Thajsko 2003, chilli malá ochutnávka Jihovýchodní Asie

1. den (úterý 21/1)

Z Nového Zélandu letím z Christchurch do Sydney, kde nastupuje Krup a ze Sydney směr Bangkok už letíme stejným letadlem. Let trvá asi 9 hodin. Shodli jsme se na tom, že cesta celkem rychle uběhla (jelikož jsme to prospali). Do Bangkoku přilítáme zhruba v půlnoci.

První co musíme udělat je zařídit Krupovi víza. Jako občané České republiky můžeme víza do Thajska vyřizovat až na letišti. Je potřeba vyplnit lejstro a zaplatit 300 bahtů (225 Kč). Říkal jsem si, jestli jsem neprohloupil, když jsem v Praze zaplatil za vízum 600 Kč. Později Krup zjistil, že mu to vízum platí jen 14 dní. Pak se za každý den navíc platí pokuta 200 bahtů/den (neprodloužíte-li si vízum v Bangkoku, což je zase ztráta času). Z toho vyplývá, chystáte-li se do Thajska jen na 14 dní, vyplatí se Vám si koupit vízum až na letišti, pokud na delší dobu je lepší ho mít z Prahy.

Po odbavení a vyzvednutí batohů přecházíme na vedlejší terminál, kde bufetíme na lavičkách a čekáme na Hlada, který má dorazit kolem páté ráno z Prahy. Naproti lavičkám je světelná tabule, na které probíhá text s informacemi. Jedna z nejdůležitějších, které tam byly k vidění byly o drogách. Stálo tam: "Jakékoli držení nedovolených látek může mít za následek trest smrti." Povzbudivé, zvláště hnedle po příjezdu. Snažíme se trochu spát na lavičkách. V pět hodin přistává hladovo letadlo, přijel i Hladův batoh na pásu, ale Hlad stále nikde. Vysoukal se z pasové kontroly bez nadsázky až hodinu po tom, co letadlo přistálo. Prý stál frontu na vízum (které měl z Prahy a tudíž ho nepotřeboval) a pak další frontu na pasovku. Ale nakonec jsme se šťastně shledali.

Krup odbíhá někam sehnat přístup na net, aby se mohl spojit s jeho kamarádem, který bydlí v Bangkoku, abychom si u něj mohl nechat nějaké věci, které by bylo zbytečné tahat s sebou (jako například hodně teplého oblečení, které se hodilo na NZ, ale již ne zde, vařič a stan, protože jak jídlo, tak nocleh se dá sehnat za pár šupů). My s Hladem si sdělujeme zážitky. Zejména Hlad má o čem vyprávět, jeho cesta přes Ukrajinský Borispol v něm zanechala mnoho zážitků.

Vylézáme z letiště a konzultujeme oba průvodce (anglický Lonely Planet a český Rough Guide), jak se dostat co nejlevněji do centra. Zkouší nás ulovit nějací taxikáři, ale chtějí 300 Bahtů za osobu. Bus do centra stojí 100 B, ale cestou na zastávku obyčejného autobusu přece jenom chytáme taxála za 300 B pro všechny. Jedeme na ulici Khao San, centrum turistického ruchu v Bangkoku. Tam skládáme batohy a kocháme se nádherným vedrem, které se začíná zvětšovat.

Hledáme nějaké ubytování, kde bychom mohli složit batohy, jenže jsou většinou plný a check out je v poledne - za čtyři hodiny. Měli jsme ale štěstí a nějaký hostel nakonec sehnali. Byla to taková malá špeluňka se dvěma postelema, stolečkem a větrákem (ten je ze všeho nejdůležitější). Válíme se chvíli na postelích a pomalu umíráme vedrem, ale po chvíli se raději vydáváme do města. Všude na ulicích jsou prodavači téměř čehokoli, co vás napadne, převážně ale jídla. Krup s Hladem okamžitě nasazují pro mě nezvladatelné tempo krmení.

Neušli jsme ani 400 metrů a už si nás našla příhodička, která se s námi pak táhla celé Thajsko. Z ničeho nic nás v češtině oslovil nějaký kluk. Že prý je Čech a že konečně někomu může česky říct, co se mu přihodilo. Povídá: “Já mám něco neobvyklýho v krku. Já tam mám takovou kostku. Zkuste se mi tam podívat… tam vzadu. To tam normálně nebejvá… .Že to tam je? Hele, zkus se podívat jemu jestli to tam má…“ a ukazoval na Hlada. Tak se Krup podíval Hladovi do krku: „No, fakt to tam nemá.“ Ujištění od Krupa mu nestačilo, tak se obrátil na Hlada jestli by se mu tam taky nepodíval: „Podívej se mi tam ještě ty“. „Jo, já jsem si to ještě nakreslil, abych to mohl líp vysvětlit.“ Načež vytáhnul lísteček kde měl nakreslenou otevřenou hubu. „Tak, tohle jsou zuby, tohle je tam normálně a tohle je vono.“ Pak se mu to ještě zdálo málo, tak se ještě obrátil na mě: „Ukaž ještě ty, já se ti tam podívám jestli to tam máš, nebo ne, podívej se mi tam ty.“ V ten moment jsem už byl skoro mrtvej smíchy, takže mě chvilku přemlouval, ale otevřít pusu jsem už nebyl schopnej. Chlápek, co seděl na ulici kousek od nás, už se taky gebil, musle si myslet, že jsme pěkný magoři:-). Čech nakonec povídá: „No tak já s tim zajdu k zubnímu a ukážu mu to. Jenomže se mi tam moc nechce, von mi dá zase antibiotika. To už budu mít třetí za sebou, protože jsem měl už dvoje než jsem odjel. Jo a co mu mám říct? myslíte, že pochopí, co mu řikam?“ Ujistili jsme ho, že to určitě pochopí a snažili jsme se už odejít naším směrem. Nakonec nás nechal jít, ale zanechal v nás hluboký zážitek.

Šli jsme k monumentu demokracie, kde nás odchytnul „tuk-tuk“ (taxi, co vypadá jako motorová tříkolka, co pojme asi tři cestující, je strašně hlučná a smrdí) že nás povozí po památkách Bangkoku, což bude trvat asi dvě hodiny za 30 B. To se nám zdálo velmi přijatelné a tak jsme nastoupili. Pár památek jsme objeli, nejzajímavější byly asi buddhistický chrám na Golden Mount a velká socha stojícího Buddhy. U ní prodavači prodávali ptáčky, které můžete za pár Bahtů vypustit na svobodu a zajistit si tak několik bodů do své karmy. Potom jsme zastavili u pár obchodníků, hlavně krejčích - řidič zřejmě očekával provizi z námi zakoupeného zbožé. Prodejci avšak zkušeným okem velmi rychle poznali, že si nic nekoupíme, takže nás slušně upozornili, kde je východ:-). Pak jsme našeho tuk-tukáře přemluvili, že potřebujeme hodit na nádraží koupit si lístek na vlak do Chiang Mai v severní části Thajska, kam jsme chtěli jet z Bangkoku. Na nádraží jsme se ale chvíli zdrželi, protože nás zaujal stánek s nudličkami a jinými dobrotami, takže jsme si dali i večeři. Když jsme se po našem řidiči začali asi za 3/4 hodiny shánět, už tam nebyl. Tudíž nás výlet nestál nic, ale naše karma se za to určitě zhoršila. Jestli to pane řidiči čtete, ozvěte se, zaplatíme vám zpětně i s úrokem:-)

Jiným tuk-tukem jsme se vrátili zpět na Khao San. Ulice, která ráno vypadala naprosto mrtvě se teď změnila k nepoznání. Tady to prostě žilo. Krupa s Hladem zase chytla žravá nálada (odolat prostě nebylo snadné:-). Pauzu, kterou potřebovali, aby jim slehlo, jsme vyplnili thajskou masáží. Před spaním si dáváme Hladovo výborné vínko, které přivezl na oslavu našeho setkání.

