Indonésie: do země různorodosti. Část I: Sumatra

Den 0 - 21. červen, pondělí

Hoši (Diki+Hlad) odjíždějí už brzo ráno do Brna a potom do Vídně, protože odlétají odtamtud. Já jdu ještě do práce, letím až večer z Ruzyně.

Let do Frankfurtu bývá většinou celkem nudný, ale tentokrát je neobvykle zajímavý, protože zapadající slunce krásně zbarvuje mraky, takže je skoro celou cestu pozoruju.

Ve Frankfurtu přesedám do 747ky do Singapuru, ale Lufthansa se tedy příliš nepochlapila. Narozdíl od Qantasu nemám svojí televizku, nemůžu si vybrat film a nemůžu ani hrát gamesy:-) Cestu tedy řeším tím, že spím. Ráno letíme podél Andamanského pobřeží Thajska, takže zřejmě přelétám i nad ostrovem Ko Bulon Lae, kde jsme se před rokem neúspěšně snažili nalézt opuštěný tropický ráj. Třeba se nám to ale podaří letos v Indonésii – ostrovním království.

Den 1 - 22. červen, úterý

Singapurské (naštěstí klimatizované) letiště již znám z minula, a navíc tranzit trvá jen chvilku, protože dál letíme stejným letadlem a tak stíhám akorát poslat krátkou zprávičku na toulky.net z internetového terminálu – Franfurťáci, zde se poučte:-). Venku je 32 stupňů, v Jakartě to asi nebude o moc lepší.

Konečně v Jakartě. Letiště je opravdu hezky udělané – za prosklenými stěnami jsou vidět hezké udržované trávníky (ovšem nepřístupné – to je zřejmě jediný způsob, jak je udržet v takovém stavu). Imelda doráží za chvilku a tak společně čekáme na kluky, kteří přiletí asi za hodinu po trase Vídeň – Dubaj – Colombo (Srí Lanka) – Singapur – Jakarta. Dlouho nepřicházejí a tak se po nich jdu podívat do tranzitu – tam je ovšem velmi snadno lokalizuji – dva vytáhlé bílé muže:-)

Imelda spolu s jejími dvěmi kámoškami nás nabírají do (klimatizovaného:-) auta a jedeme do centra Jakarty na večeři. Objednávají nám samé lahůdky: žabí stehýnka, smažené krevety a další. Poté jedeme k další Imeldy kámošce Erlině, která nás nechá přespat u sebe doma, odkud se stěhuje.

Pouštíme naplno všechny větráky, ale stejně je nám hrozné vedro. Navíc jetlag se také podepisuje a tak spím jen asi dvě hodiny.

Den 2 - 23. červen, středa

Ráno přichází Imelda a já jdu s ní domů ještě jednou se pozdravit s rodiči. Poté se opět všichni scházíme u Erliny v přízemí, kde má restauraci a dáváme si snídani – rýžovou kaši, smažené nudle a také nějaké exotické ovoce – mango dobře známe, ale snakefruit a jambu vidíme poprvé:-).

Poté se dobalujeme, Hlad zanechává kvůli teplotním podmínkám v Jakartě u Imeldy doma asi 15 kg svetrů a bund, já také jednu mikinu. Stejně většinu věcí, co jsme v batozích nechali, budeme vozit zbytečně, ale tak je to vždycky.

Taxikem odjíždíme na letiště, odkud nám Imelda zarezervovala let do Medanu v severní Sumatře. Vzhledem k vzdálenosti, našemu omezenému času a stavu transsumaterské magistrály jsme zvolili tuto možnost jako nejlepší - projedeme si severní a střední Sumatru a z Padangu se potom zase letadlem vrátíme zpět na Jávu. Letenky nás díky včasné rezervaci Imeldou přijdou jen cca na 1200 Kč každá a ušetří nám několik dní trmácení se autobusy.

