Šest skvělých dní v Chicagu (IL)

Od středy do pondělí (28.3. - 2.4.) jsem vyrazil doChicaga (Illinois). Fulbright tam přes víkend pořádal “Enrichment Seminar” - sešla se banda Fulbright stipendistů (asi 140) ze všech možných zemí, co jsou zrovna v USA. Fulbright těch seminářů pořádá asi osum nebo devět, protože po státech je nás (vidíte, jak v nás už vybudovali novou identitu:-) celkem hodně - já měl to štestí jet zrovna do Chicaga. A když už jsem se tam vypravil, řekl jsem si, že zůstanu o den na začátku i na konci déle, trochu si prohlédnout město. Udělal jsem dobře, jak seminář, tak město byly výborný! Foto jsou zde: město, Fulbright seminar, indoor.

Den 1 (středa)

Ráno letím v devět, takže si večer předtím objednávám taxi na sedmou ráno. Balím a dlouho do noci zjišťuju, co se dá vidět v Chicagu, takže spím asi čtyři hodiny. Taxík ráno přijíždí jak na koni, avšak letadlo má zase zpoždění. Vypadá to, že kdykoli letím přes Chicago, je průser. Posledně, když jsem letěl domů na Vánoce, mi kvůli Chicagu zrušili let a musel jsem letět o den později přes D.C. Navíc tabule říká, že to je kvůli počasí, což je divné, protože v Albany konečně začlo jaro a je nádherně.

Do Chicaga tedy přilétám v jednu místo v jedenáct. Zakupuji Visitor’s Ticket na Chicagskou hromadnou dopravu na sedm dní za 20 doláčů (denní stojí bůra, jednotlivá jízda dva dolary, takže se to dost vyplatí) a vyrážím downtown. Vlak je sice mírně nasmrádlý, ale dá se to:-) Na netu jsem našel, že v Chicagu je pět hlavních atrakcí, na které se dá koupit hromadný lístek City Pass za páďo (jednotlivě by to stálo skoro stovku), takže jedu rovnou na první z těch atrakcí: Field Museum.

Je pěkně hnusně a nad městem leží nízké mraky, takže vršky mrakodrapů se v nich ztrácejí. Je to celkem zajímavý pohled. Do toho mrholí a fouká vítr, takže se moc nerozmýšlím a mažu do muzea, které se nachází na Museum Campusu – takovém poloostrůvku vybíhajícím do Lake Michigan na jižním konci "downtownu", na kterém se nachází několik muzeí.

Muzeum je něco na styl našeho Národního - od všeho trochu: zkameněliny, šutry, umění z různých koutů světa, zvířata, kytičky, atd. Zaujala mě výstavka drahokamů, a hlavně sekce Evoluce. Trochu jsem se (další stereotyp) obával, že Američani jsou posedlí ideou Inteligentního designu, ale zde bylo celkem jasně a přehledně nastíněno co o evoluci víme, co je prokázáno a co se jenom domníváme, a hlavně - bylo tu plno lidí:-). Křesťanský fundamentalismus asi není definiční vlastností USA...

Muzeum zavírá ve čtyři, a protože jsem od rána nejedl, zaplouvám do nedaleké číny na nudle. Byly výtečné, a to proto, že v téhle číně maso nelouhují před uvařením tři týdny v solamylu, takže z něj je slizká želatina, nýbrž použávají normální (a kvalitní) maso. Mňam mňam:-)

Z číny se přesouvám metrem do hostelu Arlington, protože už mě nebaví pobíhat okolo s báglem. Dorážím tam kolem šesté, je to trochu mimo centrum. Budu tu stejně jenom jednu noc, takže není moc co řešit. Trochu mě bolí hlava z toho větru, venku je hnusně a jsem ospalý, takže to moc neprotahuju, mrknu na pár dílů Červenýho trpaslíka:-) a jdu si hned lehnout.

