Hlad a Diki v Dubaji

Cesta z Jakarty do Dubaje

Krup s Imeldou nás opustili asi ve 3 odpoledne. Tak si tak vyleháváme v pokoji a klábosíme. Pak si dáváme sprchu, dobalujeme a opouštíme hotel. Na hlavní chytáme taxíka (samozřejmě že jedině Modrého ptáka – „Blue bird“ – toho chytejte jedině, ale jen v Jakartě – jinde nejsou – je to rozhodně nejlepší taxikářská firma. I v Lonely planet píšou, že jsou nejserióznější. Každopádně Vám bez nějakých větších keců zapnou taxametr a můžete jet). Z centra z hostelu Borneo jsme až na letiště platili zhruba 50000 rupek, s tím, že na taxametru bylo asi tak 40000 a zbývajících deset jsme dávali řidiči na poplatky na tu rychlejší silnici na letiště (v Jakartě si můžete vybrat zda pojedete pomalejší silnicí, ale zato zadarmo nebo jestli pojedete po dálnici, ale cestou na letiště zaplatíte na asi 10000 na dálničních poplatcích (cestou jsou asi 4 zastavení – na tom prvním, co je nejblíž do centra se platí 4000 za auto a na dalších 3 po 2000). Na letišti jsme byli asi za 3 hodiny.

Hned před vlezem do terminálu jsme si dali poslední pořádnou véču v Hoka Hoka Bento (japonská fast food resťoška, něco jako McDonalds a KFC, ale s japonským a dost dobrým jídlem). Uvnitř v terminálu jsme zjistili, že jsme tu zase celkem brzo a na obrazovce náš let nesvítí. Pokouším se utratit poslední rupie co mám a v jednom tabáku, kde kupuju dvoje hřebíčkové cigarety jako dárky, se mi to i daří. Po té co jsme se zbavili batohů a zaplatili odletovou taxu 100000/osoba (něco jako je v Thajsku i na Novém Zélandu daň za odlet – divné co? Místo aby byli rádi, že se Vás zbaví…:-). Odcházíme do haly, kde Hlad zkouší doutratit co neutratil, ale nakonec stejně mění zbývající rupky na dolary.

Let do Kuala Lumpuru trvá asi 1,5 hodiny a letíme zase téměř prázdným letadlem. Samozřejmě dochází na první jídlo. Přistání v Kuala Lumpuru jsme prospali (stáli jsme tam asi 1 hodinu), protože jsme byli dost nevyspalí z nočního přejezdu z předchozího dne. Akorát jsme zaregistrovali, že se letadlo naprosto naplnilo. A hurá směr Dubai. V podstatě se budíme akorát na druhé jídlo a následně i na třetí jídlo, což jsme dostali asi 2 hodiny před příletem do Dubaie.

Dubaj - den první

V Dubaii jsme asi ve 4 ráno. Hlad vyndavá lísteček, co dostal v Praze od paní, která nám zajišťovala hotel, na kterém stálo, jak se o nás budou starat. Říkali jsme si, schválně jestli to bude tak, jak tu píšou. Průběh nás ale naprosto dostal. Dokonce na nás čekal pán s cedulkou s našimi jmény, poslal nás k pultíku, tam nám další pěkná Slovenka (jednu už jsme potkali cestou přes Dubai do Indošky) předala víza a řekla, kde si máme říct o odvoz. Za pasovkou jsme sice chvilku hledali, ale našli a pán s námi vyběhl ven, kde stál malej autobusek. Mysleli jsme, že nás nacpe do něj a že budeme objíždět hotely. Jenomže busík odjel, pán naběhnul do silnice a zastavil tu největší limuzínu, co tam právě jela. Tam nacpal nás dva i s batohama a jelo se. Ten nás vyhodil za jeden podpis u hotelu a odjel. Malá chybička se stala v hotelu, kde jsme museli asi 30 minut čekat na možnost se nastěhovat. Dokonce jsme museli poprvé (aspoň já) v životě dát poskokovi spropitné (1 USD :-).