Na Jakartském letišti ještě ovšem v hladově průvodci (český Rough guide Indonésie), že známé orangutaní rehbilitační středisko v Bukit Lawangu, hlavní atrakce severní Sumatry, byl minulý listopad spláchnut s povrchu zemského při povodni. Přece jen již je to půl roku, možná se do té doby něco spravilo – uvidíme v Medanu.

Mimochodem, do Medanu se dá letět přímo ze Singapuru. Budete-li mít více času na plánování a operování před odletem, můžete zkusit variantu letenky do Singapuru, tam koupit letenku do Medanu. Ušetříte tím značný kus cesty na jih do Jakarty a zpět na sever do Medanu. Ovšem nejsem si jistý, zda to skutečně musí vyjít levněji.

Medanské letiště je zcela přecpané lidmi a boj o zavazadla připomíná Darwinův „survival of the fittest“:-) Vedro je stále úmorné. Na letišti zjišťujeme, že do Bukit Lawangu se dá stále jet, ale že povodeň se tam opravdu stala. Zkusíme zjistit bližší info na autobusovém terminálu, odkud tam jezdí autobusy – snažíme se najít taxi, ale na letišti funguje podivný systém. Vycházíme tedy ven z oploceného areálu a ihned odchytáváme levnější taxi (tato taktika se nám poté osvědčila na jakémkoli nádraží, či uzavřeném areálu).

Taxi nás prováží snad celým městem a nakonec zastavuje u nějakého minibusu, kde nás odchytává nějaký mladík jménem Aru, který je z Bukit Lawangu a právě tam jede. Rehabilitation centre bylo opravdu odneseno, ale orangutani tam prý stále v džungli jsou, takže se necháváme přesvědčit a jedeme s ním. Cestou nám vykládá o Bukit Lawangu a o povodni, která jej smetla v listopadu. Část orangutanů, kteří již žili v džungli a jen chodili do centra „na oběd“ to přežila, ale ti, kteří byli v klecích kvůli karanténě, nebo nějakému zranění to odneslo s sebou. Později, u jezera Toba jsme se o Bukit Lawangu bavili ještě s jedním Angličanem, kterému nějaký známý popisoval, jak povodeň přišla rychle. V noci jej prý vzbudil majitel hotelu ať vstává a zdrhá, že se zvedá voda. Než se probral a posadil se na posteli, zjistil, že má nohy po lýtka ve vodě. Jen sáhl pro foťák, peníze a pas na stolku a vodu měl po stehna, a než se vydral ven z hotelu už sahala po pás. Jen tak tak unikl, další člověk z téhož hotelu to prý už nestihl. Angličan nám také řekl, že katastrofa byla do velké míry způsobena ilegální těžbou dřeva – velká voda na horním toku vzala množství natěžených klád a ty se v dravém proudu změnily v ohromné beranidlo, které za sebou nechalo jen spoušť.

Uvidíme zítra, teď už jsme v Bukit Lawangu, je cca 7 a Aru nás vede do blízké homestay. Cena je směšná: 20k Rp za double pokojík v bambusové chýši. Dáváme si nasi goreng (smažená rýže) a mie goreng (smažené nudle), banánový shake a podobné dobrůtky. Jsou zde také dvě Angličanky, které by se k nám z bezpečnostních důvodů zítra na treku v džungli rády přidaly. Proti tomu nic nenamítáme a tak zahajujeme smlouvání s Aruem. Imelda projevuje svou dosud nepoznanou stranu tvrdé vyjednavačky a cenu k němému úžasu všech ostatních sráží na 100k na osobu za celodenní trek do džungle (oběd included:-). Angličanky ještě za pomoci Imeldy řeší nějaké menší nedorozumění s Aruem (vyhlédl si je v busu nějaký jiný chlapík, coby „jeho“ turistky a nelíbí se mu, že Angličanky nesdílejí jeho představu, že teď patří jemu a chtějí si svého průvodce vybrat samy). Nakonec se vše vyjasňuje. Zřejmě se na tom podepsala i zoufalá situace regionu, lákadlo pro turisty – hlavní příjem – bylo náhle odplaveno a spousta lidí závislých na turismu náhle bez zdroje obživy.