Den 2 (čtvrtek)

Ráno vstávám brzo (t.j. v devět:-), dám si jenom kafe a jedu metrem zase zpět do centra do hotelu Westin, kde dnes odpo začíná akce. Vypadá na můj vkus trochu luxusně, ale to teď neřeším. Nechávám si tu bágl a vyrážím zase na Museum Campus. Není už tak hnusně, takže jdu pěšky skrz centrum a po nábřeží, odkus je krásný výhled na linii Chicaga. Nerozumím architektuře, takže nemůžu vysvětlit čím to je, ale prostě Chicagská skyline vypadá fakt hazky i se všema těma mrakodrapama, včetně Sear’s Tower. Mimochodem, Sear’s Tower je prý nejvyšší stavba na západní polokouli – baví mě, jak všichni pořád vymýšlí, na které polokouli že to mají nejvyšší/největší/nejširší/nej... stavbu – podobně nejvyšší stavba na jižní polokouli má být věž buďto v Aucklandu (celková výška budovy) nebo Sydney (výška přístupné vyhlídkové plošiny).

Na nábřeží je několik zajímavých atrakcí, ale většina je zavřená. Hodně zajímavá je asi dvacetimetrová fazole z lesklého kovu, na které se odráží skyline Chicaga – foto dodám později. Po nábřeží jdu na jih až na Museum Campus, tentokrát mířím na Shedd's Aquarium.

Před Aquariem je strašná fronta. Podle toho a ceny vstupného (skoro 30 doláčů) usuzuji, že asi půjde o největší Chicagskou atrakci. Naštěstí už mám ze včera City Pass, takže nemusím čekat ve frontě a jdu rovnou. Dokonce se může i fotit (bez blesku). Aquarium je celkem fajn, spousty rybiček a podobné havěti:-). Skoro každou hodinu je delfíní show, jednou ukazují i jak se trénuje lachtan. Aktuálně také probíhá výstava různých ještěrek, včetně Komodskch varanů (je tam ale jenom jeden a zrovna spí). Nakonec mrknu ještě na korálový útes a jdu ven. Není to špatné akvárium, ale je srovnatelné s Ancolem v Jakartě, kam stojí vstupné asi pětinu:-) a s korály a Nemo-rybičkami u souostroví Karimunjawa zadarmo:-) (viz zde - sekce 1 a 3).

Zase mám hlad, protože jsem nic nejedl, tak jdu znovu do osvědčené číny. Potom se jedu ubytovat a zaregistrovat do hotelu, který je až bych řekl snad trochu moc luxusní. Například sprcha má dvě hlavy (bohužel jsem to zapomněl vyfotit). Člověk si na to ale rychle zvykne, je to celkem fajn:-) Na pokoji bydlím s Turkem Zaferem, takže pohoda, na Turky jem zvyklý...

Seminář začíná malou recepcí, tak se tak mísíme a představujeme se si navzájem. Je tu banda lidí odevšud, takže jsem rezignoval na jména a snažím se aspoň zapamatovat z jaké země kdo je... Bavím se s Lucy z Holandska, že prý je v Berkeley a má nějaké české spolubydlící. Začínám tušit nekalost, tak se ptám, jak že se ten chalan jmenuje a - překvapení - Ivo Plšek:-) Tak to mě musím říci pobavilo (kdo nezná Iva, tak jsme spolu studovali na VŠE a na UQ v Austrálii a na konci semestru v listopadu 2002 podnikli Australskou jízdu).

Po představování následuje prezentace jednoho Fulbright alumni, který pomáhá lidem v Africe vrtat studny a zavádět počítačové technologie. Bylo to celkem zajímavé – ukazoval, že sice mnohé školy a univerzity v Africe jsou vybaveny počítačovou sítí, ale navenek mají jen velmi pomalé připojení k netu (třeba 2Mbit na celou univerzitu, oproti běžné americké univerzitě, které má 2Gbit = 1000x víc). Takže přemýšleli, co s tím, až vykoumali, že nejlepší bude zkopčit pár informačně nejzajímavějších webů na velký disk, který nainstalují do škol. Voilá, spousta info je tak najednou rychle přístupných.