2. den (středa 22/1)

Ráno si balíme věci a třídíme, co chceme nechat v Bangkoku a co si vezmeme s sebou. Také zkoušíme prodat Krupův foťák, který špatně fotí. Obcházíme stánky „We buy and sell everything“, kterým je tu celkem dost. Cenu 2000 B ale nikdo neakceptuje, až na posledního chlápka, který nabídl 1800. Nevzali jsme to, což se později ukázalo býti chybou.

Snídáme dosti pálivé jídlo a potom jedeme tuk-tukem s nechtěnou zajížďkou k immigration bureau. Krup si zde musí prodloužit vízum z letiště, protože tu budeme víc jak 14 dní. Prodloužení víza o dalších 14 dní stojí 500 B a vyřizování se trochu protahuje. Po vyřízení víza se scházíme s Krupovou kámoškou Nok (se kterou studoval v Austrálii), u které si máme nechat ty věci. Závěr je nakonec úplně jiný: necháváme si věci v úschovně v jednom z hostelů, který patří nějakému kámošovi té kámošky (za 20 B za den), protože odvézt to k jejímu tatíkovi a pak ještě honem rychle skrz „traffic jam“ na autobus pryč s Bangkoku bychom prostě nestihli.

TAT agentura se postarala o náš odvoz VIP autobusem do Chiang Mai. Autobus je převážně naplněn turisty. Zajímavé je, že ve všech turistických třídách, ať už v buse nebo vlaku, mají něco jako letušky, které mají cestujícím dodávat jídlo a pití. V buse nám pouští film Men in Black II, ale zřejmě nějakou pirátskou kopii v takové kvalitě, že se na to nedá moc koukat.

3. den (čtvrtek 23/1)

Ve 4:30 ráno jsme v Chiang Mai. Hnedle na nádraží se na nás klasicky vrhnou dohazovači jak taxiků, tak hotelů. Ti hoteloví jsou výhodnější, nabízejí totiž taxik v ceně (samozřejmě už započítaný, ale to vám ani nepřijde). Funguje to tak, že oni vám sice nabídnou krázný a levný hotel (ukážou i fotky), ale pak s Vámi stejně objíždějí všechny hotely a hledají pro vás volné místo:-). Zakotvujem v jednom, co se jmenuje Nat House. Protože se nám nechce spát, povídáme si a připomínáme si zábavnou historku s "kostkařem" v Bangkoku. Okolo bydlícím se ale asi tolik nelíbí a někdo nás i přijde napomenout ať už se přestaneme tlemit.

K ránu vyrážíme shánět trek do okolních hor. Obcházíme několik cestovek a snažíme se je různě usmlouvávat. Je to taková hra, něco jako výlet na Altiplano v Bolívii. Během tohoto průzkumu trhu si také prohlížíme Chiang Mai. Je to takové klidné příjemné město, je v horách, takže tu není takové vedro a hlavně tolik smradu ze smogu, jako v Bangkoku.

Navštěvujeme také internet café, kterých je tu požehnaně, abychom dali vědět domů, že jsme živi a zdrávi. Krup se zdržuje na chatu se svou nastávající (což je pro Hlada novinka, já už jsem zvyklej z NZ), tak jdeme s Hladem zatím na masáž. Ze všech masáží, které jsme absolvovali byla právě tahle ta nejlepší (nejspíš proto, že to bylo dopoledne a holky nebyly ještě unavený:-). Masáž vypadala asi tak, že jsme dostali takové téměř průhledné kalhoty a košilku (Hlad to nazýval „andělíček“), do čehož jsme se museli převléknout. Následná thajská masáž neměla daleko k masáži erotické:-). Bylo nám promasírováno téměř všechno a to takovým způsobem, že se to nedalo s předcházející masáží vůbec srovnat.

Vyzvedli jsme Krupa, který stále ješte chatoval, a vyrazili zpět k našemu hostelu. Krup i Hlad ale ukazovali přesně na opačnou stranu, než kde byl hostel. Po chvíli prohlásili, ať nás tam tedy dovedu a cestou do mě pořád prudili. Nechtěl bych se chlubit, ale v  momentě, kdy jsme se vynořili přímo u hostelu, už dali pokoj. Zjistili jsme, že v Nat House také nabízejí treky, ale jsou to nejspíš treky pro amíky (alespoň cenově - od 3000 B nahoru). Bohužel, to si nemůžeme (spíš nechceme) dovolit, musíme tedy sehnat něco levnějšího.

Jdeme na místní tržík, kde se zase cpeme různými polévkami, smaženými banány, piňou (ananasem), atd. Odolat thajské kuchyni je takřka nemožné:-) Cestou zpět mi Krup koupil výbornou palačinku, která byla obalená asi v litru oleje (tato byla ale výjimkou, většinou byly banánové-čokoládové palačinky výtečné). V Nat House ještě hovoříme s bráchou holky, která už nám nabízela trek. Bohužel je strašně nepříjemnej, takže jdeme radši jinam. Nakonec jsme našli trek za přijatelnou cenu u Panda tours, což se nakonec ukázalo, jako dobrá volba. Večer jsme navštívili noční trh, kde jsme narazili na Nepálce, který prodával různé hlavolamy a hry. Byl moc příjemný a mluvil skvělou angličtinou: "This is very hard, sir. But I have the solution, sir…" Důkladně jsme si hlavolamy prohlédli a zapamatovali si místo, abychom se mohli po treku vrátit.

4. den (pátek 24/1)

Se zbalenými věcmi se přesouváme do Panda Tours. Tam si dáváme "zlevněnou" nudlovou polévku. Z bezpečnostních důvodů zde necháváme v balíčku v trezoru téměř všechny prachy a pasy. Pořád ale máme batohy asi tak třikrát větší než všichni ostatní. Pak už nasedáme do džípu a jedem.

Jednou z atrakcí této oblasti jsou vesnice horských kmenů. V hornatých oblastech severního Thajska, Laosu a Barmy/Myanmaru žije několik takovýchto kmenů, které sem přišly v průběhu 19. a 20. století. Jsou to převážně uprchlíci z různých okolních zemí, protože Thajsko je v regionu vzhledem ke svým sousedům (Barma, Laos, Vietnam) poměrně nejstabilnější země.Thajská vláda je zde sice nechává žít, ale tito lidé nemají thajské občanství. Zajímavá je také jejich víra. Ve vesnici Lahu, kterou jsme později procházeli, například žijí lidé z Tibetu, kteří jsou ale křesťané. V jiné vesnici zase žijí lidé z Číny, kteří jsou muslimové. Tyto kmeny jsou obecně velmi chudé a turismus je pro ně jednou z mála možností (kromě pěstování opia), jak si přilepšit.

