Mých tucet a půl údivů nad životem v Izraeli/My dosen and a bit "aha´s" about the life in Israel
V tomto článku budu pokračovat ve svém útržkovitém vyprávění o svém životě v Izraeli. Mám sice mám rozepsané ještě dva další články, které jsou o něco koherentnější, než ten, který si přečtete níže, ale tento nekoherentní jsem dopsala jako první. Během prvních dvou měsíců života v Izraeli jsem nasbírala několik útržkovitých postřehů a říkala jsem si, že se o ně s vámi podělím:
•Izrael je země s neuvěřitelnou spotřebou plastů. Plastové talíře, sklenice, příbory, ubrusy, misky a mísy jsou nedílnou součástí každé domácnosti. Tato zvyklost je částečně způsobena tím, že plastové nádobí pomáhá řešit různé složitosti udržování košer domácnosti a částečně tím, že velká část izraelské populace má téměř nulové povědomí o ochraně životního prostředí. Ještě nikde jsem neviděla, že by někdo plastové nádobí opláchnul a použil ještě jednou nebo že by ho po použití vyhodil do kontejneru na tříděný odpad. Izraelci v podstatě ;neumí do plastů vyhazovat nic jiného než pet lahve. Ovšem na druhou stranu už jen ty pet lahve jsou velkým zlepšením oproti tomu, co jsem tu zakusila jako dobrovolník před osmi lety.
• Když jsem si koupila kolo, zprvu jsem se bála pustit se do víru Jeruzalémských silnic. Po měsíci a půl ježdění po Izraeli bych řekla, že izraelští neřídí sice tak opatrně jako řidiči švédští, ale na druhou stranu si v mnohém si nezadají s řidiči českými. Přesto je na izraelských řidičských zvyklostech nejméně 5 zarážející věcí:
a) mnoho řidičů nepoužívá blinkr a myslí si, že když jedou v pruhu, na kterém je napsáno, že se z něj dá odbočit, stačí to k tomu, aby ostatní odtušili, že to udělají.
b) každý hojně používá klaksón. Když auta stojí na křižovatce a rozsvítí se zelená, než se auto stojící v čele kolony rozjede, jistě nejméně každé třetí auto za ním zatroubí. Podobné to je v případech, kdy auto zastaví u krajnice a ostatní za ním musí zpomalit. Myslím, že v izraelských autoškolách se učí, rozjíždění je sekvence kroků: zatroubit-sešlápnout spojku- zařadit – přidat plyn – zatroubit – povolit spojku.
c) v Izraeli naprosto neexistuje pravidlo nevjíždět do křižovatky, pokud si nejste naprosto jistí, že svým vjetím nezablokujete cestu ostatním, kteří přijíždějí z jiných směrů. Proto na velkých křižovatkách v pravidelných intervalech vznikají nerozmotatelné chuchvalce aut, autobusů a náklaďáků, ve kterých všichni troubí a nikdo nechce ustoupit.
d) přechody pro chodce jsou součástí silnice a proto na semaforech auta zastavují ne před nimi, ale na nich.
e) Obzvláště pokud jezdíte v blízkosti arabských čtvrtí, sem tam se vám stane, že musíte dát přednost oslu nebo koni.
•V Izraeli je obrovské množství volně pobíhajících na ulici žijících koček. Je tomu tak od doby britského mandátu, kdy bylo v Palestině nesnesitelné množství myší a potkanů. Někoho napadlo nasadit na ně kočky. Pomohlo to. Nikoho ale zatím nevymyslel, co teď udělat s těma kočkama. Zajímavé je, že uliční kočky se drží většinou na stejných místech, chodí stále do stejných popelnic a žebrají u stejných domů. To je způsobeno tím, že nemálo lidí je krmí. U nás v domě jim lidé každé ráno dokonce nosí vodu a Wiskas. (Ani na chvíli nepochybuju, že naše máma by to dělala taky). Chucpe kočky toho dokonce zneužívají. Jedna mourovatá z našeho domu každé ráno kolem 6:30 vyleze do druhého patra, sedne si před dveře našeho souseda pana Friedmana a mrouská dokud nedostane najíst. (Na druhou stranu musím přiznat, že onehdy jsem jim dala kosti z kuřecí polévky – bylo mi líto je vyhodit – to mám z toho, že mě to máma jednou naučila a teď už se toho nezbavím. Dávejte si pozor, co děláte před svými dětmi, protože by si to mohly zapamatovat a vaše zvyky neodvolatelně adoptovat.)