Po prezentaci následuje večeře a skoro celá banda se domlouváme, že vyrazíme downtown. Ovšem koordinace takovéhle grupy je dost složitá, i když jí šéfuje týpek ze Zélandu. Nakonec asi půl hoďky bloudíme po městě, než nacházíme nějaký bar. Samozřejmě jsem s nevzal žádný průkaz (nepustí mě bez toho dovnitř). Ale nevadí, šlo mi stejně spíš o tu procházku předtím, takže si nestěžuju a mažu do hotelu spát... Zítra totiž vstáváme v sedum:-/

Den 3 - pátek

Ráno je vstávačka hrozně brzo, a to sice v sedum. Na programu je totiž návštěva Chicagských high-schools (středních škol). Je nás moc, takže nás rozdělili do šesti skupin a každá jedeme jinam. Škola, kam jede naše skupina se jmenuje Du Sable (je to po jednom z prvních obyvatel Chicaga, když bylo ještě malou vesničkou) a vyznačuje se tím, že v ní je asi 96% studentů černých (African American se tomu tady říká, ale může se říct i black, není to tak úplně tabu, jak jsem myslel).

Odbočka ohledně školského systému: Nevím úplně přesně, jak tu školy fungují, ale pochopil jsem, že jsou placeny z daní z nemovitostí, které jsou vybírány dost decentralizovaně. Výsledkem tedy je, že v chudých částech města se vybere málo, a školy pak mají málo peněz, v bohatých částech je to naopak. Rozdíly takto způsobené se navíc ještě prohlubují tím, že když někdo zbohatne, tak se většinou odstěhuje do bohatší oblasti, kde je lepší škola pro jeho děti. V Albany to funguje přesně takhle a proto asi taky město vypadá tak jak vypadá. Je to sice hlavní město státu NY, ale přímo v něm bydlí hlavně chudší vrstvy. Bohatší tam jen dojíždí za prací, ale bydlí v hezkých okolních městečkách, jako třeba v Delmaru, kde jsem bydlel prvních 14 dní.

Před školou nás vítá cedule "Welcome Fulbright Scholars" – a jéje, asi to berou dost vážně:-) Ve škole nás vítá ředitelka a představuje nám školu, která se zaměřuje na přípravu studentů na vysokoškolské studium se zaměřením na medicínu. Přivedla asi patnáct studentů, které důsledně oslovuje "future doctors" (budoucí doktoři). Teprve po chvíli mi dochází, o co jde. V této části města je celkem velký problém díky výše popsanému systému, že děti do školy moc nechodí. V chudých rodinách to holt chodí jinak, leckdy je jen jeden rodič (druhý je třeba ve vězení, nebo mrtvý, nebo prostě není) a děcka se o sebe přes den musí postarat samy. Navíc hodnota vzdělání se projevuje až v dlouhém horizontu, takže lidi žijící ze dne na den školu mohou brát jako zbytečnost.

Ředitelka školy, kde jsme si toto zřejmě uvědomuje a proto důsledně děti oslovuje "budoucí doktoři", aby jim udržovala sebevědomí. Máme nejdřív trochu obavy, jak na nás studenti budou reagovat, ale nakonec je to naprosto v pohodě. "Doktoři" nás rozdělené na menší skupinky po cca pěti lidech provádějí po škole, a postupně máme malé "prezentace" před dvěma třídami, kde krátce něco vyprávíme o našich zemích a studenti se nás pak ptají různé otázky.

Je to dost vtipné, nikdo z nich nezná Českou Republiku, pár jich trochu reaguje na Československo, ale hlavní město nikdo neví. Počet obyvatel mají ale už na třetí pokus. U oblíbených sportů uhádnou fotbal (tady soccer) ihned, na hokej přijdou až při nápovědě, že se to hraje na ledu:-) Pak ještě zkouším jinou věc: ptám se, kolik tak myslí, že bylo zabitých lidí při rozdělení Československa a dávám jim tři možnosti: milión, tisíc, žádný. Na třetí pokus to mají:-) Ale u ostatních zemí je to dost podobné, holt geografie tu není silná stránka...

Na druhou stranu téměř všichni budoucí doktoři už vědí, jaký konkrétní obor medicíny chtějí dělat (škola k tomu přispívá tak, že spolupracuje s praktiky a dělá pro děti různé workshopy). To je velmi překvapivé, protože jim je okolo třinácti – já v jejich věku neměl ani šajnu, co chci vůbec dělat:-) My máme asi širší všeobecný přehled, tyhle děti se zaměřují zase spíš konkrétně a prakticky. Dá se vůbec říct, jestli je jedno lepší a druhé horší?