Jen co jsme vyrazili, prohlásila jakási holčina co s námi jela, že bychom se mohli vzájemně představit. Jeli s námi dva angličani, dvě němky, my a ona. Po tom, co jsme se všichni představili normálními jmény ona prohlásila, že jí máme říkat "Bejby Dží". Prý používá tuhle přezdívku protože má hodinky "Baby G". Mysleli jsme si okamžitě, že je Američanka, sekli jsme se jen o kousek - byla Kanaďanka. Tak vznikla další historka, kterou jsme se bavili, stejně jako s "kostkařem", až do konce cestování. Cestou se spolucestující baví tím, že se předhánějí v různých věcech, jako například, kdo jedl nejhnusnější jídlo, kdo potkal nejhorší lidi, apod. Mezitím jedem směrem na sever.

Po nějaké půl hodince jízdy zastavujeme na vesnickém trhu, kde řidič nakupuje nějaké jídlo (které pak budeme jíst během cesty). Následuje další půlhodinka jízdy, přerušená jen chvilkou na to, abychom obhlédli vesnici jednoho z horských kmenů. Kousek za vesnicí vystupujeme a už tam na nás čeká připravený oběd. Příjemně jsme si nacpali pupky, což se nám hned trošku vymstilo. První část treku byla totiž pořád do kopce.

Bejby Dží se v průběhu výšlapu neustále převlíkala, jako by se jednalo o módní přehlídku. Měli jsme za to, že to dělá kvůli jednomu z průvodců, kteří s námi šli. Normálně chodí se skupinou jen jeden, ale protože všichni ostatní z naší skupiny šli jen na dvoudenní trek a my na třídenní, šli s námi dva průvodci. Baby Dží sice neměla velký batoh, ale nejspíš ho měla plný jen oblečení. To, do čeho se dokázala převléct uprostřed džungle bylo celkem neuvěřitelný.

K večeru, když už jsme se blížili do vesnice Lahu, kde jsme měli přenocovat, mi přestává fungovat foťák. Od této chvíle, s malou výjimkou, nemáme fotky na diácích. Ubytováváme se v jedné z chatrčí (zřejmě té nejluxusnější) a večeříme. Po večeři nás přišly navštívit místní děti, které čekaly před chajdou asi půl hodiny, než se navečeříme. Přišly nám zazpívat a zatancovat. Byl to dost podobný zážitek, jako z Peruánského Amantani. Sice je to hrané ze zištných důvodů, ale na druhou stranu, proč ne. My jsme přece ti bohatí turisti a chceme vidět jejich kulturu pokud možno rychle a intenzivně. Hlad již toto velmi chytře předem nastudoval doma z průvodce, a tak s sebou přivezl nějaké tužky a barvičky, které jsme děckám po představení rozdali. Zdálo se nám to lepší, než jim dávat peníze a dětem se pastelky také líbily víc (aspoň je nemusí odevzdat rodičům:-)

5. den (sobota 25/1)

Dnes se naše cesty s Bejby Dží a ostatními rozcházejí. My jdeme s naším průvodcem, který se jmenuje Tantana a dosud se příliš neprojevoval, vystoupat na horu, která je vidět na obzoru. Ostatní jsou se svým průvodcem dolů na jízdu na slonech a na raftech, což nás čeká až zítra. Náš průvodce Tantana si hned po ránu na posilněnou dává špeka - zřejmě kuřivo zakoupil za zlevněnou cenu od místních:-). Asi nečekal, jak bude silný, takže je za chvilku úplně mimo. Naštěstí si ale předtím najal dalšího místňáka Časiho, aby nás vedl v této oblasti, kterou na rozdíl od Tantany dobře zná.

Stoupáme z vesnice (asi z 1000 m.n.m.) na kopec (1700 m.n.m.). Nahoře kousek pod vrcholem nás u oběda čeká překvápko. Pořád jsme si říkali, v čem bude Časi vařit. Tantana byl vysmátý a evidentně neschopný jakékoliv samostatné činnosti:-). Během přípravy oběda se kamsi vzdálil a když se vrátil měl zakalený zrak a prohlašoval, že ten horský hřeben na kterém jsme, je velká loď a pluje s námi na jih. Později ještě mumlal cosi o Titaniku a že narazíme do ledovce, ale to už jsme ho radši neposlouchali. Problém chybějící nádoby ale vyřešil Časi velmi jednoše: nasekal tlustou kládu bambusu na podlouhlé kusy, které na jednom konci měly otvor a na druhém byly uzavřeny kloubem bambusu. Tyto nádoby ve tvaru obrovských zkumavek potom použil jako kotlíky na ohni. Než syrový bambus prohoří, voda se v nich pohodlně uvaří. Nejenže ale v bambusu uvařil vodu, ale udělal z něj i misky na polívku (část bambusu uzavřenou na obou koncích kloubem rozsekl podélně vejpůl) i jídelní hůlky. Yum-Yumek ale bylo málo, tak jsme začali vařit ještě naše vlastní nudle, které nám zbyly ještě ze Zélandu. Největší organizátor dovařování byl Hlad, který nakonec potichu smráknul i nějakou obětní rýži kterou tam Časi asi nechal pro Buddhu. Naše karma se propadla o další kus dolů...

Po obědě stoupáme na skalnatý vrchol kopce. Bohužel mě tu zase chytá moje bázeň z výšek, takže se mi na horu moc nechce. Po tom, co Tantana sám spadnul z jakési skalky, prohlásil, že nahoru musím, protože pak půjdem na druhou stranu. Když jsem tam nakonec vylezl (bez batohu, ten mi vzal nahoru pan Hlad), Tantana řekl, že si dělal srandu a že se budem vracet stejnou cestou. Trošku mě touto srandičkou naštval, ale když jsem přihlédl k tomu, že byl stále ještě pod parou, musel jsem mu to odpustit. On totiž stále plul na velké lodi na jih.

Z tohoto vrcholu už jen pořád klesáme. Časi od rána cosi vyřezává za chůze, zatímco Tantana se potácí kdesi daleko za námi. Když jsme slezli k první vesnici, Tantana prohlásil, že už nemůže a že sotva jde. Proto nám taky v této vesnici narychlo domluvil nocleh, přestože jsme původně měli dojít ještě o kus dál. Alespoň jsme si došli k nedaleké říčce dát si pořádnou koupel a také si trochu vyprat.

6. den (neděle 26/1)

Když po snídani vyrážíme dál, všímáme si, že Tantana jde jen v gumových šlapkách (takové, ty co se nosí na pláž). Říká sice, že mu někdo ukradl normální boty, ale myslíme si, že je spíš vyměnil za další travku. Asi za hodinu a tři čtvrtě přicházíme na místo, kde jsme měli původně přenocovat. Dnes už s námi Časi nejde, takže to vypadá, že místo aby průvodce vedl nás, vedeme my jeho.

V jedné z dalších vesnic už dole v údolí začíná "adrenalinová část" výletu: nasedáme na slony a užíváme si zhruba hodinovou jízdu. Jízda na slonovi je naprosto skvělá věc. Sedíte-li mu za krkem, máte sice dokonalou masáž zadele, ale ten pocit bezpečí před tygry či jinými predátory všechno vynahrazuje. Po této jízdě se vracíme o kus zpět do kempu, kde dostáváme oběd.

