Dva světy Kiwis, část druhá: Jižní ostrov

V Pictonu už čeká chlapík s battery packem (není nad přesnou organizaci), nahazuje nám auto a my vyjíždíme z trajektu na půdu jižního ostrova. Dojíždíme před nějaký servis (je pět ráno) s vědomím, že tam, kde to chcípnem, tam nám to musí opravit, jinak budem tlačit. Zastavujeme motor a spíme, či se o to pokoušíme v autě asi do 9 do rána.

DAY 15 - čtvrtek 2. ledna

Vypadá to, že i druhého ledna je na NZ stále svátek, protože je relativní klid. o ovšem není pro nás příliš dobré, protože potřebujeme spravit auto. Kolem deváté se však objevuje chlápek, jemuž zřejmě patří ten servis, před kterým jsme to zapíchli. Ukazujeme mu co a jak a on říká, že se nám tedy na to podívá.

Jdeme se mezitím podívat do města Pictonu, což je poměrně pěkné klidné městečko. Kupujeme nějakou snídani a také plynovou bombičku Camping Gaz, takže aspoň budeme mít konečně na čem vařit.

Vracíme se zpět k opraváři. Ten říká, že chyba byla v alternátoru a že ho tedy spravil, nedělal v tom žádné drahé věci, ale bude to stejně stát $155. To nás poněkud zaskočilo, protože v Austrálii nám asi měsíc předtím také někdo opravoval alternátor asi za $50, na druhou stranu auto jsme potřebovali a tak jsme mu to dali. Později jsme však na něj nevzpomínali zrovna v dobrém...

Vyrážíme po silničce zkratkou na Nelson. Místo abychom si cestu ale výrazně zkrátili stoupáme do kopce hroznými serpentýnami a pak zase klesáme, že nám je z toho docela šoufl. Přes Motueku dorážíme do plážového letoviska Kaiteriteri (něco jako náš Mácháč:-), kde právě probíhá finále soutěže Miss Kaiteriteri 2003. Toho využíváme a obdivujeme krásu několika Maorek, přestože obyčejně nijak zvlášť krásné nejsou. Další zastávkou je Rawiti, kde je údajně nejdelší flying fox na NZ. To je lano, natáhlé z protějšího kopce a na něm je zavěšená budka, která se nahoru vytáhne traktorem a potom se pustí a nechá se sklouznout dolů (s lidmi uvnitř, samozřejmě:-). Ovšem, je to dost drahé, jako ostatně všechno na NZ, tak se jen díváme. Hned vedle je dlouhatánská vodní klouzačka s kopce pro děti.

Přijíždíme do Marahau, čili brány do parku Abel Tasman. Jdeme se projít směrem do parku, ale jen kousek, protože je jednak pozdě a jednak tu je milión turistů, kteří jdou Abel Tasman trek – asi čtyřdenní puťáček po plážích. Nemusí to být špatné, ale chce to lepší dobu, kdy tu není tolik lidstva.

My na to rozhodně nemáme čas a tak pokračujeme na Takaka. Cestou bereme stopařku, která tam jede na nějaký koncert. Cesta do Takaky je dost brutální, nejdřív se vystoupá strašně vysoko a pak zase sklesá strašně nízko, to vše v ukrutných zákrutech:-). Jedem na Waikoropopu springs, což má být největší vodní pramen (teď nevím v ajkém kontextu, možná na světě, nebo jižní polokouli, to je jejich oblíbené, nebo jen na NZ?). Každopádně je fakt, e něco takového jsem ještě neviděl. Ne že by nějaký pramínek a potůčky, které by se slévaly v řeku, ale prostě tam z ničeho nic pramení regulérní řeka (asi prý 14 tisíc litrů za vteřinu!). Voda je navíc krásně čistá a je vidět pod hladinu takovým periskopem. Plavou tam obrovští pstruzi a na hladině legrační kachnička. Vtipné je to, že se zde smí potápět, ale nesmí plavat. Zamýšlíme se nad tím, jak se asi dá potápět a při tom neplavat. Nejspíš tam stojí policajt a hlídá a křičí na potápěče: „teď jsem tě viděl, teď jsi zaplaval! Tak to máš za $100!“ :-)))

Již se připozdívá a tak hledáme místečko na spaní. Všude jsou ale ploty (to je na NZ docela otravné) a tak nakonec končíme v jakémsi kempu u řeky, kde je už docela dost lidí. Ale je aspoň zadara. Využíváme plyn a vaříme kolínka s tuňákem, potom jdeme spát.

DAY 16 - pátek 3. ledna

Ráno dojídáme tu naší dobrůtku a Dikouš potom meje kotel v řece, čímž se mu naskýtá výhled na několik nahatých koupajících se slečen:-). Projíždíme opět Takakou a jedeme až k moři do Totaranui, což je jakoby na druhé straně parku Abel Tasman, protože si (bláhově) myslíme, že tady bude méně turistů. Ovšem místo toho nás na konci čeká velikánský kemp.

Necháváme tam Barryka a vyrážíme se podívat na nějaký malý trek. Je tu opravdu hezky, ovšem trochu vedro. Zhruba hodinu nám trvá, než se vůbec vymotáme z toho kempu a poté pokračujeme skrze bush, abychom se po zhruba hodině a půl ocitli cca 100 metrů od místa, kde jsme začínali, jen na druhém břehu říčky. To nás poněkud demotivuje a na další trekování rezignujeme. Místo toho se v potoce, který ústí přímo do moře koupeme v peřejkách a pozorujeme malé krabíčky. Pak se vracíme k autu a jedeme zpět přes ten prašný gravel, kterým jsme sem přijeli. To zas bude kára plná prachu...

Zastavujeme ještě u Wainui Falls. Vodopádů jsme sice již na NZ viděli hafo, jsou tu skoro za každým rohem, ale udělali jsme dobře, že jsme tento nevynechali. Vypadá, že je to malý vodopádek s provazovým mostem poblíž, ovšem ten skutečný je o kus dál a je docela velký. Také využíváme potoku a koupeme se v něm.

Vracíme se do Takaky a vyjíždíme nahoru na hřeben ze kterého jsme prudkými serpentýnami před pár dny sjížděli. Nahoře odbočujeme na strašný gravel, protože podle LP tam má být jakási obří propast. Ptám se posádky vracejícího se auta jaké to je a podle jejich popisu to otáčíme a vracíme se. Je to údajně opravdu velká díra, ale není do ní vlastně vidět, protože tam není žádná plošinka nebo nic takového. Takže člověk popolézá kam až si troufne a přesto nic nevidí. Ještě se zastavujeme u jeskyně, kde mají být kosti ptáků moa, ale ta je už zavřená.

