První nekoordinovaný článek o životě v Jeruzalémě/ The first slightly incoherent report about my life in Jerusalem
Hned z kraje se musím omluvit, že první článek píšu až takhle pozdě. Má to různé důvody – nejdřív nám s Clary poměrně dlouho trvalo připojit se doma na internet a když už jsme byly připojené, byla škola v plném proudu a tak jsem zase chodila domů tak unavená, že jsem neměla sílu psát.
Tak se do toho dáme, než znova usnu. Protože i dnes jsem docela unavená (byla jsem ve škole 10 hodin) Bez přetvářky a přehánění nemohu jinak než říct, že život v Jeruzalémě je neuvěřitelně příjemný a dává mi velmi silný pocit, že mé letošní rozhodnutí strávit tu rok bylo přesně to, co jsem měla udělat. Mám pocit, jako bych znovu potkala svou studentskou lásku, kterou jsem kdysi opustila zmatená a zklamaná, ale teď ji s odstupem času a s přehršlí zkušeností a jiných vztahů dokážu milovat i dospělou láskou i se všemi zlozvyky a chybami, které má. Každé ráno se probouzím a po cestě do školy při svižné chůzi pomalu se probouzejícím městem, které se rychle zalévá horkým sluncem, si říkám, jak moc se vlastně mám. Jeruzalém je nádherné město plné kontrastů, krásy a špíny, klidu a chaosu, harmonie a střetů a to všechno z něj dělá místo, kde stojí za to být. S údivem sleduji sama sebe, jak velké potěšení mám z maličkostí všedních dní a s opatrným štěstím pozoruji, jak se nechávám dospělácky vnitřně vzedmout při střetu se vším, co mě na izraelské současnosti sžírá. Jedna z učitelek v naší ješivě mě varovala, že pocit izraelského štěstí trvá jen první měsíc nebo maximálně 6 týdnů, něž přejde do smutné rozvleklé deprese, která trvá alespoň další dva měsíce. Zatím o tom docela usilovně pochybuji, ale uvidíme.
Bydlím na jihovýchodě Jeruzaléma ve Starých Talpiot. Je to na Jeruzalémské poměry velmi tichá čtvrť plná zeleně a jeruzalémsky nezvykle velkých a dobře vypadajících domů. Pět minut od našeho domu se otevírá nádherný pohled na Staré Město přes zelený Jaar ha Šalom, deset minut cestou na jihovýchod je z našeho kopce vidět na spleť šedých domů východního Jeruzaléma a po pěti minutách cesty druhým směrem se dostaneme do kavárnami se hemžící jeruzalémské Baky.. Já i Clary (má spolubydlící, která se mnou v Jeruzalémě studuje a kterou znám ze svých studií ve Stockholmu) jsme z našeho bytu nadšené (až se nám podaří zbavit se velmi nepříjemného a z dosud neznámého zdroje se linoucí zápachu na našem záchodě budeme ještě nadšenější – dnes večer jsem koupila silný záchodový parfém s vůní orchidejí a magnólie, snad to pomůže.)
Většinu svého času trávím ve škole. Každý den v ješivě začíná v 7 respektive v 7:20 a končí v 18:15. Ve škole jsem upřímně šťastná jakkoliv jsem v ní někdy vyčerpaná a zoufalá. Studium na ješivě je stimulující, burcující, což je velmi příjemné a uspokojující, ale zároveň poměrně těžké, což dokáže někdy dokáže být únavné a frustrující. Ale to všechno je součástí hry, jejíž pravidla jsem při nástupu na školu přijala: všechny texty se studují v pramenných jazycích, učitelé vyžadují poměrně velké nasazení a upřímný zápal pro studium a to vše je doprovázeno (alespoň na mé zvyklosti) poměrně vysokým předpokládaným standardem náboženského života. Ve škole jsem upřímně šťastná. Měla jsem velké štěstí na chavruty – studijní partnery. Mým hlavním chavrutou je Adiv, o 3 roky starší izraelskoameričan, se kterým studujeme Talmud a Midraš. Mým chavrutou na Tóru je Dani, o 8 let mladší Londýňan. Adiv je moudrý, jazykově velmi nadaný člověk s analytickým myšlením, veselou povahou a příjemným smyslem pro humor. Nerada bych to zakřikla, ale zatím si výborně rozumíme. Dani je takový ten typ chavruty, který se s vámi dlouho úpěnlivě snaží rozmotat poměrně těžký text a pak se zamyslí a položí naprosto textu úplně jednoduchou, ale zásadní otázku, na kterou jste vy při snaze analyzovat drobné detaily úplně zapomněli. I s Danim si dobře rozumím, doufám, že nám to vydrží – nerada bych totiž přišla o jednoho z mála evropských studentů, které naše ješiva má. Na ostatní předměty chavruty zatím ještě pořád střídám. Do příštích zápisků vám napíšu trochu více o tom, co přesně studujeme, jak se vyvíjí mé chavruty a jak vypadá den studenta ješivy.
Pokud se týče mých spolužáků – já, Clary a Dani se topíme v záplavě Američanů a Kanaďanů. Kupodivu, je to mnohem menší problém, než jsem si představovala. Sžili jsme se velmi rychle. Samozřejmě mezi námi existuje spousta rozdílů, hlavně ve způsobu komunikace, ale na většinu z nich jsem si už zvykla a některé dokonce dokázala začít oceňovat.
Měla bych ještě říct pár slov o mém mimoješivském životě – ačkoliv ho moc není. Když zrovna nejsem ve škole, jezdím na kole, objevuju Jeruzalém pěšími procházkami (během niž se s notorickou pravidelností ztrácím), scházím se s českými kamarády žijícími v Izraeli nebo s kamarády, které jsem poznala během svých studií ve Stockholmu (obojích tu žije přehršel), snažím se učit hebrejsky z izraelské televize a rádia a pak také jednou za týden dobrovolničím v odpoledním centru pro děti etiopských přistěhovalců (což je součást programu ješivy).
Už se připozdívá, a tak půjdu spát. Omlouvám se, že můj první zápisek je strohý a ne tak vtipný a bujarý, jak jste zvyklí:o) Příště to snad napravím.