•V Jeruzalémě se spousta psů venčí samo bez pánů. Některý ty psi jsou fakt velký a vypadají hladově…
•V Izraeli je oproti Evropě obrovská porodnost. Zatímco u nás (pokud se nepletu) připadá na jednu ženu asi 1,3 dítěte, tady je to 2,9. Mít mnoho dětí není zdaleka jen výsadou věřících lidí. Spoustu dětí má skoro každý. Ještě jsem tu nepotkala nikoho, kdo by byl jedináček.
• Izraelci jsou neuvěřitelně hovorní lidé silně náchylní k jakékoliv nahodilé konverzaci s kýmkoliv. Takto je téměř nemožné jít do obchodu si něco koupit a nevyměnit si s prodavačem alespoň pár slov, sednout si vedle někoho na lavičku a nebýt jím vtažen do konverzace, zastavit se na neznámém místě s mapou v ruce bez toho, aby vám okamžitě někdo nenabídl, že vám pomůže najít, kde jste a jak se dostat tam, kam potřebujete. Zároveň je nemožné zeptat se na ulici někoho na to, kolik je hodin bez toho, abyste nemuseli dopovědět na otázky: „Odkud jsi? Co tu děláš? Chceš se přestěhovat do Izraele? Je v Čechách antisemitismus? Jsi vdaná? a Chceš se tu vdát?“ Překvapivě musím říct, že většinou jsou mi takové krátké rozhovory docela příjemné.
• Izraelská otevřenost a ochota ke sdružování také přímo souvisí s izraelskou pohostinností. Můj spolužák Joseph to nedávno vyjádřil slovy „Ne vždy tě pozvou, ale rozhodně jsi vždy vítán.“ A tak vás na poslední chvíli o šabatech nebo o svátcích úplně cizí lidé zvou k sobě domů na oběd či na večeři, kde se stoly prohýbají pod talíři plnými skvělého jídla. Izraelská (a myslím že obecně židovská) pohostinnost, zájem o to, kdo jste a co a kde děláte, má velkou přednost v tom, že díky ní se člověk velmi brzy cítí v židovském prostředí jako doma, protože takové až srdečné prostředí velmi brzy vytváří až rodinný pocit sounáležitosti. Je to nesmírně příjemné. Tato na první pohled skvělá a jistě příjemná charakteristika židovského společenství má ovšem dva háčky: zájem o druhého nezřídka v širším izraelském společenství, v obecném životě společnosti přeroste ve šťourání v životě druhých a ve vzájemné osočování z toho, co kdo do dělá špatně (v Izraeli to platí hlavně o politice a o náboženském životě). Druhým a mnohem závažnějším háčkem je, že sem tam je u některých židů tato snaha přijmout do svého společenství druhé omezena jen na další židy, v horším případě jen na židy, které ten či onen považuje za židy „správné.“ Já mám to štěstí, že jsem se s těmito odpornými aspekty setkala zatím jen párkrát. To, co jsem ale viděla, mě upřímně vyděsilo.
• V Jeruzalémě stejně tak jako v některých jiných částech Izraele je v létě velké horko a v zimě nijak zvlášť krutá ale přesto zalézající zima. Většina domů je postavená tak, aby své obyvatele chránila v létě před horkem, ale ne tak, aby v zimě držela teplo. Většina domů má dlaždičkové podlahy, a tak se už na podzim mění v chladírny, které udržují pochybných 10˚C. Zatím to řeším tlustýma ponožkama a svetrem, až trochu přituhne, přijde zřejmě ke slovu také Moira. Hlavně doufám, že brzy začnou topit.
• V Izraeli je nebezpečně krásně.