Pokračujeme dále a u silnice vidíme ceduli s odbočkou na nějaký hudební festival. Proč ne, říkáme si a jedem se tam podívat. Ovšem když to po chvíli bloudění nacházíme, zjišťujeme, že se to teprve připravuje a není to dneska. Bereme alespoň vodu a jedeme dál. Spíme jako správní homelessáci pod mostem, kde vaříme těstoviny a koupem se v řece.

DAY 17 - sobota 4. ledna

Ráno kolem nás prochází kráva a také tam kálí. Pokračujeme do Murchisonu, míjíme Nelson Lakes na které nemáme čas. Jedeme dlouhým údolím podél řeky s nádhernými alpskými výhledy do Westportu, což je první město na západním pobřeží Jižního ostrova. Cestou se ještě chceme vykoupat ale voda je děsně ledová tak to vzdáváme.

Ve Westportu si dáváme rychlé fish’n’chips a jedeme se podívat na nedalekou kolonii lachtanů/tuleňů na Cape Foulwind (nevím přesně – anglicky seal). Jsou docela legrační a mají kolem sebe malá mláďátka (pups), která se narodila asi v listopadu. Jdeme se projít po nějaké stezce a u Abel Tasmanova astrolábu potkáváme dvě Češky. Chvíli si s nimi vykládáme pak jdeme kus dál směrem k majáku, ale pak se vracíme zpět. Pokračujeme Barrym po pobřeží až k Pancake rocks, což jsou takové vroubkované skály, co vypadají, jako by je někdo postavil z naskládaných palačinek. Pokračujeme dále do Greymouth, kde je ovšem skoro mrtvo. Večer zastavujeme u cesty a stavíme stan v dešti. Ještě chvilku posloucháme rádio, než jdeme spát.

DAY 18 - neděle 5. ledna

Ráno je poměrně hezky, takže v klidu snídáme corn flakes s mlíkem. Potom balíme a jedeme dál na jih po pobřeží. Zastavujeme v Hokitice, městě proslulém zelenými polodrahokamy (anglicky jade, či greenstone, česky to bude asi jadeit...). Chceme sobě zakoupiti nějaké suvenýry a dary pro naše blízké a greenstone se zdá dobrým řešením. V prvním shopu ovšem ceny nevypadají lákavě. To v druhém už jsou nižší a zakupujeme tak každý po jednom kousku. Pochopitelně ve třetím shopu jsou ještě lacinější, ale nebudeme si teď již kazit náladu, že:-)?

Další zastávkou na naší jízdě na jih je Franz Josef Glacier. Jak název napovídá, jde o ledovec pomalinku tekoucí údolím dolů. Ovšem díky teplému počasí posledních let ledovec zároveň taje a tak ve skutečnosti ubývá. Cestou na parkoviště pod ledovcem míjíme ceduli „tady byl ledovec v roce osmnáctsetněco... Je to od dnešního ledovce dost daleko, takže musel být kdysi opravdu obrovský. Na ledovec se dělají výlety s průvodcem v mačkách, do toho ovšem investovat nechceme. Zajímavější už by byl heli-hike, neboli vynesení nahoru vrtulníkem a tam několikadenní lezení po ledovcích, ovšem na to zase nemáme ani náhodou peníze. Jdeme tedy po svých k ledovci po cestě společně s dalšími méně movitými turisty. U ledovce je páska, za kterou se může jen na vlastní nebezpečí. Tak tam tedy na vlastní nebezpečí jdeme a je to úplně v pohodě i bez maček. Nejspíš to tam dali turistické agentury, aby motivovaly lidi kupovat si u nich výlety s průvodcem. Jdeme docela velký kus nahoru, kam až to bez maček jde a užíváme si hezký výhled nahoru i dolů. Poté se vracíme zase zpět k autu, popojíždíme k nedalekému „bratrskému“ ledovci Fox Glacier a výstup opakujeme. Na parkovišti pod Foxem nás baví legrační horský papoušek Kea skákající po autech.

Pokračujeme dále jižním směrem po Westcoastu. Je tu opravdu hezky a velice pusto. Silnici lemuje hvozd a zvláštní stromy obrostlé mechem. Míjíme pláž Bruce Bay, kde je poněkud větrno. Sice tu kotví minibus s třema slečnama, ale ty s sebou mají také tři chlapy, takže jedeme dál:-) Nakonec zastavujeme na noc v kempu u Lake Paringa. Při vaření polívky k večeři nás otravují mouchy „sandflies“, takové mrňavé štípající mrchy.

DAY 19 - pondělí 6. ledna

Ráno rychle mizíme, protože množství sandflies se stává nesnesitelným. POkračujeme po West Coast na jihozápad a pozorujeme hvozdy stromů obrostlých mechem. Dojíždíme do Haastu, odsud již dál po pobřeží jet nejde (resp. jde, ale jen kus a pak se musí vrátit), protože se tam rozkládá pustý neobydlený Fiordland. Zakupujeme akorát předražené mlíko a benzín a jedeme směrem dovnitř ostrova. Přejíždíme Haast Pass a cestou se stavujeme u několika ledovcových potoků, vodopádů, jezírek (Blue Pools) a různých jiných vesměs malých, ale sympatických přírodních úkazů. Poté, co jsme přejeli hory a sjíždíme opět dolů na druhé straně, jedeme podél několika obrovských jezer.

Přijíždíme do Wanaky, kde je slavné „3D“ bludiště (klasické bludiště, akorát dvouúrovňové – docela trvá, než člověk najde cestu) a potom dům s různými hlavolamy, iluzemi a podobnými výmysly. Například jeden pokoj je celý postaven v 15 stupňovém sklonu, což docela nabourává smysl pro rovnováhu, jiný pokoj je zas tak zvláštně křivý, že úplně narušuje perspektivu, takže když si stoupnete do jednoho konce, jste trpaslík a v druhém obr. Nakonec se ještě chvíli pokoušíme skládat nějaké hlavolamy a poté pokračujeme v cestě na Cromwell.