Největší atrakcí má být jízda na bambusových raftech, ale na takovýchto vorech se musí jezdit na klidnější vodě. My nasedáme na klasické rafty. Představovali jsme si, že to bude trochu divočejší, ale protože raftuje kdokoli, kdo jde na trek, není se vlastně čemu divit. Jeli jsme asi 3/4 hodiny a sjeli jsme asi tak jednu pořádnou peřej. Navíc my jsme se neustále snažili řídit tomu šéfíkovi loď, protože se nám zdálo, že jí řídí nějak divně. Na raftech s námi jely ještě dvě Australanky, co si dávaly jednodenní trip.

Po skončení raftu nasedáme do auta a jedem na "waterfall". Ten byl z celého dne asi nejlepší. Vodopád byla spíš taková malá nakloněná skalka, po které se dalo sjíždět na zadku jako na vodní klouzačce. Strávili jsme tady asi tak hodinku. Až na to, že jsem si tam narazil koleno a Krup si trochu rozsekl o skálu nohu, to bylo skvělý.

Když jsme zase kousek popojeli autem k jedné z vesnic (Akha village) a průvodci po nás chtěli, abychom zase vylezli a šli okukovat (popřípadě si něco koupit), řekli jsme že toho okukování už máme dost a že vesnici vidět nechceme a že počkáme v autě. Australankám se to asi taky nezdálo a řekly, že taky nejdou. Průvodci se nám ještě pokoušeli nabídnout návštěvu snake show, ale Hlad řekl, že ne, tak jsme jeli zpátky do Chiang Mai.

Ubytováváme se po krátkém snažení sehnat si něco lepšího přímo v Pandě (v Nat House nám řekli, že mají plno, ale máme důvodné podezření, že nás tam prostě nechtěli po předchozím incidentu s rušením nočního klidu ve 4 ráno:-). Jdeme se po treku trochu uvolnit do města. Po večeři jdeme na net a když už jsme v tom, tak i zapařit trošku Half-life. Není nic lepšího, než si případné spory vyříkat zpoza hlavně kulometu, případně naší oblíbené kuše:-). Po kvalitní smažbě se necháváme opět namasírovat ve známém podniku. Když asi v půlnoci odcházíme, Hlad jim žertem navrhuje, že tam asi přespíme, a ty holky bez mrknutí oka souhlasí! Usoudili jsme však, že by to nemuselo být bezpečné, a raději se vracíme do hostelu:-) Ještě máme krátkou literární chvilku (čteme si knížku, kterou Hlad přivezl z ČR).

7. den (pondělí 27/1)

Po dlouhé době si notně přispáváme. Po trošku pálivější snídani jedeme tuk-tukem do Ratchamangla parku, kde hledáme museum zaměřené právě na Hill tribes. Nakonec ho šťastně nacházíme - je to velká budova ve stylu čtyřpatrové pagody. Je celkem velké a zajímavé. Uvnitř mají Krup a Hlad v dětském koutku výtvarné choutky a kreslí speciální dílo, které zde zanechávají buducím generacím.

Cestou z muzea si dáváme colu s ledem. Jsme úplně rozlámaní, což je pravděpodobně následek dlouhého vyspávání. Další pamětihodnost, kterou chceme navštívit je chrám na hoře Doi Suthep. Při chytání taxíka je vidět jak nás chce obrat. Úplně první nabídka je za 400 B. Konečná cena byla poloviční. Je to sice asi 16 km za městem, ale zdá se nám to jako víc jak 20 km.

K chrámu vede dlouhé schodiště a před vstupem je třeba si zout boty. Chrám je opravdu velký a pěkný. Je asi o 800 m výš než město a je z něj krásný výhled na celé Chiang Mai. Také nás zaujal strom, na kterém rostl Jack fruit (česky myslím chlebovník) a zvony, které se asi používaly ke svolávání věřících.

Po návratu do města si dáváme večeři a Krupa zase chytá chatovací mánie, takže my s Hladem mezitím cvičně paříme. Ten večer si dávají masáž jen Hlad a Krup, já jdu spát. Hlad sice machroval, že dnes už teda přespí u masérek, ale nakonec rozum zvítězil:-) a vrací se do hostelu.

8. den (úterý 28/1)

Ráno si balíme věci a jdeme na snídani. Jen malý kousek od hotelu nacházíme paní, která vaří fakt dobře a za solidní ceny.

Dopoledne se nějak zvrhlo a skončili jsme zase v pařírně. Po dvou hodinách se my s Krupem přesouváme na net a Hlad si jde vychutnat poslední masáž (tentokrát už je prý i s prvky erotiky). Vyzvedáváme Hlada a protože máme nevyřízené účty z posledního paření, jdeme si to vyřídit na další session. Problém je, že to stojí jen asi 10 Kč za hodinu a je to hrozně návykové:-) Nakonec se přece jen nějak odpoutáváme od počů a jedeme tuk-tukem na nádraží. Tam zjištujeme že poslední bus do naší další destinace - Sukhothaje - je plnej. Takže nám nezbývá nic jiného, než se zase vrátit zpět do hostelu. Ještě že v Pandě mají ten pokoj pořád volný. Dnešní den jsme holt trochu proflákali, ale příjemně:-) Chiang Mai zřejmě nechtělo, abychom odjeli a tak na nás seslalo nějaké kouzlo:-)

Jednou velkou výhodou toho, že jsme zůstali v Chiang Mai další noc je, že se aspoň zajdem znovu podívat na noční trh a nakoupíme ty hlavolamy, což jsme včera zapomněli udělat. Cestou kousek od Pandy vidíme místní „punkerskej“ klub:-). Na trhu jdeme za známým Nepálcem a nakupujeme u něj pěknou hromadu hlavolamů a vzali jsme i jeden Mahjong. Výborně se s ním smlouvalo, původní cenu všeho nasadil na skoro 3000B, ale nakonec nám to dal za 1500.

Když jsme se vrátili do hostelu, chce jít Krup ještě znovu pařit. Nakonec se ale nikam nejde a plán na další den je, že pojedeme busem v 5 ráno.

9. den (středa 29/1)

Jak už to s naším vstáváním bývá, v 5 ráno jsme se nesebrali a neodjeli. Naopak spíme zase o trochu dýl než normálně. Jen já ráno nemůžu klidně spát, protože ve vedlejší místnosti si to nějaký páreček pěkně rozdává a to dokonce dvakrát za sebou:-).

Dnes se po ránu skoro opakuje včerejší den. Motto dne: "Jdem pařit. A když ne pařit, tak aspoň jíst." Opouštíme pokoj a dáváme snídani u stejné paní, která vaří fakt skvěle a potom zase pařit. Až do teď se to opakovalo, ale teď nastává zlomový bod a my se vydáváme na nádraží. Tentokrát se opuštění Chiang Mai opravdu podařilo a sedíme v busu do Sukhothaje.

Cesta autobusem trvá asi 5 hodin a pouštějí nám film Sniper. V Sukhothaji jsme někdy k večeru. Zjišťujeme si bus na zítra do Khoratu, města poblíž naší další destinace Phimai, a přesouváme se tuk-tukem do centra. Tady se ubytováváme v prvním prázdném hostelu. Vyrážíme do města na nudle a shaky a nějaké to připojení přes celosvětovou síť:-). Po promarněném dni v Chiang Mai se rozhodujeme, že teď se to změní a vstaneme brzo ráno, abychom si mohli vychutnat památky před tím, než budou zavaleny turisty.