Uvelebujeme se v pokoji (mimochodem to byl pokoj se vším všudy – klimatizace, obrovská koupelna, kuchyň, menší obýváček apod. Dáváme si každý asi hodinovou koupel a pak vyrážíme na naší první snídani. Ta byla formou švédských stolů, které neustále doplňovali, takže jsme se přežrali jako ještě nikdy před tím. Po oooopravdu vydatné snídani, jsme šli na meeting se zástupkyní Arabian Adventures (což je, jak jsme se shodli, určitě další zlatej důl nějakých šejků…) a ta nám povyprávěla o Dubaji, co se smí a co se nesmí, co kde dělat, nedělat, co kde vidět, nevidět a pak nám prodala tour do pouště, ale trochu jiný, než který jsme sice původně chtěli (245 Dirhamů za osobu). Bohužel jsme přiletěli do Dubaje v období největších veder, a to se většina tour nedělá právě kvůli velkému vedru. Po meetingu jsme se vrátili na pokoj a dali si trochu šlofíka. Spali jsme asi dvě hodinky. ¨

Odpoledne jsme vyrazili do města. Jen co jsme vylezli ze dveří hotelu, jsme málem upadli. Takové vedro jsme fakt nečekali. Venku bylo tak k 50 stupňům. Ráno na meetingu jsme se té zástupkyně ptali, jestli je tam někde internet. Sice říkala a ukazovala, že je a kde, ale říkala že stojí asi 7-8 Dirhamů. Vyrazili jsme tím směrem (bylo to i směrem do centra). Asi po necelých 10 minutách jsme rádi zapluli do interneťárny a zjistili jsme, že slečna tak trochu neměla přehled, páč net tu stál 2 Dirhamy na hodinu. Trochu jsme zasurfovali a když jsme odcházeli, byli jsme i tak trochu zmrzlí, takže teplotní rozdíl mezi venkem a vnitřkem byl odhadem asi 20-30 stupňů. Chtěli jsme najít textilní trh, pak elekronický trh, ale nakonec jsme nenašli ani jeden (v Dubaji jsou zase ulice, které jsou obsypané krámky se stejným sortimentem, ale je nejznámějších pět trhů – nejkoncentrovanější nabídka – textilní, elektronický, rybí, zlatý a s kořením), to ale neznamená, že jsme nenarazili na žádný krámek. Krámů je všude opravdu hodně. Navíc snad nejvíc na co se vás prodavači snaží nalákat, jsou faky (napodobeniny) hodinek – opravdu drahých hodinek (jako jsou Omegy, Rolexky a řada dalších, ani ty jména jsme neznali). Je fakt, že ale vypadají opravdu jako originály, akorátže na koupi značně ušetříte.

Místo trhů jsme si řekli, že bysme moli najít aspoň místní muzeum, o kterém byly snad ve všech cestopisech, co jsem četl, nějaké zmínky. To jsme také po pár optáních našli. Muzeum sice z venku nevypadá nijak veliké, ale jeho velká část je podzemní a tam je to veliké celkem dost. Hlavně je klimatizované :-). Tam jsme strávili asi hodinu a půl (V podstatě je zde popsána historie Dubaje, která sahá do 18. století – tedy aspoň ta moderní – a také povídání o všem co se v té oblasti vyskytuje – poušť, moře, zvířena, rostlinstvo, apod.). Když jsme vylezli, začalo akorát zapadat slunce, čehož jsme hned využili a trochu se prošli nejstarší částí Dubaje (ta ale není moc velká) a udělali pár fotek.