V Cromwellu kupujeme obrovský pytel hranolek a dobrou real-fruit zmrzku. Dále jedeme do Alexandry, kterou protéká skvěle modrá řeka a kde mají na skále funkční velké hodiny (podobné, jako ten nápis na skále v Hollywoodu – údajně si z toho takto dělají srandu). Bereme benzín a jedeme se vyspat do blízkého lesíka. Zde trochu měníme plány naší další cesty, vypadá to že jsme ušetřili nějaký čas a stihneme tak ve Fiordlandu alespoň jeden trek. Milford Trek nepřichází v úvahu, je sice prý nejkrásnější snad i na světě, ale pouštějí tam omezený počet lidí a tak je vybookováno na několik měsíců dopředu a navíc je nehorázně drahý (přes $100!). Vypadá to, že Kepler Track bude pro nás lepší...

DAY 20 - úterý 7. ledna

Ráno se vracíme do Alexandry a nakupujeme zásoby na trek, který jsme si včera naplánovali. Já se ještě jdu nechat ostříhat a po menším nedorozumění a záměně slov trim a cut se midaří té paní vysvětlit, že chci prostě obrat mašinkou na 1 cm. Hm, už jsem půl roku v anglicky mluvících zemích a stále se nedomluvím na některých základních věcech...:-)

Vracíme se zpět na Cromwell, kde si opět dáváme tu dobrou zmrzku a pak pokračujeme na Quennstown. To je největší turistické centrum na celém NZ, kterému jsme se chtěli původně vyhnout, ale chceme-li do města Te Anau, kde začíná i končí Kepler Track, musíme přes Queenstown projet.

Barry zřejmě usoudil, že už nás dlouho nenaštval, a tak z ničeho nic upadává výfuk:-). To je velmi vtipné, protože auto tak jednak neuvěřitelně prdí a k tomu prý hrozně žere. upadlý výfuk přivazujeme pomocí kusů prostěradla k podvozku a jedeme dál k nějakému servisu. Cestou se nám prostěradlo o horký výfuk přepálilo, tak zastavujeme u nějaké luxusní vinárny a vyžebráváme na nějakém chlápkovi kus drátu. Ještě, že je v Barrykovi aspoň hever! Do Queenstownu zbývá nějakých 20 km ale kvůli tomu výfuku jedeme děsně pomalu. Zkoušíme neúspěšně sehnat někoho kdo by to opravil v prvním městě – Franktonu. Poté dojíždíme do Queenstownu, ale sehnat někoho kdo by nám to opravil je téměž nadlidský úkol. Po objetí asi 15 autoservisů nakonec nacházíme chlapíka u čerpací stanice Mobil, který nám to dá do kupy. Je to slušňák a na rozdíl od toho Pictoňáka nás ani nenatáhl. Ještě se bavíme s nějakým Francouzem a Belgičankou tuším, kterým zase upadla chladicí roura. Celá anabáze nás stojí asi půl dne a nějakých $40. Alespoň jeden pozitivní efekt to ale má, naučili jsme se docela dost anglických termínů pro poruchy auta:-) Například „upadl nám výfuk“ se řekne „the exhaust pipe cracked off“:-)

Kolem šesté tedy opouštíme Queenstown a podél jezera Wakatipu, kde se koupeme, pokračujeme na Te Anau. Barry jede jak drak, kolem je super krajina a navíc v Mossburnu cestou zastavujeme na strašně levnou zmrzku (dolar a půl za megaporci, která normálně stojí dva:-)

V podvečer jsme již v Te Anau. Je to pěkné město na břehu stejnojmenného jezera, ale strašně turistické. Nalézáme nějaký parčík a prolejzačky a vaříme u nich kolínka s čímsi. Už je pozdě, informace jsou zavřené a tak nezbývá, než vyrazit někam přespat za město. Jedeme kousek podél jezera a zastavujeme u parkoviště blízko začátku Kepler Tracku, kde se rozbalujeme na trávě. Za chvíli přijíždí policie a my děláme, jako že tam máme noční piknik:-) a vůbec tam nechceme spát:-) Bojíme se totiž, že to je nějaké rezervace... Ukazuje se však, že poliš kontroluje odlehlé parkoviště, protože se tu často krade a tak si myslel, že jsme asi zloději. Když ale vidí Barryka a naše spacáky, dochází mu to a dokonce nám přeje dobrou noc:-). Než jdeme spát posloucháme zase chvíli rádio v autě a píšeme zápisky. Nepříliš chytře jsme ale nechali otevřené okýnko a auto se zaplnilo komáry, které Dikouš legračním způsobem masově vraždí za pomoci autoatlasu.

DAY 21 - středa 8. ledna

Ráno se vracíme do Te Anau na DOC Visitor’s Centre (DOC je Department of Conservation, čili ministerstvo životního prostředí). Zde zjišťujeme, že přístup na trek není volný, jak jsme se domnívali, nýbrž už se musí také předem objednávat. Chaty na treku jsou již plné, ale půjdeme-li se stanem, je to OK. To nám nevadí, protože to byl stejně náš plán.

Problém je, že první stanoviště je jen 6 km od Te Anau v Brod Bay na druhé straně jezera. Další den potom musíme ujít docela hezký kousek, takže vyrazit teď by nemělo smysl. Takže porůznu nakupujeme, balíme, posloucháme rádio, prohlížíme si výstavku a podobně ztrácíme čas:-(. Já se ještě snažím v knihovně jít na internet, ale nefunguje. Nakonec vyrážíme kolem 6 kdy polevuje odpolední vedro. Auto necháváme u DOC centra, protože to parkoviště u treku je odlehlé a často navštěvované zloději, jak jsme se včera přesvědčili při „policejní šťáře“:-).

Přes Control Gates, kde není vůbec nikdo a ani tam nějak nejsou ty gates projdeme k jezeru a po cestičce podél břehu lesem jdeme až do Brod Bay, kde jsme za chvilku. Koupeme se v jezeře a vaříme polívku z jezerní vody:-) Jíme to obalama od těch polívek, protože nemáme lžíce (mysleli jsme, že jsme je zapomněli v autě, ovšem ve skutečnosti byly u Dikouše v batohu). Jdeme spát, protože množství sandflies je ve zdejším regionu dost neúnosné. V noci Dikouš zápasí s drzým possumem o zbytky naší večeře.

