Pesachový výlet do Gotlandu
Pokud teď čtete můj nový článek, musím vám vyjádřit svůj upřímný obdiv a díky za to, že jste zachovali mé stránce přízeň, přestože jsem na ni v posledních šesti týdnech nepřidala žádné nové povídání. Během posledního měsíce a půl se u nás doma vystřídalo několik mých a Agatiných návštěv, byla jsem nechutně vlekle a tak trochu nejasně nemocná (dokonce jsem okusila i stockholmskou pohotovost, o čemž bych vám ráda ještě napsala zvláštní článek) a mezi tím vším jsem samozřejmě pořád chodila do školy, psala různé práce - zkrátka necelé dva měsíce od posledního článku utekly jako voda. Dnes bych vám ráda svou dlouhou odmlku alespoň trochu vynahradila, a tak na stránky přidávám celý nový soubor obrázků a vyprávění o druhé půlce svých pesachových prázdnin (v první půlce u mě byli na návštěvě moji rodiče – fotky jsou v Obrázcích).
Když jsem se na počátku února začala rozmýšlet, kam bych se mohla během svých jarních pesachových prázdnin podívat, přišlo mi úplně samozřejmě na mysl jako první Laponsko. Tato část Švédska mě lákala od počátku mého letošního přebývání na chladném evropském severu. Už od léta jsem začala sbírat všemožné informace o laponské přírodě a o kultuře národa Sámi, který Laponsko dodnes obývá. Bylo mi jasné, že hned jak budeme mít trochu delší volno, sbalím si teplé ponožky, pohorky a vyrazím na sever. Vše jsem si velice pečlivě naplánovala, v mapách jsem si červenou pastelkou nakreslila, kam všude se podívám, vymyslela jsem si, jak se naučím vydělávat sobí kůže a plést košíky z drobných kořínků laponských keřů, zkrátka byla jsem správně gringovsky připravená na výlet za dobrodružstvím. Už jsem si skoro začala balit své saky a paky, když mě jedna má švédská spolužačka upozornila na to, že když se Laponsko nachází za polárním kruhem, nejezdí se tam v polovině dubna chodit po horách, nýbrž závodit na saních tažených psími spřeženími a stavět iglů, neboť je tam stále několik metrů sněhu, který roztává (když vůbec roztává) většinou až kolem počátku června. Z mých původních snů o cestě na sever tedy zbyly jen červeně pokreslené mapy, sádlem promaštěné pohorky a s cepínem připravený můj spolužák-spolucestující-horský chavruta Aviad. Ten se ke mně nachomýtl při mé bdělé paměti na obsah naučné přednášky na chatě Barborka ve škole v přírodě v Jeseníkách ve třetí třídě základní školy, kde jsem se dozvěděla, že do hor se má vyrážet ideálně alespoň ve třech lidech, minimálně však ve dvou. Při vzpomínce na tento silný zážitek z mládí jsem se rozhodla přemluvit tohoto izraelskými obrannými silami skrz na skrz vycvičeného statného skoro-už-úplně-muže, který jako jediný z mých spolužáků zůstával v inkriminovaný týden školního volna ve Švédsku, aby jel do laponských hor se mnou. Když výlet do Laponska nakonec skončil alespoň prozatím u ledu (a to doslova), rozhodla jsem se vyrazit na opačnou světovou stranu, tedy na jihovýchod, a strávit devět volných dní na ostrově Gotland. Aviad se přenesl přes zklamání z toho, že neuvidí poprvé v životě saně a skutečné sněhové obydlí a nakonec se rozhodl jet do Gotlandu se mnou (protože si mě kvůli mému „doprovodu“ už několik mých příbuzných nevybíravě dobíralo – tak jak je to u nás v rodině zvykem – ráda bych všechny čtenáře předem ubezpečila a na svou čest prohlásila, že Aviad je pouze můj kamarád. Kdybyste ho znali, jistě byste pochopili proč – ostatně jeho na červeno odbarvená hlava a četné zmínky o nejrůznějších podivnostech jeho nátury v předchozích článcích a obrázcích jistě mnohé napoví.)