Domlouváme si sraz v 7:30 ráno u homestay, koupeme se v potoce, protože je pořád velké vedro (to ostatně už bude od teď skoro furt) a jdeme spát.

Den 3 - 24. červen, čtvrtek

Ráno se probouzím (jsem probuzen) až v 7:29, takže sraz v 7:30 trochu nestíhám. Nevím proč, ale mám v Indonésii strašný problém se vstáváním (také od teď až do konce) – zpočátku se mi zdá, že to je kvůli jetlagu, ale možná spíše kvůli tomu vedru, protože obvykle nemůžu dlouho usnout.

K snídani máme banana pancake (nic moc) a do džungle vyrážíme s mírným zpožděním. Jdeme proti proudu potoka (není to vlastně potok, ale zavlažovací kanál, který slouží rovněž jako zdroj užitkové vody, pračka a mnohdy i jako záchod...) a čím jsme výš, tím je voda čistší. Ke konci se nám to místo, kde jsme se koupali včera v noci zdá již dost hnusné. Docházíme do údolí, kudy protéká hlavní řečiště a zde teprve vidíme tu pravou spoušť. Kolem koryta je široký pás ničeho, povalují se tu ohromné kusy betonu ze strženého mostu – valící se proud musel mít opravdu neskutečnou sílu! Krmící plošina pro orangutany, čili hlavní lákadlo, byla umístěna proti proudu a tu to odneslo zcela.

My ale půjdeme do džungle v okolí, kam se orangutani rozptýlili a budeme doufat, že nějaké potkáme. Aru ještě uplácí nějaké policajty (ani nevím za co, to v Indonésii ale není příliš podstatné. Prostě se uplácí zcela běžně, často jen proto, aby uplácený nedělal zbytečné problémy. Často i někomu, kdo žádnou reálnou moc nějak škodit nemá, protože se nevyplatí riskovat a radši mu dát nějakou malou sumu. Zřejmě to je jakýsi specifický případ reakce na selhání státního přerozdělování, tak si to lidé takto podivně přerozdělují sami – proto také uvidíte tolik žebráků, ale také spoustu hráčů na kytary a zpěváků a prodejců všech neuvěřitelných věcí) a můžeme začít šplhat do kopce.

Hned na kopci, nedaleko za civilizací, potkáváme stádo gibonů (lezou po stromech, skoro by se mi chtělo použít spíše slovo hejno:-) Jsou dosti legrační, ale během našeho pozorování přichází další grupa turistů (že by to tu přece jen nebylo s turismem tak hrozné, anebo jde ještě o tu vlnu turistů se starým Lonely Planet, kteří o povodni, stejně jako my, nevěděli? To by znamenalo, že se situace bude ještě více zhoršovat...), takže odcházíme dál. Aru je „pan průvodce“, takže bágl s oním included obědem nese nějaký najatý hošík (zajímalo by mě, kolik mu Aru za ten den dá?). Nicméně ten hošík si všímá orangutana ve stromoví, na rozdíl od Arua a tak zastavujeme a zoomujeme. Orangutan ovšem není plachý a pomalu se přibližuje a evidentně očekává nějaké dobrůtky. Do sytosti si ho fotíme, ale opět nás dostihuje druhá skupina a ta se začíná fotit s orangutanem a dávat mu banány. To se nám moc nelíbí, podle toho co píšou v knize, bychom se jich neměli dotýkat ani jim nic dávat (hrozí riziko nákazy orangutana nějakou člověčí chorobou a navíc to snižuje jejich samostatnost), a tak zase odcházíme dál.