DAY 22 - čtvrtek 9. ledna

Na dnešek nám Zélandské ministerstvo životního prostředí naplánovalo asi 22 kilometrový pochod s převýšením 1200 metrů nahoru a pak zas dolů, takže si dáváme budíček už v 7. Začínáme výstupem na hřeben na Luxmore Hut, který zvládáme asi za dvě a půl hodiny. Obhlížíme chatu a je to docela pěkný skoro hotýlek:-) Necháváme tam bágly a jdeme se podívat do nedaleké Luxmore Caves. Máme ovšem stále jen tu Dikiho vybitou a já mám svíčku a zapalovač. Jdeme tedy dovnitř a k našemu překvapení je jeskyně pěkně dlouhá. Asi po tři čtvrtě hodině se rozhodujeme pro návrat, neboť svíčka už je za půlkou. Vracíme se na chatu pro věci, dáváme si obídek a pokračujeme ve výšlapu na hřeben, nejhorší stoupání už je ale za námi.

Odbočujeme na Luxmore Mt (1472), což je nejvyšší kopec na naší cestě. Poté již jdeme hezky po hřebeni se skvělými výhledy na krajinu Fiordlandu pod námi. Sice to nejsou skutečné fjodry, protože nejsme na pobřeží, ale ve vnitrozemí, ale i jezero Te Anau tvoří tři uzoučké ale hrozně dlouhé zářezy do okolních skal. Míjíme dvě nouzová přístřeší, na jedné z nich si dělám sunárek pro rychlé doplnění energie, který naštěstí rychle zabírá (aby ne, když jsem tam nasypal asi půl kila cukru:-). Bohužel, hřeben končí a my zase musíme dolů do údolí k další chatě, kde je také tábořiště pro stanovače. Cesta padá dolů v asi 40 prudkých zatáčkách typu „zik-zag“:-), což ocení zejména vaše kolena... Zbytek cesty už jdeme dolů podél potoka.

Na campsite už je dost lidí, tak nalézáme ještě místo na stan a jdeme se vykoupat do potoka, což od nás ostatní okoukávají a jdou taky. Spolu s jedním Francouzem (kterého jste poznali ihned, jak promluvil podle jeho angličtiny:-) a Švýcarkou děláme oheň a vaříme. Ještě jim nutím naše přebytečné špagety, protože oni chudáci zřejmě uvěřili reklamám, že ta hotová jídla z pytlíku jsou opravdu 4 porce. Nakonec nelitují, protože i s našima špagetama toho nemají moc. Je tu ovšem strašně moc sandflies, ještě víc než včera. Přesto sedíme u ohně a kecáme ještě docela dlouho, než jdeme spát. Připojují se k nám také dva Izraelci a kolem soumraku dorážejí i tři Korejci s báglama a v teniskách, o kterých jsme si už málem mysleli, že asi zahynuli někde cestou:-)

DAY 23 - pátek 10. ledna

Ráno se tedy opakuje totéž, co den předtím – úprk před dotěrnými sandflies. Mimochodem vůbec netuším, proč se tak jmenují... Asi to bude něco jako sandwich, v tom taky žádný písek není:-). Diki nasazuje ukrutné tempo, takže za necelé tři hodiny téměř „uběhneme“ 15 kiláků, tedy většinu dnešní trasy. Cestou se různě potkáváme a zase ztrácíme s Frantíkama a Izraelcema, se kterýma jsme se bavili den předtím.

Cesta vede údolím převážně mírně dolů, ale terén je až neuvěřitelně rozmanitý. Bukový nížinatý les (pozor, nejedná se o plážový les – beech forest, nikoli beach forest:-), bažiny a rašeliniště, holá místa a polomy z bouří a sesuvů a podobně. Přicházíme k Lake Manapouri, což je vedlejší jezero u jezera Te Anau. Koupu se v něm, ale začíná pršet, balíme a jdeme dál k chatě, kde lze skončit. Zde ovšem teprve obědváme a poté pokračujeme dál, stejně tak naši paralelní spoluvýletníci. Docházíme až na Rainbow Range, přelézáme přes houpací most přes mohutnou ale rychle tekoucí řeku tekoucí z jezera Te Anau do Manapouri. Míjíme parkoviště na konci treku a po prašné cestě jdeme ještě asi 2 km na asfaltku, kde stopujeme zpátky do Te Anau.

Zastavuje nám Fin s jednou nohou v sádře a s berlema. Pracuje a žije dlouhodobě v Číně, tady je na prázdninách a nohu si zlomil při běhání se svou ženou (ta teď zrovna běží z místa o kus dál do Te Anau jako trénink:-). Chudák běhat nemůže tak zítra aspoň jedou na kajaky:-) Také nám vyprávěl o nějakém běžeckém závodě v mongolské poušti. Docela šílenec:-) Ale do Te Anau nás svezl a za to mu patří díky!

Nastupujeme do Barryka a startujeme, a ouha:-) Vybitá baterie si ani neškrtne a ani neotočí startérem. Chvíli váháme, jak je to možné, ale po chvíli se s tím smiřujeme a usuzujeme, že to bude nejspíš celodenním usilovným pařením na rádiu v den odchodu. Nezbývá, než to nějak nastartovat. A zde se ukazuje nevýhoda automatické převodovky – auto nemůžete roztlačit, jako starou dobrou škodovku:-) Musíme sehnat někoho s vodícími kabely a nastartovat od něj. Naštěstí po naší zkušenosti z Wellingtonu již víme, jak se kabely řeknou anglicky (jumper leads). Holky v DOC centru nám podle očekávání nepomohou, pumpařka v Mobilu nám to nemůže půjčit, leda to po někom poslat, což by vyšlo tak na $30. Vracíme se tedy k DOC a k Barrykovi a já se tak náhodou ptám chlapíka ve vanu jestli náhodou jumper leads nemá. Má. Hurá, nastartuje nám ochotně auto a je to.

K večeři si kupuju balík hranolek a mohutně je zalívám kečupem a tatarkou (jíme zdravě!), Dikouš si dává chleba. Vařit se nám nechce, protože zase prší. Trochu se projíždíme v Barrykovi sem tam, abychom nabili baterku a ráno nastartovali. Jedeme zpět ke Kepler Tracku na nějaký view-point a stavíme rychle stan hned u auta. Kromě nás už to tak udělalo jedno auto, tak aspoň nebudeme pokutu platit sami...

