Zamyšlení nad návratem domů do Čech
Letošek je mým třetím rokem mimo domov. Když jsem v září odjížděla ze svého novotou vonícího pražského bytu do Jeruzaléma, byla jsem přesvědčená, že se za dalších 10 měsíců vrátím domů do Čech už natrvalo, najdu si pořádnou práci, začnu platit daně, koupím si permanentku do Ponrepa, předplatím si časopis Lidé a Země a usadím se. Hned po několika prvních týdnech se mi ale v Jeruzalémě tuze zalíbilo a začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo tu ještě nějaký čas zůstat. Před vánoci mi pak náš Roš Ješiva (ředitel naší školy) nabídl, abych v ješivě zůstala ještě jeden rok jako studijní asistent výměnou za slušné stipendium a plně hrazené školné. Při svém rozhodování zda zůstat či ne bych z rovnice s pro a proti mohla vymazat proměnnou nákladů na studia a mohla bych přemýšlet jen nad tím, proč zůstat nebo proč se vrátit.
Nabídka zůstat v Jeruzalémě ještě jeden rok mi připravila několik bezesných nocí. Nedokázala jsem se rozhodnout, co dělat. Na jednu stranu jsem možnost zůstat v Izraeli a v ješivě ještě jeden rok viděla jako ohromnou příležitost žít „smysluplný židovský život.“ Pro „nově židovského člověka“ jako jsem já, je v mnoha směrech velmi lákavé v Izraeli zůstat. Prvním naprosto zjevnou výhodou je, že v Jeruzalémě není naprosto žádný problém žít život praktikujícího žida – na rozdíl od Čech tu člověk nemusí vynakládat velké úsilí k tomu, aby mohl do sytosti studovat, chodit do synagogy, která odpovídá jeho představám a potřebám, nemusí nikomu vysvětlovat, kdy potřebuje ze školy volno na svátky a v podstatě na každém rohu si může bezstarostně koupit k jídlu na cokoliv má chuť. Když jsem přemýšlela o tom, jaké to bude, až pojedu domů, uvědomila jsem si, že mi bude chybět právě tahle samozřejmost „všeho na dosah.“ Dále se mi nechtělo odjet od svých kamarádů, kteří každý šabat plní všechny židle kolem mého jídelního stolu. Nejvíc ze všeho jsem ale přemýšlela o tom, co všechny bych se ještě mohla naučit, kdybych zůstala. V ješivě trávím denně 12 hodin – při takovém marinování v judaismu je velmi těžké ničemu se nenaučit. Sama sebe překvapuju tím, co všechno jsem dnes schopná se naučit. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu číst denně Talmud v originále, že budu schopná potýkat se s Rašim v hebrejštině, že budu klidným hlasem před mnoha lidmi předčítat z Tóry, že budu izraelským dětem pomáhat s úkoly z matematiky v jejich rodné řeči, nebo že budu synagogálním gabajem. Jakkoliv je tohle všechno pro mě pořád těžké, ztratilo to pro mě charakter nedosažitelnosti srovnatelný s možností letět na měsíc. Toho všeho si cením a bylo by to pro mě dobrým důvodem k tomu, zůstat v Izraeli ještě jeden rok.
Na druhou stranu mám ale samozřejmě spoustu velmi dobrých důvodů vrátit se domů. Velmi dobrým důvodem je jednoduše to, že mi chybí být v Čechách. Minulý týden mi moje kamarádka Sarah přivezla z Prahy pravou papírovou sobotní Mladou Frontu Dnes a já jsem si jí domů nesla jako svátost s podobným pocitem, jaký jsem měla jako čtyřletá, když jsem poprvé dostala vzácnou žvýkačku s kačerem Donaldem. Jakkoliv jsem šťastná, že v Cinematece můžu chodit na premiéry všech nových izraelských filmů, mrzí mě, že nemůžu jít na české Příběhy obyčejného šílenství. Chybí mi dělat vtipy v češtině a říkat „Tak teď jsi mě ale trošičku vytočila.“ Chybí mi jezdit do Sloupu a okřikovat tátu, aby nedělal u stolu oplzlé vtipy. Chybí mi Earl Gray s mlékem v Café Louvre.
