Hladovy zážitky z cesty do Thajska přes Borispol:-)

Cesta tam...

Hladův pokus zapsat cestu do Bangkoku a zpět, kterou letěl sám a přece jen se stalo pár maličkostí které mu zůstaly v hlavě i po takové době. Zápis píšu s odstupem víc jak jednoho roku, potřeba zvěčnit vzpomínky na papír, než se vytratí třeba jen ta nejmenší, přetrvala. „VŮBEC TO NEBYLO POD KRUPOVÝM NÁTLAKEM:-)“

Prostě to přišlo jak blesk z nebe, rozhodnutí na začátku února, že poletím za kamarádama do Siamu (Thajska), kdo by taky nechtěl jednou navštívit Bangkok a okusit asijskou kulturu plnými doušky.

Letenku jsem sehnal na poslední chvíli přes jednu fajn paní ze Student Agency z Brna (p. Němcová), víza mi zařídili na pobočce v Praze a hurá s Ukrajinskejma aerolinkama (AEROSVIT) do Thajska. Mailová komunikace s Krupem a Dikim ustala týden před odletem, kluci měli dost práce s vyřízením svého přesunu, takže poslední dohoda byla ve ČTYŘI RÁNO NA LETIŠTI! Toho jsem se držel celou cestu. (Má anglická jazyková vybavenost je přece jen trochu menší než Krupa a Dikiho, nicméně když člověk chce domluví se i s Ukrajincem:-)

Odlétám z Ruzyně na Borispol – Kyjevské, Ukrajinské hlavní letiště, kde přestupuji na let do Bangkoku. K mému údivu neletím žádným Tupolevem nýbrž docela novým Boeingem. (Ukrajinci si pořídili pár těchto strojů, takže létat s nimi je docela bezpečný, pouze létat!!!)

V letadla je tak polovina Ukrajinců, zbytek Češi a možná tak dva Thajci, docela pestrá parta, let prokecám s Čecháčkama kteří letěli taky do Kyjeva, Bangkoku a pak dál někam do Vietnamu.

První největší šok bylo přistání, letadlo začalo rolovat, betonové desky s kterých mají dráhu postavenou jsou již poněkud staršího data, jízda v traktoru tak ve dvousetkilometrové rychlosti je proti tomu HADR. Přistání přežívám, opravdu nevím proč si ty nová letadla koupili, takhle jim brzo odejdou, nevadí Tupolev stojí ještě na ploše opodál.

Po přistání přijíždí k letadlu vojenská hlídka, v letadle totiž letěl stařičkej děda, nejspíš nějaká velká šarže, kterého sličná vojanda celá zabalená v beranici a kožichu odváží na invalidním vozíku. Nasedáme do přistaveného autobusu který nás odváží okolo všude přítomného staveniště kamsi nebo lépe k čemusi, co se vzdáleně podobá centrální hale.

Ohromná betonová hala která je z velké části prosklená, strop tak vysoko že vytopit něco takového je nadlidskej úkol a to vůbec nemluvě o zařízenosti celé haly, docela šok když člověk přilétá z tak civilizovaného Česka:-)). Prostě je to fakt rozdíl a ten se zapřít nedá, je pravda že se asi snaží dát letiště do pořádku, pár let to ale ještě potrvá, takže doporučuji!

Všude okolo běhá personál, zedníci a vojáci. Místo elektrických navigačních tabulí, které visí takřka všude nefunkční, zde mají lidský potenciál. Na každé chodbě jeden voják v beranici, mávající vysílačkou směrem, kam se máme vydat.

Celá ta hodina na přestup uběhla jak voda a já po vyřízení boarding passu nasedám do Boeingu 737. Do těchto zaoceánských letů se nastupuje jediným chobotem který tady mají, (takové to zařízení, kterým vlezete přímo do letadla) a hurá do oblak.