10. den (čtvrtek 30/1)

Tentokrát se ranní vstávání podařilo a v šest hodin ráno nasedáme na tuk-tuka do staré Sukhothaje. Byla dost velká zima a protože ten tuk-tuk nebyl standardní konstrukce, ale měl prostor pro cestující vepředu, foukalo tam jako na Sibiři. Než jsme dojeli do cíle, tak jsme byli zmrzlí jako rampouchy a ještě jsme za to zaplatili 60 B. Po ranní zahřívací polévce si půjčujeme kola a začíná parádní den. Jízda na kolech po ruinách Sukhothaje byla největší bžunda za celý den. Vstup i s kolem stojí 50 B/os.

Sukhothai bylo hlavní město království, které se zde nacházelo někdy v 13. a 14. století. Dnes je to historický park pod ochranou UNESCO o rozměrech asi 2 x 2 km plný ruin bývalého královského paláce a několika desítek buddhistických chrámů. Soch Buddhy je tu opravdu požehnaně a to snad ve všech sedmi základních polohách, v jakých se Buddha zobrazuje.

Objíždění prostřední a severní části parku nám zabralo asi 3 hodiny. Ranním vstáváním jsme opravdu získali asi hoďku až dvě, kdy tam nebylo ještě moc lidí. Poté ovšem začaly přijíždět plné autobusy a davy turistů. Dokonce jednu dvojici vozili od jedné ruině ke druhé ve stříbrném mercedesu:-). Potkáváme také skupinu Thajských skautů a skautek.

Zpět do hostelu už jedeme místním busíkem za 30 B všichni. V podstatě jsme si akorát vyzvedli batohy a hurá na nádraží. Ihned jsme naskočili do busu na Phitsanulok (za 23 B). Tam máme asi tak hodinku pauzičku než pokračujeme autobusem dál do Khoratu. Tato cesta trvá asi 6 hodin.

Khorat bylo snad nejošklivější místo, které jsme zatím navštívili. Bohužel, žádný bus dál do Phimaie už nejel, takže jsme tu museli přespat. Tuk-tukem jsme odjeli do hostelu Doktor House. Děda, který hostel asi řídil, nás nejdřív nechtěl nechat spát v malým dvoulůžáku a tvrdil, že musíme do čtyřlůžáku. Nakonec ale ustoupil a nechal nás za stejnou cenu spát ve velkým pokoji. Tahle noc byla snad nejhorší za celý pobyt. Nejenomže jsme se nevyspali, páč byl pokoj plný komárů, ale ještě mě chytaly křeče jak do nohou, tak i do žaludku.

11. den (pátek 31/1)

Ráno jsme málem vstali ve 4 hodiny, ale Krup těsně před tím, než jsme skoro vyrazili zjistil, že v Phimai otvírají až v 7:30 takže můžem klidně ještě hodinu spát. Hlad už ale nemohl usnout, tak si luštil hlavolamy. Děda z hostelu nás hned před vratama nacpal do svýho tuk-tuku a už nás vezl na nádraží. Nejspíš si potřeboval aspoň trochu zvýšit zisk, ale budiž mu to přáno.

Bus do Phimaie byl dost narvanej a jel tam asi hodinu. Dorážíme tam kolem 8 hodin ráno. V průvodci jsme našli poznámku že v Old Ten Guest House nám prý rádi pohlídají batohy. A skutečně, batohy si tam můžeme v pohodě nechat. Ještě než jdeme na Kmerské ruiny nechávají se Krup s Hladem ožižlat u holiče.

Phimai je údajně taková menší varianta Kambodžského Angkor Watu a bylo postaveno zhruba ve stejnou dobu (za Khmérského království ve 12. století) jako druhý konec Khmérské "Highway" (nevím jak se to překládá do češtiny) - 225 km dlouhé silnice vedoucí tehdejším královstvím. Zajímavostí je, že ačkoli Khmérové byli Hinduisti, tak Phimai byl buddhistický chrám, protože zrovna v této oblasti byl buddhismus rozšířený. Celý areál je ale podstatně menší, než park v Sukhothai, takže prohlídka zabere mnohem kratší dobu.

Po prohlídce jsme poslali z pošty pohledy domů a vyrazili jsme se podívat na gigantický strom banyán, který má prý rozlohu jako polovina fotbalového hřiště (po cestě tam jsme se ještě zastavili v místním muzeu). Spíše se ale jedná o háj banyánů propletených do sebe, než o jediný strom. Z větví také vidí dolů a vedou do země tzv. vzdušné kořeny. Na některých místech ale musí být větvoví podepřeno sloupy. Uvnitř banyánu jsou pak jakoby chodbičky, kterými se dá procházet. Okolo banyánu je hafo restaurací, takže jsme se posilnili dvojitým obědem před cestou zpět. Cesta tam i zpět totiž byla naprosto vyčerpávající, protože bylo strašné vedro a šli jsme pěšky, místo abychom si raději zase někde vypůjčili kola (protože to je jen 1,5 km). V Phimai jsme rychle zapadli do klimatizované internetové kavárny (během čekání, až přejde nejhorší vedro jsme si opět dali menší pařbičku:-).

Pak jsme si vyzvedli batohy a hurá zase zpět do Khoratu. Tam si kupujeme lístek na vlak do Bangkoku a dál směrem na jih a to až do Hat Yai - téměř na samém jihu Thajska. Přestup v Bangkoku nám vyšel suprově tak, že jsme tam měli jen asi půl hoďky času. Ve vlaku nás překvapil luxusní servis. Skoro by se to mohlo rovnat letadlu - dostali jsme pití i jídlo.

12. den (sobota 1/2)

Po přestupu v Bangkoku se nám v druhém vlaku do Hat Yai přihodila další neuvěřitelná příhoda. Normálně spím uprostřed noci, když vtom něco slyším, tak pomalinku procitám. A pak to vidím: vedle Krupovy sedačky stojí týpek uprostřed uličky a močí. Normálně tam stojí, přidržuje se sedadel, aby nespadl, a v klidu močí ve směru jízdy vlaku do uličky. Chvíli jsem tomu nechtěl věřit a pořád jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Vzájemně jsme se ujistili s Hladem a Krupem, že to vidíme všichni tři. Byla to realita. Chlap přes uličku proti Krupovi ho jen lehce přidržuje, aby mu močil maximálně na boty a ne nikam dál. Krup ho okamžitě začal taky přidržovat, aby se náhodou ten týpek neotočil na něho. Celé močení trvalo celou věčnost, ten typ musel vypít snad deset litrů něčeho. Když konečně skončil, zapnul kalhoty a odešel zpět dozadu do vlaku. Nejhorší (nebo nejlepší?) na celé historce je, že to pobouřilo akorát nás tři. Ostatní lidi ve vagonu zůstali ledově klidní, jako by močení do uličky uprostřed vagonu bylo naprosto normální. Chlapík, co mu ten kluk trochu pomočil boty jen vytáhl kapesníček, utřel je a zase usnul. Ostatní cestující snad ani celý incident nezaregistrovali, což nás tak vykolejilo, že jsme se ještě chvíli vzájemně ujišťovali, jestli se nám to nezdálo. Za hodinku přišel uklízeč, vytřel to a bylo. Jen nám zůstala surrealistická vzpomínka...