Tou hlavní a ostatním těžko vysvětlitelnou motivací k návratu domů je moje touha začít žít usazený život. Život s předplatným na časopis Lidé a Země, se stálou adresou a normálním daňovým přiznáním. Když jsem před třemi lety odjížděla do Stockholmu, toužila jsem po pravém opaku. Chtěla jsem poznávat nové lidi, mít čas a prostor na to jen číst, studovat a učit se novým věcem, přitahovalo mě žít život, kdy jen na mě bude záležet, co budu dělat zítra, život, kdy budu dělat okamžitá rozhodnutí. Oproti svému původnímu plánu jsem si místo jednoho roku dopřála takového života celkem roky tři. Za každý den těch tří let jsem bez přehánění vděčná. Jakkoliv ale vidím, kolik jsem se toho za tu dobu naučila, mám pocit, že přišel čas nastálo vystrčit rohožku před dveře číslo 8 v našem podkroví a pevně na ně přidělat vizitku s nápisem „Foltýnovi. Vítejte.“
Odvrácenou stranou studijního života v zahraničí je totiž určitá nestálost, která je v mnohém příjemná, ale v určitém okamžiku se člověku se člověku začne zajídat. Všude, kde jsem za ty poslední tři roky bydlela, jsem se vždy poměrně rychle naučila bez problémů žít. Dnes můžu bez nadsázky říct, že se dokážu bez větších obtíží navigovat nejméně ve čtyřech zemích: vím, kde kupovat nejlepší rugelachy v Jeruzalémě, kdy jede poslední metro na modré trase ve Stockholmu, kam se schovat před náhlým prudkým deštěm v Oxfordu. Za poslední tři roky mi nikdy nic podstatného nechybělo, nicméně do určité míry měl můj život na každém místě nádech dočasnosti. Vždy, když jsem si kupovala novou knihu nebo svetr, přemýšlela jsem o tom, jak jsou těžké a jestli se vejdou do mého letištního váhového limitu na cestě zpátky. Vždy, když jsem si kupovala nádobí do kuchyně, vybírala jsem to nejlevnější, protože mi bylo jasné, že ho budu používat jen pár měsíců. Zřejmě nejbolestivější na dočasnosti cestování je opouštění těch, ke kterým si během svého cestování vybudujete vztah. Získáte přátele, kteří se stanou nedílnou a důležitou součástí vašeho života. Lidem, které vídáte každý den, o kterých víte všechno a kteří vědí vše o vás, najednou musíte říct sbohem a nezbývá vám než doufat, že jeden z vás třeba jednou ušetří dost na to, abyste se znovu mohli na tři dny vidět tváří v tvář.
Velkou výhodou studijního cestování je, že se denně učíte něco nového třeba jen z toho, když si jdete koupit hrušky, nebo když potřebujete poslat doporučený dopis. Poznáváte nové lidi na každém kroku, protože si vždy musíte od nuly vytvořit sociální zázemí, abyste přežili ve zdraví. Zjistíte, že jste schopní žít i jinde, než na Černém Mostě v Praze 9 a že vám je to vlastně docela příjemné. To je úžasný pocit. Nepříjmnou odvrácenou stranou této cestovatelské mince je, že pak všude necháte kousek srdce. Všude se pak cítíte vlastně doma, ale všude vám už navždy bude něco chybět. To je pocit velmi bolestivý.
Je obecně známo, že nikdo nemůže mít všechno. Je ale možné, aby člověk byl spokojený s tím, co má. Já se v tomto smyslu považuji za člověka spokojeného nad míru. Jen jsem se právě teď rozhodla vrátit domů a pokusit se pro změnu být spokojená za dveřmi číslo 8 v podkroví v Praze 9.