Po návštěvě školy se vracíme zpět do hotelu na rychlý oběd formou „udělej si vlastní senvič“. Po obědě je krátká pauza a po ní následuje panelová diskuse, kde tři prezentující povídají o různých neziskových aktivitách ve vzdělání. Nejzajímavější z toho všeho je asi týpek z Teach for America, což je nezisková organizace založená v roce 1990 zaměřující se na vzdělávání nejchudších vrstev v USA. Hlásí se do ní lidi, co absolvují nejlepší americké školy (tenhle týpek je např. z Princetonu) a zavážou se na rok a půl nebo dva učit na nejhorších amerických školách (v nejchudších čtvrtích). Založené je to na filosofii, že dopad to má nejen na ty děti, ale hlavně na samotné učitele. Mnoho z nich se později stane společenskými kapacitami, a styk z chudými dětmi hned v úvodních letech jejich kariéry na nich zanechá velký vliv, takže ve svém budoucím životě budou mít nerovnost v přístupu ke vzdělání na paměti a v dlouhém horizontu se snad něco změní. Přišlo mi to hodně zajímavé, protože ten maník nenatáhl prostě ruku a neříkal "je třeba víc peněz". Podle něj je to víc o přístupu k učení a s tím se právě TfA snaží něco udělat. Program se postupně stal hodně prestižním a loni prý z 19 tisíc přihlášených vzali jen tři tisíce. To je další zajímavá věc na USA – hodně je považováno dobrovolné zapojení v „občanské společnosti“, či jak to nazvat. Nezapomeňte proto na příslušnou sekci ve svém CV:-)

Po panelu je chvíli pauza, a potom se koná Hospitality dinner – po malých skupinkách si nás rozeberou různí lidé z Chicaga a okolí a vezmou nás k sobě na večeři. Pro ně to má asi ten význam, že si mohou popovídat s nějakými cizinci. Naše grupa obsahuje Španělku Sylvii, Vietnamce Tuana a mě. Vyzvedává nás asi padesátiletý chlapík jménem Don. Nejdřív je trochu moc nadšený a vysvětluje nám skoro všechno o tom, jak funguje Chicago, Illinois, celé USA a snad i celý svět, ale po chvíli, když se trochu sladíme na podobné vlny už je to v pohodě. Projíždí s námi autem Chicago a ukazuje různé atrakce, což se hodí jako tip na pozdější návštěvu. Jedeme také na starý dobrý Museum Campus, kde už jsem byl dvakrát, ale tentoktát až na úplný konec k planetáriu, odkud je nejlepší výhled na Chicagskou skyline. Děláme pár foto a pak už vyrážíme k Donovi na tu večeři. Bydlí v Evanstonu, prvním městě na sever od Chicaga. Projíždíme kolem pláží Lake Michigan severně od centra. Koupit tu byt v baráku s výhledem na pláž asi nebude nejlevnější:-). Akorát jedna věc tu idylku hrozně kazí – mezi břehem a barákama je asi desetiproudá silnice:-(. Míjíme Northwestern University (jedna z dost dobrých škol) a už jsme v Evanstonu.

Kromě Dona a jeho manželky jsou tam ještě tři další lidi. Bavíme se o všem možném, ale je to spíš taková zdvořilostní konverzace, než nějaké hlubokomyslné úvahy;-). Naštěstí Sylvie je dost ukecaná... Není to celé tak hrozné, jenom je to trochu moc organizované a tím pádem trochu strojené. Fulbright nás před návštěvou vybavil i bonboniérou, kterou jsme jim dali jako pozornost a v handoutu k semináři máme dokonce pokyn, abychom rodině do týdne zaslali děkovný pohled, aby příští rok k sobě zase vzali další Fulbrightisty. Na druhou stranu jak jinak by se něco takového dalo udělat, když seminář trvá tři dni nevím, takže dost kritiky:-) Nebylo to špatné!

Návštěva se dost protáhla, takže se vracíme až po jedenácté. S pár ostatními lidmi jsme si dali sraz v deset, že se půjdem podívat na město v noci, ale to jsme trochu nestihli. Jak to tak vypadá, ani ostatní nepřijeli o moc dříve a někteří se vrací až po nás. Dnešní noční downtown trip tedy padá, uvidíme zítra. Chvíli v lobby ještě čtu a píšu emaily, kecám s pár lidmi a pak jdu spát.

