Měsíc plný umění, stovky přenesených židlí a mezi tím vším zakutálená budoucnost židovské Evropy
Paideia a Barbara, která ji založila, všemi silami věří, že židovství má v Evropě navzdory všem možným problémům a nedůvěře a pochybám Izraele a Ameriky budoucnost. Vždy, když někam s mými spolužáky jedeme a někomu se oficiálně představujeme, snažíme se mu vysvětlit, že naše škola byla založená proto, aby umožnila lidem z různých koutů Evropy studovat židovské texty a židovské umění a přemýšlet nad tím, jestli by právě prostřednictvím textů a všemožného židovského zpívaného, zfilmovaného, divadelního nebo namalovaného mohla poněkud těžce dýchající židovská Evropa trochu pookřát. Před několika měsíci jsem vám psala o tom, jak to vypadá, když studujeme texty a dnes se vám pokusím přiblížit, co se děje, když židovsky kulturujeme.
Paideia se snaží všemi silami ukázat, že v židovské umění má světu mnohé co nabídnout. Pořád se sice nemůžeme dohodnout, co to to židovské umění je, ale snažíme se to světu ukazovat. A tak Paideia během roku pořádá sem tam nějaký koncert, promítání filmu atp. Jednou za rok, vždy na jaře, pak naše škola pořádá měsíční (nebo skoro měsíční) festival Month of the Arts, měsíc umění, který má (pro jistotu) podtitul „Umění v dialogu s tradičními židovskými prameny.“
Letos měl festival následující témata: Čas plyne – film jako archeologie pro prví týden, Orient v setkání se západem a Občanská statečnost pro týden druhý a nakonec Literární kavárna – rodinné příběhy knihy Genesis a jejich ozvuky v literatuře a výtvarném umění. pro týden třetí. Jak jsem vám psala, během festivalu jsme místo školy chodili do kina, na přednášky a na koncerty a více či méně úspěšně jsme se snažili přispět k diskusím nad jednotlivými uměleckými díly.
Prakticky celý první týden jsme se dívali na dokumentární filmy maďarského dokumentaristy Pétera Forgácse. Tento filmař se specializuje na zajímavou formu „slepovaného dokumentu.“ Dává dohromady různé staré záznamy „domácích nahrávek,“ které byly natočeny před nebo v průběhu určité historické události. Jeho dokument o holocaustu maďarských židů se je například složený ze záznamů Budapešťské rodiny Petö z předválečného období, na kterých je vidět, jak slavili narozeniny, kdo si koho bral, kdo byl komu nevěrný, kde a kdy kdo z nich pracoval, jak se opíjeli při rodinných večírcích atp. Film je působivý v tom, že divák, který se na tyto velmi soukromé záběry po více než šedesáti letech dívá se znalostí všeho toho, co se s danou rodinou stalo během dalších let a první náznaky toho, co přijde, vidí v malých detailech toho, co se v domácích nahrávkách objevuje. Během týdne jsme viděli celkem devět Forgácsových filmů a jedno dopoledne jsme s ním strávili nad studiem jeho filmů v kontextu různých tradičních židovských textů. Přes to, že mě Forgacsova technika slepovacích dokumentárních filmů opravdu uchvátila, měla jsem na konci filmového týdne pocit, že mi vybouchne hlava. Forgácsovy flmy, které byly na festivalu prezentovány, byly totiž buď přímo „o holokaustu,“ nebo o Španělské občanské válce, komunismu v Maďarsku, válečném hladomoru v Řecku nebo o vyhnání Němců z Besarábie v roce 1940. Když jsem o šábesu tohoto týdne již po několikáté nemohla večer usnout, protože kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou někoho hladovět nebo umírat, nemohla jsem se ubránit otázce, zda filmy o utrpení a válce jsou opravdu tím nejlepším způsobem jak prostřednictvím umění oživovat evropskou židovskou kulturu.
Další týden začal velmi slibně koncertem izraelské skupiny Habreira Hativit a následnou „bubnovací dílnou“ s jejím frontmanem Šlomo Barem. Habreira Hativit hraje něco, čemu se dnes velmi obecně říká „world music.“ Koncert byl opravdu perfektní. Spousta Švédů (a hlavně Švédek) se při něm překvapivě odvázalo (na všech tančících prasatých slečnách bylo ale jasně vidět, že jejich předkové přišli do Skandinávie pravděpodobně ze zemí s poněkud rychlejším temperamentem, takže si stále udržuju přesvědčení, že Švédové úspěšně útočí na pozici největších sucharů světa. Můj zážitek by byl jistě ideální bebyla-li bych svým lístkem odsouzena sedět vedle Aviada, který nás stále vytrvale informoval o tom, že tenhle druh hudby naprosto nesnáší a něžně si při tom hladil ledvinku s discmanem s posledním cédéčkem Britney Spears. Ale to je jen nepodstatný detail. Bubnovací dílna byla úžasná. Mně osobně se dokonce sem tam podařilo strefit se do bubnu ve správnou chvíli. S Agatou jsme se během dílny konečně pořádně naučili zpívat písničku Dror Jikra se správným orientálním rytmem, čehož zhusta využíváme každý pátek večer. Přesto všechno jsem tohoto večera získala poměrně pevné přesvědčení, že pokoušet se naučit Evropany zpívat a bubnovat tak, jak to dělají v Maroku, je podobně nemožné, jako naučit Japonce zpívat procítěně O Tannenbaum, wie treu sind deine Blätter. Ale byla to sranda.
