Trasa cesty

Srazili jsme se na letišti v Bangkoku (0) 21. 1. 2003 v pět ráno. Krup a Diki přiletěli ze Zélandu, Hlad z Prahy přes Borispol.

Po pár dnech jsme vyrazili do metropole severu Chiang Mai (1), tam si dali třídenní výlet do horské džungle se zkouřeným, ale jinak výborným průvodcem Tantanou. Nechybělo ani obligátním ježdění na slonech. V Chiang Mai nás okouzlila tamní moc pohodová atmosféra, masáže, noodle soups a neustálé cpaní se asijskými dobrůtkami:-) a vůbec se nám nechtělo pryč, takže jsme odjeli až na druhý pokus:-).

Přemístili jsme se do obřího historického parku Sukhothai (2), který se vyznačuje vysokou koncentrací různých buddhistických staveb s Buddhou ve všech možných polohách a pozicích na celkem malém prostoru. Areál jsme si projeli na rozhrkaných vypůjčených kolech, což byla veliká sranda:-).

Přes Khorat jsme se přemístili do Phimai (3), což je pro změnu komplex ruin khmérských (hinduistických) - starší ale menší než kambodžský velechrám Angkor Wat. Ten jsme zatím neměli šanci vidět, takže nemůžem srovnávat, ale Phimai se nám líbil/a/o:-)

Vrátili jsme se do Khoratu a nočním vlakem přes Bangkok jsme se převezli až na skoro samý jih Thajska do Hat Yai a do nedalekého národního parku Thaleban (4). Park samotný za tak dlouhou cestu nestojí, ale poblíž něj je naprosto skvělá jeskyně se spoustami netopýrů vedoucí docela hluboko do nitra země a končící podzemní tůní, do které jsme se nakonec odhodlali vlézt (přestože jsme se hrozně báli ohromných bílých sumců, kteří nás sežerou:-)))

Stopem jsme se dopravili do nedalekého přistavu Pak Bara a z něj lodí na ostrov Ko Bulon Lae (5). Byl to takový pokus o ostrovní idylku á la film Pláž, ale zřejmě jsme již propásli tu správnou dobu, protože turistů už tam bylo skoro až moc. (Pozn: tropickou idylku jsme objevili až za rok v Indonésii). Ostrov jsme tedy rychle opustili a zamířili zpět na sever.

Vlakem jsme dojeli do Kanchanaburi (6), kde stojí známý Most přes řeku Kwai, navštívili museum JEATH a vlakem po trase "Železnice smrti" (dnes už je to normální dráha) přjeli do Nam Toku, odtud se stopem zajeli podívat směrem k Barmským hranicím na nechvalně proslulou část železnice Hellfire Pass (7) a nedaleký park Sai Yok. Líbilo se nám tam, protože to byla odlehlejší část téměř bez turistů.

Čas už se začal nachylovat, takže jsme se ještě zajeli podívat na plovoucí trhy Damnoen Saduak (8) - i když jsou zřejmě už jen odlesk toho, co to bývalo kdysi, přesto zajímavé pokoukání na babky s přeplněnými loďkami, manévrujícími úzkými kanály. S poslední zastávkou v Nakhon Pathomu (9) se snad nejvyšší stúpou, neboli čedím v Thajsku jsme se vrátili do Bangkoku (10) a odtud odletěli domů.