PS: Ačkoli pokoje stojí přes 200 dolarů na noc, za Internet na pokojích se musí platit a zadáčo je jenom wifi dole v lobby, které funguje dost sporadicky... Takže tu mezi hotelovýma hostama srkajícíma margarity posedávají študentíci s notebookama lovící sígnál:-) Teď jsem zrovna mezi nima...

Den 4 - sobota

Dnešní budíček je o něco málo lidštější – v osm. Snídaně je stejná jako včera: muffiny, ovoce a bagely s cream cheese (pomazánkové máslo – mimochodem jsem zaznamenal, že EU nám prý chce zrušit pomazánkové máslo, jo? Co to má znamenat?!?). Dal bych si cornflakes nebo muesli, ale není...

Po snídani následují dvě panelové diskuse, kde ale mluvčími nejsou nějací externí profíci, ale několik Fulbrightistů samotných. Jeden je zaměřen na vzdělávání a jeden na rozvoj - jdy na ten vzdělávací, protože výběr zemí je tam pro mě zajímavější (Německo, Jižní Afrika, Pakistán, Západní břeh/Gaza). Bohužel náš panel byl poněkud zklamáním a i druhý podle reakcí dalších nebyl o moc lepší. Jakkoli je Fulbright prestižní stýpko a očekávali byste tedy dech beroucí prezentace, to se bohužel nestalo. Prezentace byly suchopárné, obecné, abstraktní a nijak zvlášť nás neobohatily, snad kromě té první z Německa. Na slečnu ze Západního břehu Jordánu vznesl slušný a relevantní dotaz Izraelec, ale její reakce byla poněkud arogantní. S takovýmhle přístupem nevím, když se lidi nedohodnou ani venku, tak co pak přímo na místě?

Po panelech následovaly workshopy a ty byly už úplně tragické. Rozdělili jsme se do skupin, které měli pomocí role-playingu hypoteticky řešit různé problémy Chicaga (školský systém, hromadnou dopravu, dostupné bydlení). Každá grupa měla k dispozici facilitátora, ale naše slečna facilitátorka byla úplně děsná a svým facilitováním velké části skupiny znechutila jakékoli účinkování, takže nakonec jsem se radši pod záminkou focení vzdálil a vzdal se jakékoli participace. Problém byl také ve vybraných tématech, jak například máme řešit problém školství, když nevíme nic o tom, jak školství v Chicagu funguje... Následné prezentace svou kvalitou pak odpovídaly tomu, o čem píšu, takže po třetí prezentaci z šesti jsem to vzdal úplně a šel do lobby, kde jsme zbytek prokecali s jedním Rakušákem a Litevkou.

Zbytek odpoledne bylo volno na individuální prohlídku města, ale zase se rozpršelo a bylo pěkně hnusně (hezkou část dne jsme proseděli na těch panelech a workshopech:-) Vyrážím aspoň na malou procházku s bandou Indonésanů a Ukrajinců, akorátže se všichni hrozně loudaj a nevědí, co chtějí, takže se nakonec s Ukrajinkou Natalií, co studuje ve Philadelphii, odpojujeme a jdeme si po svých.

Večerní program je ale hukot: večeře na velké projížďkové lodi na jezeru Michigan! Už z toho, kolik tady do nás nacpali peněz, začínám mít špatný pocit... Kdybychom se trochu uskromnili, mohlo možná letos přijet o pár Fulbrightistů víc... Ale teď na to nemyslím, tohle je poslední noc Semináře. Sedím u stolu s dvěma Indonésany, týpkem z jižní Sumatry a holkou v muslimském šátku z Acehu. Tak kecáme o Indonésii a tak podobně. Do toho začíní hrát DJ, takový postarší chlapík, nejdřív hraje takový hitovky z 80 let, takže se nic moc neděje. Za chvíli ale zkouší latino hudbu, a to neměl dělat. Na parket okamžitě nastartují všichni maníci z Latinské ameriky (Kolumbie, Chile, Argentiny, Venezuely) a roztáčejí parádní tance, radost se na to dívat. Možná bych měl zase začít chodit do tanečních...