A jak jsme tak procházeli uličkami, ocitli jsme se u Carrefouru. No co, původně jsme si tam chtěli koupit jen zmrzlinu, ale potom se to jaksi zvrhlo. Všechno to začalo u regálu s mobilama. Bylo tam nějak narváno, tak jsme to šli omrknout. A když jsme viděli ty ceny, bylo nám jasno. V průměru byly ty mobily tak o 20-30% levnější než u nás. No a v podobném duchu pokračovaly i další regály. Takže to skončilo tak, že jsme brousili po celém Carrefouru a valili oči na všechno, co se tam prodávalo. Skončilo to tím, že jsme koupili asi 10 litrů džusů, pak nějaké vody, cibulky, pečivo, koření a asi půl kila žraločích filetů. No měli jsme oba pěkně narvané batohy a ještě igelitky. Cesta od Carrefouru, který je kousek od delty zálivu do moře až do hotelu trvala asi tak půl hodinky (i když jsme šli cestou nám naprosto neznámou). V hotelu jsme vše nacpali do ledničky a šli jsme vyzkoušet hotelový bazének na střechu. Bazének byl dost malý a navíc dost teplý. I když s porovnáním s tím co teklo v pokoji z kohoutku… Hlad se vrhnul na toho žraloka. V podstatě to bylo teprve naše druhé jídlo za celý den a pochutnání to bylo fakt výborný. Chvíli jsme tak ještě zevlovali po pokoji a pak jsme to zalomili.

Den druhý

Ráno nás zase čekala výborná snídaně. V podstatě v těch vedrech, když se člověk nají pořádně ráno, vydrží s tím celý den. Tentokrát už jsme tak nekontrolovaně nežrali a hezky jsme si to rozvrhli. Po snídani jsme před hotelech chytili taxála a vyrazili směrem na Sh??? Nebylo to ani moc daleko, vlastně nám ani nepřipadlo, že bysme vyjeli z Dubaje (takové velká konglomerace). Taxikářovi jsem to asi špatně vysvětlil, kam chceme, takže nás hodil kamsi… No my vlastně ani nevěděli jména toho, co jsme chtěli vidět (měli jsme k ruce akorát brožuru Arabian Adventures). Pak nás sice odvezli někam jinam, ale připadlo nám to asi jako prašť nebo uhoď (cesta nás stála 39 Dirhamů). Když jsme vystupovali z taxíku, svítilo mu na displeji o venkovní teplotě 46 stupňů. Na slunci to ale bylo mnohem horší. Bylo téměř poledne a řekl bych, že na slunci mohlo být tak 55 – 60 stupňů.

Vyfotili jsme si ty dvě mešity, u kterých nás taxikář vysadil a začali se shánět po velkém tržišti, kvůli kterému jsme sem vlastně jeli (na doporučení Hladova známého Ivana). Přešli jsme silnici u mostu na druhou stranu a zeptali se nějakého dělňase, kde to je, jako jediného člověka, co široko daleko byl. Poslal nás cestou po kraji zálivu. Šli jsme kolem palmového parčíku, ve kterém občas bylo puštěné kropení. Nechali jsme se vždycky zmáchat, ale za chvilku jsme byli zase suchý. Mimochodem, kromě nás na ulicích nebyl vůbec nikdo. Asi po 2 kilometrech jsme těsně před smrtí vlezli do obchoďáku, což nás s klimatizací zachránilo. Když jsme vylezli, už jsme neměli masochistické sklony a vlezli do taxíku, který nás hodil k tržišti (za 5 Dirhamů). Ten je spíš zajímavý zvenku než zevnitř. Vypadá totiž jako dva velké tunely, které jsou propojené dvěma průchody. Tak jsme si to prošli a byli jsme z toho vedra tak hotoví, že jsme venku chytli taxíka zpět do Dubaje. Nechali jsme se odvézt za 30 Dirhamů zase k obchoďáku, co měl být údajně kousek od našeho hotelu a má být celkem velký. Pověst nekecala. Kam se hrabe třeba Nový Smíchov. Tohle byl snad 5-ti patrový obchoďák, se šílenou rozlohou. Znovu jen tak procházíme krámky a koukáme, co tu všechno mají. Akorát Hlad si dává kýbl ledového kafe, ale když zjistí, že stojí asi 100 Kč, přestalo mu trochu chutnat.