DAY 24 - sobota 11. ledna

Čas se krátí, ale nechceme si nechat ujít Milford Sound, nejznámější a nejúchvatnější (protože jediný přístupný po silnici) fjord. Je to asi 120 km tam a zase zpět navíc, ale snad to bude stát za to. Risk je v tom, že počasí v Milfordu je převážně hnusné a strašně moc tam prší (ono hodně prší v celém Fiordlandu, ale v Milford Soundu už tuplem), takže vychytat hezký den je docela štěstí. Ovšem podle zpráv tam bylo včera hezky, tak vyrážíme, ovšem až poté, co si koupíme k snídani zlevněné muffiny.

Bohužel sázka na počasí nám moc nevychází, skoro celou cestu je hnusně a mlha a prší. Jsou ovšem přesto vidět některé úchvatné skály, přehršel strašně vysokých vodopádů, které protkávají ty skály jako tenké dlouhé nitky. Na konci cesty kousek před Milfordem je tunel, na jehož konci je ještě hnusněji. Zastavujeme u Chasm, což jsou takové pukliny ve skalách jimiž proudí voda. Vypadá to hezky, ale ty davy turistů tu idylku trochu kazí. Milford Sound je možná krásný, ale také turisticky přehuštěný... V samotném Milfordu toho moc není, hlavně přístav a letiště. Je opravdu hnusně a mlha, že není vidět skoro nic, tak se tu zbytečně nezdržujeme a jedem zpět.

Cestou ještě zastavujeme u několika menších zajímavostí, jako třeba Mirror Lakes a u informační zastávky, kde se nemůžu vynasmát zélandskému patriotismu směřovaného proti Austrálii. Je tu totiž vycpaný possum (hlodavec přivezený sem z Austrálie, čili její symbol) a u hlavy má bublinu a říká něco jako: „Gidday! I’m an Australian possum and me and my mates love to eat your forests”. Na druhou stranu s ochranou přírody to tu mají opravdu těžké, Zéland se dlouho vyvíjel v izolaci bez predátorů, kteří se sem dostali až relativně nedávno a vydatně decimují zdejší flóru a faunu. Například possumů je na NZ asi 70 milionů a daří se jim výborně, protože tu nemají žádné přirozené nepřátele (nepočítáme-li v to samotné Zélanďany, kteří possumy s chutí přejíždějí auty – sociologicky zajímavý projev nacionalismu:-) Dokonce když jsme ve Wellingtonu kupovali auto, zaznamenali jsme inzerát na auto zvané „Possum-killer“, údajně speciálně vhodné k přejíždění possumů). Podobně Maoři na NZ zavlekli krysy a později běloši vymysleli geniální strategii: krysy škodí, tak na ně nasadíme kuny a ty je pochytají. Kuny sice ty krysy chytají, ovšem sem tam si rády jídelníček obohatí vejci nějakého místního nelétavého ptáka, kterých je (resp. bylo) na NZ mnoho druhů, a nejznámějším z nichž je pochopitelně symbol NZ – hrabavý a teď ohrožený pták kiwi. Když člověku dojdou tyto souvislosti, říká si, no nakonec to ten DOC řeší celkem rozumně i když to vypadá, že lidi hodně omezuje různými zákazy. Ale uchránit takto rozmanitý a zranitelný svět zkrátka vyžaduje nekompromisní přístup.

Vracíme se do Te Anau, dáváme si k obídku nějaké takeaway kuře s hranolkama a pokračujeme dále s cílem objet si kolem jezera Manapouri a dále po scenic drive do Invercargillu. Bohužel ze scenic drive toho moc není, protože je hnusně a skoro furt prší. Do Invercargillu jedeme snad na vzduch a dorážíme s benzínem úplně na nule. Hledáme nějaký internet, ale je neskutečně drahý, město je prázdné a nic se tu neděje tak zas jedem pryč. Na okraji města ještě kupujeme nějaké jídlo v místním hypermarketu a kus za městem to v autě pojídáme. Furt prší, tak v rychlosti stavíme stan v kopřivách a spíme.

DAY 25 - neděle 12. ledna

Ráno nás opět budí bučení krav a k tomu ještě nějaký pták. Trochu se vyčasilo, tak i sušíme stan a snídáme nějaké dobrůtky. Dneska máme v plánu objet jižní pobřeží mezi Invercargillem a Dunedinem. Oblast mezi nimi se zove Catlins a je plná různých zajímavostí.

Nejdříve tedy pokračujeme po silnici na Fortrose a uhýbáme k majáku Waipapa Point. Majáček je poněkud omšelý, ale na plážičce u něj se válí dva tuleni. Naštěstí aspoň zvedli hlavu, takže jsme zjistili, že naštěstí nejsou mrtví. Pokračujeme dála na Slope Point, což je údajně nejjižnější bod jižního ostrova NZ (ani ne celého Zélandu, protože ještě jižneji je Stewart Island). Krom toho měřením Dikoušovou busolou vyšlo, že cíp pevniny kus od nás sahá ještě dále, ale dejme tomu, že jsme měřili nepřesně, ať si nekazíme radost:-). Teď už jedeme pořád po štěrku, ale postupně ovládáme mistrovství jízdy po štěrku, aby to co nejmíň hopsalo a prášilo (což zahrnuje zuřivé zavírání okýnek blíží-li se auto v protisměru).

Další zastávka je v Curio Bay, což je pláž na které jsou pozůstatky zkamenělého lesa, ovšem není jich moc, protože lidi to už převážně rozkradli. Zůstaly tam tedy jen pařezy a kmeny zarostlé do skály, které ukrázt nejdou...

Hned vedle je Porpoise Bay a v ní hafo delfínů honících se sem tam. Dá se s nimi údajně i koupat, ale nato je příliš zima. Alespoň tedy číháme na nějaký záběr, ale delfíni toho nedbají a jen občas vystrčí na chvíli hřbetní ploutve na zcela náhodném místě. Trochu to připomíná tu hru pro Windows, jak se kurzor myši změní na kladívko a na náhodných místech obrazovky na vás vykoukne Bill Gates a vy ho máte tím kladívkem praštit.

O kus dále zastavujeme u McLean Falls. Vodopádů už máme plné kecky, ale dobře jsme udělali, že tento jsme nevynechali. Postranní stezkou se lze vydrápat až úplně nahoru na „korunu“ dost vysokého vodopádu a koukat odsud dolů na lidičky. Říkám si, co si asi tak myslí ryba, když si plave potůčkem a najednou slítne o 30 metrů dolů a rozplácne se do tůně. Těžko říct, rybí mentalita je mi vzdálená...

