Jako v židovský škole
Dnes jsem tu přesně 65 dní a je jistě s podivem, že až teprve teď jsem se přemluvila napsat článek o tom, jak to vypadá u nás ve škole. Je to zvláštní už proto, že ve škole trávím většinou nejméně sedm hodin denně, tedy velkou část světlé části dne. Když se pak k večeru vypravím domů, stěží si stačím koupit nové zásoby kefíru nebo přežehlit Moiru :- ) a už si znovu musím sednout ke čtení, abych se stihla připravit na další den. Takže ve škole nebo jako ve škole jsem opravdu skoro pořád. To, že jsem o ní zatím moc nepsala, je částečně tím, že se jí asi podvědomě nechci po dlouhém školním dni zabývat ještě i na svém webu. Hlavní důvod je asi v tom, že systém studia v Paidei je poměrně rozsochatý a těžko se popisuje. Proto jsem se rozhodla, že vám dnes sice napíšu o naší škole, ale abych Vás úplně nezmátla a nezahltila, budu vám vyprávět jen o jednom fenoménu naší školy - o chavrutě.
Kdyby budova naší školy měla štít, určitě by na něm bylo napsáno „Judaismus stojí a padá s textem a jeho interpretací.“ Celé naše studium je postavené na přesvědčení, že základem jakéhokoliv studia judaismu je studium textů. Studujeme-li židovskou etiku, studujeme texty, studujeme-li židovské politické myšlení, studujeme texty, zabýváme-li se židovskými svátky, studujeme texty, má-li naše škola den otevřených dveří a nahrne-li se k nám spousta vzděláníchtivých Švédů od 5 do 90 let, my s nimi studujeme židovské texty. Studujeme texty, studujeme texty a ještě jedou studujeme texty, dokonce když jsme se jednou na jednom z večerních otevřených kulturních programů Paidei dívali na film "About Schmidt" s Jackem Nicolsonem v hlavní roli, sešli jsme se 45 minut před začátkem a spolu s ostatními diváky jsme studovali slavný talmudický příběh o peci rabiho Eliezera a přemýšleli nad tím, co to znamená „zachovat si důstojnost.“
Naši učitelé věří, že pokud člověk chce studovat židovskou kulturu, která byla po léta udržovaná takřka výhradně náboženskou praxí a studiem textů, musí jednoduše studovat židovské texty, kterými se židé tak vytrvale již po několik staletí věnují. Proto se i my většinu našeho školního času snažíme studovat texty hebrejské Bible, Talmudu, různých pozdějších rabínských responsí, texty středověkých židovských filozofů, texty evropských filozofů nežidovského původu a sem tam i různé jiné psané věci. Určitým problémem je, že židovské texty (zejména texty talmudické), mají často tendenci být velmi zkratkovité a nejasné. Proto je jejich studium poměrně nesnadné. Pokusím se vám popsat, v čem spočívá problém mnoha židovských textů na následujícím příkladu jakotalmudického kuchařského textu:
Typický talmudický text vypadá tak, jako když si půjčíte zápisky z přednášky od někoho, kdo většinu toho, o čem přednášející mluvil, už znal. Proto si udělal jen pár heslovitých poznámek. Takové „poznámky,“ které v talmudu najdete, většinou vypadají tak, jako kdyby na té přednášce, na které jste nebyli, přednášející celou dobu mluvil o tom, jak se dělá mexický guláš a váš kamarád, od kterého jste si zápisky půjčili byl šéfkuchař v hotelu Ritz a mexický guláš uměl udělat i se zavřenýma očima. Proto celou přednášku jen poslouchal a udělal si zápisky jen na úplném konci hodiny, když přednášející řekl:
„Ale to všechno, co jsem vám teď vyprávěl doplnil můj kamarád Kurt z Vídně, který si myslí, že správný mexický guláš se musí vždy připravovat alespoň dva dny před podáváním, jinak maso neprokřehne. Jeho žák Helmut z Zurichu, ale namítá, že to odporuje hygienickým normám EU. Můj švagr Joni z Osla mi vyprávěl, že jednou nechal mexický guláš proležet pět dní a pak měl teprve tu správnou chuť. Jeho bratr Alsi ale tvrdí, že jeho dětem se po tom stejném guláši, který si všichni ostatní tak pochvalovali, udělala kopřivka na malíčku a ukazováčku levé ruky. Můj učitel Dimitrij z Moskvy ale vždycky říkal, že mexický guláš, který se udělá víc jak jeden den před podáváním už není mexický guláš.“
Jak ale podle takových poznámek udělat mexický guláš, když jste nikdy před tím mexický guláš nedělali a navíc nemáte ani páru o tom, jaký je rozdíl mezi gulášem normálním a mexickým? Odpověď je jednoduchá: Studujte text v chavrutě!