Téměř všichni lidi ve vlaku jeli až do Hat Yai, kam jsme dorazili asi v jednu odpoledne. Při vystupování z vlaku sice čekáme, že tu bude větší vedro než dosud bylo, ale k tomu vedru jsme nečekali takový vlhko. Bylo to strašný. Po krátkém (ale úmorném) kousku chůze nasedáme do busu a jedem pryč z města a pak ještě kus taxíkem, který nás trošku obral, směrem do národního parku Thaleban. Tam jsme ještě zaplatili za vstup 50 B a ještě 20 B za přespání.

Nechali jsme si v recepci u vstupu do parku batohy, dali si pozdní oběd, a vyrazili do blízké jeskyně, kterou zmiňoval Hladův průvodce Rough Guide. Jeskyně se nachází asi 3 km směrem zpět po silnici odkud jsme přijeli, tudíž když náš záměr byl jít hlavně do jeskyně, nemuseli jsme vůbec platit vstup do parku. Jeskyni jsme kupodivu našli a byla fakt výborná. Strávili jsme v ní asi 2 hodiny postupem hlouběji a hlouběji. Nakonec jsme došli k místu, kde chodba klesala stále dolů a byla zaplavena vodou, což vytvářelo takové podlouhlé podzemní jezírko. Chvíli jsme se hecovali, jestli tam vlézt nebo ne. Vzájemně jsme se přesvědčovali, že tam určitě není obrovský bílý slepý sumec, který nás sežere:-) Nakonec jsme tam tedy vlezli, ale po chvíli plavání jsme dorazili na konec a jedinou možností by byl ponor a plavání pod hladinou. Neměli jsme s sebou žádné lano, ani další výbavu, takže další postup by byl příliš nebezpečný. Raději jsme se vrátili, ale odcházeli jsme velmi uspokojeni, protože jsme si zajeskyňovali opravdu kvalitně.

Večer si dáváme sprchu a zaleháváme na verandě před jedním bungalovem. Je asi mimo sezónu, protože tu kromě nás snad nikdo nené. K večeři si ještě děláme poridž dovezený z NZ.

13. den (neděle 2/2)

Ráno jsme si trochu přivstali, abychom odjeli brzo, ale čekáme na ženskou z recepce asi třičtvrtě hodiny. Potkáváme tam ale dva Čechy, se kterými si vyprávíme do té doby, než ta ženská přijde. Poradili nám, abychom zkusili stopovat, což jsme dosud kvůli velkým vzdálenostem nezkusili. Z parku odcházíme kolem osmé. Stopujeme asi 20 minut, ale za tu dobu projely jen asi 2 auta. Řekli jsme si, že tedy radši půjdeme a budeme stopovat za chůze, ale jenom co jsme nahodili batohy a kousek ušli, stopli jsme auto. Původně jsme se chtěli podívat na jeden vodopád cestou, ale přejeli jsme to a už jsme se tam nechtěli vracet. Ve vsi, kde nás vyhodili si kupujeme snídani a pak stopujeme dál.

Náš cíl je přístavní městečko Pak Bara. Dojeli jsme tam na tři stopy s přestávkou na net v Langu, protože chceme na pár dní na ostrovy, kde nebude žádný net. Během netování vidíme, jak místní hoši hrají Half-Life, což bylo jako kdybyste dali láhev chlastu abstinujícímu alkoholikovi:-) Trochu jsme je v rychlosti vykrosili a pokračovali dál. V Pak Baře se snažíme sehnat nějaké rybáře, který by nás vzali někam na ostrov. S Hladem jsme šli do rybářského přístavu, ale tam probíhala práce na plné obrátky, ryby ven a led dovnitř, kromě toho námořníci nevypadali jako že by se s náma chtěli moc mazlit, tak jsme to vzdali. Místo toho si půjčujeme brejle a šnorchly na šnorchlování a kupujeme si lístek na "oficiální" loď.

Jedeme na ostrov Ko Bulon Lae o kterém v průvodci píšou, že to má být nejpustější ostrov z těch, co jsou kolem. Cesta k němu trvá asi 1,5 hodiny. Co nám ale neřekli bylo, že nás vysadí kus od ostrova a že nás nějaký místňák odveze (za dalších 20 B) na ostrov na podlouhlé bárce. Místňák ovšem s lodí ztroskotal na korálech asi 50 metrů od břehu. Po chvíli jeho marného bojování ve vodě a snaze o vyproštění lodě jsme si raději nazuli sandály, sebrali se i s batohama a vylezli ven z lodě a došli to mělčinou a po útesech na břeh sami (aspoň jsme mu legitimně nemuseli platit těch 20 B). Hledáme ubytování, ale všude je plno. Očekávání pustého ostrova se rychle rozplývají, průvodce již bohužel v tomto směru není aktuální.

Až uprostřed ostrova, v zařízení jménem Jungle Hut nás ubytovala paní, která se sama z chtrče odstěhovala, abychom měli kde spát (není nad podnikavost:-). Dáváme si večerní koupel v moři a večeři v resťošce. Ta se vyznačuje tím, že jakmile si něco objednáme, paní odběhne zakoupit suroviny na přípravu. Také je tu na celém ostrově vše dvou až trojnásob drahé, než na souši. Moc nás ten ostrov zatím v tomto směru nenadchl. Snad bude aspoň dobré šnorchlování.

14. den (pondělí 3/2)

Hned ráno jdeme šnorchlovat. V restauraci kousek od pláže (v té nejturističtější) si dáváme 2 noodle soupy za 50 B (normálně stojí tak kolem 10-15 B). Potápíme se asi hodinu, než se ujistíme že to stojí celkem za prd. Prý nejlepší místo na potápění!

Obcházíme ostrov a hledáme nějaké lepší místo, ale bezúspěšně. Voda je kalná, což závisí na počasí. Jenže zas tak moc se nám tu nelíbí, abychom tu mohli třeba pár dní čekat, až se voda uklidní a bude čistší. Odpoledne trávíme hraním ve vrchcáby. Večír dorazili lodí ti dva Češi co jsme je včera potkali u parku. Večer se s nimi scházíme na pláži a házíme si chvíli frisbee. Pak probíráme všelijaké příhody a pijeme u toho malajský čaj, na který jsme jimi byli pozvaní.

15. den (úterý 4/2)

Ráno se přesouváme na pláž, kde se naloďujeme na trajekt (tentokrát už týpek neztroskotal, takže platíme 20 B). Pak probíhají různé čachry machry, s obížděním ostrova a nabíráním dalších lidí, nad kterými akorát tak můžeme kroutit hlavou. Po hodině už ale směřujeme zpět do Pak Bary. Tam okamžitě stopujeme auto a jedem do Langu. Konečně si zase dáváme pořádné a levné jídlo. Zkoušíme chvíli stopovat do Trangu, ale protože celkem pospícháme, abychom to tam stihli do večera, tak berem bus.

V Trangu Hlad podojil bankomat a tím nám trochu vylepšil cash-flow. Na vlakovém nádraží kupujeme lístky zpět do Ratchaburi (projížděli jsme tudy cestou z Bangkoku na jih) a večeříme. Vlak tady odsud už není tak luxusní jako ten první, sice máme klimatizaci, ale nemáme hostesku ani jídlo ani pití. Aspoň že nám ale veřer přinesli deky na přikrytí. Na druhou stranu to má výhodu, že ten vlak není tak nacpaný a dá se tam ležet na dvousedačce. V noci už se nic neočekávaného (např. týpek močící uprostřed vagonu) nestalo. Ještě jedna kuriozita: chcete-li se najíst ve vlaku, kupte si jídlo od roznašeče (stojí 20 B), protože když si dojdete sami do jídeláku bude vás to stát ne méně, ale dvakrát tolik!