Další zajímavostí je Cathedral Cave, což je jeskyně vedoucí skrz pobřežní skálu a ústící oběma východy do moře. Přístupná jen za odlivu za malý poplatek - nachází se totiž na soukromém pozemku. Ale stojí za to, jen kdyby těch turistů tam nebyly takové mraky...

Míjíme další dva vodopády, které už vynecháváme a skrze městečko Owaka jedeme na Jack’s Bay, kde se nachází Jack’s Blowhole. Je to asi půlhodinová procházka pěkným pobřežím a na konci to oravdu stojí za to. Blowhole je totiž obrovská díra do země asi 55 metrů hluboká o rozměrech asi 140x70 metrů, to celé asi 200 metrů od moře, ale spojená s ním podzemním tunelem, takže takové malé „privátní moříčko“. Akorát skákat se do něj nedá, je moc hluboko... Příboj v jámě zajímavě bouří a pění.

Nugget Point je náš další cíl, je to zachovalý maják na útesu vyčnívajícím z pevniny a za ním je ještě kus v moři několik balvanů, takových nugetů. Přijíždíme právě včas na efektní záběr nasvícený skoro zapadajícím sluncem mezi mraky. Pozorujeme také malé tuleně o nějakých 200 metrů níže pod námi u moře. Mají tam takový přírodní bazének a pod dozorem starých tam dovádějí a učí se plavat. Škoda, že nemáme aspoň malý dalekohled nebo triedr. Hned vedle je Roaring Bay, kde lze pozorovat tučňáky, a skutečně. Vlezete do budky, aby vás neviděli a oni se začnou trousit z moře po pláži ke hnízdům. Je to jeden z nejohroženějších druhů – Yellowcrested penguin. Žijí samotářsky a ne v koloniích, takže jich za asi půl hodiny vidíme jen čtyři. Rozhodně jsou ale legrační, jak se občas zastaví a ztuhnou na několik minut ve směšné póze. Prudký vítr nás ale vyhání z profukující budky na další cestu (ten, kdo vymýšlel nápovědu pro morseovku a pro Q vymyslel „kvílí orkán“ byl zřejmě na Nugget Pointu).

Cestou dále si Balcluthe dáváme shark&chips (filet ze žraloka – mňam, mňam). Místní Maor nás poučuje, že nejlepší lahůdkou je čokoládová tyčinka podobná naší Deli obalená a usmažená stejně jako rybí filety. Na důkaz si jednu objednává, my na to však nemáme chuť. Kus za městem si stavíme stan a před vichrem se schováváme do spacáků.

DAY 26 - pondělí 13. ledna

Ráno pokračujeme do Dunedinu. Cestou neustále hledáme nějakou sprchu, kde bychom se mohli umýt, ale bezúspěšně, všechno je zamčené, či nefunkční.

V Dunedinu jsme tak trochu náhodou našli Tunnel Beach (najít jsme ji tedy chtěli, ale že jsme se k ní trefili hned na poprvé, to bylo trochu štěstí:-). Je to skvělé členité pískovcové pobřeží bičované příbojem a vichrem. Do skály zde jakýsi pán vykopal tunel, vedoucí na jinak nepřístupnou plážičku, aby si tam mohl nerušeně piknikovat.

Potom jedeme do centra a parkujeme kousek od univerzity. Moje zkušenost z Austrálie je taková, že univerzitní campusy jsou dobrou základnou pro cestovatele:-) Chováte-li se trochu nenápadně, vypadáte jako student, se štěstím na campusu i zaparkujete, v knihovně se obvykle zadarmo dostanete na net a někdy se vám podaří i se někde umýt. Dunedinská University of Otago je myslím nejvyhlášenější univerzita na NZ, a dokonce jsem slyšel, že předčí i „moji“:-) University of Queensland, což je prozměnu údajně jedna ze tří nejlepších Australských. Campus je docela pěkný, ale to počasí! V lednu tu vrcholí léto (jsme přece na jižní polokouli:-), ale je sychravo, zima, fučí vítr a prší, prostě hnus. Nechtěl bych vidět, jak to tu vypadá v zimě... Chvíli se potloukáme po campusu, ale nakonec nás počasí zahání do moderní budovy univerzitní knihovny. Zde se nenápadně uchylujeme na futuristicky vybavené toalety a k naší radosti zde nacházíme funkční sprchu, tak se tam rychle umýváme a Dikouš se holí. Naší vlezlosti dáváme korunu tím, že v knihovně poté pár hodin strávíme zadarmo na netu.

Počasí je prostě nechutné, tak běžíme zpět do auta a přesunujeme se na parkoviště u supermarketu. Nedaleko je čokoládovna Cadbury s nedávno otevřenou expozicí, ovšem ta právě zavírá, takže nám nezbývá, než si Cadbury jít koupit do onoho supermarketu.

Poté jdeme do centra na osmiúhelníhové náměstí Octagon a snažíme se najít nějaký foodcourt, což se nám nakonec daří a úspěšně se přežíráme:-). Malinko se vyčasilo a tak Dikouš fotí nějaké budovy a poté půl hodiny objíždíme město, abychom objevili tu nejhezčí, kterou Dikouš zahlédl při našem příjezdu, aby se ukázalo, že to bylo přece to nádraží, které už vyfotil, ale z jiného úhlu.

Vyjíždíme z Dunedinu, ale ještě to bereme oklikou přes Baldwin Street, což má být údajně nejstrmější ulice na světě, zapsaná v Guinessovce. A skutečně, strmější ulici jsem zatím neviděl. Vyjíždíme si ji Barrykem, ale trochu se bojíme, aby se nám v tom kopci nepřevrátil na záda... Fotíme, a pokračujeme dál na Christchurch.

Po cestě odbočujeme podle cedule na Trotter’s Gorge, ale nic nenacházíme, kromě rekreační chatky Uni of Otago, tak se vracíme. Potkáváme chlapíka s flintou a šesti honicími psy, kteří se mu střídavě ztrácejí a zase nacházejí. Ozvěny štěkání a volání se k nám poté donášejí z různých směrů, a kvůli ozvěně ani nejsme schopni určit odkud vlastně. Nakonec se chlapík vrací i se všemi psy a my jedeme dál.