Gotland je největší švédský ostrov, který leží zhruba 4 hodiny lodí na jihojihovýchod od Stockholmu, zhruba na půli cesty mezi Švédskem a Lotyšskem (viz mapa v Obrázcích) Dnes je tento neúprosným větrem bičovaný ostrov pevnou součástí švédského království. Díky své poloze byl však v minulosti buď úplně nezávislý na jakékoliv jiné zemi, nebo jen volně připojený k některému z okolních království, většinou právě ke království švédskému. Gotland má bohatou vikingskou historii, jejíž stopy jsou patrné na každém kroku až do dnešních dnů (na ostrově je velké množství runových kamenů, starých vikingských pohřebišť atp. – většina těchto památek je ale přenesená do skvostného muzea Fornsal ve Visby, ve kterém se bohužel nesmí fotit. Takže vám je nemůžu ukázat. Ale viděla jsem je.:-)) Největší rozmach zažil Gotland během 12. a 13. století. V této době se hlavní město ostrova Visby stalo součástí německé hanzy a dosáhlo takového rozkvětu, že prý „i místní prasata žrala pomyje ze stříbrných žlabů.“ Ve 14. století se ovšem Gotland začal zmítat ve zdlouhavých válkách mezi německou hanzou a místním švédským obyvatelstvem a zároveň v bojích mezi všemi ostrovany a stále silněji dotírajícími Dány. Kvůli vleklým válkám se obchodní cesty nakonec přesunuly směrem na východ zlaté časy Gotlandu skončily. Dodnes je ale připomíná majestátné opevnění starého města Visby a necelá stovka v lepších časech postavených, povětšinou raně gotických kostelíků rozesetých po celém ostrově doslova v každé malé vesničce (byť by měla mít třeba jen 5 domků).
Architektonické památky Gotlandu jsou sice půvabné, leč mýlil by se ten, kdo by si na základě mých předchozích řádků představoval, že Gotland je něco jako Benátky nebo Český Krumlov. Staré město Visby je malé jako dlaň a jeho moderní okolí není o nic větší. Visby je jediným městečkem ostrova. Zbytek Gotlandu je většinou pokrytý lesy a pastvinami a jen sem tam se mezi vším tím kamením a zelení objeví nějaká vesnička, která nemá povětšinou více než deset obydlí. Tím více Gotland ovšem obývají ovce, podivně červené krávy (žádnou z nich jsem nevyfotila-byly většinou doprovázeny svými mužskými partnery, kteří se na mě vždy dívali dost podezíravě, navíc byli vždy jen za maličkou a chatrnou ohrádkou – zkrátka neměla jsem tu odvahu), chundelatí a tak trochu zakrslí koníci a desítky a stovky nejrůznějších, většinou vodních a rybolovných ptáků, kvůli kterým je na Gotlandu maličká universita, na níž člověk může získat magisterský titul z racků nebo rybaříků. Gotland je po většinu roku (kromě května, června a července) úplně opuštěným ostrovem, kde není problém celý den nepotkat človíčka, což může být v tak přenádherné přírodě více než příjemné.
První tři dny jsme strávili ve Visby a jeho okolí. Už od prvního okamžiku bylo jasné, že Gotland je místo mimo normální prostor a čas. Vše se tam zdá být klidnější, pomalejší, čistší, modřejší a tak trochu ne z tohoto světa. Ulice Visby jsou v tomto ročním období po většinu dne podivně prázdné, lidé jsou velmi tiší a pohybují se a mluví tak, jako by vlastně vůbec nebyli. Ve Visby i na celém Gotlandu panuje navíc neuvěřitelná důvěra v člověka a jeho poctivost. Tak například majitelé hostelu, ve kterém jsme bydleli první tři dny nám nechali celou svou nemovitost napospas, aniž by se s námi za celou tu dobu setkali. Jen nám den před naším příjezdem zavolali kód vchodových dveří, v předsíni hostelu nám nechali klíč s lístečkem, na kterém nás poprosili, abychom až budeme odjíždět, nechali klíče zase na stole společně s obálkou s penězi za ubytování.
Samotné město Visby je krásné, jeho okolí ještě krásnější, ale špatně se o něm vypráví, a tak se raději podívejte do Obrázků.
Čtvrtý den našeho výletu jsme se přesunuli na jižní cíp ostrova do vesničky Burgsvik. Tam jsme si půjčili kola a celý první den jsme se projížděli po pobřeží mezi starými a novými větrnými mlýny a jejich jedinými společníky huňatými ovečkami i nebezpečně vypadajícími červenými krávami (mimo jiné, pokud znáte biblické pasáže o tzv. červené krávě a jako já jste si mysleli, že je nemožné ji najít, mohu vás ubezpečit, že v Burgsviku jich je hned několik. Někdo by s tím měl něco dělat) Zajímavé je, že doslova v každé maličké vesničce je kostelík, připomínka gotlandských zlatých středověkých časů. Mnohé z místních kostelů mají velkou historickou hodnotu. Přesto je nikdo nehlídá a jejich dveře jsou ve většině případů stále odemknuté, jen vedle vchodu můžete někdy najít malý lísteček s prosbou, abyste po odchodu za sebou zavřeli na kliku.