16. den (středa 5/2)

Vlak má asi hodinu zpoždění, a tak vystupujeme místo v sedm až v osm. Následuje dost dlouhá cesta ven z města Ratchaburi abychom mohli stopovat směrem na Ban Phe. Pak ještě jeden stop do Kanchanaburi - města ležícího na řece Kwai. Tam jdeme do muzea JEATH. To je muzeum o válečných zajatcích, kteří tu Japoncům stavěli za druhé světové války železnici do Barmy. Tu Japonci potřebovali aby mohli zásobovat plánovanou invazi do Indie. Zajatci byli převážně Britové a Australané, ale také nějací Američani a Holanďani. Kvůli nelidským podmínkám zacházení s vězni se železnici začlo přezdívat Železnice smrti. Nejznámější část z ní je potom most přes řeku Kwai právě zde v Kanchanaburi, kde se odehrál děj známé knihy i filmu. Film, děj knihy i realita jsou ale tři velmi odlišné příběhy.

Posíláme pohled Alfonsovi z místní pošty. Když pak míříme k mostu přes řeku Kwai, narážíme na prodavače mačet a obrovských kinžálů, které tam nemůžeme jen tak nechat a každý jednu po řádném smlouvání kupujeme. U mostu navštěvujeme další válečné museum, které ale není nic moc. U nedalekého stánku s CD nám ale místní týpek doporučuje kapelu thajskou LOSO, takže to zakupujeme další suvenýr. Pak čekáme na vlak, který má asi půl hodiny zpoždění. Prý vždycky jezdí přesně, jen zrovna ten den měl zpoždění…

Čekání si zkracujeme jídlem a pouštěním CDečka LOSO. Vyklubala se z toho nakonec hodina a půl zpoždění. Kdyby byl vlak jel včas, tak jsme se mohli pokochat okolím tratě, jenomže takhle jsme viděli asi jen půlku, další jsme jeli už za tmy. V Nam Toku vyrážíme pěšky směr jakési bungalovy, kde by údajně mělo být nějaké ubytování. V podstatě jsme šli dobře, ale Hlad si ve tmě roztrhl o něco nohu, takže když jsme došli k nějakému hotelu, radši jsme to zakončili a Dikouš konečně vytáhl lékárničku k ošetření.

Po osvěžující sprše a ošetření Hladovy nohy jsme se vydali do "city". V city ale bylo tak mrtvo, že jediné místo, kde byl nějaký život byla benzínka kousek od hotelu. Dali jsme si tam asi 4 zmrzliny a mezitím Hlad s Krupem plánují obchodní záměry s dovozem Thajského Red Bullu. Red Bull totiž pochází z Thajska, kde ho v roce 1982 objevil jakýsi Rakušan a účinným marketingem z něj udělal světový trhák. Původní Red Bull se v Thajsku pořád prodává a stojí pár šupů.

17. den (čtvrtek 6/2)

Hlad se ráno rozhodl, že nás vzbudí brzo. Chtěli jsme sehnat nějaké motorky na půjčení abychom mohli vyrazit směr Barma. Bohužel ale v této části nejsou žádní podnikavci, kteří by nám motorky (třeba i svoje :-) pronajali.

Z motorek se však vyklubali sloni. Šli jsme se jen podívat na sloní mládě v nedaleké ohradě a během jeho krmení banány nás jejich majitel překecal k tomu, abychom se svezli. Sice už po druhé, ale neberte to, když to bylo za 100 B. Také nás dostalo, jak bylo sloní mládě vyčůrané. Zatímco máma i táta slon jedli banány celé i se šlupkou, tenhle malý šibal si banán vzal, položil ho chobotem na zem a pak na něj šlápl tak šikovně, že banán praskl a vyklouzl ze šlupky. Pak si vychutnal jen banán samotný a šlupku nechal. To nás natolik fascinovalo, že jsme na něj zírali asi půl hodiny:-) Hlad se ho i pokoušel pohladit, ale slůně na něj málem zaútočilo chobotem (nebo si ho možná taky jen chtělo pohladit:-). Od slonů jsme mířili znovu do hotelu. Koupili jsme cestou spoustu ovoce a udělali si z toho výtečný salát za pomoci našich nových mačet.

Motorky nejsou, a tak jedeme směrem k Barmským hranicím stopem. Vystupujeme u Sai Yok National Parku. Vstup je sice za 200 B, ale poprvé co jsme v Thajsku, jsme dostali studentskou slevu (100 B). V parku obcházíme různé jeskyně, ale ani jedna se nemohou rovnat té u Thalebanu. jsou to spíš takové ne moc hluboké jámy. Regenerujeme síly ve vodopádních kaskádkách nad řekou Kwai.

Zpět jedeme zase stopem. Cestou jsme ale vystoupili a šli se podívat na Hellfire pass, což bylo jedno z nejhorších míst při stavbě Železnice smrti během WWII. Váleční zajatci tam museli prokopat cestu pro železnici skrz kopec a mnoho jich při tom zahynulo.

Do Nam Toku už stopujeme skoro za tmy, ale naštěstí nám někdo zastabuje. Ve městě si dáváme večeři a jdeme spát.

18. den (pátek 7/2)

Po snídani jdeme na vodopád Sai Yok (jsou dva, jeden hned v Nam Toku a druhý v Sai Yok NP). Naneštěstí jsme přišli akorát v momentě, kdy také dorazily davy turistů. Odcházíme směr jeskyně Wang baotang. Je to dost daleko a ani tahle jeskyně za to moc nestojí. V průvodci se dočtete, že je v ní hrozný vedro. Jsou to slabá slova - je tam příšerně. Jakmile jsme se dostali ven, najednou nám bylo příjemně i v třicetistupňovém vedru. Spěcháme do hotelu, kde si musíme dát sprchu a jdeme na vlak zpět do Kanchanaburi.

Po asi půl hodině jízdy nás vyhnali z vlaku a čekáme na další asi tak hodinu. Všichni turisti (a že jich není málo) si krátí dlouhou chvíli buď chlastáním nebo nakupováním triček. Myslím, že tato přestávka je čistě komerční, aby uživila všechny místňáky. Pak ale vlakem jedeme přes Kanchanaburi vlastně až skoro do Nakhorn Pathom. Kousek před ním potřebujeme vystupit z vlaku, protože nejdřív chceme na plovoucí trhy Damnoen Saduak. Protože se průvodčímu nezdá, že je to místo, kde by bílí (farrangové) normálně vystupovali, přichází se nás zeptat, jestli jsme se náhodou nespletli.

Berem busík na hlavní silnici, po který se chceme dostat do Ban Phe. Místňáci v buse moc nerozumějí tomu, že chceme stopovat a málem nás násilím drží, abychom náhodou nevystoupili z autobusu. Stop nám nějak nejde (taky stopovat na čtyřproudé dálnici není moc chytré). Jedem tedy busíkama až do Damnoen Saduaku - města proslulého stále funkčními vodními trhy. Jedná se vlastně o klasický trh se vším všudy, jen se neodehrává ve stáncích na ulicích, ale v loďkách na vodních kanálech.