Největší sranda byla když vezli občerstvení, klasická otázka: „What’s your drink?“ Jelikož jsem chtěl vyzkoušet národní pitivo, tak teda vodku s colou, please. K mému údivu mi sličná letuška nalila vodku do decákového kelímku, colu jsem dostal do kelímku s polovičním obsahem:-). Již chápu tu jejich výdrž, prostě to mají vytrénovaně-vrozený.

Celou cestu nám nosili takové horké hadříky na očištění rukou, fór je ale v tom, že oni je vyndali kleštěma, což naše ruce s počátku špatně nesly. Holt zvyk je železná košile a možná taky železné kleště:-)

Po přistání na hlavním letišti v Bangkoku začali všichni lidi tleskat, snad dobrý zvyk či co, důležité ale bylo že letadlo doletělo v pořádku. Ještě dvě hodiny chodím v uzavřené zóně, vyplňuji dva různé formuláře i když vízum již mám. Konečně se dostávám ven.

Ani nevíte jak rád jsem viděl pana Krupa a Dikiho. Můj bágl již měli na vozíku a s hrozně otráveným výrazem v tváři se divili, kdeže jsem tak dlouho… Prostě je super letět někam sám a své kamarády potkat někde cestou. Člověk si pak váží každého okamžiku při shledání s přáteli a vůbec tenhle pocit mi zůstal hlubokou vzpomínkou.

Dále se naše cesty spojily až do mého odletu který jsem měl naplánovanej o den dřív (prostě ty letenky byly na poslední chvíli:-)

...a zase zpátky

Odlétám něco kolem páté ráno, nebo tak nějak, vlastně to je jedno. Vstávám za tmy, kluci ještě spí, poberu bágl a odcházím s pokoje. „NAZDAR BEJCI“, chrrr, chrrr, nevadí, rádi by se určitě rozloučili, ale když je tak brzo ráno:-)…

Beru taxíka a hurá na terminál A. Odbavení trvalo asi půl hodiny (prostě tam byla fronta), nalepí vám na batoh takovou pásku jako že je to OK – prověřeno a to je celý. Já myslel, že prověrka bude horší a důkladnější. Přesto říci že osvěta je zde všudypřítomná, tresty za pašovaní v Thajsku jsou dost vysoké, jenom BLÁZNI to risknou.

V letadle jsem zjistil že mi na místě sedí Thajec, po krátkém handrkování ale ustoupil. To víte, já nechtěl přijít o místo u okénka, sedět pořád v uličce není s psychologického hlediska fér.

Přílet na mě už známý Borispol byl v pohodě, akorát letadlo mělo asi hodinové zpoždění takže vše co následovalo bylo opravdu dost rychlé.

Jak myslíte že jsem odlétal z Bangkoku? Samozřejmě v košilce s thajským motivem palmiček a kraťasech, což někde na Ukrajině v únoru není dosti teplé oblečení. Prostě mě to nenapadlo, klepu kosu, zima tak -30°C. Honem do přistaveného autobusu, honem do odbavovací haly, honem…, vlastně stát, málem nás přeletělo letadlo které akorát přistávalo, honem do haly a honem zpět na plochu. Vše bylo tak zmatečné, že mi ani neutrhli letenku. Letadlo již čekalo na ploše, zabíráme poslední místa v letadle a hurá do oblak.

Let utekl, probíral jsem zážitky s cest s dvěma klukama, kteří se taky vraceli domů. Není nad pár zdravejch rad a vůbec prostě se pochlubit, co vtipného koho a kde potkalo na cestách. Popíjím národní napoj, jak jinak než vodku a spokojeně vzpomínám na Thajsko a kamarády které jsem opustil kdesi v Bangkoku.

V Praze byla taky dost velká zima, sice ne tak jako na Ukrajině ale přece jen je únor. U nás člověk aspoň vejde chobotem přímo do haly, ta jest vytápěná, takže tělo tak netrpí.

Thajsko bylo skvělým zážitkem, všem mohu skvěle doporučit:-)

Dopsal: Hlad (2004)