Hned u budovy makali nějací dělníci. Jenže práce spočívala v tom, že jeden z nich se snažil sbíječkou ohlodat takovej obrovskej betonovej kvádr a ostatních asi 7 chlápků na něj akorát ze stínu koukali. No to je kapitalismus co?

Během schlazování v hotelovém pokoji jsme zkoukli Smrtonosnou past III. K večeru jsme vzali taxíka na kořenící trh, který je na druhé straně zálivu. Když jsme projeli tunelem (kousek od delty u moře) a ocitli se kousek od rybího a zlatého trhu, nechali jsme se vyhodit. Navštěvujeme rybí a zeleninový trh i když nabízená zelenina nás svým rozsahem nijak nenadchla a na rybím trhu jsme potkali akorát řadu zabitých žraloků. Koupili jsme si tedy kebaby a vyrazili na zlatý trh. Krámků se zlatem je tam opravdu hodně. Ale nejsou to krámky jako jsou u nás, tam prostě visí zlato úplně všude, kam se člověk podívá. Jako vedlejší produkt našeho toulání uličkama, se nám v taškách objevily kompletní sady arabských hábitů a to i se spodním prádlem. Akorát hledání cesty na druhou stranu zálivu se trochu protáhlo, jelikož jsme trochu zmatečně pobíhali po břehu a hledali přístav, odkud mají jezdit ty levné převozy. Cestou jsme narazili na cenu 10, pak 5 a následně jsme přejeli záliv za 0,5 Dirhamu. Naše toulání jsme opět zakončili v Carrefouru (potřebovali jsme nějak utratit zbylé peníze, protože už nás další den nečekali žádné velké výdaje). Hlad kupuje jakousi voňavku, košili a nevím co ještě a já akorát zakoupil rice-cooker. Samozřejmě nemohly chybět nějaké drobnosti jako jídlo a pití. Bylo toho nějak hodně, proto jsme cestu zpět pěšky vzdali a chytli taxika. Tentokrát jsme večerní bazén už nestihli (byl otevřen jen do 22.00). V podstatě jsme akorát upadli do postelí (jen Hlad před tím stihl vyzkoušet arabské hábity).

Den třetí

Ráno jsme si trošičku přispali a pak si dali pořádnou (byla taky naše poslední) snídani. V 10.15 jsme nasedli do busíku (mimochodem, když jsme viděli jezdecké umění řidiče – hotelového recepčního) a vyrazili na pláž. Než busík odjel zpátky do hotelu, řekli nám, že nás vyzvednou ve 14.00. Naběhli jsme na pláž a hurá do vody. Voda byla průzračně čistá, jen hodně teplá (řekl bych tak kolem 35 stupňů). Po chvíli plácání ve vodě jsme se ještě opařili, protože ze sprchy se sladkou vodou tekla úplně vařící. Rozpálený písek jsme museli přebíhat jen po stínech od palem, jelikož normálně se tam ani nedalo jít. Ve stínu mohlo být těch obligátních 46 stupňů, na slunci bych si dovolil tipnout klidně mezi 55-60 stupni (Celsia samozřejmě). Chvíli se válíme ve stínu palmy, fotíme nejdražší hotel na světe Arab Al ???, který se trochu ztrácel v mlze, protože byl ještě docela daleko (není totiž vůbec v centru ale tak 10 km od něj) a pak už jsme jen vyběhli na silnici a chytli prvního taxála, co tu jel, jen abychom byli už pryč (když jsme vystupovali, tak jsme si sice říkali, že jsme mohli takových pět Dirhamů ušetřit…- takhle to stálo 15 Dirhamů). Rychle do hotelu se zchladit.

Odpoledne jsme ještě na chvíli vyrazili do city, abychom ještě koupili další super bavlněná trička k arabským hábitům, ale téměř všechny krámy měly zavřeno (je tu totiž odpolední pauza od 13.00 do 16.30 tuším – prostě vědí, že to největší vedro se musí proležet :-). tak jsme se aspoň stavili na netu a na kebab. Do hotelu jsme se vrátili akorát chvilku před tím, než jsme měli nastoupit na trip, co jsme si hned první den koupili.