Hlavní náplní druhého týden byly tři diskuse o Občanské statečnosti. Clary, Mikolaj a já jsme měli na starosti hladký průběh těchto tří večerů. To mimo jiné znamenalo, že jsme museli každý den přenést několikrát tam a zpátky desítky židlí a stolů, což vzhledem k mému houserovi notně negativně zabarvilo můj vztah k celému tomuto kulturnímu podniku. Abych vás příliš neunavovala, zmíním se jen o jednom z těchto večerů, na kterém Fredie Rokkem děkan fakulty umění z telavivské univerzity představoval izraelského dramatika Chanocha Levina a jeho hru „Vražda.“ Rokkem se snažil vysvětlit, že pro umělce může být občanskou statečností říct nahlas to, co si většina společnosti nechce připustit, jako v tomto případě fakt, že ne vše, co dnes izraelská armáda a izraelská vládá dělají, je akt obrany. Ačkoliv byla tato diskuse původně plánována jako debata nad uměním a nad tím, jaké má umění vliv na vývoj veřejného mínění, ke konci večera se začali někteří diváci postupně odklánět od původního tématu, obviňovat Fredieho Rokkema z nejrůznějších radikálních politických postojů, jedna z divaček začala namítat, že jako přeživší holokaustu ví, že židé (Izraelci…) nejsou vrazi a tak podobně (prostě tak, jak to většinou na takových večerech chodí.) Poslední kapku do již tak vrchovatě přeplněného poháru mé trpělivosti pak dodala skupina tří lepých děv, které v přestávkách v debaty hráli podle mého názoru pro tento večer a jeho téma více než nepatřičnou klarinetově naříkající klezmer hudbu. Po tomto týdnu jsem si během dalších několika bezesných nocí přemýšlela nad tím, proč si všichni pořád myslíme, že Klezmer je „typická židovská hudba“ a pořád jí všude hrajeme, nad tím, jestli při obhajování izraelské politiky už jednou konečně přestaneme jako argument používat holokaust a jestli je možné mluvit o umění jen jako o umění, aniž bychom do debaty míchali své pocity o tématu, kterým se dané umění zabývá.
Poslední týden, jehož hlavní náplní byly literární večery, byl co se týče nápadů a původního záměru festivalu ten nejlepší. Každý den jsme se scházeli nad určitým biblickým příběhem (Kain a Ábel, Dina a Šchem, Jákob a Ezau a Josef), studovali jsme daný text v Bibli, v midraších (krátkých rabínských jakohistorkách, které doplňují a vysvětlují zkratkovitá nebo nejasná místa v biblických příbězích), v moderních románových zpracováních a ve výtvarném umění. Ačkoliv se i během tohoto týdne sem tam objevilo něco, co se někomu ze studentů nelíbilo (vůbec, všichni jsme poslední dobou nějací kritičtí) já jsem si tuto část festivalu opravdu užila. Během tohoto týdne jsem spala poměrně klidně a když jsem usínala, přemýšlela jsem nad tím, jak příjemné a efektivní je komunikovat židovskou kulturu skrze texty.
Při jednom z mnoha setkání s domorodci při našem podzimním výletě do Izraele mě náhoda přihrála na žvýkačkami notně polepenou židli vedle studentky filmové vědy, která se tuším jmenovala Inbal. Když jsme si vyměnili pár úvodních zdvořilostních frází o tom, jak je v Izraeli horko a v Praze krásně a památkově, začali jsme si povídat o tom, co studujeme. Unaveným a vysušeným hlasem jsem jí vysvětlovala, že jsme evropští studenti, kteří tráví rok ve Švédsku tím, že se snaží vzdělat se užitečně v židovské tradici, kultuře umění tak, aby až se vrátí domů, mohli ve svých zemích účelně přispět k tomu, aby se evropské židovství znovu postavilo na nohy. Inbal se na mě podívala trochu nedůvěřivě a po chvíli ticha se mě zeptala, jestli tomu opravdu věřím. Na chvíli jsem přemýšlela, co jí na to mám odpovědět. Nakonec jsem řekla: „Možná se tomu budeš divit, ale jo.“ Samotnou mě to překvapuje, ale já si opravdu myslím, že to, co tu ve Švédsku studujeme a děláme opravdu není jen tak pro nic za nic a že z toho jednou něco může vzniknout. Jen budeme asi ještě dlouho muset přemýšlet nad tím, jak se vymanit z břemene holokaustu, utrpení, zabíjení a falešného sentimentu polského štetlu a klezmer hudby. Ale jak často říká moje kamarádka Clary, „We are getting there…“