Křižujeme džunglí, lezeme nahoru a dolů jako kamzíci a potíme se jako koně. K obědu Aru vytahuje z batohu (který ovšem nesl onen klučina:-) balíčky výborného nasi gorengu zabaleného v papíře a meloun. Vše spořádáváme, dáváme si jako desert náš dodol (sladké indonéské karamely) a rozhodujeme se, že už se začneme pomalu vracet. Při zpáteční cestě kousek od místa, kde jsme viděli prvního orangutana, objevujeme dalšího. Tento je ovšem větší, mírně agresivní a nespokojený, a tak na radu Arua raději utíkáme pryč:-) Celý úmorný pochod vedrem skrze džungli byl tedy tak trochu zbytečný, ale aspoň jsme viděli tropickou horskou džungli a řádně jsme se prošli. Jak jsme si již ověřili loni v Thajsku: není divu, že Američané nad Vietnamci v takovéhle džungli nikdy nemohli zvítězit! Mimochodem, tento trek byl jedinou příležitostí, kdy jsme si obuli naše trekové boty! Jinak jsme celou dobu chodili v sandálech a pětikilové pohory tahali na zádech!

Dole u řeky si dáváme v hotelu (jediný, který přečkal záplavu) na schlazení ledovou citronovou šťávu (doporučuji tyto citrusové nápoje – vymačkaná šťáva z ovoce s cukrem vodou a ledem, jsou velmi osvěžující a žádné vážnější zdravotní potíže jsme s nimi neměli. Náš nejoblíbenější byl „es jeruk“ – pomerančový a „es lemon tea“ – netřeba překladu:-), obecně jsou ale ovocné nápoje i koktejly moc dobré) a cestou zpět k homestay skáčeme do jedné z „tůní“ zavlažovacího kanálu a pořádně se zchlazujeme. Padající voda ze stupně zde vytváří bublinkovou koupel, takže si to náležitě vychutnáváme. Původně jsme se chtěli vrátit tentýž večer do Medanu, tam se ubytovat a ráno pokračovat k jezeru Toba, ale celodenní trek nás dosti vyčerpal, takže už jsme líní odjíždět. Navíc atmosféra zde je velmi příjemná a nechce se nám vůbec pryč. To samé říkají i Angličanky, a tak odjezd posunujeme na zítřejší ráno, přespíme ještě jednou zde a z Medanu pojedeme rovnou dál (což se nakonec zítra ukáže jako velmi dobré řešení). Večer trávíme na terase homestay s banánovými a jinými (nikoli však ropnými) šejky:-)

Den 4 - 25. červen, pátek

Dnešní plán je přemístit se k jezeru Toba (Danau Toba). V první řadě se musíme dostat zpět do Medanu, což se nám bez větších problémů daří. V Medanu je velmi složité se dostat do centra, protože to vypadá, že se nás všichni snaží ošidit a jeden minibusák nás dokonce sveze kolem dokola a vysadí nás za rohem od místa, kde nás nabral! Při jídle nás zase otravuje nějaký místňák, že nás někam sveze svým autem za desetinásobnou cenu, než normální dopravou. To by nebylo až tak hrozné, jako spíše to, že se vnucuje až téměř agresivně a na odmítnutí reaguje nadáváním, což už Imelda nevydrží a seřve ho. Celá situace je dost vypjatá, protože my nerozumíme a tak všechen stres absorbuje ona. Rychle sníme a jídlo a pryč odsud!

Potřebujeme ještě najít bankomat, což se nám docela rychle daří, ale bohužel narozdíl od Jakarty, kde jsem vybral z bankomatu Lippo banky 2 mega, nám zdejší bankáče nabízejí max. 1,2 mega rupií. Vybírá tedy Dikouš i Hlad. Na autobusák už raději jedeme taxíkem, protože už se nechceme dohadovat s místňákama. Možná je to jen shoda špatných náhod, ale Medanští nám zkrátka přišli jako velmi nepřátelští a nepříjemní lidé a nechceme tu trávit déle, než je nutné.