Nasedáme do téměř nového džípu ještě se starším párem z Jihoafrické republiky. Náš řidič Ahmed nám vypráví řadu věcí o Dubaji a tak vůbec konverzujeme o všem možném. Asi za hodinku jsme dorazili na místo srazu džípů. Do pouště se jezdí totiž ve skupinách, což jsme záhy pochopili proč. V naší skupině těch džípů bylo 16. Ještě nezbytné upuštění vzduchu v pneumatikách a můžeme vyrazit. Zpočátku to vypadalo, že snad žádný džíp nezapadne, ale později to přišlo. Náš džíp měl manuální převodovku proto to vypadalo, že oproti ostatním, kteří měli automaty, si to dává nejvíc. A taky jakmile se někdo zahrabal, byl náš džíp na řadě. Po pauze na občerstvení a Colu mi přišlo, že nastalo hromadné zahrabávání a vytahování. Řidiči ale vypadali jako že je to denní chleba a zvládali to s noblesou. Řidič se nás neustále ptal, jestli jsme v pohodě. Později jsme pochopili. Jedna paní ani skoro nestihla otevřít dveře, aby svůj příděl nevyhodila do auta… Mimochodem jízdu po dunách by neměli absolvovat lidi, kteří mají problémy se zády a srdcem, to vám ale vyjmenují před tím, než si ho koupíte.

Po asi hodinovém drivu zastavujeme u velbloudí farmy či co na západ slunce. Pak už jsme se jen přesunuli do jednoho ze tří kempů , které Arabian Adventures využívají. Je to takový tábor obehnaný rákosem proti pouštnímu větru, připravenými stolečky, pódiem a dokonce klasickými toaletami (rozuměj – takové jako jsou v hotelu…). Před večeří jsme si dali drive na velbloudech. K večeři už ani nevím co jsem si to dal, jen vím, že jsme toho měli opravdu hodně. V nabídce nechyběly tři druhy masa, těstoviny, saláty a řada dalších naprosto vynikajících pochutin. K jídlu jsme popíjeli výborné vínečko (které nám nalil náš řidič – všichni řidiči totiž makají i v kempu – někteří mají na starosti pití, jiní jídlo a další fajfky.

Ještě než jsme stačili dojíst vběhla na pódium břišní tanečnice a pěkně to tam rozjela. Dokonce se jí podařilo vtáhnout na pódium chlapy, kteří tancovali svejma pupkama:-). Při další skladbě natáhla na pódium zase ženy, přičemž jsme s Hladem sledovali jednu slečnu, která snad byla lepší než ta, co to tam měla předvádět – rozhodně to nedělala poprvé. Po skončení tanečního programu se strhl hromadný odjezd do Dubaje. Chtěli jsme tam zůstat a trochu pozevlovat v příjemném kempu v krásné teplé noci, bohužel naši spolucestující už chtěli zpět. Cestou jsme ještě doplnili vzduch do pneumatik a do hotelu jsme dorazili asi v 11 hodin. Dali jsme si poslední sprchu a zalehli.

Odjezd

Ráno jsme zažili krušné vstávání v 6 hodin. Dobalujeme trochu uklízíme a vypadáváme z hotelu. Máme domluvený odvoz na 6.45 a očekáváme čím pojedeme tentokrát. K našemu překvapení jedeme opět tou samou limuzínou, jakou jsme přijeli. Po dvou hodinkách čekání na letišti odlítáme a znovu si promítáme těch několik desítek hodin, co jsme tu prožili. Bylo to sice krátké, ale intenzivní…

(cestou do Vídně jsem skouknul Hellboye a Hidalgo, ale ani jeden film mě moc nenadchl…). Ve Vídni jsme za 6 hodin, kde na nás už čeká objednaný odvoz, na který se Hlad zvlášť těšil a vyrážíme směr Čechy… No a měsíc dovolené je pryč a zítra zase do práce…

Zapsal Diki