Po chvíli se přidávají všichni, mezitím servírují večeři a dezerty, a do toho se lidi chodí fotit na palubu proti skyline Chicaga, takže je to takový zajímavý mix. Bohužel kolem pů jedenácté týpek vypíná hudbu a hlásí, že děkuje a nashledanou, vypadněte. Vracíme se teda do hotelu, část lidí jde ještě pařit ven a část nás sedí a kecá v lobby asi do dvou. Odskakuji si udělat pár nočních fotek z okolí hostelu.

Den 5 - neděle

Dnešní budíček je rozumně po devátý, na programu už nic není, jen snídaně, gruppenfoto a odjezd. Checkout z hotelu je ve 12, takže balím svých pět švestek a nechávám si to zase dole v hotelu v úschově. Původně jsem přemýšlel, že bych zůstal v tom samém hotelu, abych se nemusel stěhovat, ale když jsem zjistil, že rozdíl v ceně oproti hostelu je téměř desetinásobný, rychle jsem tuto myšlenku zavrhl:-)

Zhruba do poledne ještě zevlujeme v lobby a loučíme se, část lidí tu zůstává do večera, já až do zítra. Nakonec jsou všichni pryč a najednou je takový ticho... Vyrážím downtown, tentokrát na sever k Hancock Tower, což je po Sear's Tower asi druhá nejvyšší budova a je z ní pěkný rozhled. Je zahrnuta v City Pass, proto jdu na ní, místo na Sear's (druhá výhoda je, že z ní vidíte Sear's. Podobně nejlepší výhled na Paříž není z Eiffelovky - protože nevidíte Eiffelovku). Cestou fotím pár historických baráků (tzn. z 19. století:-))

Na Hancock je ale velká fronta, takže jdu dál a vrátím se později. Pochoduju dál na sever až na pláž, odkud je trochu jiný výhled na město. Po pláži jdu až k Navy Pier, odkud jsme včera odpouvali na lodi, a potom pořád po nábřeží až k centru a do Millenium Parku. Zase se zatáhlo a je šedivo. Na ulici má týpek rozložené v řadě stolky s šachama a dámou a kdokoli jde okolo si s ním může zahrát. Zrovna s ním hraje nějaká slečna a vypadá to, že mu dává zabrat:-) Teď už regulérně prší, tak lezu do Thajské restaurace na oběd.

Po ní beru bus a jedu zase na Museum Campus, po kolikáté už:-) Zbývá Adler's Planetarium. Trávím tam jen asi dvě hoďky, je to dost nudné a z pěti atrakcí na City Pass asi nejslabší (už jsem viděl mnohem lepší Museum of Space ve Washingtonu). Atrakce jsou trochu moc infantilní a nejlepší z toho všeho je show v kupoli o černých dírách, při které se krásně dřímá...

Z planetária jedu zpět do hotelu a vyzvedávám si bagáž. Využívám ještě wifi připojení v lobby a hledám nějaký hostel. Ten, co jsem v něm spal na začátku je trochu z ruky a v centru je jeden, který je z hlediska mého programu na dnešek a zítřek strategičtěji umístěný. Volám tam, zda mají volno, ale je mimo sezónu, takže to ani nebylo nutné. Je jen o pět dolarů dražší a ušetří mi to dost ježdění, takže jedu tam. V pokoji si dávám chvilku oraz a kolem osmé večer vyrážím na druhý pokus zdolat Hancock Observatory.