U pobřeží nás ještě zaujmou kulové kameny Moreaki Boulders. Na pláži se tam prostě povalují balvany o průměru přes metr omleté do téměř přesného kulového tvaru. Jak se tam dostaly je záhadou... Opět se schyluje k bouři a tak si nejdřív radši nebereme foťáky, ale poté, když ty šutry vidíme, se pro ně vracíme. Nakonec stíháme doběhnout do auta těsně před začátkem mohutné průtrže mračen. Jedeme až skoro do půlnoci a končíme na štěrkové odbočce z dálnice, kde stavíme stan na malém plácku u vrat na nějaký pozemek.

DAY 27 -úterý 14. ledna

Projíždíme teď již samými městy a do Christchurche dorážíme kolem 1 hodiny. Jsme tu s předstihem, protože potřebujeme zase prodat Barryho, který nám tak (střídavě) dobře sloužil:-). V parku si dáváme oběd. Hned vedle stojí barbecue, ale je na mince. Vzpomínám na sladkou Austrálii, kde najdete tyto plotýnky naprosto všude a zadarmo, protože je to národní sport.

Poté objíždíme pár hostelů a zjišťujeme situaci na „trhu ojetin“:-). Nevypadá to moc dobře, nabídka je tu mnohem větší než v Aucklandu a ceny nižší, vypadá to, že na transakci určitě proděláme. Vymýšlíme inzerát a stanovujeme cenu. Nejdříve jsme chtěli zkusit prodat za více, než jsme koupili, aby se nám částečně vrátily náklady investované do oprav, ale to teď zavrhujeme a zkusíme to za původních $1200. Rozvěšujeme plakátky do všech hostelů a pak jdeme downtown.

Christchurch má pěkné a celkem živé centrum. A také zde je internet od $2 za hodinu, tedy cena, kterou jsme potkali zatím jen v Aucklandu a Wellingtonu (nepočítám univerzitu v Dunedinu). Na náměstí stojí pěkný kostel, jakási kovová plastika a velká šachovnice s asi půlmetrovými figurkami, která je neustále v provozu.

Dáváme si ještě nějaké jídlo, pak Diki jde do auta a já se ještě trochu potloukám kolem a sleduji skupinu nacvičující dudácký pochod. Potom odjíždíme na kopec za město, kde se chceme vyspat a naposledy tak ušetřit za hostel, dokud máme auto. Zajíždíme ovšem do jakési zástavby, protože Christchurch je větší, než se zdálo. Nakonec ovšem nacházíme jakési místo, kde se dá vyspat v trávě, ovšem počkáme se stavbou stanu raději až na setmění. Nejříve se tam motají různí výrostci, ale později se situace uklidňuje. Máme skvělý výhled na město z výšky.

DAY 28 - středa 15. ledna

Ráno jedeme sehnat hostel, ale ubytují nás až v jednu. Necháváme tam bágly a jedeme mezitím umýt a vyluxovat Barryka k pumpě. Dáváme mu suprwas program za $9 s voskem:-) Potom se vracíme do hostelu a ubytováváme se ve velkém shared roomu pro asi 40 lidí. Naštěstí je rozdělen do takových kójí po 4.

Vaříme k obědu jakési makaróny a koukáme na videu na LOTR jedničku. Mezitím se ozve jakýsi Izraelec a ukazujeme mu auto. Říká, že s jeho blízkovýchodním vzhledem se mu na NZ dost blbě stopuje a tak potřebuje nějaké koupit. Pak opět někdo ještě volá, ale nepřijde.

Večer jdeme na net, k večeři si dáváme nějaké noodles a DIkouš platí omylem dvakrát. Spát jdu kolem půlnoci. Nevýhodou toho sdíleného pokoje je, že kdyzž rozsvítím, ozve se na mě z blíže neurčitelné kóje fuck off, tak radši zhasínám a řídím se hmatem...

DAY 29 - čtvrtek 16. ledna

Platíme další den v hostelu a čekáme, co bude. Vyrábíme jakési sandwiche z našich zbytků a na oběd jdu radši do města na wonton soup a na chvíli na net.

Potom se jdu projít do city a směrek k botanické zahradě. Chlapík zde předvádí kousky se cvičeným psíkem a sklízí velký úspěch. Míjím Museum of Canterbury (Canterbury je oblast NZ, Christchurch je jejím hlavním městem, podobně jako Dunedin v Otagu), tak si říkám proč se tam nepodívat. Muzeum není tematicky zaměřené, obsahuje takovou všehochuť. Je tu celkem dobrá expozice věnovaná Maorům a další antarktidě. V oddělení Asian Art se mi líbí katany a figurína Konfucia a nejvíce ze všeho mě dostává axolotl v akváriu. To je takový zvláštní živočich, pamatuji se, že jsme se o něm učili i ve škole... Také je tu část věnovaná slavným filmům točeným na NZ, ale vychází z toho vlastně jenom LOTR a Vertical Limit (což je o Himalájích).

Poté potkávám na náměstí u šachovnice Dikouše a říkáme si, že musíme něco udělat s tím Barrykem. Na poště teda koupím barevné nálepky a objíždíme hostely a obměňujeme plakátky cedulkou „MUST SELL“ a snižujeme cenu na $1000. Vtipné je to, že v posledním hostelu u nástěnky potkávám skupinu Maďarů, kteří zrovna auto kupují. Ihned se s nimi domlouvám a ukazujeme jim auto a necháváme je projet. Říkají, že je to OK, ale že tu budou ještě dost dlouho a potřebovali by obnovit WOF. WOF je warrant of fitness, čili cosi jako naše technická, ovšem zde se musí obnovovat každého půl roku! Domlouváme se, že tedy jo, že to zítra zařídíme a hotovo.

Nakupujeme ještě nějaké suroviny v krámu, chvíli pokecáme s Němcema a večer koukáme na Snatch (Podfu(c)k). Naštěstí už vím o co jde, jinak bych tomu vůbec bez titulků nerozuměl... Kvůli WOF nařizujeme budík na 8.

DAY 30 - pátek 17. ledna

Dnešní den bude peklo, to ještě ovšem nevíme. Získat WOF pro Barryka bude totiž neuvěřitelně složité...