Hned, co jsme vlezli do hotelového pokoje, mizí Krup v koupelně, aby si nepochopitelně začal prát kraťasy (naprosto nechápu, co je na praní kraťasů nepochopitelného? Prostě byly špinavý... pozn. Krup). K večeři jsme si dali výborné barbecue. Chvilku poté si Hlad a Krup ověřují, že nakupování jen kvůli pěkné ženské není to pravé - naservírovala jim tak hnusnou polívku, že jsem to neviděl. Před spaním jsme se s Hladem pokusili přimět recepčního, aby spravil nefunkční klimatizaci, protože v pokoji bylo pořád stejný vedro. Po tom, co nám ale ukázal ostatní pokoje ve kterých klimatizace "fungovala", jsme usoudili, že to nemá cenu - nefungovala nikde.

19. den (sobota 8/2)

Vyrážíme brzo, abychom byli na trzích dřív než turisti, kteří přijedou z Bangkoku. Snídáme proto přímo na trhu a Hlad nám domlouvá vyjížďku na lodích. Vůbec nejlepší je to hemžení sledovat z mostu. Tam se potkáváme s celou grupou středoškolských studentů (hlavně studentek:-), která s námi dělá interview v angličtině.

Po asi třech hodinách se koncentrace turistů zvyšuje a tak mizíme a stopujeme do Nakhon Pathomu. To je město nedaleko od Bangkoku, kde je skoro stotřicetimetrová stúpa (neboli čedí) Phra Pathom - nejvyšší na světě. U ní se právě koná jakýsi festival. Je tam všude spousta jídla, čehož samozřejmě bohatě využíváme. Je hrozné vedro, tak trávíme zhruba hoďku v klimatizované pařírně.

No a pak už honem busem do Bangkoku. Ubytováváme ve stejném hostelu jako jsme bydleli poprvé (všechny ostatní totiž byly plné a nebo strašně drahé). Tak spíme tři na takové menší manželské posteli - opravdu intimčo:-)

20. den (neděle 9/2)

Brzo ráno vstáváme, abychom stihli pověstný víkendový trh Chatuchak. Je to dost daleko, takže tuk-tuk z Khao San stojí 120 B. Hned jak tam dorážíme, rozjíždíme nákupní horečku. Kupujeme batohy, trička, chopsticky, sloníky, košile, apod. Krup se ukazuje jako neustálej nakupovací prudič, že prý jsme jako ženský… Když už máme suvenýrů opravdu dost, bereme taxíka zpět (za 150 B, ale s klimatizací:-).

Babka v hostelu nám sice slíbila větší pokoj, ale samozřejmě slib nesplnila. Stěhujeme se tedy do jiného hostelu. Sice pokoj, co se velikosti týče, je stejný, ale aspoň máme každý svojí postel. Odpoledne trávíme převážně poflakováním se po okolí. K večeru si v hostelu vyzvedáváme batůžky, které jsme si tam uložili na začátku našeho pobytu v Thajsku.

Večer nám na ulici nabízejí jakousi ping-pong show, ale naštěstí (nebo naneštěstí?) už jsme neměli peníze, tak jsme tam nešli;-). Ze stánků nás zaujal jeden, kde prodávají ISIC karty, TOEFL certifikáty a jiné zfalšované dokumenty:-) Další zase prodává smažené šváby, kobylky a červy. Hlad zkouší kobylky, prý chutnají jako škvarky, ale na asi deseticentimetrového černého švába si ani on netroufne:-)

21. den (pondělí 10/2)

O budíček se nám postarala hlasitá hudba ze školy, která je hned za oknem, nějaký nástup a cvičení před učením. Po snídani se chceme jet podívat na Královský palác, ale prý bude otevřený až ve 13.00, tak čekáme v pařírně:-). Ke královskému Grand Palace je to kousek, tak jdeme pěšky. Kvůli předpisům si musíme obléct dlouhé kalhoty, i když je strašné vedro. Po prohlídce chrámu a paláce jdeme do coin museum, které je zajímavé hlavně funkční klimatizací:-)

Ještě jdeme na nedaleký Wat Pho, což je největší a nejstarší chrám v Bamgkoku, celý vyplněný jedním obrovským ležícím Buddhou.

Pozdní odpoledne trávíme objížděním klenotnictví, protože Hlad shání pro někoho stříbrný řetěz. Když už jsme narazili na krám, kde mají to, co potřebujeme, Hlad si bere asi tak hodinu na rozmyšlenou a ani přítel na dosah mu nepomůže. Nakonec ale nakupuje.

Cestou do hotelu si dáváme na pouličním trhu večeři, nakupujeme kokosy a další dobroty.

22. den (úterý 11/2)

Hlad nás opouští asi ve čtyři ráno, letí totiž dnes, opět přes Borispol do Prahy. Nedošlo mu, že v Kijevě je v únoru pěkná zima, a tak si bere jen svojí novou lehkou košilku ve stylu Jamaica. Na Borispolu asi v -16 stupních mu není úplně hej - více zde:-).

My s Krupem máme zase budíček ze školy. Balíme se a jdeme znovu zkusit prodat Krupův foťák. Po asi dvou hodinovém úsilí, během něhož Krup mj. kamsi na hodinu odjel s místňákem na motorce, se nakonec podařilo foťák prodat za 1200 B. Ty jsme potřebovali pro zaplacení odletové taxy 500 B na osobu, protože jsme už nechtěli měnit další dolary půjčené od Hlada.

Opouštíme pokoj a necháváme batohy v hostelu. Kvůli vedru zase končíme v pařírně, ale bez Hlada to už není ono. Museli jsme se ale před tím vedrem někam schovat a paření za nějakých 20 B na hodinu v klimatizované místnosti bylo nejekonomičtější.

Po obědě vyrážíme na letiště. Tam bufetíme až do večera, ale je tam aspoň chládek. Převlíkáme se do slušnějších věcí a jdeme do check-inu. V tranzitu se snažíme chvíli spát, ale místní mravenci jsou proti. Po dvou hodinách dalšího čekání jsme nasedli do letadla. Cesta utekla vcelku rychle i díky stupidním (ještě že tam byly) filmům a gamesám. Jen vedle nás seděl jakejsi Australan, kterej celou dobu pařil gamesy, hlavně Tetris a hrozně hlasitě to prožíval.

V Londýně bufetíme dalších osm hodin, let nám asi plánoval nějaký chytrolín:-). Nemáme moc Euro na jídlo, tak kupujeme jen Cadbury čokoládu a tou se živíme. Odlítáme každý zase jiným letadlem dvacet minut po sobě. Jenom co jsme dorazili na Ruzyni, jsme hnedka poznali, že jsme v Čechách. Fronta na pasové odbavení stylem "probojuj se davem k okénku", žádný systém, žádná organizace. Po hodině se konečně dostáváme ven, tentokráte bez incidentů, jako při návratu z Peru přes Kolumbii, kdy Alfons vezl kosti a ořechu chonta, z nichž se mu během letu vylíhli malí roztomilí červíci:-) Žádný heroin nám nikdo nepodstrčil, takže můžeme jet domů...

Zapsal Diki, doplnil a zredigoval Krup