Tentokrát tam nikdo není a výhled na město je fakt fajný. To je problém se všema výhledama, nejlepší by bylo sem jít dvakrát, za pěkného dne i v noci. Kromě výhledů je tam malá, ale celkem zajímavá výstavka o historii Chicaga. Dozvídám se mimo jiné, že škola, ve které jsme byli na návštěvě se jmenuje DuSable po prvním obyvateli (tj. ne-Indiánském), který zde postavil chajdu koncem 18. století. Z Chicaga se stala malá vesnička s asi 50 obyvateli. Název možná pochází z Indiánského slova "Checagou" - název cibulovité kytky, co rostla v mokřadech okolo. Když roku 1825 otevřeli Erie kanál, který propojil Velká jezera s Atlantikem, počet obyvatel začal rychle stoupat. Podle dobové mapy ale stále v roce 1830 byl na místě našeho luxusního hotelu les:-) Potom se Chicago stalo důležitým dopravním uzlem (důsledkem výhodné polohy a kombinace železnice i lodní dopravy) a také "Porkopolisem" - vozil se sem dobytek z vnitrozemí, zpracovával se v obrovských "masokombinátech" nebo jak se tomu tehdy říkalo, a rozváželo se dál na východní pobřeží. Sice roku 1871 prakticky celé shořelo, ale rychle se znova postavilo na nohy a začátkem 20. století už mělo 2 miliony obyvatel. Další zajímavé momenty v historii Chicaga byly dělnické stávky, Chicagský jazz a blues a Al Capone:-)

Z věže se vracím do hostelu, cestou kupuju nějaké jídlo a kuřecí sub, který pořádám v Millenium Parku u dvou zajímavých asi dvacetimetrových panelů, na kterých se promítají lidské obličeje - aspoň mám společnost:-)

Den 6 - pondělí

Vstávám celkem brzo, protože chci ještě stihnout poslední atrakci, na kterou mám City Pass, a to Museum of Science and Industry. Venku je ale nádherně, takže si dávám malou odbočku - jedu busem na Museum Campus (už asi po páté:-) k Planetáriu a fotím si znova skyline, tentokráte krásně osvětlenou ranním sluncem (to je ta fotka na začátku článku). Pak chytám bus č. 10 k muzeu, které je od centra asi deset minut jízdy.

Řeknu vám to na rovinu, Museum of Science and Industry je podle mě z Chicaga nejlepší atrakce. Je to prý také "největší muzeum na západní polokouli" (já už se z těch nej polokoulí asi zvencnu...). Mám na něj asi jen čtyři hoďky, takže se soustředím na dvě nejzajímavější výstavky.

První je Bodyworlds a to je něco, co se dá těžko popsat, to se prostě musí vidět! Je to výstava o lidské anatomii, na kterou jsou použitá skutečná lidská těla věnovaná dárci. Nějaký německý vědec vykoumal metodu "plastinace", jejímž výsledkem je, že lidská těla po projití touto metodou jsou jakoby z plastu - prostě mumifikace, jako v Peru na Nazce, ale moderními metodami, bez vyschnutí a svraštění. Tělo se pak dá všelijak rozřezat, rozebrat, naporcovat a udělat s ním různé zajímavé kusy. Bohužel je zakázáno fotit, ale určitě se podívejte na jejich web, protože to je opravdu něco!

Druhá je výstava o U-505, německé ponorce, kterou za druhé světové války hrdinně zajali američtí vojáci a tím napomohli k poražení Německa, protože na ponorce bylo spousta tajných materiálů a dvě kódovací mašiny Enigma. V muzeu je vystavena celá ta ponorka a dá se jít i dovnitř, ale bylo už plno a neměl jsem moc času. Zbytek muzea jsem jen tak rychle prolít, ale jenom kvůli těmhle dvěma výstavám to rozhodně stálo za to.

Z muzea jedu do hostelu, cestu si dávám rychlý obídek v KFC - zdá se mi, že v Česku chutná líp... Beru bágly a modrou linkou jedu na letiště O'Hare. Mám to krásně vypočítané, akorátže tesně před letištěm se vlak asi na deset minut zastavuje v tunelu, což se později ukazuje jako fatální. Ve stanici dávám nějakému týpkovi u automatu svou týdenní jízdenku, protože platí ještě dva dni a uháním na terminál. Bohužel, odbavovací mašinka hlásí, že na check-in už je pozdě. Naštěstí za hodinu letí další let do Albany, takže platím 25 doláčů za přerezervování. Mohl bych to risknout a nic neplatit a vzali by mě stejně, pokud by bylo místo, ale nechci tu zkejsnout tak radši platím. Před odletem a během letu datluju poznámky do notebooku. Letadlo je poloprázdné, takže jsem těch 25 platil zbytečně, ale co, jak jsem to mohl vědět... Při vzletu máme krásný poslední pohled na Chicago, a pak už tradá do staré dobré díry jménem Albany:-)