Jedeme na stanici A, která WOF dělá (těch je všude hafo). Chlapík říká je to skoro OK guys, just few minor problems, ale na protokolu je FAILED:-((( za $30. Roztáčí se kolotoč oprav, které musíme do odpoledne stihnout. Jedeme do vedlejšího servisu B. Zde nám opraví prdící výfuk a přední světlo. Ovšemje nutné kus výfuku vyříznout a znova navařit, což přijde na nějakých $200. Nakonec se nad námi slitoval a udělal nám to za $170. Mezitím vyměňujeme sjetou pneumatiku ve vedlejším servisu C. Je tam celkem příjemný chlapík, vymění nám to za nějakou použitou, ale dobrou a hlavně prý celkem levnou ($65). Navíc nám říká, že to auto možná koupí, ať mu ho pak přivezem ukázat. Jdeme pěšky zpět do hostelu se najíst. Volají Maďaři tak si s nimi dáváme sraz na 12 a pak se vracíme do servisu B.

Výfuk už je OK a světlo taky, dáváme tam ještě tu pneu a teď zbývá jen sehnat poslední věc – nový bezpečnostní pás na zadní sedadlo. Taková prkotina, jednak tam stejně nikdo vzadu nejspíš nikdy sedět nebude a hlavně celý problém tkví v tom, že je na pásu malinká prasklinka! Ach jo, tohle tam přece už muselo být dávno a přece Barryk WOF měl... Jedeme zpět do stanice A, ale ujišťují nás, že bez nového pásu nám to nedají... Objíždíme tedy asi 7 vrakovišť a sháníme nový zadní pás, ale nikde ho nemají. Mezitím jedeme do hostelu ukázat auto nějaké Melanii, ale ta prý chce čtyřdveřové, takže zbytečně... Nakonec sháníme v nějakém servisu specializovaném na takové věci nový pás za $50. To je velké štěstí v neštěstí, protože je to nějaký barevně neladící, jinak by stál $160. To je nám ale úplně putna. Vyměňujeme si to sami, naštěstí chápavý šéf nám půjčuje nářadí. Mezitím volají Maďaři a tak to opět pospouváme, tentokrát na 3. Hurá, máme vše, jedeme zpět do stanice A, ale co se nestane, zjistí nám tam, že ta vyměněná přední pneu má větší průměr než ta druhá. Grrrrrrrrrrr!!!

Jedeme ihned do pneuservisu C a říkáme mu, že nám to vyměnil blbě. On nám ovšem ukazuje původní pneu a ta byla stejná! Aha! Tady je jádro pudla, ty gumy tam byly blbě od začátku, už od Barryho, proto ta menší byla tak sjetá a proto to auto trochu ustřelovalo! Vše se nám teď vyjasňuje a začínáme nenávidět Barryho, protože tohle musel vědět! Naštěstí na nás chlapík po našem falešném obvinění nezanevřel, vysvětlujeme mu naši situaci a on nám shání stejné kolo. Barryka ovšem nechce, asi si myslel, že top bude novější typ:-). Kolo bude asi v půl páté od nějakého kámoše. No to je super, protoře WOF servis A zavírá v 5.

Jdeme k hostelu, kde máme sraz s Maďary a ti za chvíli volají: kde ste, my tu čekáme a my zas no my taky čekáme, kde ste vy? Ukazuje se, že kvůli nedorozumění čekajína druhé straně města... Jedem tam šupem a říkáme jim o našem strašném dni stráveném popojížděním po servisech a pak na ně zkoušíme naší zoufalou taktiku: ačkoli jsme už slevili na $1000 chceme jim to prodat za původních $1200, protože si myslíme, že naše dnešní investice a čerstvý WOF cenu auta zvýšily a navíc máme ještě další zájemce, ale oni byli první a tak jim dáme přednost, pokud cenu vyrovnají na těch dvanáct stovek. Říkáme jim, ať si to rozmyslí, mezitím zajedeme pro tu gumu a sejdeme se u hostelu. Cestou pro pneu se setkáváme ještě s dalšími kluky, ale ti chtějí stlačit cenu ještě níž a to my po dnešních investicích nemůžeme přijmout. Ovšem tím padl náš poslední potenciální zákazník a teď hrajeme vabank, buď to vezmou Maďaři anebo jsme v pytli.

Ještě si dáváme opravdu big zmrzku a akorát včas se vracíme k chlapíkovi do servisu C, ten tam již gumu má, za $35 nám ji prodá a namontuje. Přitom si docela pokecáme, jako správný Zélanďák nemá v oblibě Australany, já je však obhajuju. Pak mu ještě říkáme, jak probíhají technické kontroly u nás:-))) Také nám říká zajímavou věc, jenom ty elektrony, co má Barry (ráfky kol) by před rokem dvěma stály $1200 samy o sobě! No v tom případě nechápu, proč jsme neprodali jen ty ráfky a zbytek nehodili někde z útesu... V servisu A jsme těsně před pátou a WOF máme v pět! HEURÉKA, povedlo se! Celý den v hajzlu, stres jak blázen, ale máme to! Teď jen aby to Maďaři vzali...

Vracíme se do hostelu a já si balím, protože večer odcházím naletiště (letím brzo ráno). Maďaři přicházejí a auto berou za těch $1200. Nakonec jsme myslím všichni docela happy, oni mají fungl opravené auto s novým WOF a my máme prachy na Thajsko, kam míříme odsud. Celá anabáze nás vyšla nakonec dost draho (mnohem dráž než podobná akce v Austrálii) – asi na $500, které jsme zaplatili na opravách, nepočítaje v to benzín, ale myslím pořád o dost levněji, než kdybychom jezdili busem. Jednoznačné poučení ovšem je: jezděte opačně! Začněte v Christchurchi, vyberte si auto z velké nabídky a usmlouvejte cenu na co nejmíň. Jeďte nejdřív jižní ostrov a apk severní a prodejte auto v Aucklandu, kde je poptávka větší a nabídka menší, takže nakonec možná i vyděláte!

Každopádně stres je pryč a jdeme si dát noodles. Zjišťuji si bus na letiště a pak se vracím do hostelu dobalit a jedu. Naletišti jsem asi v 9 a bufetím do rána v příletové hale. V noci žádné lety nejsou, ale naštěstí celé letiště nezavírají, jen části. Ráno ještě platím odletovou daň $20 a opouštím NZ směrem do Sydney.

Diki ještě zůstává v Christchurchi a sejdeme se zase za dva dni v letadle Sydney-Bangkok. Ale o tom už jinde...

Zapsal Ondra (Krup)