Když už si židé vymysleli tak složité a nepřehledné texty, museli si k nim ještě dovymyslet způsob, jakým je studovat, aby dávaly smysl. Tak vzniklo studium v chavrutě, ve studijní dvojici.Chavruta je tradiční způsob studia Talmudu, který je dodnes běžný ve většině ješiv (židovských talmudických škol). Spočívá v tom, že dva studenti si spolu sednou nad daným nepřehledným textem a společně se ho snaží interpretovat: co text opravdu říká? (mluví se tu opravdu o guláši, nebo je hlavním předmětem debata o hygienických normách EU?) Jaký je rozdíl mezi mexickým a normálním gulášem? Jak se mexický guláš připravuje? Jak se připravuje guláš normální? Platí daná norma EU už teď i u nás? Jestli ano, jaká autorita nás může přinutit tuto normu dodržovat? Může být vyrážka Alsiho dětí způsobena jen studeným severským podnebím? Převáží autorita Dimitrije všechny ostatní názory jen proto, že je ze všech jmenovaných komentator nejstarší a že je učitel (nebo jen proto, že je z Moskvy?) atd. Jak je vidět, i z tak krátkého textu si lze položit velmi dlouhou řadu otázek. Aby daní studenti přišli na odpovědi na tyto otázky, studují text tak, že dají (jak u nás v Čechách říkáme) hlavy dohromady. Sednou si spolu nad textem, čtou si ho navzájem nahlas a větu po větě ho analyzují. (viz Obrázky sekce Školní fotky) Když se někde zaseknou, zkusí se buď podívat do jiné knihy, kde se píše o něčem podobném (mexická kuchařka, průvodce Mexikem atp./ respektive do Bible nebo naopak pozdější rabínská responza/ popřípadě do nějaké knihy, která by jim řekla, kde všude jinde se mohou dočíst o vaření mexických gulášů /respektive do tzv. konkordance). Další možností je podívat se po jiných místech ve svých poznámkách z kurzu o vaření (respektive do jiných míst Talmudu), pokusit se zjistit, jestli v jiných nejasných případech byl kuchař Dimitrij považován za uznávanou autoritu, jestli jsou Alsiho názory plně aplikovatelné pouze v chladných krajích atp.
Právě proto, že při studiu židovských textů se člověk potřebuje často dívat do dalších knih, studuje se často v knihovně. Židovské knihovně se říká bejt midraš, což volným překladem znamená „místo, kde se o věcech mluví.“ To ukazuje velmi jasně, jak to na takovém místě vypadá. Hodně to také napovídá o tom, proč u nás v Čechách říkáme „vypadá to tu jak v židovský škole.“ Ve většině bejt midrašů to totiž spíše než jako ve studovně Klementina vypadá jako na pražském Wilsonově nádraží.
Když se daná chavruta při svém společném studiu zasekne a už neví jak dál ani s pomocí knih, obrátí se o pomoc na jinou chavrutu popřípadě si danou otázku poznačí a počká s jejím řešením do hromadné diskuse, která následuje po studiu v chavrutě. I my se po chavrutě sejdeme ve třídě a společně s učitelem si porovnáme, na co jsme přišli, a snažíme se z toho všeho vymyslet nějaký závěr. Taková hodina vypadá jako napůl seminář a napůl přednáška. Na konci hodiny se buď dobereme k nějakému závěru, nebo zjistíme, že na danou věc existují 2 nebo 3 různé názory. Ve většině případů pak závěr vezmeme a zase ho nějakou otázkou zpochybníme, a tak máme zase materiál na další den. V našem gulášovém případě by to po jednom či více studijních dní mohlo vypadat následovně: Studenti po studiu v chavrutě a po společné diskusi ve třídě vědí, jak se dělá normální guláš a jak se dělá guláš mexický. Vědí, co říkají hygienické normy EU o vaření gulášů, vědí, že platí i u nás, ačkoliv nejsme členem EU a také vědí, že na dodržování těchto norem dohlíží vrchní hygienik ČR. Při studiu se ale dozvěděli z článku z MF Dnes z 1.6. 2003, že v Horních Kozatajovicích na Pobrdsku je Hospoda Na Palouku, ve které místní hygienik kvůli tradici místního uleželého guláše udělal výjimku, ale konzumenti před požitím guláše musí podepsat, že ho jedí na vlastní nebezpečí. Dále všichni studenti vědí, že v textu zmíněný Alsi Sobolosi se narodil v Rejkjaviku, je to slavný šéfkuchař v současnosti působící v hotelu „En Makrelo“ ve Stockholmu a že jeho doporučení jsou závazná pro všechny restaurace v oblastech, kde je v létě průměrná venkovní teplota nižší než 20,5 oC. Podobné vědomosti mají také o ostatních v textu zmíněných šéfkuchařích. Názor Dimitrije o nepřípustnosti názvu mexický guláš za určitých podmínek je z úcty k jeho osobě a věhlasu vždy citován, když se o mexických guláších mluví, ale v praxi se nedodržuje. Po tomto studiu mají studenti následující otázky: Platí doporučení Alsiho i v zemích, kde je průměrná letní teplota přesně 23,5 oC? Mohou některé státy, ve kterých je průměrná teplota vyšší, povolovat ve svých restauracích, aby se drželi tohoto severského pravidla? Za jakých podmínek? Existuje podobná diskuse o španělských ptáčcích? Atd.
Tak, takhle zhruba tady studujeme, respektive takhle to vypadá v ideálním případě. V naší škole, ať už studujeme cokoliv (viz náš rozvrh na www.paideia-eu.org/mainyear.htm), téměř vždy studujeme před společnou hodinou v chavrutě texty vztahující se k danému problému. Mně osobně tento styl studia velmi vyhovuje (mimo jiné díky mým velmi dobrým studijním partnerům:- ) a moc se mi líbí, nicméně nebudeme si zastírat, že takovéto intenzivní textové studium má zároveň destruktivní vliv na naše myšlení. Jak už jsme tak rozjetí v převracení každého argumentu naruby a vzhůru nohama, často se o přestávkách scházíme nad čajem a vášnivě se zabýváme takovými pseudoproblémy, jako „Jaký je rozdíl mezi jídlem a pitím? Je pití jogurtového nápoje, který vás „plně zasytí“ jídlo, nebo pití? A co polévka? A co náš spolužák Barna, který z nejasného důvodu „pije“ koprovou omáčku ze sklenice – pije ji, nebo jí?“ No a tak podobně. O tom vám podrobněji napíšu třeba zase někdy jindy.