V Burksviku a jeho okolí jsme poprvé zakusili skutečnou povahu gotlandského větrného počasí. To, že je tato část ostrova doslova prošpikovaná větrnými elektrárnami, není rozhodně náhoda. Gotlandský vítr je téměř nepřetržitý, stále mění směr, a protože na ostrově není nic, o co by se vítr mohl lámat, není možné před ním uniknout. Díky tak silnému větru, který do velké míry ovlivňuje život na ostrově, je Gotland pokladnicí nejrůznějších přírodních (většinou kytičkových a drobně-zvířecích) zvláštností. Silný gotlandský vítr člověku dokonale protáhne plíce, ale může se stát také nepříjemnou přítěží:
Pro objevování ostrova je jednoznačně nejlepší jízda na kole. Autobusy tu většími vesnicemi projíždějí jen jednou, maximálně dvakrát denně a to ještě ve velmi neturistických časech jako například kolem 7 hodiny ráno a navíc nejvyšší bod ostrova leží jen 81 metrů nad mořem, takže by se zdálo, že kolo je ideální řešení. Na svou čest ale mohu prohlásit, že když někde fouká takový vítr, jako na Gotlandu, musí člověk šlapat na nejmenší převod někdy i z kopce, a tak i krátký cyklovýlet se nakonec může stát vysokohorským výšlapem. Ale přežili jsme. Na můj obličej sice vítr společně s překvapivě silným sluncem vykreslil podivnou červenobílou mapu, ale stálo to za to. Burgsvik je jeden z mnoha konců světa, kde už není nic jiného než vítr, maják, sluncem, solí a větrem vybílené kamenné pláže, důležitě a tak trochu zlostně vypadající vodní ptáci se zahnutými rybářskými zobáky, kteří významně sedí na pobřeží a dívají se proti větru na to, jak za obzorem padá voda přes okraj zeměplacky do nekonečné propasti. Je to nádhera.
(Mimo jiné, když jsem jednoho dne projížděla vylidněným jihem Gotlandu, najednou se na mě z lesa vyřítil náklaďák zásilkové služby DHL. Já, i jeho řidič jsme se sebe navzájem viditelně lekli, protože ani jeden jsme nečekali, že v těchto končinách někoho potkáme. Musím přiznat, že toto setkání velmi posílilo mou důvěru ve spolehlivost a všestrannost této společnosti.)
Na jihu jsme zůstali tři dny a na zbytek našeho výletu jsme vyrazili na samotný sever Gotlandu do vísky Farösund (mimochodem – v půli cesty jsme museli přesednout z jednoho autobusu na druhý. Řidič druhého autobusu se na nás jen vesele usmál a řekl nám, že když už se táhneme až z dalekého jihu, sveze nás na sever zadarmo. Říkám vám, ten ostrov leží mimo skutečný svět.) Konečnou zastávkou naší výpravy byl maličký ostrov Farö, který leží jen několik set metrů severně od Farösundu a jež s Gotlandem spojuje jen jednoduchý trajekt (který jezdí dvakrát do hodiny tam a zpět – zadarmo). Ostrov Farö je další skutečný konec světa, možná ještě o něco skutečnější než Burksvik. Mimo jiné proto se sem také před několika lety schoval dnes už osmdesátipětiletý Ingman Bergman, který tu mezi ovcemi a ještěrkami tráví pokojná léta svého důchodu. Paní, kterou jsme stopli na zpáteční cestě do Visby, nám vyprávěla, že Bergman se jen jednou za čas se trajektem přeplaví do Farösundu, aby se tam v místním kině podíval s místním filmovým klubem na nějaký nový snímek, ale jinak je po většinu času schovaný mezi farönďany, kteří ho sveřepě tají a nikomu by ani za nic na světě neprozradili, kde přesně žije. Slavného Bergmana jsme tedy neviděli, zato jsme si ze sedla našich nepostradatelných dvoukolých společníků prohlédli běloskvoucí farönské raukary, zvláštní vysoké pobřežní vyvřeliny významně čnějící z faröského pobřeží a opět nesčetné ovečky a do dálek se táhnoucí vybělené kamenné zídky.
Po devíti dnech jsme se vysušení, osmahlí, prosolení, špinaví a skrz na skrz větrem profouklí vrátili zpátky do Visby, odtud lodí do Nynäshamnu a pak v noci znovu do najednou neuvěřitelně velkého a rušného Stockholmu. Hned druhý den časně ráno jsme znovu zasedli do svých starých chavrut a začali odpočítávat posledních pět týdnů naší znepokojivě se krátící se školy. O tom, jaké to je po roce pomalou opouštět chráněný ostrov naší školy a přemýšlet o návratu domů, vám napíšu zase příště.