Na čtrnáct dní zpátky domů
Často se říká, že když člověk stráví hodně dlouhou dobu mimo domov a navíc v cizí zemi, musí si po návratu domů znovu zvykat na svůj starý život. Na některých univerzitách kvůli tomu dokonce pořádají pro zahraniční studenty speciální dílny, na kterých je připravují na něco, čemu se myslím říká kulturní anti-šok. Pokud vím, na takových sezeních se učí, jak se vypořádat s tím, že se změnilo to, co bylo doma, že se změnil ten člověk, co doma nebyl, nebo že se doma možná nic nezměnilo a ten člověk se taky nezměnil…no zkrátka něco v tom smyslu. Já jsem žádným takovým kurzem neprošla a nakonec ani nemyslím, že bych po návratu domů nějaký kulturní anti-šok měla, ale říkala jsem si, že by možná nebylo od věci napsat vám o tom, jaké to bylo vrátit se po téměř po půl roce zpátky do rodné klícky.
Vrátit se zpátky domů je samozřejmě v mnoha ohledech velmi příjemné. Je dobré znovu se ujistit, že za všemi těmi mejly a pravidelnými balíčky s teplými ponožkami, vitamíny a nedělní přílohou MF Dnes je skutečný tatínek se stále stejnými pochybnostmi o tom, kdo je a kdo není žid, a možná ještě skutečnější maminka se stále stejně stejným roztomilým bordó květákem na hlavě. V mnoha směrech je uklidňující, že spousta věcí se nezměnila, a že mnohé zůstalo tam, kde to člověk před nějakou dobou nechal: Tak například náš soused ze šestého patra od naproti pořád skoro každý den svítí a pracuje hluboko do noci a sem tam stále zapomene zhasnout, když se převlíká. Kamna v zadním pokoji u nás na chatě sice ještě nepřestala kouřit ven nesprávným směrem, ale pořád na ně platí, když se otevře jižní okno. Pan provozní v Café Louvre ani po půl roce neztratil svůj šaramantní úsměv, který štědře rozdává kavárenským štamgastům. Fikusice Benjamina na mém stole vytrvale bez varování shazuje listí, ale bujaře roste do šířky, no a samozřejmě - pražský kavárenský nakládaný hermelín je stále neopakovatelný.
Sem tam se doma samozřejmě něco změnilo – v koupelně máme nový zářivě modrý koberec, strejda Jirka shodil asi šestinu své váhy a vypadá jako úplně jiný člověk, naproti našemu domu stojí celý úplně nový činžák (na druhou stranu od do noci pracujícího souseda), před Španělskou synagogou stojí nová obrovská a tak trochu bezhlavá socha Franze Kafky (která se jistě ne náhodou nápadně podobá mému kamarádovi Tomášovi Vyhnánkovi), někteří moji kamarádi se budou ženit a vdávat, jiní se rozhodli změnit náboženství a spousta z nich si během toho půl roku, co jsem byla pryč, našla novou práci, přečetla spoustu knih, naučila se další jazyk, začala cvičit novou sestavu tai-ji nebo prostě jen přišla na něco nového a objevného.
Při své návštěvě doma jsem dělala jen samé příjemné věci. Procházela jsem se po lese, psala jsem dopisy, četla jsem si, trochu jsem se učila, koukala jsem se na pohádky, jedla vánoční cukroví a hlavně - chodila jsem na kafata a čaje se svými starými známými. To bylo na celém mém pražském výletu bez pochyby to nejkrásnější a pro mě určitě nejdůležitější. Při všem tom svém soustředění se na své studium ve Švédsku a líbezném stockholmském pocitu vzdálenosti od všeho, od čeho jsem na nějakou dobu odlétla, jsem možná trochu pozapomněla na to, jak příjemné a nenahraditelné kamarádit se se všemi těmi, kteří zůstali doma.
A tak pro mě byla moje návštěva doma byla nakonec nejen "rekreační," ale také docela objevná. Zjistila jsem, že stejně tak, jak je pro mě teď důležité sedět nad knihami ve Stockholmu a stejně tak, jak úpěnlivě jsem se těšila, až se vrátím do Švédska, bude pro mě důležité vrátit se zpátky domů. Jet domů bylo příjemné a moc fajn. Žádný kulturní anti-šok jsem neměla, žádný duševní rozkol se nekonal. Možná jsem spíš naopak zjistila jak naivní bylo myslet si, že když pojedu do světa „na zkušenou,“ možná se nějak „vydospělím.“ Tak to se moc nestalo:-);. Pořád jsem stejné ustrašené ucho se starými špatnými návyky. Zlozvyky jsou železná košile, těch jsem se nezbavila ani trochu, jen jsem je prostě z nedostatku příležitostí ve Švédsku omezila. O to víc se provalily, když jsem se vrátila domů. Prakticky hned, jak jsem přijela, strávila jsem asi 4 hodiny v kuse úpěnlivým civěním na všechna pokračování seriálu Přátelé, které mi v mé nepřítomnosti nahrál můj obětavý bratr, na housky s ementálem jsem si vždy nadělila bohatou vrstvu jindy odpírané tatarské omáčky a pokud zrovna nebyla doma moje starostlivá maminka, téměř vždy jsem odbyla oběd nějakou sušenkou nebo banánem. Skutečně obdivuhodnou předvídavost a bystrost (jistě získanou během zahraničního studia) jsem prokázala tím, že jsem ve Švédsku nechala téměř všechno své teplé oblečení včetně klobouku a šály, protože „jsem přece jela na jih…“ No a tak podobně.
Navíc mě znova zaskočila má roztržitost a zapomnětlivost. Když jsem se vrátila domů a otevřela jsem svou šatní skříň, s údivem jsem zjistila, že jsem tam před odjezdem do Švédska nechala dva kostlivce. Úplně jsem na ně zapomněla, a tak, když jsem se s nimi znovu setkala, trochu mě to zaskočilo. Nejdřív jsem chvíli dělala, jakože o nich nevím, pak jsem je tak trochu začala prosit, aby odešli (y?) a nakonec se mi je rozumnou domluvou podařilo přesvědčit, aby se trochu začali rozpadat. Tak uvidíme, jestli tam ještě budou, až se vrátím v červnu…
PS: Dovolte ještě, abych veřejně složila hold své mamince a její úchvatné kuchyni, která mě znovu chytla za jazyk a za srdce. Obzvláště ta kuřecí polévka byla nepřekonatelná – mami, jsi třída.