Splín pátého týdne/5th week blue
Každý, kdo někdy prošel českým lyžařským výcvikem, ví, že na horách si člověk musí dávat pozor na krizový den. Pokud mě paměť neklame, je to většinou třetí nebo čtvrtý den lyžování – první den je lyžař ještě plný sil, druhý den stále ještě dokáže únavu překonávat ze z domova přivezených zásob energie, ale třetí nebo čtvrtý den už se neubrání a vyčerpání ho zmůže. Podobně to funguje i u osmitýdenního oxfordského trimestru – první dva týdny se studenti s plnou vervou zakousávají do nových předmětů, půjčují si knihy jak o závod, vydávají spoustu energie na to, aby se zorientovali ve struktuře nové látky, studují do noci, pečlivě si připravují zadaná čtení a plánují si, co všechno tento semestr stihnou. Během třetího a čtvrtého týdne se pořád snaží udržovat tempo, ale nastřádaná únava se začíná pomalu projevovat a během pátého týdne padne na studenty vyčerpání plnou silou. Této únavě a mrzutým náladám s ní spojeným se v Oxfordu říká 5th week blue neboli splín pátého týdne. U každého se to projevuje jinak: někdo jednoduše pořád upadává do hlubokého spánku (ve čtvrtek pátého týdne vedle mě v knihovně usnula jedna nazelenalá slečna na nějaké knížce a když se probudila, ta knížka byla krásně varhánkovatá a rozmazaná po jejích slinách), někdo se opije (moje nejmenovaná spolužačka chtěla uspořádat soutěž ve výdži v pití, ale nakonec z toho sešlo, protože se přihlásil i náš školní řidič Brian a tak bylo jasné, že by šlo o život), někteří jednoduše pod tlakem vyčerpání onemocní a jiní, tak jako já, upadnou do podivné rozplizlé letargie a smutku. Ze splínu jsem se nakonec vyléčila tak, že jsem si udělala hodně silné kakao, na víkend jsem si půjčila knížku "Chila, děvče s pastelkami" a v sobotu jsem se pořádně vyspala, ale přesto mě moje vyhoření a vyčerpání přinutilo zamyslet se nad tím, co to vlastně dělám a hlavně jak.
Studovat na místní univerzitě je tak trochu jako přihlásit se po několika letech normálního domácího kuchtění do kurzů vaření s francouzským šéfkuchařem z čtyřhvězdičkového hotelu. Ne že by snad vaše předchozí jídla nebyla dobrá – možná tomu bylo právě naopak, možná jste dřív byli vyhlášenými hostiteli, každý chtěl recept na vaší bublaninu a o vašem guláši si vyprávěli od Segedu po Siklós. V novém kurzu ale zjišťujete, že když budete chtít, můžete zkusit i skopový pilaf, francouzské ragú, nebo čokoládové suflé. Přijdete na to, že existují takové ingredience a přísady, jako kapary, čerstvý zázvor, estragon nebo kurkuma. Zjišťujete, že jste si nikdy neuvědomili, že některá koření se nesmí míchat dohromady, že těstoviny opravdu chutnají jinak, když si je uděláte z mouky doma, že některá jídla, která jste vždycky vařili zprudka, se musí vlastně dělat pomaloučku a dlouho, a tak dále a tak podobně. Všechno, co poznáváte je úžasné a nové a vy si říkáte – vždyť tohle je jasný, jak to, že mi to nikdy nedošlo? Nebo – proč jsem tohle nikdy dřív nezkusila? A tak jste nadšení a záříte a je vám dobře. Nové vaření není lehké, ale vám přináší velké uspokojení i přes to, že se musíte na to, co děláte, teď trochu víc soustředit, než dřív.
Frekventant francouzského kurzu vaření si možná časem uvědomí následující: a) všechno tohle nové mě strašně baví a je fakt prima, že jsem se to naučil, b) to nadívané kančí maso s omáčkou čtyř bobulí je na mě těžký, vždycky, když to vařím, je to tuhý, takže do těchto končin se nebudu pouštět, nebo alespoň zatím ne, c) dokud se nenaučím udělat pořádný silný ale čirý kuřecí vývar, jakákoliv polévka, kterou udělám, nebude stejně stát za nic. Stejně tak je to se mnou a s Oxfordem – nakonec i tady je to pořád stejná Bible, stejný Talmud, stejné Midraše a i tady má hebrejská abeceda pořád jenom 22 písmen. Jen se učím nové způsoby, jak je číst, zjišťuju, na co všechno si člověk musí dávat pozor, než něco řekne, objevuju nové knížky, zjišťuju, že spousta věcí, které jsem si myslela, jsem si myslela špatně a tak podobně. Učím se nové věci a tak jsem z nich nadšená (objev století, že?). Ze všeho toho nadšení na mě ale celou tu dobu, co tu jsem, sem tam vykukoval podivný splín, který mě zavalil právě během 5. týdne plnou silou. Když jsem se ze splínu 5. týdne nakonec vyléčila kakaem a začala jsem zase normálně myslet, přišla jsem na to, z čeho ten splín klíčí.
Uvědomila následující: a) všechno tohle nové mě strašně baví a je fakt prima, že jsem se to naučila :- ) b)Je spousta věcí, kterým jsem si myslela, že rozumím, a – hele – nerozumím c) jediné,co se s tím dá dělat je, že se budu pořádně učit a budu nad tím učením přemýšlet. Bod b) a c) byly pro mě během mého splínu 5. týdne asi nejtěžší překousnout. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem kdovíjaký génius, ale nikdy mi nedošlo, že „nejsem až tak.“ Pořádnou ťavku mi dávají hlavně hodiny Talmudu (kde jsem jediná studentka ve třídě, stejně jako na hebrejštině). Hlavně tam jsem si pořádně lokla hořkého moku. Rabín Solomon, který mě učí, mi to někdy dává pořádně sežrat (omlouvám se za použitý výraz) a nejhorší na tom je že z 95% oprávněně. Vždy, když vykřikne „To je strašný, lidi v tomhle domě nečtou Bibli!“ „Nečti do toho textu víc než tam je.“nebo „Víš, co tohle je? Tohle je spekulace, milá zlatá,“ Řikám si kdybych se tak mohla posypat kouzelným práškem a být teď neviditelná. Pak přijdu domů a říkám si: „Co se dá dělat, má pravdu, musím se učit.“ A tak se učím. Někdy mi to jde líp, někdy hůř, někdy hodně dobře, někdy hodně špatně:- )
Takže abych to nějak shrnula: Učinila jsem tu velký objev – jestli chci něco vědět, musím se poctivě učit a musím používat mozek na myšlení. Možná vám to bude připadat legrační, ale po 8 letech univerzitního studia, jsem fakt ráda, že jsem na to přišla:- )
Abych nezapomněla, dneska je pondělí 7. týdne, to jen pro srovnání. Zítra mám další hodinu Talmudu, tak uvidíme.