Za chvíli už naštěstí opouštíme Medan a jedeme do Siantaru a odsud minibusem řízeným nějakým bláznem šílenou rychlostí až do Parapatu na břehu jezera Toba. Zde obratem zakupujeme jízdenky na loď, která nás převeze na ostrov Samosir. Loď ale jede až za chvilku a tak si dáváme nudle. Samozřejmě jako tupci hnedka v tom stejném shopu, kde nám prodali jízdenky, takže to je taková neautentická směs z instantních nudlí. Imelda naopak zkušeně navštěvuje tržiště opodál a kupuje si nějakou rybku s rýží.

Loď vyjíždí chvíli po setmění a cesta na ostrov trvá asi 40 minut. Samosir de facto není tak úplně ostrov, protože je s pevninou spojen úzkým pásem pevniny. Ten byl ale překopán průplavem pro loďky, takže to zase ostrov vlastně je. No to je jedno, tento camcourek je stejně na druhé straně jezera, takže odsud to vypadá jako ostrov:-)

Na lodi se pouštím do diskuse s nějakým Angličanem, který již v Indonésii nějakých pět let žije a má i za ženu Indonésanku. Vydělává si na živobytí různými činnostmi souvisejícími převážně s turismem, teď zrovna například nabízí, že nám vypálí fotky na CD, což by se nám docela hodilo. Kromě toho ale učí angličtinu v Siantaru. Do roku 2002 se mu v Indonésii dařilo poměrně dobře uživit, ovšem od výbuchu na Bali turistický ruch hrozně utichl, což hodně lidí odneslo ztrátou živobytí a i on sám má v plánu, až mu vyprší vyučovací kontrakt, sbalit svých pět švestek a jet zase zkusit štěstí do Británie. To, co nám říká, se nám pak ještě mnohokrát potvrzuje po celé Sumatře i Jávě, ale na Samosiru extrémně – je to opravdu krásný a „relaxed“ ostrov s příjemnou atmosférou, ale zeje naprostou prázdnotou... Bohužel při výstupu z lodi dochází k nějakým zmatkům a tak Angličana ztrácíme a už nepotkáváme, i fotky si nakonec necháváme vypálit u někoho jiného...

Maník, co nám prodal jízdenky, nám samozřejmě zařídil i hotel Samosir Cottage na ostrově, do kterého nás hned vezou (dlužno říci, že jsme si ho předtím stejně vytipovali v LP, takže bychom tam jeli tak jako tak:-). Cena 55k je sice téměř třikrát vyšší, než v Bukit Lawangu, ale hotel je asi desetkrát lepší, takže se necháváme unést a za ten luxus tu cenu (150 Kč za double s vlastní sprchou a vyhlídkou přímo na jezero!) rádi zaplatíme. Nakonec zjišťujeme, že standardní cena je dvojnásobná, ale kvůli hrozné sezóně ceny o hodně spadly.

Hoši chvíli zkoušejí Internet, ale připojení z ostrova je příšerně pomalé. Já s Imeldou se na baru chvíli bavíme s barmanem a dáváme si nějaký shake a potom jdeme spát. Z balkonu ovšem vidím, že u vody Dikouš s Hladem popíjejí slivku, a tak se připojujeme, chroustáme buráky a jíme ananas, který jsme koupili cestou sem.

Den 5 - 26. červen, sobota

Podle dostupných informací jsme se shodou okolností trefili zrovna do oslav nějakého festivalu, v jehož rámci se mj. pořádají také závody na kanoích a podobně. To bychom rádi viděli, a tak se ráno vypravujeme zpět do přístavu a jedeme zpátky do Parapatu. Mohli jsme sice zůstat v Parapatu už včera, ale podle všeho tam není moc dobré ubytování a těch 40 minut lodí je spíš zábava, než zdržení.

Ovšem nastupujeme do lodi, která nevyplouvá přímo do Parapatu, nýbrž objíždí ještě půlku ostrova a nabírá osamělé cestující, kteří se také chtějí přeplavit. Po okružní jízdě jsme po hodině zpět v přístavu, ze kterého jsme vypluli, do lodi se nahrne asi milión indonéských studentů a studentek, kteří tu byli na výletě a může se vyrazit. Cestou se s námi studentky chtějí fotit a učitel nás iniciativně přemlouvá, ať se s nimi bavíme, aby si mohly procvičit angličtinu.

