských židovských studentů (kam můžou i studenti s pražskou zelenou legitimací, tati). Teď už se mi ale klíží oči a navíc už je můj článek I tak dost dlouhý, takže více o tom všem vám napíšu příště. Vím, že můj dnešní článek je tak trochu suchopárný, ale nemějte mi to za zlé. Chtěla jsem vám jen vysvětlit, jak to tu chodí, abych pak v příštích článcích nemusela pořád všechno zdlouhavě a nudně a vysvětlovat. Příště už budu zase nesnesitelně vtipná.
Finding my way in the Oxford University maze
Oxford is a very strange place. There is no wonder that it was here, where Alice in Wonderland was written. Students who represent more than one fifth of the total city population figth their day-to-day way through the city trafic jam on their zigzaging between more than 100 libraries, 45 colleges and dozens of academic institutes. Student´s lives are coordinated by hundereds of university officials, who have very obscure names which differ for the same possition from one college to the other (even “dean´s secretary” has a different title in various institutions). Student´s behaviour and conduct is regulated by endless brochures and booklets (the largest I was given is 6 cm thick). Virtually all the freshers coming to Oxford spend their first two days at the university wondering around the city being possitive they are not going to make it even through the 0th week. Sooner or later, however, you find out there are a number of people around that are ready (and paid) to help and that there are many, who want to become your friends. In other words, if you are as lucky as I have been so far, Oxford makes you feel at home in no time.
There are three institutions that every student needs for his life at Oxford: their academic institute, their college and their social club (which is a big Oxford and generally anglo-saxon tradition). My study home is the Oriental institute and more specifically the Oxford Institute for Hebrew and Jewish Studies, which is located in a small village at the edge of the town. This village is called Yarton and it is a site of both our study and residence, (which is a rather unusual combination for Oxford). The institute is located in a moss-grown 18-century stone manor, which has genuine vaulted ceilings and scary creaking floors. The students of the one-year program live in small former-servant houses around the manor. There are 20 students all together. There are 9 Americans, 2 British, 1 Australian (who has a Czech grandfather!), 1 German, 2 Russians, 1 Croatian, 1 Israeli, 1 Polish, 1 Malteese and me. I should naturally tell you more about our studies, but let me save this for the next article as the school is only starting this week. We have just gone through something called 0th week, which is a time where no lectures take place and the only thing that happens is that people try to get settled, they unpack their things, they sign up for classes and try to meet as many people they are going to need in the next year as possible.
The specific tradition of Oxford as well as of some other British universities is that apart from being a member of a department or an institute, every student also imatriculates into a college. My college is called Pembroke. It was estabilished at the beginning of 17th century and was called after Earl of Pembroke. A college is a complex of buildings surrounded by a hudge wall, which usually partly or completely excludes outside visitors form entering. To explain it shortly, it is an institution that makes sure that all of its students have everything they need and that their study and social life is the way it should be. Many students live at the college site, some of them eat their meals there and most of them spend their free time there either at the social and sport clubs or in their so called “common rooms.” Middle common room (MCR) for graduates and post-gradates and Junior common room (JCR) for undergrads is both a place and a group of people that usually form the base of social life for every student. Our MCR is a rather small but very vibrant group of 80 members who come from 34 different countries. Some of the students I met there are really interensting and warmhearted people. It was mainly thanks to MCR that I started to feel at home in Oxford so quickly.
The third important institution for all the students are student societies and sportsclubs. Students usually pick their clubs at a “Fresher´s fair,” which takes place during the 0th week of the first term. The Fair is an incredible occasion during which literary hundreds of clubs of all possible kinds are attracting the freshers to join in (see the Pictures). You name it, it´s there from societies of Russian, Persian, Thai, Baha´i students through Habad, Young Tories, Fencing club to Club of Salsa dancers and Society of Tea Lovers (btw. their moto is “We put milk in first”). I signed up for rowing club (but alrady now I know I am not going to make it), for badminton and for the Society of Oxford Jewish Students (which is a surprisingly huge and very active student body.) Sorry folks but that is about it for now. My article is already quite long and I don´t want to start to bore you. I know I haven´t been strikingly funny this time (which is usually the case:- ), but I mainly wanted to tell you what the Oxford system looks like so that next time I write about the college and the school, I know that you already know, what I am refering to. See you next time.