Hnedka v přístavu si dáváme u jednoho stánku nějaké vepřové s rýží. Místní batacké etnikum je totiž hlavně křesťanské, a tak se tu vepřové jíst může (a podle LP nejen vepřové, ale i psí atd.). Poté jdeme nahoru jakousi hlavní ulicí a zastavujeme skoro u všech shopů na jídlo, kterého tu je nepřeberné množství. Bohužel naše žaludky už byly dost plné, takže jsme nemohli zkusit vše.

Přesunujeme se k místnímu amfiteátru, kde se odehraje slavnost. Už je tu hodně lidí, kteří porůznu posedávají, mezitím pobíhají děti a proplétají se prodavači všeho možného i nemožného. Stále se ale čeká na někoho významného a ten někdo je sám sumaterský guvernér, který se milostivě dostavuje asi s dvouhodinovým zpožděním. Má na sobě zelenou uniformu a vypadá, že by  z fleku mohl začít řídit nějakou vojenskou juntu. Nedivíme se tomu, co říkal Aru v Bukit Lawangu, že totiž sumaterští úředníci někam zašantročili peníze od OSN na opravu rezervace pro orangutany. Tenhle maník si za ně nejspíš pořídil nějakou jachtu nebo tak něco. Ale to je jen první dojem, vždyť ho ani neznáme...

Po zahájení festivalu nějakými písničkami nastává čas na proslovy pohlavárů a pro nás tedy čas na to se odebrat do nějaké jídelny a zkusit přemluvit nacpaný žaludek, že se do něj ještě jedna krevetka v chilli omáčce a kousek kuřete na kari s kokosem vejde. Pak se vracíme zpět, proslovy už skončily, ale jaksi skončila celá show. Respektive skončilo to zahájení a prý se bude pokračovat až večer. Každopádně využíváme situace a fotíme se s místními kráskami, které tam pózovaly během oslav.

V přístavu zjišťujeme, že bohužel poslední loď na ostrov jede dost brzo, takže na oslavu tu nemůžeme zůstat, protože bysme se nijak nedostali zpět. Co se dá dělat. Jedeme tedy zpět a jdeme spát, zítra vyrazíme na okružní jízdu po ostrově na motorkách.

Den 6 - 27. červen, neděle

Ráno vstáváme relativně brzo, protože chceme najít někoho, kdo by nám půjčil motorky. Hned v hospodě za rohem si dáváme snídani a bavíme se jídelním lístkem v indogličtině. Výhodou je, že paní, co nám dělá snídani nám hned sežene motorky od jejího manžela. Tím lépe, aspoň ušetříme čas. Vyrážíme tedy směrem na vedlejší ves Ambaritu a dále po pobřeží Samosiru. Někde cestou je Batakské museum, avšak dnes je zavřené a taneční show se nekoná. Pokračujeme dále v naší spanilé jízdě, zastavujeme cestou na polívku na mostě a na kolu v hospodě, kde hrají jakousi zajímavou hazardní hru kombinující karty a kulečník.

Dojíždíme až do městečka u úzké šíje, která spojuje Samosir s pevninou (takže technicky je to poloostrov, nikoli ostrov), přes tu přejedeme na pevninu a kus dále k hot springs. Samozřejmě je u toho postavena restaurace a bazén, kde se musí platit vstup, avšak lze jít nahoru proti proudu po (asi) vápencové skále. To jsme také udělali a voda se sirným zápachem byla opravdu teplejší a teplejší. Dokonce jsme objevili nějakou stonožku, která se asi chtěla napít, ale spadla to potůčku, byla obalena nějakým siřičitanem, či co to je a chudák celá zkameněla...

Pozn: Bohužel zatím nebyl čas a/nebo vůle na dopsání zápisu:-/, takže je tu jen prvních pět dní. Snad někdy...:-)